Lockheed Ventura byl americký námořní bombardovací a námořní hlídkový letoun užívaný v druhé světové válce. Jednalo se o stroj, který byl vyráběn v různých modifikacích, jako Lockheed Ventura (vyvinutý pro RAF, na základě britských požadavků), B-34 Lexington, B-37, PV-1 a PV-3 Ventura. Později rovněž na základě dobrých zkušeností a s využitím obdobné výrobní technologie byl v pobočném závodě Lockheed Vega zkonstruován a vyráběn zcela nový typ PV-2 Harpoon.
Byly to vcelku dobře vyzbrojené stroje, v roli námořního průzkumného, protiponorkového a protilodního letounu velice účinné. Americké USAAF (armádní letectvo) typ B-34 Lexington nikdy nenasadilo. V řadách britského Royal Air Force sloužilo na 380 letounů, další stroje byly dodány do různých států světa.
Vývoj Impuls ke vzniku typu vzešel od britské nákupní komise, která hledala vhodný denní bombardovací letoun. Stroje byly vyvinuty z civilního dopravního letounu Lockheed Model 18 Lodestar pobočkou společnosti Lockheed s názvem Vega v kalifornském Burbanku. Práce na prototypu letounu začaly v květnu roku 1940.
Lockheed Ventura B Mk.I (v USA označen Lockheed B-34 Lexington) poprvé vzlétl 31. července 1941 (sér. č. AE658) s pohonem dvěma osmnáctiválci Pratt and Whitney R-2800-51A4-C s výkonem po 1360 kW. Prototyp byl vybaven hřbetní střeleckou věží Bolton-Paul, ale zcela bez výzbroje. Sériové letouny byly vyzbrojeny osmi kulomety z nichž čtyři sloužily k obraně stroje a čtyři umístěné v přídi trupu ke střelbě na pozemní a hladinové cíle. Celkem 188 vyrobených kusů poháněly motory Double Wasp S1A4-G, jeden exemplář byl pro zkoušky krytů motorů na Lockheed Constellation vybaven pohonnými jednotkami Wright R-3350. Nosnost letounu činila 1140 kg pum nebo další svrhované výzbroje včetně torpéda.
Ventura B Mk.II byla vybavena silnějšími motory Pratt and Whitney R-2800-31 Double Wasp o výkonu po 1470 kW a byla pro Velkou Británii vyráběna po dokončení 188. kusu dřívější varianty. Hlavňovou výzbroj tvořilo opět osm kulometů, u britských Ventur s ráží 7,7 mm. Dva byly umístěny ve sférické otočné věži Bolton Paul Type C na hřbetě trupu, dva pohyblivé zamířené vzad byly instalovány ve střelišti ve vybrání pod trupem a čtyři, z nichž byly dva pohyblivé, mohly být umístěny v částečně prosklené přídi. Celková produkce Ventur II dosáhla počtu 487 kusů.
Po přijetí Zákona o půjčce a pronájmu byla původní 300 kusová objednávka britské vlády na dodání Ventur rozšířena na dalších 200 strojů, které obdržely označení Ventura Mk.IIA. Původní hřbetní střelecká věž byla nahrazena výrobkem společnosti Martin s dvojicí kulometů ráže 12,7 mm.
Od prosince 1942 přebíralo US Navy stroje PV-1, jehož prototyp byl zalétán 3. listopadu 1942. Byly podobné B-34, stroje vyrobené v pozdějších sériích však neměly prosklenou příď. Pod plastikovým krytem tvaru plochého kužele byla většinou instalována anténa radiolokátoru ASV-1. PV-1 byly vyzbrojeny dvěma kulomety ráže 12,7 mm, uloženými v horní části přídě, u později vyrobených strojů někdy doplněnými třemi kulomety stejné ráže, uloženými ve výstupku na místě okénka pod přídí, určeného původně k zaměřování a fotografování. Vnitřní přístrojové vybavení odpovídalo požadavkům námořního letectva, letouny byly určeny k provádění ozbrojeného hlídkování a průzkumu. V pumovnici i pod křídlem mohly nést přídavné nádrže. Místo nádrží mohly být zavěšeny alternativně dvě pumy či hlubinné nálože s hmotností po 454 kg. Ventura PV-1 nesla celkem 2268 kg pum při vzletové hmotnosti obvykle nepřesahující 14 200 kg s pětičlennou osádkou. Ta ke své obraně využívala dva páry kulometů v horní střelecké věži Martin 250CE-13 (ráže 12,7 mm) a v zadním střelišti pod trupem (ráže 7,62 mm).
Z některých PV-1 byla upravena fotoprůzkumná verze PV-1P a v březnu 1943 se v menším počtu objevila noční stíhací verze s radiolokátorem AI Mk.IV se čtveřicí dalších kulometů ráže 12,7 mm v přídi, se kterými v létech 1943 a 1944 operovala např. jednotka VMF(N)-531 "Grey Ghosts" na Šalomounových ostrovech v Jižním Pacifiku.
Produkce PV-1 skončila v květnu 1944 vyrobením 1600 strojů.
Nasazení
RAF náhled|Lockheed B Mk.I Ventura (AE748) RAF Britové první stroje Ventura B Mk.I přebírali od září 1941, které byly zařazovány ke 2. skupině Bomber Command. K bojové jednotce se typ poprvé dostal 31. května 1942 po dodání dvou kusů Ventur I 21. squadroně v Bodley v hrabství Norfolk. Teprve koncem října se jednotka přemístila s 21 Venturami I a II do Methwoldu, odkud měla podnikat bojové lety.
Velitelství bombardovacího letectva RAF Ventury poprvé nasadilo při denním náletu na továrnu ležící v nizozemském městě Hengelo, provedeném 3. listopadu 1942. Tři stroje 21. perutě nenalezly primární cíl a pumy shodily na železniční uzly.
Od 9. listopadu 1942 s Venturami cvičily další dvě utvořené squadrony, 464. (australská) a 487. (novozélandská) pod velením Wing Commandera F. C. Seavilla, obě se základnou ve Feltwellu.
6. prosince 1942 tvořilo 47 Ventur část ze svazu 93 letadel, který za denního světla z malé výšky napadl továrnu Philips v Eindhovenu. Nad kontinentem a nad mořem bylo ztraceno 9 Ventur, tři se rozbily při návratu v Anglii a ze zbylých bylo 23 poškozeno většinou při srážkách s ptáky.
Začátkem dubna 1943 se 464. i 487. peruť přestěhovala do Methwoldu, odkud se zase 21. peruť pod velením Wing Commandera R. H. S. Kinga přesunula na základnu v Oultonu.
Působení Ventur v rámci bombardovacího letectva pokračovalo do června 1943, kdy byly všechny tři squadrony soustředěné u 2. bombardovací skupiny převedeny do působnosti 2nd Tactical Air Force.
Poslední akcí 487. squadrony s Venturami se stal 24. června 1943 nálet na letiště Meauperthuis jihovýchodně od Paříže, pak se jednotka přesunula do Sculthorpe, kde přezbrojila na stroje de Havilland Mosquito. Poslední Venturu odevzdala 21. září.
464. squadrona ukončila bojové lety začátkem července, poté ve Sculthorpe rovněž převzala Mosquita.
Squadrona č. 21 se v srpnu 1943 přestěhovala do Hartford Bridge v hrabství Hantshire, kde do 9. září pokračovala v náletech. Ve stejný měsíc začala ve Sculthorpe přezbrojovat na Mosquita. Poslední Ventura jednotky havarovala 25. listopadu při přistání v Bicesteru.
Zbylé Ventury Mk.I a II převzalo Velitelství pobřežního letectva RAF. Zde létaly pod označením Lockheed Ventura GR Mk.I, Coastal Command pak přebíralo také nové stroje Ventura GR Mk.V. V té době už byly všechny objednávky na dodávku Ventur do Británie zrušeny. Obě verze létaly u 519. a 521. squadrony ve Velké Británii a u 13. a 500. squadrony ve Středomoří. Rovněž ve Středomořské oblasti operovala 624. squadrona při vyhledávání min a speciálních akcích.
Celkem Británie převzala 394 Ventury Mk.I a Mk.II se kterými bombardovací letectvo uskutečnilo 997 bojových letů při nichž došlo ke ztrátě 39 strojů.
Některé stroje RAF byly později upraveny na transportní a sloužily jako Lockheed Ventura C.V u 299. squadrony Transport Command.
USA náhled|PV-1 letky VB-135, 1944 USAF zpočátku přebíralo letouny určené původně Velké Británii pod civilním označením R Model 37 (resp. R-37) a použilo je jako B-34A (Ventura Mk.IIA) k hlídkování nad pobřežními vodami a k výcviku, B-34B byly v malém počtu využity k výcviku navigátorů.
Dále bylo vyrobeno 18 cvičných exemplářů pro USAAC s označením B-37 podobných B-34, ovšem s oválnými okénky bočních střelišť. Pohon zajišťovala dvojice osmnáctiválcových motorů R-2600-13 o výkonu po 1250 kW. Hlavňová výzbroj se skládala ze čtyř kulometů ráže 7,62 mm a pěti kulometů ráže 12,7 mm. První stroj byl zalétán 21. září 1942, poslední B-37 byl dodán v dubnu 1943.
Americké námořní letectvo obdrželo v září 1942 27 letounů Ventura Mk.II bez střeleckých věží z britské série pod označením PV-3 (Patrol Vega dash three). Převzala je letka VP-82, která do té doby operovala se stroji Lockheed Hudson. V říjnu již byla připravena k další službě na námořní základně Quonset Point na Rhode Islandu, později se přesunula na základnu Argentia. V květnu se letka přeznačená na VB-125 přestěhovala do Quonsetu, pak do Boca Chica na Floridě a v únoru 1945 do Natalu v Brazílii, kde jako součást wingu FAW-16 sloužila do konce války v Evropě.
Letka VP-93, operující s letouny Consolidated PBY Catalina, přezbrojila na typ PV-3 v listopadu 1942, které již v lednu 1943 vyměnila za nové PV-1. Následně byla přeznačena na VB-126. Po výcviku byly její roje převeleny do Grónska, na základny Argentia a Brunswick ve státě Maine, později na základnu námořní pěchoty Cherry Point a na Floyd Bennet Field v New Yorku. Z této základny zaútočila 7. srpna 1943 na německou ponorku, kterou poškodila. Téhož roku se přemístila do Natalu, kde pod velením FAW-16 působila do konce války.
Na východním pobřeží floridské základny DeLand vznikaly počátkem roku 1943 nové hlídkové-bombardovací squadrony, podléhající velení FAW-12. První z nich, VB-127, byla založena 1. února 1943. Po výcviku v květnu 1943 byla přeřazena do Brazílie k FAW-16, kde 30. července potopila ponorku U-591. V září pak byla převelena k FAW-15 v Port Lyautey v Maroku, odkud s dalšími jednotkami chránila lodě plující Gibraltarskou úžinou. PV-1 tohoto útvaru 24. února 1945 potopil při koordinované akci nedaleko Gibraltaru ponorku U-761. Port Lyautey bylo domovskou základnou VB-127 do května 1945.
15. února 1943 FAW-12 ustavil letku VB-128, jejíž piloti pocházely z řad instruktorů nebo palubních jednotek s letouny Vought OS2U Kingfisher či Curtiss SOC Seagull. Po jejich ukončení výcviku na Venturách vyslala v polovině května VB-128 roj sedmi PV-1 do kubánské zátoky Guantánamo. Zbytek se přemístil na Floyd Bennet Field, kam se později přestěhoval i roj z Kuby. Zde především chránily lodní provoz kolem města New York. K prvnímu kontaktu s nepřítelem došlo 7. srpna 1943, kdy PV-1 480 km od Norfolku zaútočila na ponorku. Ventura však byla sestřelena palbou protiletadlového děla napadeného plavidla. Téhož měsíce se VB-128 přes Labrador a Grónsko přemístila na Island, kde se v Reykjavíku připojila k britské squadroně s letouny Consolidated B-24 Liberator. 4. října 1943 PV-1 komandéra Westhofena potopila třemi hlubinnými náložemi ponorku U 336. V prosinci se jednotka přemístila do San Juanu na Portoriku, kde nadále hlídkovala proti ponorkám. V červnu 1944 se vrátila do USA, kde převzala nové PV-1 a začala operovat nad Tichým oceánem.
Letka VB-129 byla ustavena 15. února 1943. Po výcviku byla v květnu přidělena k FAW-16 v brazilském Recife, dále operovala z Natalu, Fortalezy a Ipangy. 11. srpna se podílela na potopení ponorky U 604. V lednu 1944 se navrátila do USA na základnu Quonset Point, poté se přemístila do Elizabeth City v Severní Karolíně, kde opět hlídkovala proti ponorkám. V lednu 1945 byl jeden roj přemístěn na základnu Brunswick, ale v březnu se vrátil do Elizabeth City, kde útvar působil až do května.
1. března 1943 se do výcviku v DeLandu a v Boca Chica zapojila letka VB-130, v červnu přidělená k FAW-11 v San Juanu. V červenci byla převelená na ostrov Trinidad. Dne 6. srpna se její PV-1 podílely na potopení ponorky U-615 u pobřeží Trinidadu. Ve stejný měsíc byla přidělena k FAW-16 do Recife, pak do Fortalezy. V květnu 1944 se vrátila do USA na základny Norfolk a Quonset Point. Do konce války pak zůstala v Elizabeth City.
18. března 1943 byla založena letka VB-131, která se po ukončení výcviku přemístila jako součást FAW-11 do zátoky Guantánamo k protiponorkovým operacím v Karibském moři. V březnu 1944 se vrátila do Norfolku k odpočinku, pak byla nasazena v Tichomoří.
V březnu 1943 byla ustavena rovněž letka VB-132, která jako součást FAW-15 sloužila v marockém Port Lyautey. Zde operovala do listopadu 1944, kdy se vrátila do Norfolku. Do konce války sloužila v Boca Chica.