náhled|Car kolokol v Moskvě
Zvon je samozvučný bicí nástroj kalichovitého tvaru, sloužící ke svolávání věřících k modlitbě nebo jiné signální funkci. Je tvořen tělem zvonu a srdcem, které je zavěšeno uprostřed těla zvonu a je pohyblivé (bicí součást zvonu). Velké zvony jsou odlévány zkušenými kovolijci, respektive zvonaři, ze zvláštní bronzové slitiny tzv. zvonoviny. Je možné se setkat také se zvony, které jsou odlity z oceli Zpráva o ocelovém zvonu v Jakubově u Moravských Budějovic. Zvony bývají zdobeny nápisy a reliéfy a jsou zvukově naladěny na konkrétní tón. Malé zvony a zvonky mohou být vyráběny i z plechu, lisováním či jinou vhodnou strojní technologií. Zvony se zabývá kampanologie.
Zvony jsou nejčastěji používány v církevní praxi v chrámech, klášterech, kostelích a kaplích. V některých obcích mohou být zřízeny samostatné zvonice či zvoničky, církevní i světské (kupř. požární). Zvony slouží ke svolávání na mši, pro odzvánění času i při mimořádných společenských událostech, nejčastěji při úmrtích osob, kdy se zvoní umíráček, ale i při svatbách, narozeninách význačných osob, korunovacích panovníků, inauguracích volených hlav států apod. Zvonění je odedávna užíváno coby poplachový signál – například při požáru, povodních, při vpádu cizích vojsk, dnes také při radiačním nebezpečí. Dále se zvony a zvonky používají v symfonické hudbě jako zvláštní bicí nástroj. Velké zvony v katolických kostelích bývají pojmenovávány po světcích a musí být také řádně vysvěceny. Mezi významné památky patří hudební nástroje složené z většího počtu zvonů, tzv. zvonkohry.
Osoba rozeznívající zvon se nazývá zvoník.
Názvy jednotlivých částí zvonu náhled|vpravo|Části zvonu: 1. hlava, 2. koruna, 3. čepec 4. rameno, 5. krk, 6. lem, 7. věnec, 8. ústa, 9. srdce, 10. věnec Zvon jako celek lze rozdělit na dvě základní části: tělo a srdce.Terminologie podle: Ottův slovník naučný, heslo zvon.
Tělo se dále dělí na čtyři části (odspoda): věnec, krk, čepec a koruna.
Věnec je dolní část zvonu, do níž bije srdce. Tloušťka věnce (největší tloušťka těla zvonu) se podle úderů, kterým je vystavena, nazývá rána (též šlak, z německého der Schlag). Dolní část, zužující se konec od věnce směrem dolů se jmenuje lem. Krk je střední část těla zvonu mezi čepcem a věncem, hlavní plocha, na níž se uplatňuje nejvíce reliéfů a nápisů. Pro krk se velmi často užívá také název plášť, který má ještě vedlejší význam (hliněná forma pro odlití vnějšího profilu zvonu). Čepec je horní část těla zvonu, zpravidla lemovaná pásem nebo linkou. Horní ploše čepce se říká příklop, rozhraní mezi krkem a čepcem se nazývá rameno. Koruna slouží k upevnění zvonu na zvonové hlavě, proto se skládá z uch (též ramen). Ucha bývají všelijak uspořádána různým způsobem podle záměru zvonaře. Základní uspořádání je kolem centrálního ucha, které se nazývá střední, kolem nějž je různý počet postranních uch. U nových zvonů se dnes někdy užívá jen jedno, ploché ucho, tzv. talířová koruna. Srdce je ve zvonu zpravidla zavěšeno na koženém pásu, tzv. bandalíru, který je upevněn na vnitřní ucho (též šarnýr), kterých může být i více.
Srdce se dále dělí na čtyři části (odshora): oko, sloužící k zavěšení, dřík – dlouhá část srdce, pěst, která při zvonění bije do věnce, a rozeznívá tak zvon, a výpusť – dolní zakončení srdce zvonu. Výpusť byla v minulosti často přeexponována přílišnou hmotností a ještě na svém konci rozšířena o tzv. kotvu. U zvonů, u nichž se rozhoupává pouze srdce a nikoli celý zvon, slouží výpusť k zavěšení provazu, aby se při vyzvánění nedostal mezi srdce a věnec.
Dolní otvor zvonu se nazývá ústa, což se pěkně shoduje s pojmem hlas, jak se říká zvuku zvonu. Průřez (profil) zvonu je žebro.
Způsoby zvonění Tradiční zvony V Česku nejběžnějším způsobem zavěšení zvonu je případ, kdy je zvon upevněn na zvonové hlavě s pákou, na niž je upoután provaz. Taháním provazu v pravidelném rytmu se zvon rozhoupá a srdce uvnitř zvonu bije o jeho stěnu.
Ve 20. století se v některých kostelích začal náhradou za zvoníka používat elektrický vyzváněč, který zvon rozhoupává automaticky.
Obrácené zvony Vedle tradičního způsobu zavěšení zvonu ve svislé poloze lze občas nalézt i zvony, zvané „rebelantské“, „husitské“ či zvony „s vysokým točením“, které visí nebo spíše stojí hlavou dolů a pouze při zvonění se spustí do běžné polohy a pak se na ně zvoní šlapáním na páku, připevněnou ke zvonové hlavě. Zvon se zaráží o příčně položenou osu a ke zvonění dochází jen na jedné straně, což vede k velmi pomalým, rozvážným úderům. Tento způsob zavěšení je v Česku (ale i ve světě) poměrně neobvyklý, najdeme jej pouze v Kouřimi a Rovensku pod Troskami. Máme však doklady i o jiných obcích (Velim, Kolín, Sedlčany, Jabkenice, Jistebnice), kde byly v minulosti zavěšeny „rebelantské“ zvony, později však byly převěšeny. K převěšování docházelo především za Josefa II., který rebelantské zavěšení zakázal, neboť při něm docházelo k úrazům.
Pevně zavěšené zvony se srdcem Jiným způsobem zavěšení je, že zvon je pevně zapuštěn do zdiva a nehoupe se; při zvonění se rozhoupává pouze srdce. Tento způsob je v Česku uplatňován spíše výjimečně, většinou z bezpečnostních nebo prostorových důvodů, zatímco v pravoslavných chrámech, především v Rusku, je to nejběžnější zavěšení zvonů. Při zvonění se tluče o stěnu zvonu pro nás nezvykle ne na dvou, ale na třech místech. Díky tomuto způsobu zavěšení mohou být ruské zvony daleko hmotnější než evropské.
Pevně zavěšené zvony s kladivem náhled|Zvon se srdcem i kladivem
Také v zemích Orientu jsou zvony často zavěšeny „na pevno“ a zvonění se nerealizuje pomocí vnitřního srdce, ale vnějším kladivem. Tamní zvony mají ovšem zcela odlišný, více uzavřený tvar a zpravidla jen jedno ucho. Tento způsob zavěšení je v Česku možno nalézt, a to u hodinových cymbálů, rozeznívaných kladívky hodinového stroje, nebo u zvonů, funkčně tyto cymbály zastupujících – v některých kostelích lze spatřit dokonce zvony, které mají jak srdce, tak kladivo, neboť se užívají k vyzvánění i k odbíjení času.
České zvony Nejstarší Umíráček (1281) – Chebské muzeum Cheb Fragmenty zvonu z klášterního kostela sv. Vojtěcha v Břevnově (1312), po roce 1420 ve věži Staroměstské radnice, spadl při požáru 6. 5. 1945, Muzeum hl. m. Prahy Zvon z minoritského kláštera v Benešově u Prahy (1322) odlil Mistr Rudger Zvon Vilém z kláštera ve Vilémově (asi 1330), kostel P. Marie Havlíčkův Brod
Největší
zvon Zikmund, který se nachází ve věži Svatovítské katedrály na Pražském hradě. Ve starší literatuře se uvádí jeho hmotnost 16,5 tuny,Např. podle novějšího odhadu Petra Rudolfa Manouška je však asi o 3 tuny lehčí. Zvon #9801 (9 801 kg) odlitý roku 2022 jako památník pro Prahu připomínající 9 801 zvonů zabavených za druhé světové války. zvon sv. Václav (8,2 tuny) v olomoucké katedrále svatého Václava. zvon Augustin v Bílé věži v Hradci Králové zvon z roku 1393 v brněnském kostele svatého Tomáše (ulitý „Ke cti Boha všemohoucího a jeho rodičky Panny Marie, svatého Tomáše apoštola“) je nejstarší a největší zvon v Brně zvon sv. Josef v bazilice Nanebezvetí Panny Marie a svatých Cyrila a Metoděje na Velehradě. O zvon pečují velehradští zvoníci. zvony o hmotnosti 5 až 7 tun se nacházejí opět v Brně (kostel svatého Jakuba), Lipníku nad Bečvou, Rychnově nad Kněžnou, Jihlavě, Praze (Týnský chrám), Klatovech a v Olomouci (katedrální zvon Panny Marie Svatohostýnské).
Zvonkohra (carillon)
V Česku nejznámější jsou zvonkohry v Pražské Loretě, v bazilice na Vyšehradě, v Brně na Špilberku a v Ostravě.
Známé světové zvony Zavěšení zvonů na pevno umožňuje, aby orientální i ruské zvony měly daleko větší hmotnost a tedy i mohutnější hlas a bohatší výzdobu než zvony evropské, jedním dechem je však třeba dodat, že na harmoničnost hlasu se u tamních zvonů nedbá tak, jako u evropských zvonů a jakákoli výzdoba hlas zvonu ovlivňuje.
Největší zvon na světě se nachází v Moskvě a je jím slavný Car kolokol, který váží 193 tun, je vysoký 6 metrů, stejný je i jeho dolní průměr a jeho šlak (nejsilnější část žebra, kam tluče srdce) měří kolem 60 cm. Byl vyroben v letech 1735–1737 otcem a synem Motorinovými. Ironií je, že tento zvon nikdy nezazvonil, protože než mohl být zavěšen, byl r. 1737 požárem Kremlu rozžhaven, a když jej lidé polili vodou, zvon pukl.
Druhým největším zvonem světa byl asi stočtyřicetitunový zvon z r. 1902 v Ósace v Japonsku v chrámě Šitenno-ji, který byl r. 1942 zrekvírován a roztaven.
Největším dosud funkčním zvonem na světě je patrně zvon ve městě Mingun v Myanmaru (Barma), který nechal ulít král Bhouthobhuya v r. 1790 a který váží 88 tun.
Největší zvon, na nějž se zvoní rozhoupáním, se nenachází v Evropě, nýbrž v Japonsku, a to nedaleko města Gotenba na ostrově Honšú. Váží přes 36 tun a vyrobila jej v r. 2006 nizozemská zvonárna Royal Eijsbouts v Astenu za přispění českého zvonaře Petra Rudolfa Manouška.
Do té doby byl největším zvonem tohoto typu zvon v katedrále v Kolíně n. Rýnem a zvon Pummerin z kostela sv. Štěpána ve Vídni, který váží 22,5 tuny a byl vyroben v letech 1951–1952 náhradou za původní zvon z r. 1711, ulitý z děl, ukořistěných Turkům, který však byl zničen požárem kostela za II. světové války.
Mezi další velké a známé zvony patří pařížský Savoyarde, londýnský Big Ben nebo krakovský Zikmund. Snad vůbec nejznámější světová zvonice se nachází v italském městě Pisa všeobecně známá pod názvem Šikmá věž v Pise.Podle
Dějiny zvonařství
Nejstarší zvony světa se vyráběly ve 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii. Pravděpodobně nejstarší nález zvonu pochází z Ninive, a to ze 3. tisíciletí př. n. l. Modlitební zvonky jsou doloženy také ve starověké Palestině, Číně a Egyptě, později také ve Starověkém Řecku, kde se zvonky svolával lid k obětem, ve Starověkém Římě se pak zvonilo i s účelem ryze světským, např. při otevření lázní, shromážděních lidu apod. První odlévané zvony pořizovali křesťanští mniši od 5. století. V té době byly zvony užívány především v klášterech. Do kostelů a měst se začaly rozšiřovat od 10. století. Od 12. století začaly zvony získávat svůj charakteristický zvonovitý tvar, od 16. století už mají dnešní podobu včetně tvaru čepce, koruny a systému zavěšení.
Nejstarší zvony na českém území máme doloženy v 9. století. Od 14. století se v českých zemích začaly zvony také vyrábět. Svého vrcholu co do počtu i kvality výrobků dosáhlo české zvonařství v 16. století. Po třicetileté válce docházelo k jeho úpadku. Nejvíce byly zvony postiženy rekvizicemi první a druhé světové války, které zničily asi dvě třetiny českých zvonů. Od 2. poloviny 20. století v Česku působí dvě velké zvonařské dílny, a sice Manouškové v Praze na Zbraslavi a Dytrychové v Brodku u Přerova.
Výroba zvonů
Zvony odlévají mistři zvonaři většinou ze zvonoviny – zvonového bronzu, co nejčistší slitiny 78 % mědi a 22 % cínu, bez jakýchkoli dalších příměsí. Forma pro odlévání se vyrábí ze speciálně upravené hlíny a skládá se ze tří částí – jádra (vnitřního profilu zvonu), košile (falešného zvonu, který se před litím odstraní) a pláště (vnějšího profilu zvonu). Celý proces vyžaduje značné zkušenosti a obratnosti. Rozmístěním reliéfů, tvarem i hlasem je každý velký zvon jedinečný.
Objekty nesoucí zvony Zvony nejsou zavěšovány pouze na věže kostelů, ale také do celé řady jiných objektů, jako jsou věže radnic, věžičky kaplí, věžičky na domech, nádražích, školách, městské brány apod. Zvony byly rovněž od konce středověku až do 20. stol. na každé velké lodi, kde byly používány k signalizaci, zejména v mlze (s nástupem páry vytěsněny sirénou).
Z hlediska studia zvonů jsou nejvýznamnější ty objekty, které slouží převážně nebo výhradně k jejich zavěšení, tedy zvonice a zvoničky.