Katedrála svatého Vincence v Mâconu, v současnosti s využitím retronyma označovaná jako Starý svatý Vincenc (francouzsky Vieux Saint-Vincent), je původní a nejstarší biskupský chrám ve městě Mâcon v departementu Saône-et-Loire v regionu Burgundsko-Franche-Comté ve Francii. Je zasvěcena svatému Vincenci ze Zaragozy. Katedrála je od roku 1862 zapsána na seznamu chráněných kulturních památek Francie (Monument historique).

Popis Z původní monumentální románské a gotické katedrály se do současnosti nad zemí dochovalo pouze západní průčelí. Nejmladší a zároveň jediná kompletně stojící část stavby je redukována na jediné klenební pole, které v typologii středověké architektury odpovídá takzvanému západnímu bloku. Nad touto strukturou se tyčí dvě charakteristické osmiboké věže rozdílné výšky.

Spodní patra věží a bloku pocházejí prokazatelně z nejstarší románské stavební etapy, kterou lze klást do první poloviny 11. století. Horní patra věží byla nově vyzděna v průběhu gotické přestavby ve 14. století.

Jižní věž byla v minulosti zakončena vysokou klášterní zvonicí, která však byla kompletně zdemolována za Velké francouzské revoluce. Protější severní věž měla kamennou špici, jež byla v téže době seříznuta a zkrácena.

Přímo mezi oběma věžemi, v prostoru nad vstupní předsíní, se nachází vyvýšená patrová horní kaple, zastropená příčnou valenou klenbou. V historických pramenech a kapitulních listinách je tento prostor veden pod názvem „Sainte-Marie de la Porte“ (latinsky capella sancte marie in porta ecclesie). Přístup do kaple zajišťuje intaktně dochované točité schodiště zabudované v nitru jižní věže.

Významný francouzský historik a geograf 18. století, abbé Claude Courtépée, ve svém encyklopedickém díle Description particulière des villes et villages du Mâconnais popisuje mâconskou katedrálu před její novověkou destrukcí těmito slovy: „Katedrální kostel zasvěcený svatému Vincenci je sice úzký a temný, avšak jeho klenby jsou dosti vznešené a vysoké. Ladění a souzvuk jeho zvonů jsou obecně pokládány za jedny z nejharmoničtějších v celém království.“

Průčelí a západní románský portál Vnější stěna dochovaného západního průčelí je zdobena charakteristickým předrománským a románským prvkem – lombardskými pásy. Tyto rytmické slepé arkády a svislé lizény se v nejlepším stavu dochovaly v horních partiích zdiva pod patou věží, což dokládá vliv severoitalské stavební huti na počátku 11. století.

Tympanon Posledního soudu (cca 1130)

Pod západním nartexem se nachází jeden z nejvýznamnějších a nejranějších sochařských monumentů burgundské románské epochy – velkolepý tympanon Posledního soudu z období kolem roku 1130. Reliéfní plocha je horizontálně striktně rozdělena do pěti nad sebou řazených pásů (registrů), které s detailní výpravností zachycují apokalyptické děje:

První (spodní) pás (Brána ráje a zavržení): Zde je zachycena scéna, kdy jsou spasení před branami nebeského Jeruzaléma vítáni anděly a samotným Kristem – na rozdíl od běžné ikonografické tradice, která tuto roli přisuzuje svatému Petrovi. V důsledku tohoto teologického rozvržení je Ježíš na celém tympanonu zobrazen dvakrát, což představuje v románském umění naprosto ojedinělou anomálii. Uprostřed pásu stojí archanděl Michael, který na vahách spravedlnosti nekompromisně odděluje spasené od zatracených, jež vzápětí okřídlený démon strká a druhý ďábel táhne do tlamy pekelné. Druhý pás (Vzkříšení těl): Tento pás naturalisticky ztvárňuje moment vzkříšení mrtvých. Lidské postavy se v den Posledního soudu namáhavě zvedají a vystupují ze svých kamenných hrobek, které mají podobu klasických antických a středověkých sarkofágů. Všichni vzkříšení mají ruce pevně sepjaté v gestu hluboké prosby. Třetí pás (Nebeský tribunál): Obsahuje celkem 24 postav s aureolami, které podle uměleckohistorických analýz představují 24 starců z Apokalypsy, tvořících nebeský soudní dvůr. Ačkoliv se zde nenacházejí všechny atributy, které je v křesťanském umění standardně doprovázejí (např. harfy, zlaté číše), jejich kompoziční uspořádání je zřejmé. Čtvrtý pás (Přímluva svatých a apoštolové): Představuje rovinu přímluvců. Panna Maria a svatý Jan Evangelista, každý doprovázený jedním andělem, zde vystupují v roli obhájců lidských duší. V této úloze je teologicky podporují dvě symetrické řady pěti apoštolů; dvanáctý apoštol, zrádce Jidáš Iškariotský, je z kompozice vynechán. Pátý (vrcholový) pás (Kristus v mandorle): V samotném středu a nejvyšším hrotu oblouku se rýsují obrysy monumentální trůnící postavy Krista v majestátu (Maiestas Domini), jehož mandorlu po stranách objímají andělé a cherubíni. Nad hlavou Spasitele se nachází vážně poškozená, torzálně dochovaná plastika, která původně symbolizovala Boží pravici (Dextera Dei). Bůh Soudce se takto plasticky vytesaný na portálu chrámu objevuje v burgundském umění vůbec poprvé právě zde v Mâconu na počátku 12. století.

Předsíň (Narthex) Před samotným románským portálem se rozkládá prostorově výrazná předsíň (narthex), která ve své konstrukci spojuje románské a gotické prvky, doplněné o stopy četných novodobých restaurátorských zásahů. Prostor narthexu je dvěma masivními pasy rozdělen do tří samostatných klenebních polí. Způsob jejich zaklenutí vykazuje záměrnou hierarchii. Centrální pole je zastropeno gotickou křížovou žebrovou klenbou. Boční pole jsou zaklenuta klasickou románskou křížovou klenbou bez žeber.

Všechny tyto klenby staticky dosedají na mohutné nástěnné pilastry. Prosvětlení narthexu zajišťují půlkruhové okenní otvory, které sestávají ze dvou oken na severní straně a dvou západních oken, jež symetricky lemují hlavní vstupní dveře. Každé z těchto oken je završeno masivním půlkruhovým obloukem s charakteristickým trojitým ústupkem. Podpůrné sloupy, patky a hlavice v interiéru předsíně nesou mimořádně bohatou sochařskou románskou výzdobu, která tvoří zásadní součást zdejšího uměleckého fondu.

Gotický portál Vlastní vnější portál v okázalém stylu plaménkové gotiky pochází ze samého konce 15. století. Jeho mohutná stavební hmota byla tehdejšími staviteli navržena tak, aby fungovala jako statický opěrný pilíř určený k zamezení rozevírání konstrukce narthexu od staršího románského průčelí.

V souvislosti s těmito úpravami došlo k rozsáhlému navážení zeminy, což mělo za následek výrazné zvýšení úrovně vnějšího prostranství. Tento terénní zásah si vyžádal dodatečnou výstavbu vnitřního schodiště, po němž je nutné sestoupit, aby bylo možné dosáhnout původní podlahy narthexu, která se ocitla o dva metry níže. Vrcholový trojúhelníkový štít byl nad tento portál druhotně doplněn v rámci památkové obnovy v roce 1857.

Historické mezníky chrámu Dějiny mâconské katedrály byly mimořádně dlouhé a komplikované. Její existenci od samého počátku provázelo nestabilní podloží, válečné konflikty a konstrukční vady, což nakonec vedlo k její částečné demolici během Velké francouzské revoluce.

Raně středověké počátky a maďarské nájezdy První sakrální stavba stála na tomto místě pravděpodobně již v roce 538 za působení Placida, prvního biskupa v Mâconu. Podle historické tradice byl chrám nejprve zasvěcen svatému Bartoloměji, později svatému Gervásiovi a Protásiovi. Velmi pravděpodobně se jednalo o takzvanou dvojitou katedrálu, která sestávala z nejméně dvou propojených kostelů a samostatného baptisteria. Zásadní duchovní zlom nastal v roce 543, kdy franský král Childebert I. daroval chrámu vzácnou tuniku mučedníka Vincence ze Zaragozy, kterou přivezl z tažení do Španělska.

V průběhu raného středověku byl celý okrsek opakovaně pustošen. V roce 742 ho postihl ničivý požár, avšak již o rok později (743) se v listinách objevuje vůbec první přímá písemná zmínka o existenci této katedrály. V roce 834 byl chrám kompletně vypleněn vojsky císaře Lothara I. a v roce 937 ho drasticky poplenili maďarští nájezdníci.

Románský rozkvět a konflikt s Cluny V polovině 10. století zahájil biskup Mainbod stavbu zcela nového chrámu, avšak v roce 960 rozestavěný objekt zničil požár. Skutečná monumentální románská katedrála tak povstala z ruin až ke konci 10. století za episkopátu biskupa Liébauda de Brancion. Z této stavební etapy, která probíhala současně s výstavbou velkých chrámů v Cluny (Cluny II) a Tournus, se dodnes dochovalo staré západní průčelí a spodní patra obou věží.

Na počátku 12. století, v období vrcholícího mocenského konfliktu mezi městem Mâcon a vlivným opatstvím v Cluny, nechal biskup Bérard de Châtillon osadit západní portál reprezentativním tympanonem Posledního soudu, chráněným masivní předsíní. Tyto vysoce kvalitní plastiky vykazují úzkou slohovou příbuznost s oltářem kostela v Avenas a velkými hlavicemi v Cluny. Americký historik umění Edson Armi je z tohoto důvodu přesvědčivě připsal jedinému anonymnímu tvůrci – Mistru z Avenas. Tento portál je v současnosti považován za jeden z vůbec nejstarších dochovaných románských portálů v Evropě.

Gotická novostavba a náboženské války Kolem roku 1240, pravděpodobně po definitivním ukončení násilného střetu mezi biskupem a posledním mâconským hrabětem Jeanem de Braine, byla zahájena kompletní gotická novostavba chrámu, která kontinuálně probíhala po celý zbytek 13. století. Následně na počátku 14. století došlo k navýšení severní věže a na počátku 15. století byla obdobným způsobem zvýšena věž jižní. Celý stavební vývoj byl formálně uzavřen na konci 15. století, kdy byl starý vnitřní portál narthexu nahrazen novým, plaménkově gotickým vstupem.

V září 1567, během extrémně násilných nepokojů v rámci náboženských válek, katedrálu brutálně vyplenily a zdevastovaly protestantské oddíly. Z chrámu tehdy nenávratně zmizely veškeré drahocenné liturgické předměty, relikviáře i archivní listiny. Ikonoklasté navíc tehdy kladivy záměrně poškodili nejvyšší figurální partie románského tympanonu. K postupné nápravě škod došlo až na počátku 17. století za biskupa Gasparda Dineta, který nechal položit luxusní mramorovou dlažbu, pořídil nové vyřezávané chórové lavice, hlavní oltáře, objednal velkoformátové obrazy a nechal postavit nové varhany náhradou za ty, které protestanti předtím rozprodali.

Revoluční destrukce a zrod „Starého svatého Vincence“ V roce 1789 byl chrám v rámci Velké francouzské revoluce prohlášen za národní majetek. Poslední církevní bohoslužba se zde konala v roce 1791, kdy se zpívalo slavnostní Te Deum u příležitosti králova přijetí nové ústavy. Na základě vládního dekretu ze 16. června 1792 byla drasticky zredukována zdejší pověstná zvonohra (carillon) v osmiboké jižní věži – z jejích šesti zvonů byly čtyři roztaveny, včetně vůbec největšího zvonu zvaného „dame Barbe“ o váze 5300 liber. Od roku 1793 budova sloužila jako politické shromaždiště a následně byla přeměněna na sekulární Chrám Rozumu, přičemž 8. května 1794 se zde konala první oficiální ceremonie nového revolučního Kultu Nejvyšší bytosti.

Katastrofální technický stav opuštěné budovy se plně projevil 3. prosince 1795, kdy přivolaní architekti oficiálně konstatovali, že velkým částem nosného trojlodí hrozí okamžité zřícení. Vzhledem k tomu, že město Mâcon ani departement neměly finanční prostředky na takto gigantickou rekonstrukcu, schválil tehdejší ministr vnitra návrh na úplnou likvidaci objektu. Dne 12. února 1799 byla zahájena celková demolice chrámu; jako historické memento demoliční čety ušetřily pouze obě věže západního průčelí a přiléhající narthex.

K obratu a záchraně torza došlo v roce 1855, kdy městská rada rozhodla o zahájení rozsáhlých konzervačních a restaurátorských prací. Uvnitř narthexu byla zřízena pamětní kaple, došlo k odbornému zajištění románských hlavic, sloupů i poškozeného tympanonu, byl zazděn obří otevřený klenební oblouk směřující do již neexistující lodi a okna byla osazena novými vitrážemi. Objekt byl následně opětovně otevřen pro věřící a získal retrospektivní název „Starý svatý Vincenc“ (Vieux Saint-Vincent)*, aby se odlišil od nového novorománského kostela svatého Vincence budovaného v centru města.

Moderní obnova a Loto du patrimoine