Kolegiátní kostel Panny Marie ve Villefranche-de-Rouergue ( ) je významná sakrální stavba v obci Villefranche-de-Rouergue v departementu Aveyron a regionu Okcitánie ve Francii. Tento monumentální chrám, reprezentující specifickou jihofrancouzskou gotiku, byl na seznam chráněných národních historických památek Francie (monument historique) oficiálně zapsán na základě ministerského výnosu ze dne 15. července 1892.
Historie
Nové opevněné město (bastida) Villefranche založil na levém břehu řeky Aveyron v roce 1099 toulouský hrabě Raymond IV. ze Saint-Gilles. Vzhledem k absenci vlastního chrámu uvnitř hradeb museli měšťané zpočátku docházet na bohoslužby do vzdálenější svatyně Saint-Carpil (nynější Saint-Jean-d'Aigremont).
Po smrti hraběte Raymonda VII. převzal správu toulouského hrabství jeho zeť Alfons z Poitiers, bratr francouzského krále Ludvíka IX. Rouergueský senešal Jean des Arcis následně rozhodl o strategickém přesunu celého města na pravý břeh řeky. Byl vytyčen nový pravoúhlý uliční plán bastidy a pevně stanovena poloha budoucího chrámu, jehož základní kámen byl slavnostně položen v roce 1252. Hrabě Alfons z Poitiers podepsal v roce 1256 ve Vincennes zakládací listinu městských privilegií a svobod a samotná hrubá stavba nového města byla dokončena za pouhé čtyři roky.
Faktická výstavba kostela započala v roce 1260. Původní stavební plán striktně vycházel z typických zásad jižní francouzské gotiky: byl koncipován jako jednolodní chrám s širokým vnitřním prostorem, jehož masivní klenební tlaky zvenčí jistily mohutné opěrné pilíře. Původní projekt předpokládal umístění hlavní věže na severní straně, přesně na západ od transeptu nad prostorem, kde se dnes nachází severní kaple třetího klenebního pole lodi.
Podle historických výzkumů Urbana Cabrola však byla tato poloha zvonice radikálně změněna ve prospěch nynějšího západního stanoviště. Stalo se tak na přímý zásah Eustacha z Beaumarchais, toulouského a albigenského senešala z éry Alfonse z Poitiers, který disponoval v kraji rozsáhlými majetkovými právy a měl ve Villefranche obrovský politický vliv. Po smrti Alfonse z Poitiers v roce 1271 přešlo celé toulouské hrabství pod přímou správu francouzské koruny.
Stavební krize za stoleté války a obnova roku 1419 Zatímco se čekalo na dokončení hlavního chrámu, bohoslužby zajišťoval kněz ze Saint-Carpil v provizorní dřevěné kapli. V letech 1301 až 1323 působil jako první oficiální arcikněz Hugues de Saint-Gemme. Roku 1301 přesunul rodezský biskup Pierre de Plainecassagne sídlo archipresbyterátu z Rodez přímo do Villefranche-de-Rouergue a přidělil mu jako vázané vymezené farnosti (beneficia) tři stálé komunity: Saint-Jean de Beuzac, Saint-Carpil a Saint-Memory.
K roku 1302 však byly obvodové zdi kněžiště sotva založeny. Stavební práce se následně zastavily až do roku 1327, což bylo přímým důsledkem ničivé rané fáze stoleté války.
V roce 1321 darovalo cisterciácké opatství Bonnecombe na stavbu kostela 32 vzrostlých dubových kmenů na krovy. Výstavba příčné lodi se rozběhla ve 20. letech 14. století. K roku 1327 byla vztyčena malá schodišťová věžička, která sloužila k přístupu na varhanní emporu a do vyvýšené kaple svatého Michala. V roce 1336 se intenzivně pracovalo na dokončení kaple svatého Jana, která tvoří jižní rameno transeptu. Po obou stranách přímého klenebního pole chóru byly zároveň vybudovány dvě sakristie: jižní sloužila pro potřeby probošta a severní pro farního vikáře.
Následné budování mohutných městských kamenných hradeb od roku 1342 však práce na kostele opět drasticky zpomalilo, protože veškerý stavební materiál a žulové kvádry vyhrazené pro chrám stát zkonfiskoval pro potřeby vojenského opevnění. Tato kritická situace je detailně popsána v oficiální písemné žádosti (suplice) adresované francouzskému králi Karlovi VI. v roce 1419, v níž konšelé prosili o naléhavou pomoc při dokončení farního kostela.
Do té doby byly podél rozestavěných zdí hlavní lodi vybudovány pouze soukromé pohřební kaple financované z měšťanských závětí. V testamentu z roku 1348 zmiňuje Barthélemy del Podio (Delpech) výstavbu kaple svatého Blažeje (nynější kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova), kterou nechali zřídit jeho otec a strýc. Roku 1375 byla vybudována nynější kaple svaté Kateřiny (třetí kaple na jižní straně). Kaple svatého Antonína Paduánského vznikla na základě poslední vůle Jeana Colomba z roku 1406. V témže roce obdrželi městští konšelé oficiální povolení vybírat zvláštní poplatky a daně určené výhradně na opravy chrámu.
V královské suplice z roku 1419 konšelé podrobně popsali rozestavěný stav budovy i přesný investiční plán na její dokončení a požádali krále o finanční dotace a osvobození od zemské daně. Král Karel VI. tyto požadavky plně akceptoval v listině vydané dne 23. března 1419. Stavební práce se znovu naplno rozběhly v roce 1421, což dokládá soudní verdikt rodezského senešala, který právně stvrdil dohodu mezi konšely a kostelní radou.
Roku 1431 podepsali konšelé pevnou stavební smlouvu na vyzdění určených částí kostela s mistry zedníky a kameníky Jeanem Masso, Laurensem de Saint-Thomier a Jeanem d'Orlhens. V roce 1444 byl kompletně dokončen a zastřešen krov nad hlavní lodí a chór byl osazen velkolepými okny s barevnými, figurálně malovanými skly kolem hlavního oltáře.
Dokončení klenby a zřízení kolegiátní kapituly Gotické křížové klenby byly vyzdívány postupně od východu směrem k západu. Detailní architektonický rozbor stavby ukazuje, že druhé a třetí klenební pole hlavní lodi vznikala současně. Klenební svorník třetího pole nese znak rodezského biskupa Guillauma de la Tour d'Olliergues, který na svůj úřad rezignoval v roce 1457. Vyzdění kleneb těchto dvou polí se proto spolehlivě datuje do 50. let 15. století.
V roce 1433 byly na emporu v kapli svatého Michala (nad poslední severní kaplí v místech, kde měla původně stát věž) instalovány nové varhany. Městští konšelé si zároveň nechali zřídit svou čestnou lavici v kapli svaté Lucie v severním rameni příčné lodi. Roku 1436 započala výstavba kaple svatého Antonína, která se nachází přesně naproti bočnímu falešnému portálu jako druhá kaple na severní straně.
Původní záměr vybudovat samostatnou severní věž byl definitivně opuštěn a její rozestavěná horní část byla na konci 15. století kompletně zarovnána se zdivem, aby bylo možné vztyčit jednotnou střechu a zřídit novou zvonici v západním věžovém portálu. Rozhodnutí vybudovat monumentální věžový portál, který se klene přímo nad městskou ulicí procházející před průčelím kostela, radikálně pozměnilo architektonický koncept prvního klenebního pole. Vynutilo si totiž vyzdění mimořádně masivních nosných pilířů uvnitř hlavní lodi.
První pole hlavní lodi (lemované po stranách dvěma kaplemi) a západní věž tak vznikaly současně jako jeden provázaný statický celek. Výrazné podélné prodloužení tohoto prvního pole vedlo k tomu, že muselo být zastropeno složitější šestidílnou klenbou. K roku 1474 městské kroniky oficiálně uvádějí, že veškeré klenby kolegiátního kostela jsou kompletně dokončené. Ze zachované stavební smlouvy ze dne 27. července 1472, kterou konšelé uzavřeli s mistry Bernardem a Jeanem Palisovými, vyplývá, že celá střecha chrámu byla pokryta luxusními červenými glazovanými taškami.
V roce 1453 byli zedničtí mistři Antoine a Guillaume Vacquenières pověřeni vyzděním nového patra věže. V této úrovni jsou dodnes k vidění náběhy nedokončených klenebních žeber a tesané erby patricijské rodiny Malroux, z níž pocházelo několik městských konšelů. Na západním hlavním portálu se dochovaly dvě souvislé řady kamenných podstavců a baldachýnů určených pro bohatou figurální sochařskou výzdobu, která však z finančních důvodů nebyla pravděpodobně nikdy realizována. Přímo nad portálem se otevírá obrovské gotické okno v celé šířce fasády, jehož kamenická kružba vykazuje úzkou slohovou příbuznost s okny malého křížového ochozu nedaleké kartouzy Saint-Sauveur. Pokud by byl západní portál kompletně dokončen podle původních plánů, svou architektonickou strukturou by téměř dokonale odpovídal slavnému jižnímu portálu katedrály v Rodez.
První vážný pokus o oficiální povýšení farního chrámu na kolegiátní kostel proběhl již v roce 1433, narazil však na tvrdý odpor katedrální kapituly v Rodez i tamního diecézního biskupa. Definitivní zlom přinesla až papežská bula vydaná dne 31. srpna 1444 papežem Evženem IV., která novou kolegiátní kapitulu právně zřídila. Po vydání dalších dvou papežských bul došlo v únoru 1453 k oficiálnímu právnímu narovnání mezi biskupem z Rodez a kapitulou ve Villefranche, během něhož biskup plně akceptoval poslední bulu papeže Mikuláše V.
Roku 1473 objednali kanovníci u truhlářského a řezbářského mistra Andrého Sulpice (rodáka z Bourges působícího v Marvejols) zhotovení nových reprezentativních liturgických chórových stall za smluvní cenu 600 liber a 60 pint vína. V roce 1484 sice konšelé požadovali z úsporných důvodů redukci o osm sedadel, avšak roku 1486 ve prospěch kapituly závazně zasáhl předseda toulouského parlamentu. Tyto světově proslulé pozdně gotické řezbářské stally vznikaly v letech 1473 až 1487 a do interiéru kolegiátního kostela byly definitivně osazeny v roce 1496.
Požár konšelského domu v roce 1503 vedl k rozhodnutí umístit městské věžní hodiny do zvonice, a to přesně do míst gotického okna vedoucího na náměstí (toto okno bylo později v novověku obnoveno do původní podoby). Stavební práce na chrámu pokračovaly ještě v průběhu roku 1510.
Dne 24. června 1519 byl kolegiátní kostel slavnostně vysvěcen rodezským biskupem Françoisem d'Estaing, a to na přímou žádost jeho synovce Roberta d'Estainga, který zastával úřad probošta zdejší kapituly. Krátce poté byla poprvé stavebně rozšířena severní sakristie.
Náboženské války zasáhly Villefranche dne 25. listopadu 1561, kdy se chrámu zmocnil hugenotský šlechtic Raymond Gautier (pán z Savignacu) s radikální skupinou protestantů. Útočníci kolegiátní kostel kompletně vyplenili. Místní katolíci se v zoufalství zabarikádovali v masivní věži, která jim posloužila jako pevnostní útočiště. Protestanté vážně poškodili Sulpicovy vzácné dřevěné stally a zcela zničili figurální sošky na jejich spodních sedadlech. Jakmile se však rozšířila zpráva, že se k městu blíží královské vojsko vyslané kardinálem Georgesem d'Armagnac, protestanti z Villefranche narychlo uprchli.
V reakci na tyto události městští konšelé oslovili věhlasného toulouského architekta a sochaře Dominiqua Bacheliere. Ten měl za úkol radikálně zvýšit obrannou funkci kostelní věže a přetvořit její vrchol v dělostřeleckou platformu, která by dokázala unést těžká obranná děla. Z tohoto náročného vojensko-inženýrského záměru však byla nakonec realizována pouze malá část. Bachelier rovněž vypracoval projekt monumentální renesanční kupole (dómu), ale i tento plán byl z finančních důvodů opuštěn.
V roce 1585 navrhl vojenský inženýr Alexandre Cornol současné střídmější řešení v podobě valbové střechy se čtyřmi sklony, která byla definitivně dokončena v roce 1604. O několik let dříve, roku 1594, nechali konšelé z věžního tělesa kompletně odstranit již dožilou provizorní budovu strážnice.
Roku 1696 postihla město silná vichřice a krupobití, které drasticky roztříštily gotické vitráže v presbytáři. Celkové opravy a znovuzasklení oken se však protáhly až do roku 1712, kdy je rázně nařídil montaubanský intendant Legendre.
V roce 1750 nechal probošt kapituly Joseph de Lavigne přesunout historické stally do jejich nynějšího konečného uspořádání v interiéru, v němž soubor čítá celkem 62 sedadel. Městská rada následně 6. března 1750 odhlasovala celkové vybílení celého chrámu, které provedl Pierre Pradelle z Figeacu, přičemž tato kampaň byla spojena s dalším plošným rozšířením severní farní sakristie.