Neoliberalismus (řecky neo – nový, nedávný; latinsky liber – svobodný) je termín vytvořený počátkem 20. století, který označuje ideje ekonomického liberalismu a jeho tržní taktiky laissez faire (francouzsky „nechat být“). Nejpodstatnější z těchto myšlenek je snižování účasti státu na chodu ekonomiky, čehož chtějí zastánci tohoto směru dosáhnout prostřednictvím privatizace, deregulace ekonomiky, strohostí státního aparátu a sociálního státu, volným trhem, snižováním daní a státních výdajů s cílem posílit roli soukromého sektoru jak v ekonomice, tak celkově ve společnosti. Součástí tohoto myšlenkového směru je apel na individualismus, odpovědnost a samostatnost jednotlivců, kteří jsou obecně vnímání jako racionální aktéři na trhu (jinak „homo oeconomicus“). Tyto myšlenky a zákony soustřeďující se primárně na tržní ekonomiku představují odklonění od paradigmatu poválečné keynesiánské školy, která trvala v letech 1945 až 1980.

Neoliberalismus se tak vrací k původním idejím liberalismu uvedeného Adamem Smithem v jeho knize Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. V ní ilustruje pomocí metafory „neviditelná ruka trhu“ hnací sílu tržní ekonomiky, kterou je lidská sobeckost, touha jednotlivce bohatnout. Citát z knihy Adama Smithe: „[...], aby její produkt měl co největší hodnotu, sleduje jen svůj vlastní zisk; jako v mnoha jiných případech, vede tu [výrobce] jakási neviditelná ruka, aby napomáhal k dosažení cíle [všeobecného bohatství], o který mu vůbec nejde.“ se snaží dokázat, že v ekonomický prospěch všech je dobré, aby jednotlivci, zejména obchodníci, měli možnost se sami prosadit na trhu, k čemuž potřebují neustále zvyšovat kvalitu svých produktů.

Samotná definice a použití termínu „neoliberalismus“ se v průběhu let měnila. Jakožto ekonomická filozofie se neoliberalismus rozšířil mezi evropskými liberály 30. let 20. století, kteří se snažili reformovat klasický liberalismus a najít směr, který by v návaznosti na velkou hospodářskou krizi a ztrátu své popularity, dokázal skloubit svobodný trh a současně přecházet těmto negativním sociálním dopadům. Do obecného povědomí se opět dostal v 80. letech v souvislosti ekonomickými reformami Augusto Pinocheta, kde získal svou negativní konotaci a začal být používán kritiky tržních reforem a laissez faire kapitalismu. Obecně je neoliberální politika spojována s osobnostmi montpelerinské společnosti, teoretiky Friedrichem Hayekem, Miltonem Friedmanem a Jamesem M. Buchananem, a politiky jako Margaret Thatcher, Ronald Reagan a Alan Greenspan.

Neoliberalismus nutně nemusí být výhradním filozofickým směrem užívaným vedením země, v některých případech tomu bylo i naopak. Neoliberalismus lze kombinovat s jinými směry, zejména v případech, kdy tato filozofie zastává pouze ekonomickou teorii ekonomického strategického plánování ve státě. Jako významný příklad z historie lze uvést vládu chilského diktátora Augusta Pinocheta (1973–1990), kdy byl termín hojně užíván mezi členy opozičních stran. Neoliberalismus popisoval tamní nově ekonomické reformy a jejich zastánce (Chicago boys), zatímco faktická vláda byla autoritářského, konzervativního typu.

V současné době se termín neoliberalismus používá k definování takových ekonomický strategií, které se snaží dosáhnout politiky volného trhu. Teorie neoliberalismu zastává názor, že bez zásahu státu dosáhne trh efektivity, hospodářského růstu, distribuce příjmů a technologického pokroku úplně sám. Jakýkoliv zásah ze strany státu tak může dle neoliberální teorie tyto jevy pouze zhoršit.

Rozdíl mezi liberalismem a neoliberalismem Již první odchylka neoliberalismu od liberalismu je v samotné podstatě obou pojmů. Zatímco liberalismus označíme jako politický směr, či filozofický pohled, neoliberalismus je spíše ekonomická ideologie, která z liberalismu vychází. Hlavní myšlenkou liberalismu je svoboda a rovnost. V liberalismu je kladen důraz například na svobodu slova, volné trhy, podporu demokracie a dodržování lidských práv. Oproti tomu neoliberalismus se více soustředí na privátní sektor, který by měl mít co největší volnost a kdy, popřípadě za jakých okolností, by měl zasahovat stát.

Velké rozdíly mezi liberalismem a neoliberalismem byly zapříčiněny dobami, v jakých se tyto ideologie rozvinuly. Zatímco liberalismus má počátky v osvícenství v 17. století, neoliberalismus se začal více skloňovat až v 20. století. John Locke byl mezi prvními, kteří formovali myšlenky liberalismu, jelikož se stavěl proti absolutní monarchii a prosazoval myšlenky, že každý má právo na život, svobodu, osobní vlastnictví a stát by neměl v žádném případě tyto hodnoty jakkoliv narušovat. Neoliberalismus oproti tomu reagoval na problémy a nedostatky liberalismu.

Osobnosti neoliberalismu Nejznámějšími teoretiky neoliberalismu jsou Milton Friedman a Friedrich von Hayek. Oba byli ústředními postavami tzv. Montpelerinské společnosti, která sdružovala velké osobnosti politického a ekonomického liberalismu. Všichni byli zastánci klasického liberalismu a v době po velké hospodářské krizi a následující světové válce se snažili vylepšit liberalismus, který těmto krizím nedokázal předejít. Oba v 70. letech obdrželi za svůj přínos ekonomii Nobelovu cenu. Jejich teoretické poznatky převáděla do praxe např. bývalá premiérka Velké Británie Margaret Thatcherová spolu s bývalým americkým prezidentem Ronaldem Reaganem. Oba politici se museli během svého volebního období vyrovnat s dopadem keynesiánských ekonomických reforem, které vedly k navýšení státního dluhu, který se však rapidně zvyšoval i za jejich vlád. Jak ve Velké Británii, tak ve Spojených státech se tudíž prosazovalo snížení daňové zátěže, nebo privatizace státních podniků. Pro nový politický a ideologický proud se vžilo označení nová pravice. Ta v sobě snoubí princip společenského konzervatismu (neokonzervatismu) a ekonomického liberalismu (neoliberalismu).

Historie neoliberalismu První zmínky o užití termínu neoliberalismus sahají až do roku 1898, kdy jej k popsání ekonomických idejí italského ekonoma Maffea Pantaleoniho použil francouzský ekonom Charles Gide. Na popularitě nabyl během srazu intelektuálů Colloque Walter Lipmann, který v Paříži v roce 1938 zorganizoval Louis Rouiger. Na tuto konferenci dorazilo celkem 26 liberálních ekonomů a filozofů. Sraz byl pojmenován po americkém novináři Walterovi Lippmannovi, jehož dílo An Enquiry into the Principles of the Good Society bylo zde důkladně studováno.Oliver Marc Hartwich, "Neoliberalism: The genesis of a political swearword." (CIS Occasional Paper 114. 2009), https://www.cis.org.au/wp-content/uploads/2015/07/op114.pdf Hlavním cílem tohoto srazu bylo modernizovat klasický liberalismus, který v důsledku selhání během Velké hospodářské krize výrazně ztratil na popularitě ve prospěch intervencionistické politiky převážně založené na myšlenkách anglického ekonoma Johna Maynarda Keynese. Tuto modernizovanou verzi liberalismu se rozhodli nazvat neoliberalismus a byla založena na následujících konceptech.

priorita cenového mechanismu svobodné podnikání systém tržní konkurence silný nestranný stát

V roce 1947 Friedrich von Hayek pozval 39 intelektuálů do švýcarské vesnice Mont Pelerin opět s cílem vytvoření liberalistické alternativy pro intervencionismus, jenž v té době byl stále dominantním pohledem na roli státu v ekonomice. Tento sraz vedl k založení tzv. Montpelerinské společnosti složené z liberálně smýšlejících intelektuálů, která se stala epicentrem neoliberalistického myšlení v následujících dekádách. Mezi její zakládající členy patřili Friedrich Von Hayek, Milton Friedman, Karl Popper, George Stigler a Ludwig von Mises.

Chile

alt=HDP na obyvatele Chile porovnáno s Latinskou Amerikou|náhled|HDP na obyvatele Chile porovnáno s Latinskou Amerikou (roky vlády Augusta Pinocheta zvýrazněny) Myšlenky neoliberalismu byly poprvé implementovány v Západním Německu v 50. letech za vlády Ludwiga Erharda, avšak v modifikované formě tzv. Ordoliberalismu, která kladla důraz na povinnost státu zajistit spravedlivou tržní konkurenci skrze regulace. V plném rozsahu byl neoliberalismus aplikován teprve v roce 1973 v Chile, kdy v důsledku ekonomické krize došlo s americkou ekonomickou a rozvědkovou podporou ke coup d'état, kdy na místo socialistického presidenta Salvadora Allendeho byl dosazen Augusto Pinochet, který následně nastolil vojenskou diktaturu. Pinochet implementoval rady tzv. Chicago boys, kteří studovali ekonomii v Chicagu pod neoliberálně smýšlejícím Miltonem Friedmanem a Arnoldem Harbergerem. Mezi jejich ekonomické reformy patřila deregulace trhů, privatizace důchodového systému, bank a mnoha dalších odvětví, zmenšení státních výdajů a navýšení úrokových sazeb, které v roce 1978 dosáhli 178%. V následujících letech došlo k poklesu inflace z 600% na 10% a rychlému nárůstu HDP na obyvatele až do Latinskoamerické dluhové krize v roce 1982, která otřásla ekonomikou Chile silněji než u ostatních latinskoamerických zemí. Někteří akademici za tento rozdíl viní právě neoliberální ekonomickou politiku Chicago Boys, obránci naopak tvrdí, že problémem bylo neuposlechnutí jejich rad a napojení hodnoty chilského pesa na americký dolar.

USA Ve spojených státech vedlo k nástupu neoliberalismu více aspektů. Pojem neoliberalismus se začal objevovat už i dříve, avšak zlom nastal v 70. letech 20. století. Ještě v pozdních 60. letech začal velký nárůst držení dolarů zemí mimo Spojené státy, což bylo zapříčiněno vzpamatováváním se z druhé světové války a ekonomickým růstem evropských zemích a Japonska. To však byla ekonomická hrozba pro USA, jelikož hrozila konverze amerických dolarů na zlato ve velkých objemech. Tuto možnost konverze zajišťovala Brettonwoodská dohoda, kterou se proto Richard Nixon v roce 1971 rozhodl dočasně zrušit, aby Ameriku ochránil před devalvací dolaru. Jak však prohlásil Milton Friedman, „nic není tak permanentní, jako dočasné kroky vlády“, a proto toto opatření již zůstalo.

K tomu se na počátku 70. let 20. století objevila ve Spojených státech krize zapříčiněna vlivem ropných šoků a vysoká stagflace – stagnace ekonomiky spojená s vysokou mírou inflace a nezaměstnaností. Stagflace však podle keynesiánství, které v té době mělo největší zastoupení z politických přesvědčení, neměla mít dlouhého trvání. Opak byl však pravdou. Spojením všech těchto aspektů spolu s rostoucím skepticismem široké veřejnosti vůči americké vládě, díky neúspěchu ve Vietnamské válce, nemohlo vést k ničemu jinému než fundamentální změně na politické scéně. Došlo tedy ke změně paradigmatu ekonomické politiky od keynesiánství k neoliberalismu. Tento posun byl zapečetěn zvolením republikánského prezidenta Ronalda Reagana roku 1981, který vše shrnul svým slavným citátem: „V této současné krizi není řešením vláda; vláda je ten problém.“ Tato výhra v prezidentských volbách potvrdila, že volný obchod je považován za správný přístup, na rozdíl od intervence státu a silného řízení ekonomiky vládou a odbory.

Ronald Reagan je často označován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů neoliberalismu. Jeho ekonomická a sociální politika je dnes známá jako Reaganomika. Vyznačovala se snižováním státních výdajů a peněžní zásoby za účelem snížení inflace, a snižováním federální daně z příjmu a deregulací za účelem implementace ekonomické teorie tzv. trickle-down economics. Za jeho vlády se daň z příjmu nejvyšší daňové skupiny zmenšila ze 70% na 28%, zvýšil se armádní rozpočet z 267.1 miliard dolarů v roce 1980 na $393.1 miliard v roce 1988 a státní dluh se téměř ztrojnásobil z 997 miliard dolarů na 2.85 bilionů. Myšlenky neoliberalismu také sehráli roli v takzvaném Washingtonském konsenzu, kde byly včleněny do politických předpisů mezinárodních organizací, mezi které patřily například Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Světová obchodní organizace.

Velká Británie