Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý, (1233 Městec Králové – 26. srpna 1278 Suché Kruty) byl pátý český král, moravský markrabě, rakouský vévoda, štýrský vévoda, korutanský vévoda a kraňský markrabě z rodu Přemyslovců. Narodil se jako syn českého krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské.

Původně byl zřejmě připravován na církevní dráhu. Po smrti staršího bratra Vladislava však od otce v roce 1247 získal Moravské markrabství. Téhož roku se stal vůdčí osobností revolty proti svému otci Václavovi I. a předáky zemského panstva byl zvolen za mladšího českého krále. Roku 1249 Václav I. vzbouřence porazil a Přemyslovi ponechal pouze titul moravského markraběte. V roce 1251 byl Přemysl v Korneuburgu zvolen zemskou šlechtou za rakouského vévodu a pro upevnění této pozice uzavřel sňatek s poslední Babenberkovnou, Markétou Babenberskou. Usiloval rovněž o štýrské vévodství, ale narazil na odpor uherského krále Bély IV. Spor o Rakousy a Štýrsko přerostl v roce 1253 v první česko-uherskou válku, jejímž vyvrcholením byl takzvaný budínský mír z roku 1254 – Přemysl získal Rakousy a Béla Štýrsko. Roku 1253 rovněž zemřel Václav I. a Přemysl se stal českým králem. V letech 1254 a 1255 se zúčastnil křížové výpravy do Pruska, během které byl na jeho počest založen Královec (dnešní Kaliningrad). V roce 1257 byl Přemysl, po neúspěšném vpádu do Bavorska, donucen kapitulovat před Jindřichem Dolnobavorským. Poté, co roku 1260 drtivě porazil Bélu Uherského v bitvě u Kressenbrunnu, definitivně získal Štýrsko a titul štýrského vévody.

V roce 1261 bylo manželství s Markétou Babenberskou anulováno a Přemysl se oženil s vnučkou Bély IV., Kunhutou Uherskou, která mu porodila syna Václava II. Téhož roku se nechal korunovat na českého krále. Roku 1266 Přemysl obsadil Chebsko a zorganizoval další vpád do Bavorska. Na přelomu let 1267 a 1268 se zúčastnil své druhé křížové výpravy do Pruska. V roce 1269 Přemysl na základě Poděbradské smlouvy zdědil po svém bratranci Oldřichu Korutanské vévodství a Kraňské markrabství. Roku 1270 se dostal do sporů s novým uherským králem Štěpánem V., v jejichž důsledku proběhla třetí česko-uherská válka. V roce 1271 byl Přemysl aquilejskou kapitulou jmenován generálním správcem aquilejského patriarchátu a zmocnil se přilehlého Furlanska. Tuto funkci vykonával do roku 1272. V roce 1273 vypukla čtvrtá česko-uherská válka.

Roku 1273 byl římskoněmeckým králem zvolen Rudolf I. Habsburský, který Přemyslovi upřel právo na Rakousy, Štýrsko, Chebsko, Kraňsko, Korutany i Furlansko, aby se jich mohl zmocnit sám. Roku 1276 zaútočila Rudolfova vojska na Přemyslovy alpské země. Od českého krále se v těchto zemích vzápětí odvrátila většina panstva, a Přemysl se jich tak musel vzdát. Následně v Čechách čelil odboji Vítkovců a Boreše z Rýzmburka. Poté, co tento odboj v roce 1278 zdolal, zahájil tažení proti Rudolfovi se záměrem znovu ovládnout alpské země. Dne 26. srpna 1278 však byl poražen, v bitvě na Moravském poli, ve které padl. Je pohřben v katedrále svatého Víta na Pražském hradě.

Za vlády Přemysla Otakara II. vyvrcholilo zakládání královských měst a hradů. Založil například České Budějovice, Děčín, Most, Kolín nebo Písek; mezi jím založenými hrady je nejvýznamnějším Bezděz či Špilberk. Nechal rovněž vybudovat řadu klášterů, z nichž nejznámější je Zlatá Koruna. S tímto velkým kolonizačním rozmachem souvisela imigrace Němců do českého království. Přemysl Otakar II. je považován za jednoho z největších českých králů.

Život

Původ Přemysl Otakar II. se narodil jako druhorozený syn českého krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské zřejmě roku 1233, přesné datum však není známo.Přemysl Otakar II., s. 88–89. V monografii Přemyslovci. Budování českého státu autoři uvedli, že se Přemysl narodil snad 1. srpna 1233. Jeho kmotrem pak měl být saský vévoda Albrecht I. Václav Novotný se domníval, že Přemyslovo narození spadá buď do konce roku 1232, či do roku 1233. Josef Pekař jako datum Přemyslova narození uvedl rok 1230. Podle pověsti, jak ji uvádí spisovatel Jan František Beckovský v Poselkyni starých příběhův českých, se Přemysl narodil v Městci Králové:

Jméno V českých zemích byl znám především jako Přemysl, v zahraničí téměř výhradně jako Otakar, latinsky Otocarus.Přemysl Otakar II., s. 87. Před svým nástupem na trůn a prvním sňatkem se v listinách psal pouze jménem Přemysl (respektive Premizl);Například v listině ze 3. dubna 1247, in: Regesta diplomatica necnon epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars I, edidit C. J. Erben, Pragae 1855, č. 1166, s. 545 po svatbě s Markétou Babenberskou se mladý panovník ohlašoval především jako „Otakar, který (je zván) i Přemysl“. Ve druhé polovině jeho vlády je častěji užíváno jméno Otakar.Přemysl Otakar II., s. 511. Přestože Josef Kalousek zastával názor, že správnější je používání jen jména Přemysl, současná historiografie (např. Josef Žemlička) preferuje obvykle používání podoby Přemysl Otakar II.

Revolta proti otci (1247–1249) náhled|upright|vlevo|Přemysl Otakar jako moravský markrabě (Gelnhausenův kodex)|alt=Miniatura na níž je vyobrazen mladý muž sedící na trůně, jenž drží kopí s vlajkou, na které je znak Moravského markrabství, a královské jablko. Muž má zelený oděv a něm modrobílý plášť. náhled|Fiktivní portrét Václava I. z 18. století|alt=Kresba hlavy a ramen jednookého dlouhovlasého muže v brnění s korunou na hlavě, který drží královské žezlo. Přemyslův otec král Václav I. se ke sklonku života obklopil úzkou skupinou svých oblíbenců, stále více se izoloval od veřejného života a začaly se u něj projevovat podivínské vlastnosti. Hlavní příčinou změny jeho chování byl především skon jeho prvorozeného syna, moravského markraběte a rakouského vévody Vladislava v lednu 1247,České dějiny I./III., s. 787–789.O povstání kralevice Přemysla, s. 7–11. kterému coby následníkovi trůnu král věnoval velkou pozornost. Tu naopak poněkud upíral mladšímu, ale ambicióznímu Přemyslu Otakarovi, jenž byl, spolu s bratrancem Filipem Sponheimským, původně zřejmě připravován na církevní dráhu, a o jehož narození, ani dětství, nemáme v pramenech žádné zmínky.

náhled|Osobní erb Boreše z Rýzmburka|alt=Černé hrábě ve zlatém poli. Roku 1247 získal Přemysl od otce Moravu a hodnost moravského markraběte; vděk však neprojevil.O povstání kralevice Přemysla, s. 8. Mladým Přemyslem se totiž zaštítili šlechtici, nespokojení s vládou Václava I. Jejich odboj začal tím, že si 31. července 1248 zvolili Přemysla za „mladšího krále“. Hlavou spiknutí se stal sudí Ctibor, zvaný Moudrá hlava, se synem Jarošem. Stalo se tak bez vědomí Václava, který se s nastalou situací zdánlivě smířil a Přemyslovi ponechal převážný vliv na správu země. Tajně však připravoval odvetu. Když v únoru 1248 selhal Václavův pokus s moravskými jednotkami znovu ovládnout Prahu, drženou Přemyslem, přesunul se do severozápadních Čech a hledal podporu u papeže Inocence IV. a severoněmeckých spojenců. Přemyslova strana o pomoc naopak žádala u římského krále Konráda IV. a bavorského vévody Oty II. Na podzim roku 1248 se Přemysl zmocnil téměř celé země a začal se titulovat českým králem. Václav I. byl donucen uprchnout do Míšně. Boje pokračovaly pouze v severozápadních Čechách. Zvrat nastal, když Boreš z Rýzmburka v polovině listopadu 1248 porazil Přemyslova vojska, obléhající Most. Následovalo uzavření dohody, podle níž se měl Přemysl opět spokojit s titulem mladší král. Následovalo rozdělení země mezi staršího a mladšího krále. Dne 14. ledna 1249 daroval Přemysl Jindřichovi I. z Lichtenštejna († 1265 nebo 1266) za jeho věrnost, ale také kvůli zachování dobrých styků na moravsko-rakouském pomezí, jihomoravský Mikulov, který Lichtenštejnové drželi až do 16. století. Tím byl položen majetkový základ současného panovnického rodu. Na podzim 1249 se Václav odebral do Litoměřic, odkud vytáhl na Prahu, jež byla v Přemyslových rukou. Dne 5. srpna 1249 se Václav, patrně pomocí zrady některých měšťanů, zmocnil Prahy. Přemyslovi zůstal pouze Pražský hrad, kterého se však po obléhání a uzavření míru musel vzdát, stejně jako titulu mladšího krále. Václav synovi ponechal pouze titul moravského markraběte. V září 1249 pozval Václav Přemysla a jeho důvěrníky, bývalé povstalce, k návštěvě hradu Týřova. Hned po příjezdu však byli zatčeni a uvězněni. Přemysl byl brzy propuštěn, ale hlavní podněcovatelé vzpoury zůstali v kobkách dlouho a někteří byli popraveni. Přemysl musel své bývalé důvěrníky nahradit lidmi, oddanými Václavovi, a vrátil se na Moravu. Spiknutí tak bylo definitivně zažehnáno.České dějiny I./III., s. 792–817.Velké dějiny II., s. 371–388. Václav Novotný spatřoval v Přemyslově porážce vítězství guelfské strany v Čechách, a celý konflikt považoval za guelfsko-ghibellinský zápas.České dějiny I./III., s. 817. Josef Žemlička hledal příčiny vzpoury ve střetu beneficiářů, nižších úředníků hradního správního systému, s rodící se pozemkovou šlechtou. Žemličkův názor však odmítl Robert Antonín,Zisk zemí babenberského dědictví, s. 60. podle kterého byla revolta českých a moravských předáků pokusem odstranit z Václavovy blízkosti úzkou skupinu českých šlechticů, kteří všechnu moc uzurpovali pouze pro sebe.

Získání Rakous (1250–1253) V říjnu 1250 zemřel rakouský a štýrský vévoda, Heřman VI. Bádenský, čímž se znovu otevřel nástupnický problém o Rakousy a Štýrsko. Rakous se chtěl zmocnit bavorský vévoda Ota II. se synem Ludvíkem, narazil však na odpor Václava a Přemysla, kteří se rozhodli, že Rakousy tentokrát získají za každou cenu. Přemyslovci se Rakousy totiž pokoušeli nabýt už roku 1246 po vymření tamějšího vládnoucího rodu Babenberků. Přemyslův starší bratr Vladislav se sice stal rakouským vévodou, avšak pár měsíců poté nečekaně skonal, čímž Přemyslovci Rakousy opět ztratili.Zisk zemí babenberského dědictví, s. 57. Ještě v říjnu 1250 do Rakouska vpadla vojska bavorského vévody Oty II. a uherského krále Bély IV., který zemi krutě poplenil. Uherské oddíly z Rakous odtáhly až po vojenském zásahu Václava I. V lednu 1251 vpadl Václav I. s vojskem do Bavor, ale krátce nato se vrátil do Prahy a vedení války ponechal Přemyslovi, jenž vpád opakoval.Velké dějiny III., s. 39.České dějiny I./III., s. 821. Většina rakouských šlechticů se přiklonila k vládě Přemyslovců a na podzim 1251 vojska Přemysla Otakara II. překročila česko-rakouské hranice. Obsazení Rakous proběhlo bez problémů a Přemysl se po jednání rakouského zemského sněmu v prosinci roku 1251 stal vévodou rakouským. Pozici si zde upevnil sňatkem s padesátiletou dcerou zesnulého Leopolda VI. Babenberského Markétou, který proběhl 11. února 1252 v Hainburku.Zisk zemí babenberského dědictví, s. 57–60.Velké dějiny III., s. 40–45. Obřad vykonal biskup Berthold Pasovský.České dějiny I./III., s. 830. V dubnu téhož roku obdržel Přemysl léno řezenského biskupství z rukou biskupa Alberta.Velké dějiny III., s. 45.

náhled|upright|Markéta Babenberská (Liber fundationum monasterii Zwettlensis)|alt=Miniatura usmívající se ženy od pasu nahoru s korunou na hlavě a královským žezlem. náhled|upright|Přemysl Otakar II. (Liber fundationum monasterii Zwettlensis)|alt=Miniatura muže od pasu nahoru s kudrnatými vlasy a korunou na hlavě, který drží královské jablko a žezlo.