Kaple svatého Fiakra v Le Faouët ( ) je významná sakrální stavba v obci Le Faouët v departementu Morbihan v regionu Bretaň ve Francii. Kaple je proslulá svým monumentálním, bohatě vyřezávaným a polychromovaným dřevěným lektoriem. Celý areál kaple je chráněn jako historická památka od roku 1889.

Geografická poloha Svatyně se nachází v odlehlejší venkovské lokalitě přibližně 2,5 kilometru jižně od centra městečka Le Faouët. Je situována v těsné blízkosti silnice druhé třídy RD 790, která spojuje obce Le Faouët a Quimperlé.

Historie Kamenný prvek druhotně zazděný v nedalekém obytném domě nese nápis, který k roku 1436 dokládá výstavbu hospicu a chudobince pro poutníky, jejž nechal zřídit příslušník vlivného šlechtického rodu Boutteville. Tato indicie naznačuje, že na tomto místě existovala starší svatyně a fungovala zde živá poutní tradice ještě před vznikem současné stavby.

Přesné datum zahájení stavby nynější pozdně gotické kaple není v archivech doloženo, odborné odhady jej však kladou do poloviny 15. století. Díky dochovanému vyřezávanému nápisu přímo na tělese lettneru je však přesně známé datum dokončení tohoto interiérového klenotu: *„L'AN 1480 FUT FAIT CEST HEVPVRE P[AR] OLIVI[ER] LE LOERGA[N] OVPVRIER“* (Roku 1480 toto dílo zhotovil řemeslník Olivier Le Loergan). Historici umění z toho odvozují, že k tomuto roku byla dokončena a zastřešena i samotná kaple. Svatyně je zasvěcena svatému Fiakrovi, irskému poustevníkovi a bylinkáři ze 7. století, který žil u města Meaux.

Podle bretaňské lidové tradice andělé během stavby přenášeli vzduchem nářadí mezi tímto staveništěm a 15 kilometrů vzdáleným kostelem v Kernasclédenu, čímž si obě skupiny dělníků pomáhaly.

Restaurování a památková ochrana v novověku Okenní vitráže chrámu pocházejí z 15. a 16. století. Mezi 16. a 19. stoletím kaple neprošla žádnou zásadní přestavbou. Mimořádně cenný dřevěný lettner byl samostatně prohlášen za národní kulturní památku již v roce 1846.

Teprve ve druhé polovině 19. století začal státní úřad řešit problémy s vnitřní vlhkostí kaple, která poškozovala dřevěné řezby lettneru. V letech 1862 až 1866 byla provedena první velká restaurátorská kampaň, během níž však byly chybějící středověké panely necitlivě nahrazeny novogotickými imitacemi. V roce 1889 byla pod ochranu zapsána celá budova kaple. V roce 1951 byly nevhodné napodobeniny z 19. století z lettneru kompletně odstraněny a celá konstrukce prošla vědeckým restaurováním, které úspěšně obnovilo původní jasnou středověkou polychromii.

Hlavní farní pouť (pardon) se zde od středověku koná poslední srpnovou neděli. Celý objekt je v současnosti majetkem obce Le Faouët.

Celkový architektonický koncept Kaple svatého Fiakra je v odborné i populární literatuře často označována za nesmírně půvabnou a harmonickou stavba.

Historik umění André Mussat o jejích hodnotách píše: „Saint-Fiacre ukazuje naprostou dokonalost svého průčelí, které bylo v minulosti bohatě zdobeno šlechtickými erby, spolu se svou slavnou zvonicí a nádhernou sochařskou výzdobou bočního portálu. V interiéru pak oslňuje oltářní retábl svatého Šebestiána, nádhera tvarů a barev dochovaného lettneru, vzácné vitráže z 15. a 16. století, socha svatého Fiakra v renesanční nice a plastika Panny Marie s Ježíškem vykazující jasnou rýnskou inspiraci.“

Půdorys a rozměry Kostel je vybudován na tradičním půdorysu latinského kříže.

Celková prostorová kompozice je rozvržena následovně:

Hlavní loď sestává ze dvou klenebních polí a disponuje pouze jednou boční lodí, která se nachází na severní straně. Transept je složen ze tří rozměrově zcela identických a rovnocenných klenebních polí. Kněžiště (chór) čítá dvě klenební pole a na rozdíl od lodi je provedeno zcela samostatně bez postranních bočních lodí.

Západní štítové průčelí je řešeno formou odlehčené štítové zvonice. Ta je pomocí vyvýšených kamenných lávek a pasáží konstrukčně propojena se dvěma postranními vížkami, z nichž jedna slouží jako polygonální schodišťová věž.

Na jižní obvodovou stěnu lodi navazuje výrazná předsunutá předsíň (portikus). Budova sakristie je přisazena k nejvýchodnější části severní stěny presbytáře, přičemž je konstrukčně zcela oddělena od severního ramene příčné lodi. Celková vnější délka chrámu dosahuje 35 metrů, rozpětí transeptu činí 25 metrů a šířka hlavní lodi je přesně 7 metrů.

Exteriér Západní průčelí náhled|vpravo|Asymetrické západní průčelí kaple svatého Fiakra se třemi elegantními kamennými špicemi spojenými lávkami

Armel-Honoré Moren popsal průčelí chrámu slovy: „Nic není půvabnějšího než hlavní fasáda korunovaná trojicí elegantních špicí.“ Podle historika Léona de Groëra představuje toto západní průčelí „to vůbec nejpozoruhodnější, co lze na celé kapli obdivovat“.

Štítová zeď hlavní lodi se směrem k severu plynule rozšiřuje o štít boční lodi. V rafinované hře mezi symetrií a asymetrií se tehdejšímu středověkému architektovi podařilo celou tuto širokou kompozici dokonale opticky vyvážit. V architektuře průčelí lze vysledovat dvě hlavní kompoziční osy. První osu udává samotný střed hlavní zvonice. Druhou osu, posunutou více vlevo a situovanou přesně v polovině mezi dvěma hlavními opěrnými pilíři, tvoří osa procházející středem vstupního portálu, k níž se sbíhají hrany střešního štítu.

Tyto štítové hrany nesou dvě řady dekorativních slepých balustrád, které jsou bohatě posety gotickými kraby a prolamovány motivy plaménkových kružeb. Groër k tomuto mistrovskému dílu dodává: „Lidské oko sice nevnímá celou tuto konstrukční složitost, avšak všechny tyto mírně asymetrické linie, které se navzájem tak dokonale vyvažují, vytvářejí v souladu s nádhernými detaily nesmírně půvabný dojem lehkosti a architektonické fantazie.“

Hladké žulové zdivo oživuje v horní části několik sochařských nik. Spodní, záměrně strohá a nezdobená partie zdi dává plně vyniknout samotnému gotickému ústupkovému portálu. Ten je po stranách rámován sedmi jemnými příporovými sloupky a dvěma subtilními pinákly. Archivolta portálu má tvar lomeného oblouku, který je završen výraznou vnější profilovanou římsou s koncovým kamenným fleuronem.

Štítová zvonice náhled|vlevo|Pohled v podhledu z exteriéru na šest kamenných prolamovaných arkádek a zdobené konzoly, které staticky nesou vyvýšenou platformu štítové zvonice Masivní, 2,15 metru tlustá štítová stěna tvoří specifický typ štítové zvonice (clocher-mur). Tento inovativní architektonický koncept byl v bretaňském stavitelství poprvé realizován v chrámu Notre-Dame de Kérinec a následně převzat u kostela v Kernasclédenu. Zeď se nad úrovní hřebene střechy lodi zužuje do krátkého pilíře, který staticky vynáší širokou věžovou platformu.

Její západní (čelní) okraj spočívá na šesti profilovaných kamenných arkádkách podepřených ozdobnými konzolami, zatímco východní okraj platformy dosedá na zcela prosté krakorce. Uprostřed této plošiny se zvedá samotná zvonová věž. Volný prostor kolem ní vytváří úzký ochoz, který je bezpečně chráněn prolamovanou balustrádou s motivem plaménkových kružeb a podtržen souvislou římsou s dekorem ohýbaných listů.

Všechny čtyři stěny zvonice jsou pohledově zcela identické. Její sdružená půlkruhová okna jsou po stranách vymezena osmi ozdobnými sloupky a završena vysokými trojúhelníkovými štíty s plným zdivem. Tyto štíty mají hrany osázené gotickými kraby a jejich plocha je vyplněna trojlaločnými kružbami a mouchettami. Celou zvonici korunuje štíhlá osmihranná kamenná špice, jejíž nárožní hrany pokrývají kraby a jejíž patu v rozích doplňují kamenné fiály dosahující přesně do poloviny celkové výšky špice.

Denise Moirez a Jean-Jacques Rioult upozorňují, že právě na těleso zvonice architekt koncentroval většinu dekorativních prvků: „Tyto detaily jsou zpracovány s nejvyšší péčí, úchvatně zachycují světlo a na pozadí oblohy vytvářejí majestátní siluetu tohoto štítu, který je sice skromný svými fyzickými rozměry, avšak naprosto monumentální svou prostorovou přítomností.“

Postranní vížky a spojovací lávky náhled|Detailní pohled na horní partii průčelí s oběma polygonálními vížkami a spojovacími lávkami, které lemují centrální zvonovou věž K hlavní zvonici symetricky z obou stran přiléhají dvě polygonální postranní vížky, které jsou s ústřední věžovou platformou konstrukčně i vizuálně propojeny vyvýšenými kamennými lávkami s bohatou plaménkovou balustrádou. Celé toto uspořádání plní důležitou statickou funkci – podle zjištění Reného Couffona fungují obě tyto postranní vížky jako dodatečné boční opěrné pilíře, které stabilizují a zajišťují celou hmotu zvonice.

Severní vížka spočívá přímo na obvodovém střešním štítu a až do úrovně hlavní platformy zvonice je vyzděna jako plný, celistvý kamenný masiv. Teprve v úrovni zvonové komory se transformuje do podoby otevřeného vyhlídkového belvedéru, který je do tří stran prolomen okny s křížovými kamennými pruty. Tento belvedér je přístupný výhradně z hlavní pochozí plošiny věže přes zmíněnou spojovací lávku.

Jižní vížka (schodišťová věž) v sobě ukrývá točité schodiště zajišťující přístup na střechu. Aby vyzdění schodišťové šachty staticky neoslabilo konstrukci samotného štítu, posunul ji středověký stavitel v exteriéru záměrně směrem k východu, mimo hlavní linii západního průčelí. Obě postranní věže tak nejsou osově v jedné přímce. Pro další optické zvýraznění této rafinované asymetrie je dekorativní balustráda jižního střešního štítu protažena podstatně níže než na severní straně. Sbíhá až k mohutnému rohovému opěrnému pilíři, k němuž se schodišťová věž těsně přimyká. Ta je konstrukčně ještě více zpevněna tím, že v severozápadním nároží vytváří pravý úhel stoupající až do výšky lávky.

Obě postranní vížky jsou na svém vrcholu jednotně zakončeny dekorativní slepou plaménkovou balustrádou, podtrženou vlysem s vyřezávaným listovím, ze které vyrůstá štíhlá kamenná špice.

Jižní průčelí a předsíň náhled|vlevo|Celkový pohled na bohatě zdobenou jižní předsíň z exteriéru, lemovanou mohutnými šikmými pilíři s pinákly V jižní stěně lodi je situována monumentální předsunutá předsíň, která vykazuje překvapivou, téměř absolutní architektonickou shodu s předsíní apoštolů v kostele v Kernasclédenu. Podle analýzy Léona de Groër vykazuje tato stavba „shodné křivky, totožné profilace archivolt a dvě naprosto identické řady velkých tesaných listů“. Celý objekt je zvenčí stabilizován dvěma masivními šikmými opěrnými pilíři. Každý z těchto žulových pilířů je na svém vrcholu osazen souborem pěti vysokých pináklů usazených na šikmé krycí desce (glacis) a v čelní stěně nese sochařskou niku s dekorativním baldachýnem. Zatímco v Kernasclédenu se tyto niky objevovaly pouze na vybraných pilířích, v kapli svatého Fiakra je tento dekorativní program uplatněn již zcela systematicky po celém obvodu. Vstupní oblouk předsíně je lemován půlkruhovým lambrekýnem s trojlaločným ozubením, který je završen profilovanou římsou ve tvaru vimperku s vyřezávanými ohýbanými listy a koncovým fleuronem.

náhled|Vnitřní prostor předsíně s kamennými lavicemi, prázdnými gotickými nikami pro apoštoly a sdruženým portálem s kropenkou na středovém pilíři Vnitřní prostor předsíně je kompletně zastropen kamennou křížovou klenbou. Podél obou bočních stěn jsou vyzděny kamenné lavice k sezení, nad nimiž se v řadě zvedá šest prázdných nik s ozdobnými konzolami a propracovanými plaménkovými baldachýny. Celkem dvanáct připravených nik pro dvanáct soch apoštolů představuje identický ikonografický program, jaký byl realizován v chrámu Notre-Dame-de-l'Assomption v Quimperlé a v předsíni v Kernasclédenu. Groër však upozorňuje na zřetelný slohový vývoj: celková ornamentika je ve srovnání s Kernasclédenem méně rafinovaná, méně drahocenná a méně detailní. Tento posun přitom podle historiků nebyl vynucen případným nižším rozpočtem, nýbrž šlo o vědomé estetické hledání nového, monumentálnějšího stylu.