Irsko (, , také irsky a anglicky , Irská republika) je stát v severozápadní Evropě, zaujímající zhruba pět šestin povrchu stejnojmenného ostrova. Suverénní stát má jedinou pozemní hranici se Severním Irskem, které je součástí Spojeného království. Jinak je obklopeno Atlantským oceánem, na jihu Keltským mořem, na jihovýchodě Svatojiřským průlivem a na východě Irským mořem. Nížinné centrální roviny jsou obklopeny pobřežními horami a země má mírné oceánské podnebí. Irsko se dělí na 26 hrabství, na ploše asi 70 000 km² žije 5,4 milionu obyvatel. Jeho hlavním a největším městem je Dublin, mezi další velká města patří Cork, Limerick, Galway a Waterford. Tři čtvrtiny obyvatel jsou Irové, největšími menšinami jsou Poláci a Britové, oficiálními jazyky je irština a angličtina. Tři čtvrtiny populace se hlásí ke křesťanství.
Irský svobodný stát se statusem dominia vznikl v roce 1922 na základě anglo-irské dohody. V roce 1937 byla přijata nová ústava, v níž byl stát pojmenován „Irsko“ a fakticky se stal republikou s voleným prezidentem bez výkonné moci. Oficiálně byla republika vyhlášena v roce 1949. Irsko v té době bylo jedním z nejchudších států západní Evropy a mělo vysokou míru emigrace. V roce 1955 se Irsko stalo členem Organizace spojených národů. V roce 1973 vstoupilo do Evropských společenství, předchůdce Evropské unie. Po většinu 20. století stát neměl žádné formální vztahy se Severním Irskem, ale v 80. a 90. letech 20. století britská a irská vláda spolupracovaly se severoirskými stranami na řešení konfliktu, který se stal známým jako Trable. Od podpisu Velkopáteční dohody v roce 1998 spolupracují irská a severoirská vláda v řadě oblastí politiky v rámci Rady ministrů Severu a Jihu, která byla touto dohodou vytvořena. Po vstupu do Evropských společenství vláda země zavedla řadu liberálních hospodářských politik (např. výrazné snížení daní ve srovnání s ostatními zeměmi EU), které pomohly zvýšit hospodářský růst v letech 1995-2007, tedy v období, které se dnes často označuje jako období keltského tygra. Poté následovala recese a zvrat v růstu během celosvětové finanční krize, kterou ještě zhoršilo splasknutí irské realitní bubliny. Velká recese trvala do roku 2014 a po ní nastalo nové období silného hospodářského růstu.
Irsko je unitární parlamentní republikou s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je dvoukomorový Oireachtas. Je rozvinutou zemí s velmi vyspělou ekonomikou, má třetí nejvyšší hrubý domácí produkt dle parity kupní síly na obyvatele na světě. V Dublinu se nachází jedno z hlavních evropských finančních center. Podle indexu lidského rozvoje se umístilo na sedmém místě na světě. Vysoko se umístilo také v oblasti zdravotní péče, ekonomické svobody a svobody tisku. Podle světového indexu míru bylo Irsko v roce 2024 druhou nejmírumilovnější zemí na světě. Je členem Evropské unie (EU), eurozóny a zakládajícím členem Rady Evropy a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Kvůli své vojenské neutralitě není členem Severoatlantické aliance, ale podílí se na spolupráci prostřednictvím Partnerství pro mír a účastní se Společné bezpečnostní a obranné politiky EU. Není také plnoprávným členem schengenského prostoru.
Etymologie Původ označení a tím pádem i je značně nejasný. Výklady původu názvu starými irskými legendami však jsou pro etymologický výzkum takřka bezcenné. Navzdory nejasnostem je nade všechny pochybnosti, že se jedná o název velmi starobylý. Již v geografických zdrojích starověkého Řecka z 5. století př. n. l., se objevuje název . Ptolemaiova mapa světa přibližně z roku 150 n. l. má pro Irsko označení , kterýžto název byl do latiny transliterován jako . V Caesarově díle se pak už nachází název Hibernia, jenž pravděpodobně vznikl kontaminací původního označení a latinského slova , který znamená . V rané irské literatuře se pak objevuje staroirský termín , ze kterého se vyvinul již zmíněný současný název . Z tohoto základu se přidáním germánské koncovky -land, charakteristické pro pojmenování země, vytvořil současný anglický název . V jazycích příbuzných irštině, velštině a bretonštině se používaly pro označení Irska tvary Ywerddon, Iwerdon a Iverdon, vycházející z protokeltského *ɸīwerjō. V současné době se pak jedná o tvar velšský a bretonský ; dále také .
V irské mytologii byl jedním z božských eponymů pro Irsko, společně s eponymy Banba a Fódla.
Dějiny
náhled|vlevo|Newgrange Nejstarší doklady přítomnosti mezolitických lovců a sběračů v severovýchodní části ostrova pocházejí ze 6. tisíciletí př. n. l. Na sklonku 5. tisíciletí př. n. l. se do Irska rozšířilo zemědělství. Neolitičtí zemědělci po sobě zanechali působivé megalitické mohyly, jako například Newgrange v hrabství Meath (okolo 3200 př. n. l.). Kolem roku 2500 př. n. l. počíná v Irsku doba bronzová, v jejímž počátku sem dorazily populace spojené s kulturou zvoncovitých pohárů, jejichž příchod vedl k výrazné genetické proměně místního obyvatelstva. Zejména na jihozápadě země se na mnoha místech našly pozůstatky těžby mědi. V době železné do Irska přišli Keltové. náhled|Svatý Patrik Již velmi brzy, v 5. století, do Irska proniklo křesťanství. Rozhodující úloha v pokojné christianizaci Irska je připisována svatému Patrikovi, prvnímu irskému biskupovi, který v zemi působil po roce 431. Irsko se v 7. a 8. století stalo významným centrem latinské vzdělanosti a řada Irů působila v Anglii, ve Skotsku i na kontinentě jako misionáři (viz Iroskotská misie). K nejznámějším těmto misionářům patřil sv. Kolumba, sv. Kolumbán či sv. Havel.
Od roku 795 začali do Irska podnikat nájezdy Vikingové, kteří drancovali a odváželi vše cenné do své domoviny. Většina dodnes dochovaných zlatých irských ozdob pochází z vykopávek vikingských hrobů v Norsku. Vikingové založili na irském pobřeží řadu osad, z nichž se vyvinula významná města (Dublin, Wexford, Waterford, Cork, Limerick). Roku 1014 irský velekrál Brian Bóruma dokázal rozhodným způsobem Vikingy porazit, ale sjednotitelem ostrova se nestal, neboť v rozhodující bitvě u Clontarfu padl. Irsko bylo rozdrobeno na malá, vzájemně bojující království, až do 12. století. náhled|180px|Irští Gaelové v 16. století|vlevo Roku 1166 vládce východoirského státečku Leinster, král Diarmait Mac Murchada, požádal o pomoc v jednom z lokálních bojů anglického krále Jindřicha II. Ten vyslal vojsko vedené normanským družiníkem Richardem de Clare, který rychle vojensky uspěl a oženil se s Diarmaitovou dcerou. Po Dairmaitově smrti Jindřich II. usoudil, že má od toho momentu na Irsko nárok a udělil ho jako léno svému nejmladšímu synovi, pozdějšímu králi Janu Bezzemkovi. Od té doby bylo Irsko jako takzvané Panství Irské (Lordship of Ireland) pod svrchovaností anglických králů.
Do Irska začali proudit přistěhovalci z Anglie a Skotska, ale většinou přijímali irský jazyk a zvyky. Anglizace se omezila jen na Dublin a okolí, a to přesto, že Angličané tzv. Kilkennyskými výnosy (The Statutes of Kilkenny) z roku 1366 zakázali tradiční irské oděvy, irštinu i smíšená manželství, na což ihned reagovalo první z řady protianglických povstání. náhled|248x248pixelů|Hugh O'Neill Napětí mezi Angličany a Iry vzrostlo, když v 16. století přibyl spor náboženský – Jindřich VIII. vypověděl poslušnost Římu a postavil se do čela národní, anglikánské církve. To však nenašlo v Irsku většinový ohlas. Byla sice po anglickém vzoru ustavena státní církev (Church of Ireland), naprostá většina Irů však setrvala u římskokatolického vyznání. Angličtí panovníci, kteří se obávali, že jejich nepřátelé (zejména Španělsko) využijí Irska jako pátou kolonu, zesílili snahy o podmanění země. Proti oklešťování svých starých práv povstala v 90. letech 16. století ulsterská šlechta pod vedením Hugha O'Neilla, hraběte z Tyrone. Na pomoc přišli Španělé, ale roku 1601 byli povstalci u Kinsale poraženi. Roku 1607 šlechtická opozice odešla do exilu, což byla pro Irsko tvrdá rána. Ztratilo velkou část své elity a na zkonfiskovanou půdu anglická vláda systematicky usazovala protestantské kolonisty z Anglie a Skotska, čímž se společnost rozštěpila.
Roku 1641 vypuklo v Ulsteru další povstání, proti anglickému revolučnímu parlamentu. Povstalci vytvořili tzv. Irskou katolickou konfederaci se sídlem v Kilkenny. Roku 1649 se v Irsku vylodil Oliver Cromwell a během tří let Konfederaci rozdrtil. Krutost a masakry Cromwellových vojáků zanechaly hluboké stopy v irské kolektivní paměti a folklóru. Katolická šlechta po povstání přišla o svá panství, která připadla protestantům. Nedocházelo však již ke kolonizaci. Po obnově monarchie za Karla II. sice proběhly některé restituce, ale z politických důvodů Karel většinu půdy novým protestantským majitelům ponechal.
náhled|vlevo|Irské povstání z roku 1798 Další tvrdá rána dopadla na irské katolíky roku 1689, kdy se poslední irští šlechtici postavili ve „válce dvou králů“ za svrženého katolického krále Anglie Jakuba II. v boji s jeho synovcem a zetěm, protestantem Vilémem III. Oranžským. Prohráli a roku 1691 následovala další emigrační vlna (zvaná někdy „odlet divokých hus“). Roku 1695 byli katolíci v Irsku zbaveni všech politických a některých majetkových práv. Nesměli volit ani být voleni do parlamentu, nebo zastávat vyšší posty v armádě. 75 % irského obyvatelstva se tak ocitlo v postavení nižší kasty. Výsledkem bylo irské povstání z roku 1798, vyvolané organizací Society of United Irishmen, jež byla vedena zejména Wolfem Tonem. Bylo tvrdě potlačeno. Britové Irsku odňali poslední zbytky autonomie a přinutili irský parlament v roce 1800 přijmout zákon o připojení k Británii (Zákony o unii z roku 1800) a rozpustit se. 1. ledna 1801 tak vznikl stát Spojené království Velké Británie a Irska. Irové ztratili definitivně samostatnost, na příštích 122 let. Národní katastrofa byla dovršena v letech 1845 – 1851, kdy bez jakéhokoli zájmu londýnských úřadů Velký irský hladomor zahubil, nebo vyhnal do emigrace polovinu irského obyvatelstva. Počet obyvatel se během pár let snížil z 8 na 4,4 milionu. Výsledkem byl irský nacionalismus a hnutí feniánů, které se leckdy uchylovalo i k terorismu. vlevo|náhled|Ulice Dublinu po Velikonočním povstání O velikonočním týdnu v roce 1916 vypuklo v Irsku republikánské povstání, tzv. velikonoční. Povstání bylo organizováno Irským republikánským bratrstvem (Irish Republican Brotherhood) a trvalo od 24. dubna do 30. dubna. Členové organizace Irští dobrovolníci (Irish Volunteers), kteří byli vedeni učitelem a advokátem Patrickem Pearsem a doplněni menší Irskou občanskou armádou (Irish Citizen Army) vedenou Jamesem Connollym, společně s 200 členy Ženské rady (Cumann na mBan) obsadili klíčové pozice v Dublinu a vyhlásili republiku a nezávislost na Británii. Povstání bylo potlačeno po šesti dnech bojů a jeho vůdci byli válečným soudem odsouzeni k smrti a popraveni. náhled|Irská válka za nezávislost: Cork po útoku Britů V lednu 1919 členové Sinn Féin založili nezávislý parlament a vyhlásili Irskou republiku. Britská vláda odmítla akceptovat nově vyhlášený stát, což vedlo k irské válce za nezávislost. Irové zvítězili a 6. prosince 1921 celý Irský ostrov vystoupil ze Spojeného království Velké Británie a Irska a byl založen Irský svobodný stát. Nicméně hned další den se parlament Severního Irska, kde byli ve většině protestanti, podepsal pod angloirskou dohodu a připojil zpět severní část ostrova ke Spojenému království. Tato událost je známá jako rozdělení Irska. Irský svobodný stát zanikl v den, kdy bylo formálně založeno Irsko – tedy 29. prosince 1937.
Irsko zvolilo během druhé světové války neutralitu, ale západním spojencům nabídlo tajnou pomoc, zejména při potenciální obraně Severního Irska. Přes tuto neutralitu se ale k britským silám připojilo přibližně 50 000 irských dobrovolníků, tedy občanů nezávislého Irska.