Daň je peněžitá částka, kterou musí fyzické nebo právnické osoby platit do státního nebo jiného veřejného rozpočtu v souladu se zákonem. Jedná se o způsob, jakým stát a další veřejnoprávní subjekty (územní samosprávné celky) získávají finanční zdroje na financování veřejných projektů a služeb, jako jsou například zdravotnictví, vzdělání, bezpečnost, infrastruktura a další oblasti.
V České republice existuje několik druhů daní, které se liší sazbami a způsoby výpočtu. Mezi nejznámější patří daň z příjmu, daň z nemovitých věcí a DPH (daň z přidané hodnoty). Každá z těchto daní má svá specifická pravidla pro výpočet a platbu.
Daňový systém je základním nástrojem hospodářské politiky a má významný vliv na ekonomiku země. Jeho konstrukce může mít zásadní dopady na podnikání, investice, spotřebu a zaměstnanost, a to jak pozitivní, tak i negativní. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby daňová politika byla spravedlivá, transparentní a odpovídající současným ekonomickým potřebám a výzvám. Je nutné neustále aktualizovat a přizpůsobovat daňový systém změnám v ekonomickém prostředí, aby byl schopen podporovat udržitelný růst a rozvoj. Vytvoření efektivního a spravedlivého daňového režimu je klíčové pro dosažení ekonomické stability a prosperity.
Placení daní je základní povinností každé fyzické i právnické osoby, a její nedodržení může vést k vážným důsledkům, včetně finančních sankcí a právních trestů. Je proto zásadní, aby všichni daňoví poplatníci dodržovali stanovená pravidla a řádně si plnili své daňové povinnosti vůči státu.
Názory na zavedení daní se mohou lišit. Například libertariáni a zastánci rakouské ekonomické školy považují výběr daní za loupež, neboť plátce daně ji neodvádí dobrovolně, ale pod hrozbou sankcí.
Historie
O daňovém systému lze mluvit ve státech teprve tenkráte, když se vlastní veřejná správa už vytvořila. Daňový systém se tudíž nevyvíjí hned se založením státu, nýbrž mnohem později. V téměř všech státech starého věku byly výdaje státní kasy hrazeny původně ze jmění státu samého (z výnosu statků panovnických, dolů atd.) a teprve později, když výdaje rostly, bylo zapotřebí postarat se o další úhradu. Tato úhrada záležela zpočátku v nepravidelných, více méně určitých dávkách, vybíraných dle jmění jednotlivců (původně zpravidla dle jmění nemovitého), až vedla k pevným i pravidelným dávkám, berním či daním.
Starověk
Egyptská říše Krátce poté, co První dynastie sjednotila Dolní a Horní Egypt (přibližně kolem roku 3000 př. n. l.) vznikl první nejstarší známý daňový systém na světě. Jednou z prvních zavedených byla daň z úrody. Faraon s ní v rozpočtovém hospodaření začal počítat už v roce 2649 př. n. l. Šlo o obdobu středověkého desátku, ale její výše nemusela být desetina úrody. Systémově šlo o kolektivní (komunitní) daň, kterou odváděla města a vesnice jako celek. Pokud daň odvedena nebyla, následoval trest pro správce daně, což je doloženo mnoha výjevy v zádušních chrámech Staré říše. Později byla tato kolektivní daň změněna mezi lety 2030 až 1640 př. n. l. na daň individuální, což vyžadovalo rozsáhlou a přesnou evidenci obyvatel a obhospodařovaných pozemků, což vyžadovalo vysoký nárůst počtu a schopností státních písařů. Neobratné vybírání kolektivní daně tak přispělo k vytvoření prvního administrativně-byrokratického aparátu, které daně vybíral individuálně a mnohem efektivněji. Výše daní byla postupně stanovena variabilně podle výnostnosti pozemku a výši hladiny každoročních záplav Nilu. Záplavy totiž zúrodňovaly půdu a ke sledování úrovně záplavy sloužily vysoké kameny se stupnicí (tzv. nilometry), přičemž některé z nich se dochovaly až do současnosti. Kdo nemohl odvádět daň z úrody, mohl si její výši odpracovat na veřejnosti a při faraonům prospěšných projektech (kopání zavlažovacích kanálů, kamenolomy, budování chrámů). Daně byly stanoveny z exportu a importu zboží, z exotických surovin (barviv, vůní, mastí), z textilií, z prodeje poživatin, provozování přívozu či lodi, prodeje zvířat a podobně.
Haremheb (faraon 18. dynastie) zavedl edikt trestající daňové podvodníky (krácení daní místními úředníky nebo naopak vybírání vyšších než spravedlivých daní). Vznikly též výjimky z daňové povinnosti, například pro chrámy, kněží, úředníky, vojáky, služebnictvo a podobně. Úlevy se týkaly i nejúspěšnějších obchodníků, stavitelů, velkoproducentů, kteří na oplátku faraona podporovali.
Athény Ve státě Athénském shledáváme již v 4. stol. př. n. l. dávky veřejné zvané leiturgie, dále cla, veřejné pokuty a roku 476 př. n. l. tribut států spolčených, nazvaný fároi, jenž s počátku byl dobrovolnou dávkou spojených států ke společné obraně, později však, když kolem roku 460 př. n. l. společná pokladna byla přeložena z Délu do Athén, stal se tribut znenáhla povinným. Výše jeho určena nejprve na 600, později na 1300 talentů a byl placen buď v penězích nebo vypravením lodí. Od roku 411 př. n. l. byla místo poplatku zavedena zvláštní dávka (dvacátek), r. 377 př. n. l. vráceno se však ke způsobu původnímu, ale nazýván od té doby jen příspěvkem (syntaxis). Přímá daň ze jmění byla zavedena teprve v roce 428 př. n. l.; byla to daň progresivní, zakládající se na Solónově rozdělení občanstva ve 4 třídy dle jmění nemovitého i movitého.
Římská říše V době království i v prvních létech republiky byly řádné výdaje uhrazovány z výnosu státních statků, mimořádné, zejména náklady válečné, mimořádnou berní (tributum), uloženou na jmění občanů. Berně taková uvádí se již v době prvních králů; přesnější upravení stalo se však teprve Serviovou ústavou, ve které berně byla dle censu upravena, a vybírání její nařízeno na základě listin tributárních. Tributum toto vypisoval senát dle úhrnného jmění občanů; za jmění musilo býti přihlášeno veškeré jmění movité i nemovité, původně ovšem pouze res mancipi, později však veškeré jmění vůbec; dluhy nesměly býti odečteny. Řemeslníci (aerarii) byli původně zapsáni do zvláštního seznamu a zvláště daněmi stíženi, a teprve censurou Appia Claudia (roku 312 př. n. l.) byli do tribu přijati a tam censováni. Orgánové k vybírání tributu ustanovení sluli tribut aerarii. Za daň ve vlastním smyslu tributum pokládat nelze, ježto býval pouze mimořádně placen a druhdy i občanům vrácen z výnosu kořisti.
Po podmanění provincií Římany bylo tributum římských občanův odstraněno a bývalo pouze výjimkou, např. v době triumvirátu (43 př. n. l.) vypsáno; ve skutečnosti zůstali římští občané od r. 167 př. n. l. od berní osvobozeni a od r. 89 bylo osvobození to rozšířeno na celou Itálii. Tíha berní spočívala pak úplně na provinciích. V těchto nebyl daňový systém upraven veskrze dle stejných zásad. Berně uložená provinciím byla daní pozemkovou a slula původně stipendium, ke konci republiky tributum soli. Vyměřena byla dle výnosu pozemků záležejíc zpravidla v částce veškerých plodů (v tomto případě byla nazvána decuma, tak jmenovitě v Gallii a od času Gracchův až na Caesara též v Asii), druhdy rovnala se hodnotě osetých a sázených rostlin hospodářských nebo , , úrody obilní, nebo záležela v pevné, od výnosu půdy nezávislé dávce, která byla placena v penězích anebo v přírodninách a jevila se buď co daň pozemková buď co daň ze jmění.
Některé pozemky byly osvobozeny od placení berně, zejména pozemky řím. občanům udělené, pozemky ve státech spolčených a pozemky prodané s podmínkou opětného odprodeje (ager privatus vectigalisque nebo quaestorius), z nichž platila se zvláštní dávka (vectigal). Pozemky dani podrobené sluly fundi tributarii. Vybírání berně spočívalo na rozdělení provincie v okresy městské, kterépak tvořily zvláštní okresy berní. Na každý takový okres rozvržen určitý roční obnos stipendia a úřady provinciální byly povinny jej odváděti, samy pak vybíraly od obyvatelstva berně. Nebyl‑li obnos stanovený dovršen, byla vypisována daň osobní (ze jmění). Vedle stipendia odváděny i různé jiné dávky, jako obilí pro praetora a jeho kohortu, zvířata ke hrám aj. Mimo to vyskytuje se zvláštní druh berně osobní (zvané tributum capitis), kterou platiti bylo každému občanu a která začasté měla povahu daně živnostenské.
V době císařství přikročeno k opravě systému berního, jenž v tehdejší své způsobě na občany provincií uvaloval těžké a nespravedlivé břímě. Berně měly nyní vyhovovati zásadě stejnoměrnosti; k účelu tomu bylo podniknuto za Augusta zeměpisné vyměření celé říše i provincií a ustanoven zvláštní census, který původně jen za účel měl, aby veškeré příjmy byly seznány, jenž však později byl základem celého daňového systému. Census ten byl předsevzat ve všech provinciích, a to zvláštní úředníky (auditores ad census, censores, censitores), nad nimiž ustanoven byl pro každý větší okres vyšší úředník (legatus Augusti pro praetore censuum accipiendum).
Konečné upravení bylo soustředěno přímo u císaře, jemuž odevzdány práce censorův i stížnosti na vyměření. Nebylo tu již přihlíženo k berní síle měst, nýbrž větších okresů, ve které provincie byla rozdělena. Při vyměření vzaty za základ tabulky zhotovené Římany při vykázání půdy a sestaven podrobný katastr berní, ve kterém uvedeno bylo jméno pozemku, obce, ku které náležel, i kraje, dále jména dvou sousedů, pak druh pozemku dle určitých tříd (6 až 7), a konečně byl připojen inventář udávající veškeré jmění osoby, jíž pozemek náležel.
Vyměření to bylo skončeno teprve za Trajána. Za Diokleciána předsevzata nová reforma berní; až do té doby byla Itálie zproštěna povinnosti berní; nyní byla i ona rozdělena na berní lány (iugerum), jejichž určitý počet tvořil okres berní. Daň na okres vypadající platilo přední město berního okresu a rozvrhlo ji na majitele lánů dle zvláštního, velmi pečlivě sestaveného katastru.
Indie Zákoník Manuův 7.126.-142 pojednává o daních. Podle 8.398 činí daň pro krále 5 % z hodnoty zboží.
Indie v průběhu času zrušila několik daní a zavedla nové. Mezi tyto daně patří dědická daň, daň z úroků, daň z darů, daň z majetku atd. Zákon o dani z majetku z roku 1957 byl zrušen v roce 2015. Přímé daně v Indii byly řízeny dvěma hlavními legislativami, Zákonem o dani z příjmu z roku 1961 a Zákonem o dani z majetku z roku 1957. Byl navržen nový zákon, Kód přímých daní (DTC), který měl tyto dva zákony nahradit. Nicméně, Zákon o dani z majetku byl zrušen v roce 2015 a myšlenka DTC byla opuštěna.
Placení daní Placení berní dálo se v dobách císařství v určitých lhůtách, zpravidla ve třech: v září, jímž počínal berní rok, 1. ledna a 1. května, kdy vyplácel se též plat vojenský. Daň pozemková tvořila i za doby císařství hlavní berni, daně přímé byly pouze k doplnění zavedeny. Kdežto v Římě řemeslníci byli od daně osobní osvobozeni, vyskytuje se v provinciích jakási daň živnostenská, uložená řemeslníkům i obchodníkům a vyměřená dle určitých předmětů: lodí, otroků, koní apod., a též daň z příjmu, uložená peněžníkům dle odhadnutého jejich kapitálu. Od jednotlivých císařů předepsána některým řemeslníkům zvláštní daň živnostenská, tak zejména za Alexandra Severa krejčím, koželuhům, kožešníkům, zámečníkům aj. Mimo to vybírána též zvláštní daň z hlavy, ale, jak se obecně soudí, pouze od kolonů.
Mezi berněmi bývají uváděny ještě zvláštní druhy daní nebo lépe řečeno poplatky, jako daň z dědictví (vicesima resp. decima hereditatum et legatorum, dvacátek nebo desátek). Dále placeny poplatky celní, které zvláště za císařství dostoupily značné výše; ano i zvláštní »stánečné« vyskytuje se již u Římanů, vybírané od majitelů stánkův a nazvané vectigal ansarii et foricularii promercalium, jehož vybírání pronajato bylo publikánům. Povinnost berní vztahovala se na veškeré obyvatelstvo; osvobozeni od daní byli pouze sirotci a ženy, již platili toliko dávku k vydržování koní a k obstarávání píce, dále nemajetné osoby, jejichž majetek byl odhadnut na méně než 1500 assů (proletarii cives). Osobní osvobození jednotlivých občanů nebo tříd bylo zavrženo, a ani pokusy kněží, vymknouti se z povinnosti berní, neměly nikdy trvalého účinku.