Mumraj (divadelní hra)

thumb|Cedule ke světové premiéře Mumraje v divadle Lessing-Theater v Berlíně (28. září 1912).

Mumraj je nejúspěšnější divadelní hra židovského dramatika a scenáristy Lea Birinského. Její jevištní život začal globální premiérou v deseti divadlech současně – plánované jedenácté představení v Moravské Ostravě se z technických důvodů o den opozdilo. Vzhledem k osobní účasti autora lze za skutečnou světovou premiéru považovat berlínské představení. Velice rychle následovaly další inscenace v mnoha německých divadlech, včetně Irving Place German Theatre v New Yorku. Dobový tisk psal o plánovaných překladech až do 11 jazyků, dnes se jich z té doby podařilo jednoznačně prokázat sedm včetně češtiny. Velmi pravděpodobně však vznikly i další. Existují dokonce indicie na uvedení Mumraje v Japonsku – právě jím měl být v roce 1913 zahájen provoz nově vybudovaného moderního tokijského divadla. Potvrdit tuto informaci se však zatím nepodařilo.

Řadu překladů zahájilo české uvedení v pražském Národním divadle, pouhé tři dny po německé premiéře a rovněž za účasti autora.Národní divadlo – Webová stránka inscenace. Německy psaná satira na ruské (tedy potažmo slovanské) poměry od židovského autora žijícího ve Vídni by však byla v českém divadle asi špatně průchodná. Vedení Národního divadla tedy využilo autorova rusky znícího jména k malé mystifikaci a na plakáty nechalo vytisknout větu „Rusky napsal Lev Birinskij“.Archiv Národního divadla, Praha. Ani překladatel Červinka tuto hru nezkazil, dokonce v knižním vydání solidárně neuvedl původní jazyk díla – použil formulaci „z rukopisu přeložil…“ Část novinářů (zejména z vídeňských českých listů) mystifikaci hned prohlédla, ale to se Mumraj již hrál. Každopádně tehdy vznikla velmi houževnatá legenda o ruskojazyčném původu Birinského her. Legenda, která přežila až do současnosti a spolu s českým textem se rozšířila i do ciziny.

S Mumrajem se Birinski pokoušel prorazit i v USA. Práva na pořízení a provozování anglického překladu si zajistila na podzim 1912 společnost Klaw & Erlanger, ale již na jaře 1913 se od původní činohry přiklonila k adaptaci na hudební komedii s názvem The Merry Martyr. Scénář a texty písní napsal Glen MacDonough, hudbu složil původně vídeňský skladatel Hugo Riesenfeld. V denním tisku byla avizována premiéra nejprve na 30. srpna 1913 v Colonial Theatre v Bostonu, ale o měsíc později vyšla podrobná informace o premiéře plánované na 29. září 1913 ve Forrest-Theatre ve Philadelphii. Z článku vyplývá, že děj hry byl přesazen do jakési fiktivní španělské provincie Vallamadoosa, uvedeno je i složení hereckého souboru, u části postav jejich nová španělská jména a fotografie ze zkoušky. Kritika inscenaci v podstatě ztrhala, takže po dvou týdnech provozování „zemřela předčasnou americkou smrtí“, jak napsal teatrolog Hiram Kelly Moderwell. Na přesun do New Yorku už nedošlo. V British Library se zachoval zpěvníček písní k této adaptaci. Vídeňský kritik a satirik Karl Kraus vyslovil podezření, že „Glen MacDonough“ je pouze pseudonym samotného Birinského, není to však pravděpodobné – z jiných indicií je jasné, že v té době by jeho angličtina ještě na literární tvorbu nestačila. V letech 1932–1935 se v USA postupně objevilo několik zpráv o plánovaných inscenacích Birinského her v adaptaci Hermana J. Mankiewicze a pod názvy The Devil's Elbow, A New Spanish Custom respektive An Old Spanish Custom. Podle dostupných kusých informací šlo jen o další různé verze Mumraje, jehož děj byl opět přesazen do španělského prostředí. K realizaci zřejmě ani v jednom případě nedošlo. Pokud známo, v původní činoherní podobě a v původních ruských reáliích se v USA (kromě německého Irving Place German Theatre) nikdo hru inscenovat nepokusil.

Mumraj se stal první Birinského hrou, která se po letech zapomnění objevila i v novodobém divadle. Podle nedoložené hypotézy znovuobjevil český překlad Mumraje koncem 50. nebo začátkem 60. let 20. století Alfréd Radok. Doložené je, že český překlad textu objevili nezávisle na sobě: v 60. letech 20. století neznámo kde režisér Jiří Vrba a v 70. letech v českých antikvariátech režisérka amatérského divadla Marie Kubrová a slovenský dramaturg, překladatel a režisér Martin Porubjak. Vrba hru přeložil (patrně v přesvědčení o jejím ruskojazyčném původu) zpět do němčiny, nazval ji Mummenschanz a vyvezl do Vídně.Archiv Volkstheater – Soupis inscenací v období 1952–1999, Mummenschanz Box 341 na str. 161. (němčina) Kubrová roku 1976 hru inscenovala v pražském amatérském divadle MaryšaEsence – Webová stránka inscenace souboru Maryša. a později se k ní ještě dvakrát vrátila.Esence – Webová stránka inscenace z roku 1992.Esence – Webová stránka inscenace z roku 2002. Uvedení v československých profesionálních divadlech v té době nebylo z cenzurních důvodů možné, takže Porubjak věnoval kopii českého textu makedonskému režisérovi Vladimiru Milčinovi. Ten hru přeložil do makedonštiny a inscenoval roku 1980 ve Skopje.Návěští k premiéře, Archiv Vladimira Milčina, Skopje. Následovaly inscenace v chorvatském, slovinském a srbském překladu. V tehdejším Československu byla hra profesionálními divadly uvedena až roku 1991, nejprve v Bratislavě a pak v pražském Činoherním klubu.Činoherní klub – Webová stránka s fotografiemi z inscenace. A právě odtud se informace o Mumraji dostala do Maďarska, kde vzniklo několik inscenací v nově pořízeném, moderním maďarském překladu. Roku 1995 se segedínské zpracování stalo inspirací pro televizní inscenaci Maďarské televize (MTV 1). Roku 2001 hru natočila pod názvem Chaos jako televizní inscenaci i Slovenská televize v režii Milana Lasici. V Národním filmovém archivu v Praze je uložen literární scénář Antonína Máši, napsaný s podtitulem Komedie o ukradené revoluci podle původní divadelní hry.Mumraj. Komedie o ukradené revoluci. Národní filmový archiv, Fond: Sirový Zdeněk, sign. VIII, inv. č. 199. Scénář je datován v červenci 1992 a nikdy nebyl realizován.

Mumraj se občas objeví v divadle i v současné době, především na amatérských scénách. Roku 2009 byl však uveden i v pražském Divadle na Vinohradech,Divadlo na Vinohradech – Webová stránka inscenace. roku 2017 se k němu vrátil Činoherní klub.Činoherní klub – Webová stránka inscenace.

Základní informace o hře

Autor: Leo Birinski. Původní název: Narrentanz. Podtitul: Tragikomedie ve čtyřech dějstvích (někdy hrána v autorově úpravě ve třech dějstvích). Jazyk originálu: němčina. Vydání tiskem: München und Leipzig : Georg Müller Verlag, 1912. První jevištní uvedení: 28. září 1912 – Lessing-Theater, Berlín; režie: Emil Lessing.Návěští k premiéře, Staatsbibliothek zu Berlin, Preussischer Kulturbesitz, Handschriftenabteilung, Berlín. Současně se uskutečnily premiéry v divadlech: Praha – Neues Deutsches Theater, Vídeň – Neue Wiener Bühne, Mnichov – Schauspielhaus, Drážďany – Schauspielhaus, Kolín nad Rýnem – Schauspielhaus, Königsberg in Preußen (dnes Kaliningrad) – Stadttheater, Lipsko – Schauspielhaus, Frankfurt nad Mohanem – Neues Theater a Hannover – Deutsches Theater. Jedenáctá premiéra se uskutečnila z technických důvodů o den později: Moravská Ostrava – Stadttheater. Další inscenace v němčině rychle následovaly – pravděpodobný a téměř jistě neúplný výčet: Aschaffenburg – Stadttheater, Barmen (dnes část města Wuppertalu) – Stadttheater, Bern – Stadttheater, Bonn – Stadttheater, Brémy – Schauspielhaus, Czernowitz – Stadttheater, Düsseldorf – Schauspielhaus, Hamburk – Schauspielhaus, Mainz – Stadttheater, Marburg – Stadttheater, Norimberk – Intimes Theater, Opava – Stadttheater, Ústí nad Labem – Stadttheater, Zwickau – Stadttheater. New York – Irving Place German Theatre, 13. listopadu 1912. Zpětný překlad z češtiny do němčiny čili skutečná literární perlička: Němčina – Jiří Vrba a Stephan Stroux (1969 ?? – z českého překladu, název Mummenschanz); inscenace: Vídeň – Volkstheater (Lidové divadlo; 1971), tiskem ve Vídni (1969). Překlady: Polština – Jarosław Czesław Pieniążek (1913, název Taniec czynowników); inscenace: Lvov – Teatr miejski (Městské divadlo, 1913), Krakov – Teatr miejski im. Juliusza Słowackiego w Krakowie (Městské divadlo Julia Słowackého, 1913 a 1920), Poznaň – Teatr Polski (Polské divadlo, 1913), Varšava – Teatr Letni w Ogrodzie Saskim (Letní divadlo v Saské zahradě, září 1915), Lodž – Teatr Polski (Polské divadlo, 1915), Lublin – Teatr Wielky (Velké divadlo, 1915), Płock – Zespół Objazdowy Pilawy Czesławskiego ?, 1915), Vilnius – Teatr Polski w Wilnie (Polské divadlo ve Vilně, 1922). Uvádění hry v polštině má zajímavé politické konotace: v rakousko-uherské a německé části rozděleného Polska se objevila bezprostředně po globální premiéře, v ruské části až po odchodu ruských vojsk v srpnu 1915 z Varšavy. Ve Vilniusu se hrál bezprostředně po připojení Střední Litvy k Polsku roku 1922. Slovinština – Anton Melik (1913, název Vrtoglavci); inscenace: Lublaň – Slovensko deželno gledališče (Slovinské zemské divadlo, 1913), Nova Gorica – Primorsko dramsko gledališče (Přímořské činoherní divadlo, 1987). Maďarština – Ferenc Herczeg (1913, název Bolondok tánca); inscenace: Budapešť – Nemzeti Színház (Národní divadlo, 1913); Miklós Győrffy (1994, název Bolondok tánca); inscenace: Segedín – Szegedi Nemzeti Színház (Segedínské národní divadlo, 1994); Marosvásárhely – Marosvásárhelyi Nemzeti Színház (Marosvásárhelyské národní divadlo, 1995); Budapešť – Skéné Színház (Divadlo Skéné, 1998); Pécs – Pécsi Nemzeti Színház (Péčské národní divadlo, 2009);Národní divadlo v Pécsi – Webová stránka inscenace. neznámý překladatel patrně z českého textu (2002, název Maskarádé); inscenace: Budapešť – amatérský soubor Ször Pentin Társulat (2002). Dánština – Carl Behrens (1913, název Narredans); inscenace: Kodaň – Dagmar Theatret (1913). Nizozemština – pravděpodobně Herman Heijermans (1913, název Narrendans); inscenace: Amsterdam – společnost N.V. Tooneelvereeniging v divadle Grand Théâtre (1914). Francouzština – Maurice Rémon (název La Danse des fous); inscenace: Paříž – Théâtre de l'Œuvre v divadle Théâtre Antoine, které inscenaci posléze převzalo (1914); tiskem v časopisu La Grande Revue (1917), knižně Lingva, Lisieux (2016).. Makedonština – Vladimir Milčin (1980 – z českého překladu, název Бркотница / Brkotnica); inscenace: Skopje – Dramski teatar (Činoherní divadlo, 1980). Chorvatština – Tomislav Lipljin (1982 – z českého překladu, název Maskerada); inscenace: Varaždin – Narodno kazalište „August Cesarec“ (Národní divadlo „August Cesarec“, 1982). Srbština – Vida Ognjenović (1988, název Луда игрa / Luda igra); inscenace: Novi Sad – Srpsko narodno pozorište (Srbské národní divadlo, 1988). Slovenština – Martin Porubjak (1991 – z českého překladu, název Chaos); inscenace: Bratislava – Slovenské národné divadlo – Malá scéna (1991). Ruština – Oleg Malevič a Viktoria Kamenskaja (2004 – z českého překladu, úprava: Ladislav Smoček, název Хоровод масок / Chorovod masok); tiskem v Petrohradu (2004). Scénické provedení: Jaroslavl – Jaroslavskij gosudarstvennyj těatralnyj institut (Jaroslavský státní divadelní institut, 2010), jediné neveřejné představení absolventské inscenace.

Mumraj v češtině

Překlad: Vincenc Červinka (1912). Vydání tiskem: Praha : J. Otto, 1912 ??.

Inscenace: 1. října 1912 – Královské české zemské divadlo (Národní divadlo), Praha; režie: Karel Hašler; celkem 5 představení; konec provozování: 29. října 1912; první uvedení v překladu do jiného jazyka. 21. listopadu 1912 – Národní divadlo v Brně (v Divadle na Veveří), Brno; režie: Karel Jičínský; celkem 2 představení; konec provozování: 23. listopadu 1912. 19. května 1976 – Divadlo Maryša (v sálu restaurace Na tý louce zelený), Praha; úprava a režie: Marie Kubrová; celkem 4 představení; konec provozování: 2. června 1976, první novodobé uvedení. 3. července 1991 – Činoherní klub, Praha; úprava a režie: Ladislav Smoček; celkem 86 představení; konec provozování: 11. září 1993.