Umberto Benigni (narozen 30. března 1862 v Perugii; zemřel 27. února 1934 v Římě) byl italský kněz a církevní historik, který pracoval ve Vatikánu.

Život Umberto Benigni byl synem městského úředníka a již jako dítě navštěvoval seminář v Perugii, kde byl v roce 1884 vysvěcen na kněze a od roku 1885 působil jako lektor církevních dějin. Kromě toho se Benigni již v raném věku aktivně angažoval v církevní žurnalistice: nejprve ve svém domovském regionu a od roku 1893 jako šéfredaktor katolického deníku L'Eco d'Italia i v celostátním měřítku. Jeho články vycházely ze sociálního učení Lva XIII. Kvůli napětí s Tommasem Reggiem, janovským arcibiskupem, se Benigni přestěhoval v roce 1895 do Říma, kde zpočátku prováděl historický výzkum jako asistent ve Vatikánské knihovně. V roce 1900 se stal spolupracovníkem listu blízkého Vatikánu La Voce della Verità; v roce 1901 se ujal jeho vedení. Taktéž v roce 1901 se Benigni stal profesorem církevních dějin na Seminariu Romanu. Jedním z jeho studentů byl po určitou dobu Angelo Giuseppe Roncalli, budoucí Jan XXIII. Později Benigni přibral učitelské pozice na dalších římských vzdělávacích institucích a v roce 1902 založil odborný historický časopis Miscellanea di storia ecclesiastica e studi ausiliari.

Během své učitelské kariéry Benigni napsal mnoho učebnic a specializovaných studií, které prokazovaly píli, erudici, zvláštní zájem o křesťanský Východ a především o církevní sociální dějiny (hlavní dílo: Storia sociale della chiesa, 7 svazků vycházejících od roku 1907). Od roku 1902 Benigni také zastával úřady v Římské kurii: v roce 1906 byl jmenován podtajemníkem „Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti“, která byla přidělena ke státnímu sekretariátu pod vedením kardinála státního sekretáře Rafaela Merryho del Vala (1865–1930). Benigni zde byl za vlády Pia X. velmi aktivní. Toto období se vyznačovalo reakcí proti modernismu (encyklika „Pascendi Dominici gregis“ z roku 1907, „Antimodernistická přísaha“ z roku 1910). Benigni zřídil vatikánskou čítárnu pro novináře, kteří zde dostávali vybrané materiály (od roku 1907 denní bulletin La Corrispondenza di Roma, od roku 1909 do roku 1912 La Correspondance de Rome [dotisk ve 3 svazcích s předmluvou É. Poulata, Milán 1971]; 1913–1914 Cahiers romains [Římské zápisníky]). Benignimu se tak podařilo získat značný přímý i nepřímý vliv. Německé noviny Kölnische Volkszeitung si v roce 1914 postěžovaly, že Correspondance de Rome byla tiskovina, „která zašla nejdále v podezřívání a hanobení velké většiny německých katolíků“.Kölnische Volkszeitung. 20. února 1914, čís. 157, s. 1.

Kromě své novinářské práce Benigni založil tajnou síť kněží a laiků po celé západní Evropě, kteří ho informovali o teologech, katolických spisovatelích a kulturních osobnostech podezřelých z modernismu, což v praxi znamenalo, že je udávali. Síť zahrnovala různé dílčí organizace. Tato tajná společnost a zpravodajská služba v jednom se nazývala Sodalitium Pianum (ve Francii byla známá jako La Sapinière) a měla formální stanovy. Kardinál státní sekretář Merry del Val zabránil, aby získala kanonický status, a od Benigniho aktivit projevoval jistý odstup. Protesty proti takto operujícímu „integralistickému spiknutí“ se objevily zejména v Německu. V roce 1911 Benigni a jeho organizace na vlastní žádost vystoupili ze struktur Státního sekretariátu. Smrtí Pia X., nástupem Benedikta XV. na podzim roku 1914 a vypuknutím první světové války Benigniho vliv poklesl. V roce 1921 Vatikán Sodalitium Pianum rozpustil s odůvodněním, že se „situace změnila“.

Benigni byl v církvi stále více izolován a v posledních letech svého života se přiblížil k fašistickému hnutí (v roce 1923 založil „Entente romaine de défense sociale“, tj. Římskou dohodu o sociální obraně). Ve fašismu viděl spojence pro své antimodernistické a antiliberální cíle.

V letech 1926–1929 vydával spis Meurtre rituel chez les Juifs (Rituální vraždy u Židů); podle Michaela Hagemeistera (2017) je jeho autorem Erwin Brandt, a Benignimu je tedy připisován chybně.

Benigni zemřel v Římě v roce 1934. Většina současných církevních historiků vnímá jeho dílo a osobnost negativně. Chválí jeho inteligenci, píli a organizační talent, zatímco jeho antisemitismus, vypočítavá chladnost jeho povahy a konspirační přístup proti vnitřním odpůrcům církve kritizují. Předmětem vědeckých sporů zůstává, do jaké míry Pius X. znal a schvaloval detaily Benigniho práce. Benigniho dokumenty ve vatikánských archivech jsou pro výzkumníky nepřístupné.

Eugenio Pacelli, později (březen 1939 až říjen 1958) papež Pius XII., se v březnu 1911 stal podtajemníkem Pietra Gasparriho a 1. února 1914 jeho tajemníkem jako nástupce Umberta Benigniho. Zda byl Pacelli také zapojen do Sodalitium Pianum, je sporné.

Dílo Miscellanea di storia e cultura ecclesiastica, 1906 Storia sociale della chiesa, 7 svazků, od roku 1907 Meurtre rituel chez les Juifs, Bělehrad 1926–1929 (jako vydavatel; autorství bývá připisováno Erwinu Brandtovi)

Odkazy Reference

Literatura MARSCHLER, Thomas. Umberto Benigni. In: Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon. Sv. 20. Nordhausen: Bautz, 2002, sl. 113–116. BAVOUX, Gérard. Le porteur de lumière. Les arcanes noirs du Vatican. Paris: Pygmalion, 1996. ISBN 2-85704-488-7. CORRY, Fergus. In the Vanguard of Catholic Anti-Modernism, 1907–21. Sodalitium Pianum, La Correspondance de Rome and Mgr. Umberto Benigni. Toronto, 1995. Nepublikovaná magisterská práce, Regis College a University of Toronto. GÖTZ, Roland. „Charlotte im Tannenwald“. Monsignore Umberto Benigni (1862–1934) und das antimodernistische „Sodalitium Pianum“. In: WEITLAUFF, Manfred; NEUNER, Peter (edd.). Für euch Bischof – mit euch Christ. Festschrift für Friedrich Kardinal Wetter zum siebzigsten Geburtstag. St. Ottilien: EOS-Verlag, 1998, s. 389–438. ISBN 3-88096-292-8. PICHETTO, Maria Teresa. L'antisemitismo di mons. Umberto Benigni e l'accusa di omicidio rituale. In: Italia Judaica. Gli Ebrei nell'Italia unita 1870–1945 (= Pubblicazioni degli Archivi di Stato, Saggi 26). Atti del IV Convegno Internazionale, Siena, 12.–16. června 1989. Roma: Ministero per i Beni Culturali e Ambientali, 1993, s. 431–444. ISBN 88-7125-059-1. POULAT, Émile. Catholicisme, démocratie et socialisme. Le mouvement catholique et Mgr Benigni de la naissance du socialisme à la victoire du fascisme. Tournai: Casterman, 1977. ISBN 2-203-29054-4. VALBOUSQUET, Nina. Catholique et antisémite. Le réseau de Mgr Benigni – Rome, Europe, États-Unis, 1918–1934. Paris: CNRS, 2020.

Související články Sodalitium Pianum Ultramontanismus

Externí odkazy MARSCHLER, Thomas. Umberto Benigni. In: Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, sv. 20, sl. 113–116 (archivovaná verze)

Kategorie:Církevní historikové (teologové) Kategorie:Katoličtí autoři Kategorie:Italští římskokatoličtí duchovní Kategorie:Italští historikové Kategorie:Narození v roce 1862 Kategorie:Narození 30. března Kategorie:Narození v Perugii Kategorie:Úmrtí v roce 1934 Kategorie:Úmrtí 27. února Kategorie:Úmrtí v Římě Kategorie:Muži