Clunyjská reforma (také nazývaná benediktinská reforma) byla série změn v rámci středověkého mnišství v západní církvi, která se zaměřovala na obnovení tradičního mnišského života, podporu umění a péči o chudé. Hnutí začalo v rámci benediktinského řádu v opatství Cluny, které bylo založeno v roce 910 Vilémem I., vévodou akvitánským (875–918). Reforma byla z velké části prováděna svatým Odonem (asi 878–942) a rozšířila se po celé Francii (Burgundsko, Provence, Auvergne, Poitou), do Anglie (anglická benediktinská reforma) a do velké části Itálie, severního Portugalska a Španělska.

náhled|Dochované části klášterní baziliky v Cluny

Situace ve francké říši před reformou

Vláda Karla Velikého Během vlády Karla Velikého došlo na území francké říše k nebývalému rozvoji kulturního i duchovního života. Karel se považoval za nejvyššího pána církve, disponoval veškerými světskými i církevními statky a obsazoval biskupské i klášterní funkce bez ohledu na to, zdali dosazená osoba byla laik či mnich. Věnoval pozornost církevním záležitostem, kdy s pomocí učenců uvedl do praxe pravidla pro fungování biskupské organizace, stanovil základy výchovy a působení kléru i normy klášterního života v souladu s benediktinskou řeholí. V Karlově díle pokračoval jeho syn Ludvík, který stejně jako otec zasahoval do církevních otázek. S pomocí Benedikta Aniánského prosadil reformu kléru i kanovnického života. Během jeho vlády bylo prostřednictvím tzv. cášských synod (816–819) zavedeno povinné využívání benediktinské řehole všemi kláštery v říši (Capitulare monasticum).

Vlastnické kostely

V 6. a 7. století se začaly objevovat vlastnické kostely. Jejich princip tkvěl v tom, že šlechtici stavěli na svých državách kostely, kláštery či kaple, které považovali za svůj majetek a duchovního správce za svého poddaného, se kterým mohli nakládat podle své vůle. Vlastnictví církevních staveb mělo ekonomický podtext, neboť je vlastník mohl pronajmout, prodat, postoupit, náležely mu bohoslužebné poplatky i dávky. Jediným zakázaným počinem bylo jejich světské využití. Vlastnické kostely byly trnem v oku biskupům. Přestože duchovní správci jimi byli vysvěceni, a tudíž jim měli být podřízeni, v praxi museli respektovat nařízení světského pána a moc biskupů značně upadala. K nápravě a k odčinění došlo až poté, co v polovině 8. století museli biskupové odevzdat část církevního majetku příznivcům Karla Martela jako léno. Jako náhradu za způsobenou újmu pak obdrželi od krále i šlechticů značný majetek, včetně některých královských kostelů, které začali obratem považovat za své vlastní a využívali je především k osobnímu prospěchu. Institut vlastnických kostelů tímto krokem nevymizel, pouze získal nová závazná pravidla znamenající zvýšení dohledu biskupů nad jejich fungováním, což se projevilo mimo jiné tím, že vlastničtí kněží mohli být ustanoveni pouze s jejich souhlasem.

Rozpad francké říše a úpadek mnišství Období rozkvětu říše netrvalo dlouho a již Karlovi vnuci si rozdělili impérium na tři samostatná vévodství respektující jazykové a regionální odlišnosti. Takto rozdělená říše se jen s velkým úsilím bránila častým vojenským nájezdům Maďarů na jihu, či Normanů. Normané působili především na západě a drancovali opatství v povodí velkých francouzských řek. Spolu s rozpadem říše nastává také úpadek duchovního i mnišského života; kláštery jsou vypleněny, chátrají a přestávají být centry duchovního života a vzdělanosti. Protože papežství je ve značném úpadku, představení postižených klášterů hledají ochranu u místních šlechtických rodin, čímž se na nich postupně stávají závislými. Tato situace je typická především pro západní část říše, kde slabý panovník svěřuje církevní majetek doposud loajálním šlechticům, kteří jej využívají ke svému užitku, neboť kláštery jim povinně odvádějí poplatky a desátky. Ve východní části říše je situace příznivější, neboť oslabení královské moci zde není tak fatální jako na západě. Postupem času se politická situace všeobecně stabilizuje, nicméně řeholní život se vrací do normálu velmi pomalu. Vlivem několikaletého bezvládí je mnišská komunita v úpadku: někteří mniši neumí číst ani psát, nejsou schopni porozumět kánonu a ani jej nedokáží vyložit věřícím.

Úpadek papežské moci a nešvary v církvi Neutěšená situace panuje i v římské církvi, kdy od konce vlády papeže Mikuláše I. nastává období označované jako saeculum obscurum. Papežský stolec je ovládán římskými šlechtickými rodinami a ocitá se v nejhlubší krizi od počátku své existence. Úpadek postihuje i církev, která se potýká s problémy plynoucími z laické investitury a s ní souvisejícím ovlivňováním a zesvětšťováním církevního života. Především v Itálii a západní části říše jsou běžně obsazovány biskupské stolce rodinnými příslušníky vládnoucí šlechty bez ohledu na potřeby církve; na biskupské stolce bývají uváděny i děti ze šlechtických rodin. Dalšími problémy jsou simonie a nedodržování celibátu, kdy členové kléru běžně žijí manželským životem – v Itálii a Francii lze dokonce najít ženaté biskupy.

Monastická reforma

Založení kláštera Cluny a jeho autonomie V roce 910 vévoda Vilém I. Akvitánský založil klášter Cluny. Důvody, které ho k založení kláštera vedly, uvádí v zakládací preambuli: Zakládací listinou dále stanovil, že klášter není podřízen žádnému světskému či duchovnímu pánu, ale pouze a přímo papeži. Na důkaz podřízenosti klášter odváděl Římu lenní poplatek: každý pátý rok 10 solidů na udržování světla v lampách hořících u hrobů sv. Petra a Pavla.Kadlec 1 Papež však nebyl vlastníkem kláštera, pouze garantem jeho svobody a nezávislosti na světské moci. Úzké spojení s papežem inicioval první opat kláštera Berno a zakladatel Vilém. Právě tito dva měli největší podíl na udělení veškerých papežských privilegií. Dalším krokem k autonomii bylo i to, že si po smrti opata měli mniši zvolit jeho nástupce sami, aniž by kdokoliv zvenčí do jejich volby mohl zasahovat. Tato svoboda nebyla v případě prvních čtyř opatů využita, a nástupce si před svou smrtí určili odcházející opati.

Hlavní myšlenky reformy První pokusy o nápravu neutěšeného stavu monasticismu podnikli opati z benediktinského kláštera v Cluny na počátku 10. století. Původní snahou byl návrat k důslednějšímu dodržování benediktinské řehole, kterou považovali za jedinou správnou cestu k naplnění křesťanské myšlenky. Další částí reformy byl požadavek soběstačnosti a nezávislosti klášterů na laické šlechtě a předání pravomocí souvisejících se správou kláštera opatovi. Tuto část nebylo jednoduché prosadit, protože vše záleželo na dobré vůli zakladatele, který se musel dobrovolně zříci veškerých zásahů do záležitostí kláštera. Později byl přidán další bod – boj proti simonii. V souvislosti s tímto církevním nešvarem je nutné zmínit, že k problému laické investitury se clunyjská reforma stavěla méně radikálně (snad díky příbuzenským vazbám mezi clunyjskými mnichy a šlechtou) a varovala pouze před jejím zneužíváním, nikoliv před investiturou laiků jako takovou. Z Cluny se také ozývaly další, na tu dobu velmi radikální názory, vyslovující se proti obchodu s otroky, požadující právo na azyl v kostelích, ostře kritizující cizoložství nebo podporující dodržování neděle jako dne volna.

Pax Dei a treuga Dei Důležitým prvkem reformy byl boj proti zneužívání soudní svépomoci – krevní mstě a právu záští. Svépomocí byla chápána přímá pomoc příslušníku rodu v tom, aby bylo dosaženo zadostiučinění a náhrady za bezpráví spáchaném na členu jeho rodiny. Zášť nebyla v té době chápána jako zlořád, ale jako zakotvený, často užívaný zvyk, který skýtal možnost zneužití, stejně jako krevní msta. Ta se stávala osudnou pro postižené rodiny a představovala možnost, jak si jednotlivé strany konfliktu mohly vyřizovat legálně účty, často i bez reálné příčiny. Obě formy soudní svépomoci (krevní msta i záští) byly starými germánskými zvyky, které neodstranilo ani přijetí křesťanství. Jako součást trestního práva je nebylo možné odstranit, snahou reformy bylo proto alespoň minimalizovat jejich dopady. Tato reformní myšlenka nalezla podporu nejen mezi opaty, papeži, císaři a králi, ale i mezi šlechtou, které nárůst násilí znemožňoval obchod a omezoval i hospodářský život či ekonomický rozvoj. Zvláště církevní autority si byly vědomy toho, že v momentě, kdy je královská moc oslabena, musí ji zastoupit spolupráce lokálních autorit. Výsledkem snahy o obnovení pořádku se stalo hnutí pax Dei (Boží mír), kdy si zástupci všech zúčastněných stran slibovali vzájemně před Bohem zachování míru a klidu zbraní a vyslovovali podporu případnému zásahu proti každému, kdo by tento mír porušil. Církev působila na zúčastněné především prostřednictvím apelů na náboženské smýšlení, hrozila církevními tresty a naopak těm, kteří se pravidlům podřídí, slibovala odměnu. Zvláštní ochrana díky pax Dei patřila svatyním, špitálům, tržištím, brodům a silnicím a každému, kdo se na těchto místech dopustil násilí, hrozila exkomunikace. Opatření mělo ochránit především osoby označované jako pauperes, označující chudé nejenom v ekonomickém slova smyslu. V praxi se jednalo o nejnižší kleriky, např. vdovy, sirotky a další osoby, které nebyly schopny se samy bránit. Specifickou formu pax Dei představovala treuga Dei (Boží příměří) spočívající v tom, že některé válečné činy, původně zakázané pouze na určitých místech ve vztahu k určité kategorii osob, byly nově také zakázány v určitých dnech. V praxi to znamenalo například zákaz používání zbraní během období půstu a Velikonoc, v době adventu a Vánoc a každý týden počínaje středečním večerem a konče pondělním ránem.

Šíření myšlenky reformy Clunyjské opatství mělo od svého založení silnou vazbu na papežský stolec, což přinášelo oboustranné výhody a postupem času také vyneslo Cluny na čelní místo mezi ostatními kláštery. Za svůj úspěch vděčilo Cluny především opatům. Každý z nich vedl opatství tak, aby bylo ukázkovým příkladem bezmezné zbožnosti, sebezapření, věrnosti mnišskému ideálu a aby bylo vzorem ostatním klášterům benediktinské řehole. Clunyjští opati pro svou loajalitu papežskému stolci byli papežem pověřeni, aby se ujali reformy a obnovy monastických obcí. Během reformace se utvářely přátelské vztahy mezi jednotlivými kláštery a díky častým cestám opatů a mnichů se myšlenka nezávislosti klášterní instituce úspěšně šířila.

Charakter klášterů clunyjské kongregace

Způsob rozšiřování kongregace Společnou snahou opatů bylo zreformované kláštery si podřídit, a to buď přímo (místo opatů se ustanovovali převoři odpovídající se opatovi Cluny) nebo nepřímo (pokud klášter měl ve svém čele opata, tento byl zavázán přijmout zvyklosti a řídit se pokyny Cluny jako nadřízené instance). Cluny se stalo centrem reformy a počet klášterů postupně podřízených konfederaci (převyšující 2 000) svědčí o jeho významu a moci. Jednotlivé kláštery postupně dosahovaly exempce (vynětí z pravomoci diecézních biskupů), a byly tak podřízené Římu. Nehrozilo tím, že budou zneužity ke světským cílům králem či šlechtou. Se stejným záměrem byly přebírány od původních vlastníků některé vlastnické kostely a kláštery a zařazeny do clunyjské kongregace. Kromě těchto stabilních klášterů existoval také proměnlivý okruh satelitních ústavů, jež se staly součástí kongregace po přijetí clunyjské observance, avšak následně získaly svou nezávislost zpět. Některé další dobrovolně přijaly clunyjskou praxi, aniž by se kdy vzdaly autonomie či se správně podřídily Cluny. Rozrůstání clunyjského impéria probíhalo dvěma cestami: buď jako nevyžádaný dar od velmožů vlastnících klášter či opatství, nebo v momentě, kdy sám klášter požádal o pomoc, aby do něj byli vysláni mniši, kteří by zavedli clunyjskou observanci.

Život v klášterech clunyjské kongregace