Dějiny obce Louka, která se nachází v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji, začínají již v pravěkých dobách, kdy bylo podle archeologických nálezů toto území podél vodního toku řeky Veličky osídleno. První písemná zmínka o obci Louka pochází z roku 1046.
Nejstarší období Z období pravěku byly v Louce nalezeny kosterní pozůstatky s hraněným sekeromlatem. O existenci osídlení této lokality ve starověku svědčí nález pohřebiště z mladší doby železné (kultura halštatská) a to v údolí říčky Veličky. A přestože nám další doklady až do období slovanského osídlení oblasti chybí, nebudeme se zabývat otázkou, zda na území Louky Keltové nebo Germáni žili. Předpokládat můžeme, že v Louce bylo osídlení v devátém století o čemž svědčí odkryté slovanské kosterní pohřebiště, které se našlo při stavbě železniční tratě.
K utváření obce Louky mohlo docházet od počátku osidlování tohoto kraje Slovany. První zmínka o obci se tedy datuje do roku 1046, kdy je obec, nazvaná podle přírodních poměrů (Na Luce, Lokos, Lauka) zmiňována v zakládací listině staroboleslavské kapituly. Touto listinou daroval právě této kapitule Břetislav I. vesnice v Čechách a na Moravě.
Louka, jež se nacházela v tzv. Lucké provincii, ležela na důležité cestě vedoucí z Prahy přes Měnín, později přes Brno, Uherský Ostroh, Blatnici, Louku, a slovenskou Senici dále do Uher. Přes Louku mohla vést i obchodní cesta ze slovenských Vrbovců přes Javorník, Velkou nad Veličkou a Blatnici, až k Uherskému Brodu a mohla ji chránit královská jednotka umístěna někde na území Louky. Z kroniky zakládající listina: "Kolají, která šla z Uherského Ostrohu, tehdy zván Insula, neboli Ostrov." Na této cestě bylo zvlášť významné místo Locos, kde se říčka spojovala s cestou v úzkém údolí. Na tomto místě byl postaven hrádek mezi léty 1028–1029.
Prvním, který tento dřevěný hrádek vedl byl Václav nebo Vacek. Když se podíváme na mapu, nemohlo to být žádné jiné místo než území Louky. Již uváděné opevněné místo vojenské posádky bylo v prostorách dnešního bývalého mlýna a dnes chátrající tvrze (sýpky). Roku 1099 připomíná děkan Kosmas,že Břetislav II. se sešel s uherským králem Kolomanem na schůzce. Popisuje se, že se sešli na Loučské loučce u stejnojmenné tvrze a to se jedná o tvrz na moravskouherském pomezí. Zde byla mezi nimi ujednaná dohoda o tom, že Moravané nebudou podporovat Kolomanova bratra Almuše.
Další zpráva hovoří o obci Louka ve spisech Vencencinovým, který popisuje bitvu Čechů ,Moravanů a Němců s Uhry v letech 1008 – 1009. Píše o tom současně i kronikář Kosmas, který uvádí, že Maďarů padlo více než v památné bitvě na řece Lechu v roce 955. Mimo jiné píše, že v té době byla tvrz Louka i ves vypálena, ale brzy zase ještě lépe vystavěna. Území tzv. Lucké provincie se rozprostíralo mezi řekou Olšavou a dolním tokem Moravy na straně Moravské a Váhem na straně slovenské.
Kraj nepatřil ani Českému ani Uherskému státu. Ale proto, že územím vedly důležité obchodní stezky, bývaly o tento prostor vedeny neustálé spory. Definitivní připojení Lucké provincie k českému státu a stanovení pevné hranice, bylo po porážce, kterou utrpěl v bitvě u Kressenbrunnu dne 12. července 1260 Béla IV. od Přemysla Otakara II. po kumánských válkách. Po této bitvě byla posílena vojenská jednotka v Louce láníky, kteří se měli účastnit s Přemyslem Otakarem II 26. srpna 1278 i bitvy na Moravském poli.
V následujících stoletích je však o Louce slyšet mnohem méně. Ve 13. století se nestala střediskem ani městem s opěrným bodem a nebyl tu ani vystavěn kostel. Není známo, proč se zmínky o Louce vytrácí, je ale možné, že po porážce Přemysla Otakara II. na Moravském poli došlo k úpadku obce (např. vypálení).
Z dalších pramenů je zřejmé, že od 11. století do poloviny 13. století náležela celá Lucká provincie i s obcí Louka různým, často se střídajícím feudálním majitelům, jejichž konkrétní jména však nejsou známa.
Od poloviny 13. století se v regionu vytvářela velká panství. Veselské nejdříve drželi páni z Horky, dále potom Vartenberkové a po nich v letech 1337 až 1447 Šternberkové.
Od 15. do 17. století Po krátké klidnější době v počátku 15. století trpí obyvatelé Louky a jejího okolí pro sympatie svých feudálů k husitství, které se rozšířilo na panství veselské, ostrožské i strážnickém. Vojska Zikmunda Lucemburského v čele s velitelem Pipo Spanem z Ozory vtrhla v říjnu 1421 na Moravu, kde dobývala husitskou pevnost u Nedakonic i Ostroh. Ničila a vypalovala zde vesnice patřící odbojným šlechticům. Vojska neušetřila nikoho a ničeho. V dubnu 1422 se nájezdy opakovaly. Zikmund dobyl Veselí. Své posádky zanechal i v sousední Blatnici.
Tyto válečné akce poznamenaly i Louku. K roku 1425 přešli na Zikmundovu stranu výše uvedení feudálové, čímž byli zvýhodněni. Navíc zabíráním církevního majetku nebo jiným způsobem bohatli, kdežto lid chudl a trpěl za ně dál.
Tímto krajem táhla na Slovensko i vojska husitská. Poprvé v roce 1423. Roku 1428 se husité shromažďovali u Veselí. Roku 1430 plenil hrůzně jižní Moravu rakouský vévoda Albrecht.
Ještě více utrpení zažili obyvatelé Louky za válek česko-uherských v letech 1467 – 1478, které vedl Jiří z Poděbrad a jeho syn Viktorin s Matyášem Korvínem. Uherští tento kraj pustošili v roce 1467.
Roku 1468 probíhaly boje u Veselí a Strážnice, které Matyáš dobyl. Roku 1470 proběhly bitvy u Uherského Ostrohu a Uherského Hradiště, které se ještě opakovaly v letech 1473 a 1474. Za těchto válek byla Louka vylidněna a rozvoj zastaven.
V době husitských válek patřilo Veselské panství i s Loukou nejdříve císařskému vojevůdci Ctiborovi ze Ctibořic (1423–1428), potom litevskému knížeti Fridrichovi (1428–1435), dále pak loupeživému rytíři Blačovi z Borotína (1435–1441), pak opět Šternberkům.
Roku 1447 kupuje Veselské panství od Šternberků Mikuláš z Vojslavic zvaný Něpr. Páni z Vojslavic neudrželi dlouho vládu. Brzy nastal rozpad. Po smrti Mikuláše otce obdržel syn Mikuláš město Veselí, Zarazice, Písek, Kuželov a Krnov. Synovi Václavovi připadl statek v Louce i s Loukou. Pomocí zvláštního dědictví se stal vlastníkem druhé poloviny panství Veselského Heřman z Vojslavic. A tak se Louka ke konci 15. století stává budoucí součástí panství ostrožského.
Jan z Kunovic roku 1493 přičleňuje ke svému kunovickému panství i loucký statek s Loukou, dále Kuželov, část Strání, Hroznovou Lhotu, Žeraviny, Tasov a jiné. Z těchto vesnic zajistil roku 1502 své manželce 5000 zlatých k jejímu věnu.
Za zásluhy jeho strýce biskupa Jana Vitéze dostalo se mu roku 1506 od krále Vladislava Jagelonského i Uherského Brodu jako hradu zeměpanského. Roku 1511 koupil s přivolením krále Vladislava od pana Kuny z Kunštátu i zboží ostrožské a soustřeďuje se na budování rozsáhlého dominia, ke kterému náležely Ostroh, Louka, Hluk a Kunovice.
V době klidu zbraní dostávala obec Louka velkého rozkvětu (za pánů z Kunovic), který netrval dlouho. Jan z Kunovic, jenž padl roku 1566 v bojích s Turky, nechal vystavět kolem roku 1552 v Louce zámek. Toto sídlo vzniklo pravděpodobně přestavbou nebo přístavbou původní tvrze. Proto je také Louka na Fabriciově mapě z roku 1575 zakreslena typickými věžovitými znaky.
Již sama výstavba zámečku i fakt, že Louka byla v letech 1552 – 1564 odděleným statkem, svědčí o dobrém stavu obce, panství i panského dvora, do kterého chodili robotovat i Blatničané a Tasovjané.
Hospodářskou situaci nám přibližuje i soupis poddaných, který se na Ostrožsku konal v roce 1587 (berňová registra). Tehdy bylo v Louce 18 domů pustých. Podle správních registrů panství ostrožského z roku 1592 bylo v Louce 70 osedlých gruntů. Z tohoto dokumentu vyčteme i jména 70 tehdejších majitelů. Potom je tu zapsaný majetek panského dvora. Pánský mlýn například za rok semlel 60 měřic pšenice a 20 měřic rži.
O dalších událostech tohoto období se dozvídáme z Bartoškovy kroniky. Majitel zámku trestal své poddané: Léta 1553 pan Jan z Kunovic dal utratiti dvě ženy z Lúky, poddané své, protože jsou paní udělaly (počarovali), aby uschla , že pokutú měchy napřísti musely, což se jest Švehlová na trápení (mučení) vyznala i na druhú Pavla Bílého manželku vyzradila… Švehlová upálena byla a žena Bílého za živa zahrabána…
Od konce 15. století přibývalo v Louce nejen domů ,ale i obyvatel, rozvíjelo se i mimopolní hospodářství. Tento rozkvět nenarušily ani občasné loupeživé výpravy uherského Rafaela Podmanického kolem let 1528 – 1542 a turecký vpád roku 1599, kdy vrbovčansko-velickým průsmykem pronikli Turci až ke Strážnici , kde byli poraženi.
Úpadek, utrpení, nesmírná bída, hrůzy a mnohé týrání pro místní lid započal roku 1605 a trvalo s přestávkami více, než 100 let. Od 5. května řádili v kraji hordy uherského šlechtice Štěpána Bočkaje 9. května byla vypálena Louka spolu s Lipovem a Hlukem. Tak tomu bylo i 26. května a 9. července. V kronice stojí: Tyto hordy si počínaly hůře než zvěř. Mordovali napořád, všechny statky brali, skrze prsy protahovali, dítky o zem a stěny rozráželi, některým pak v presy hlavy svírali, až jim oči vypadávaly, jiným oči loupali, nosy a uši uřezávali, ouřední osoby stínali a na kůl dávali … bez milosti vraždili, některé zajali a svázané provazy koňmi vodili a pryč v otroctví hnali… Daleko smutnější a bolestnější události však obec Louku teprve čekaly.
Protireformace a osvícenství (17. a 18. století) Smutkem i nadějemi započalo 17. století, které je právem nazýváno krvavým stoletím jihovýchodní Moravy. Po vpádech Štěpána Bočkaje v roce 1605 trpěla Louka v letech 1613–1614 vyjídáním německých a moravských vojsk, které tudy procházeli. Krušné časy nastaly Louce i v dalších letech, neboť častá neúroda přinesla poddaným hlad, bídu a nemoci. Velmožové se naopak zabývali jinými starostmi. V jejich táboře vrcholil boj mezi zastánci katolicismu a protestantismu. Jiskra potřebná k rozpoutání bojového ohně vzplanula 23.5. 1618 pražskou defenestrací, čímž bylo zahájeno České stavovské povstání, které vedlo k třicetileté válce. Mezi 29 direktory, již byli pověřeni správou země, nacházíme i jméno pána Jana Bernarda z Kunovic, který byl v té době pánem obce Louka.
Po nešťastné bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se jihovýchodní Morava i s Loukou stala průchodištěm vojsk. V kraji během století řádila vojska, oheň, epidemie, nemoci a bída. Na těchto hrůzách a vraždění se podílela vojska uherská, turecká, císařská, švédská, polští kozáci, tak i Italové a Španělé. Panství Jana Bernarda z Kunovic i s Loukou, který byl císařem odsouzen za svůj protihabsburský postoj k trestu smrti a ztrátě majetku, odkoupil v roce 1625 kníže Gundakar z Lichtenštejna.
Nový majitel Louky však nepřevzal dříve prosperující loucký statek a ves v dobrém stavu, nýbrž ve stavu úpadku, který se během let prohluboval. Během třicetileté války došlo k velkému úpadku Louky, neboť v roce 1656 bylo ze 71 gruntů plných 46 pustých. Ani vestfálský mír z roku 1648 neukončil utrpení, protože už v roce 1663 pronikly tatarsko – turecké bandy do Louky. Všechny horňácké obce i s Loukou, mimo Novou Lhotu byly vypáleny. V kronice je poznamenáno: Lidé nad 40 roků byli posekáni, zvláště dítky a hoši zajímáni a křížem na koně házeni, do pytlů děr naděláno a hlavy zajatců jimi prostrčeny, aby zajatci mohli dýchat. Takových pytlů na tisíce bylo uděláno a oběti odvlečeni do tureckého otroctví.