Boeing 707 je čtyřmotorový úzkotrupý proudový dopravní letoun středního až dlouhého doletu vyráběný společností Boeing mezi lety 1958 až 1979. Vznikly různé varianty s kapacitou od 140 do 219 cestujících a doletem 4 630 až 10 650 km.Best source for range is
Model 707 byl vyvinut jako první proudové dopravní letadlo společnosti Boeing. Měl šípové křídlo a motory zavěšené pod křídly. Ačkoli nebyl prvním dopravním letounem nasazeným do služby, byl prvním komerčně úspěšným. V šedesátých letech dominoval osobní letecké dopravě a v běžném provozu zůstal po celá sedmdesátá leta. Boeingu 707 je také obecně připočítáváno ohlášení proudového věku.Wilson, p. 13. Quote: "The Boeing 707, the airliner which introduced jet travel on a large scale."Wilson 1999, p. 48. Quote: "The USA's first jetliner, the 707 was at the forefront of jet travel revolution..." Firmě Boeing pomohl stát se jedním z největších výrobců osobních letadel a vedl k pozdější řadě letadel s označením „7x7“. Další typy 720, 727, 737 a 757 sdílejí s modelem 707 určité prvky.
Vyvinut byl na základě prototypu 367-80, který poprvé vzlétl v roce 1954. Prodloužením trupu a dalšími úpravami vznikl počáteční výrobní model 707-120, poháněný proudovými motory Pratt & Whitney JT3C, který poprvé vzlétl 20. prosince 1957. Společnost Pan American World Airways s typem 707 zahájila pravidelnou službu 26. října 1958. Mezi další modely patřil 707-138 s kratším doletem, 707-220 a 707-320 s delším trupem, z nichž všechny vstoupily do služby v roce 1959. Menší varianta s kratším doletem Boeing 720 byla představena v roce 1960. Ve stejném roce se objevila prodloužená verze Boeing 707-420 s dvouproudovými motory Rolls-Royce Conway, zatímco modely 707-120B a 707-320B s motory Pratt & Whitney JT3D v letech 1961 a 1962.
Boeing 707 byl nasazován na domácích, mezikontinentálních a transatlantických letech a použití se dočkal i jako nákladní a vojenský letoun. Konvertibilní model pro osobní a nákladní dopravu, 707-320C, byl uveden do provozu v roce 1963 a další kusy Boeingu 707 pro cestující byly upraveny pro nákladní dopravu. Mezi vojenské verze patří průzkumný letoun E-3 Sentry a dopravní VIP letoun C-137 Stratoliner. Celkem bylo vyrobeno a dodáno 865 ks Boeingu 707 spolu s více než 800 kusy vojenských verzí.
Poslední známý let Boeingu 707 s pasažéry uskutečnily íránské aerolinky Saha Airlines roku 2013. Íránské Boeingy 707 i později přepravovaly náklad. V roce 2025 zůstávalo v provozu posledních 79 letounů Boeing 707, nejčastěji specializované vojenské verze letounu u amerického letectva a námořnictva (E-3 Sentry, E-6B Mercury).
Vývoj Původ modelu 367-80
thumb|Boeing 707 vycházel z letounu 367-80 „Dash 80“ thumb|N708PA, první vyrobený Boeing 707 (1957). Tento letoun později havaroval jako Let Pan Am 292. Během druhé světové války a po ní byl Boeing znám především svými vojenskými letouny. Společnost vyráběla inovativní a významné bombardéry, od B-17 Flying Fortress a B-29 Superfortress až po proudové B-47 Stratojet a B-52 Stratofortress. Její civilní letadla však nebyla tak úspěšná jako stroje společnosti Douglas Aircraft a dalších konkurentů. Zatímco Douglas a Lockheed ovládly poválečný rozmach letecké dopravy, poptávka po nabídce Boeingu, 377 Stratocruiser, rychle opadla – bylo prodáno pouze 56 kusů a ke konci 40. let již nepřišly žádné nové objednávky. Tento projekt znamenal pro firmu ztrátu 15 milionů dolarů."Gamble in the Sky." Time, 19. července 1954. Staženo 27. prosince 2009. V letech 1949 a 1950 se Boeing pustil do studií nového proudového dopravního letounu a rozpoznal výhody konstrukce zaměřené jak na vojenský, tak na civilní trh. Letecké tankování se stávalo standardní technikou vojenského letectví a bylo objednáno více než 800 letounů KC-97 Stratofreighter. KC-97 však nebyl ideálně vhodný pro spolupráci s novými proudovými stíhačkami a bombardéry amerického letectv – právě zde měl nový Boeingův návrh získat vojenské zakázky.
Jako první z nové generace amerických proudových dopravních letadel chtěl Boeing zvolit takové typové označení, které by zdůraznilo odlišnost od dřívějších vrtulových letounů s číselnými řadami 300. Řady 400, 500 a 600 již byly využívány pro rakety a další produkty, a tak se Boeing rozhodl, že proudová letadla ponesou označení řady 700 – a prvním z nich bude 707.Irving 1994, s. 171. Marketingové oddělení Boeingu zvolilo číslo 707, protože jej považovalo za atraktivnější než 700.
Projekt umožnil proudový motor Pratt & Whitney JT3C, civilní verze J57, který poskytoval výrazně vyšší výkon než předchozí generace proudových motorů a osvědčil se u bombardéru B-52. Osvobozen od konstrukčních omezení daných technickými limity konce 40. let se Boeing mohl pustit do vývoje robustního, bezpečného a kapacitního proudového letounu. Společnost zkoumala řadu uspořádání křídla a motorů pro nový dopravní/tankovací letoun, z nichž některé vycházely z typů B-47 a C-97, než se rozhodla pro čtyřmotorový prototyp 367-80 „Dash 80“. Od zahájení projektu v roce 1952 do slavnostního představení 14. května 1954 uplynuly necelé dva roky; první let stroje Dash 80 se uskutečnil 15. července 1954. Prototyp sloužil jako demonstrační letoun pro vojenské i civilní využití. Americké letectvo bylo jeho prvním zákazníkem a použilo jej jako základ pro tanker a nákladní letoun KC-135 Stratotanker.
Zda bude osobní verze 707 zisková, nebylo zdaleka jisté. V té době pocházela téměř veškerá příjmová stránka Boeingu z vojenských kontraktů. Při demonstračním letu nad Washingtonovým jezerem u Seattlu 7. srpna 1955 provedl zkušební pilot Tex Johnston s prototypem 367-80 výkrut. Ačkoli tento nepovolený manévr obhajoval tehdejšímu prezidentovi Boeingu Billu Allenovi jako ukázku bezpečného letu s přetížením 1 g, bylo mu řečeno, aby to již nikdy neopakoval.
Trup Dash 80 měl šířku 132 palců (3 353 mm), což umožňovalo uspořádání sedadel po čtyřech v řadě (2+2), podobně jako u Stratocruiseru. V reakci na požadavky zákazníků a konkurenci společnosti Douglas si však Boeing brzy uvědomil, že taková kapacita neposkytuje životaschopnou užitečnou hmotnost, a proto trup rozšířil na 144 palců (3 658 mm), aby bylo možné uspořádání sedadel po pěti v řadě a využití výrobních přípravků KC-135.Francillon, René. Boeing 707: Pioneer Jetliner. Shrewsbury, Shropshire, UK: Motor Books International, 1999. . s. 34 Společnost Douglas Aircraft uvedla svůj DC-8 s trupem o šířce 147 palců (3 734 mm). Aerolinie oceňovaly větší prostor a možnost uspořádání sedadel po šesti v řadě, a tak Boeing šířku trupu 707 znovu zvětšil, tentokrát na 148 palců (3 759 mm), aby byl konkurenceschopný.
Výroba a zkoušky
První let prvního sériového letounu 707-120 se uskutečnil 20. prosince 1957 a certifikace FAA následovala 18. září 1958 s motory Pratt and Whitney JT3C-6 s tahem po 57,8 kN.Jan Čech, Letectví+kosmonautika, Boeing Model 707, 1984, č.16, str. 31 Zkušební piloti Joseph John "Tym" Tymczyszyn a James R. Gannett obdrželi za zkušební lety vedoucí k certifikaci první ocenění Iven C. Kincheloe Award."Society of Experimental Test Pilots, History." setp.org. Staženo 11. ledna 2014.
Do sériových letounů byla oproti prototypu začleněna řada změn. U raných verzí 707-120 a -320 byla na náběžné hraně křídla mezi vnitřními a vnějšími motory instalována Kruegerova klapka."Boeing 707." airlinercafe.com. Staženo 27. prosince 2009. Toto opatření bylo reakcí na nehody typu de Havilland Comet, k nimž docházelo po nadměrném vytažení při vzletu a následném přetažení. K přetažení křídla mohlo při nadměrné rotaci dojít i u Boeingu 707, a proto byly náběžné klapky přidány s cílem zabránit ztrátě vztlaku, a to i v případě, že se ocas letounu dotýkal dráhy.Cook, William H. Road to the 707: The Inside Story of Designing the 707. Bellevue, WA: TYC Publishing Company, 1991. , s. 249
Později obdržely účinné tlumiče hluku a obraceče tahu. Oproti prototypu Boeing 367-80 měl prodloužený trup o 5,89 m a okna kokpitu byla zvětšena pro lepší výhled při pojíždění. Nákladové a zavazadlové prostory obdržely přetlakování. Do nových pylonů pohonných jednotek byla instalována turbodmychadla poháněná vzduchem od devátého stupně kompresoru sloužící ke klimatizaci a k přetlakování. Do řízení byly zapojeny pružinové posilovače a na vrcholu svislé ocasní plochy přibyla tyčová anténa VKV. Letoun byl určen zejména pro kontinentální linky s kapacitou 124 až 181 pasažérů. Stroje této série objednaly letecké společnosti Pan Am, Trans World Airlines a American Airlines. V roce 1958 již Boeing registroval objednávky od jedenácti dopravců na různé verze 707.
Další vývoj náhled|vlevo|Boeing 707–328 společnosti Air France na letišti Hannover-Langenhagen, 1972 náhled|Boeing 707-436 společnosti BOAC poháněný motory Rolls-Royce Conway na letišti Sydney v roce 1970 Boeing 707-121 letěl poprvé přes oceán 26. října 1958 na lince New York-Paříž společnosti Pan Am. Na vnitrostátní linky byl poprvé nasazen dopravcem American Airlines 25. ledna 1959 mezi New Yorkem a Los Angeles.
Varianta s prodlouženým doletem pro australskou leteckou společnost Qantas nesla označení 707-138 se zkráceným trupem na 40,77 m.
Dálkový typ 707-320 Intercontinental pro Pan Am z roku 1959 měl prodloužený trup na 46,61 m s maximální kapacitou 189 cestujících. Na křídlo byly namontovány motory Pratt & Whitney JT4A-3 nebo -4 po 70,4 kN, či -9 po 74,7 kN tahu. V témže roce byla vyrobena první verze s dvouproudovými motory označená Model 707-420 Inercontinental. Pohonné jednotky tvořily britské motory Rolls-Royce Conway Mk. 508 s tahem po 77,9 kN. Tyto letouny obdržela dopravní společnost BOAC v počtu 18 kusů, Air India 6 letounů značené 707-437, Varig 2 kusy, Lufthansa 5 a El Al 3 stroje.
V roce 1961 zalétaná verze Model 707-120B měla Kreugerovy klapky na náběžné hraně křídla i mezi turbodmychadlovými motory Pratt & Whitney JT3D-1 s tahem po 75,6 kN, nebo -3 s tahem zvýšeným na 80,1 kN. Nové motory měly již dostatečný výkon a dávaly velké množství vzduchu, takže zmizelo pomocné turbodmychadlo klimatizace z pylonu motoru č. 1.
Pro společnost Braniff byla v pěti kusech vyrobena varianta Model 707-220 s jednoproudovými motory Pratt & Whitney JT4A-3 po 70,3 kN.
Zástavbou proudových motorů JT3D-3 do draku -320 v roce 1962 vznikla verze Model 707-320B. Tento typ měl křídla zakončená novými koncovými oblouky, které snižovaly indukovaný odpor a zvětšené rozpětí vodorovné ocasní plochy. Příďový podvozek obdržel přepracované zakrytování zatažených kol. Letecká společnost Avianca zakoupila tyto stroje značené jako 707-359B, Aerolineas Argentinas jako Model 707-387B. Celková produkce dosáhla 188 kusů.
Letoun se dočkal i nákladní verze (707-320C Convertible) s dvouhřídelovými dvouproudovými motory Pratt and Whitney JT3D-7 nebo -8A o vzletovém výkonu 93,4 kN z roku 1963. Na levé straně trupu před křídlem přibyla nákladová vrata. Společnost Alia obdržela letouny značené jako 707-3D3C. Celkem bylo vyrobeno 373 exemplářů.
Poslední variantou vyráběnou až do roku 1980 byla 707-3K1C, která již byla zcela nezávislá na pozemních zdrojích elektrického proudu a stlačeného vzduchu díky zabudované jednotce APU v kořeni pravého křídla. Dodává elektrickou energii do systémů letounů i při zastavených pohonných jednotkách. Z původního prototypu 367-80 byly dále vyvinuty vojenské verze: Model 707-120 používá vojenské letectvo USA označené VC-137A, 707-320B přeznačené na VC-137C, E-3A Sentry, Boeing E-6 Mercury, C-135, KC-135 a dokonce prezidentský speciál Air Force One.
Konstrukce Křídla