náhled|Joseph Pitton Tournefort (1656–1708), francouzský botanik jenž popsal všechny (tehdy známé) pěnišníky.
náhled|Rhododendron luteum
Pěnišník () (česky také rododendron, azalka) je rod rostlin náležící do čeledi vřesovcovité (Ericaceae). Je to velký rod s více než 1000 druhy a nespočetným množstvím kultivarů. Většina z pěnišníků nápadně kvete. Rod obsahuje rostliny označované zahradníky jako azalky. Pěnišník je národní květina Nepálu. Pěnišníky jsou keře nebo malé (vzácně velké) stromy. Nejmenší druh dorůstá 10–100 cm výšky, kdežto největší, R. giganteum, může být více než 30 m vysoký.. Pěnišníky mohou být buď stálezelené, nebo opadavé. U některých druhů je spodní část listu (rub) pokryta chloupky. Některé z nejznámějších druhů jsou oblíbeny pro své velké květy. Existují skalkové druhy s malými květy a drobnými listy, ale též tropické druhy, jako jsou druhy v sekci Vireya, které se často pěstují jako epifyty. Blízce příbuzný pěnišníkům je růžokeřník cistovitý (Rhodothamnus chamaecistus), známý jako „trpasličí rododendron“, který se vyskytuje jen ve východní části Alp s podobným výskytem jako Rhododendron hirsutum.
náhled|Pěnišníky v umění : (Rhododendron calendulaceum)
Synonyma azalka, rododendron, Chamaerhododendron, rojovník u bývalého rodu Ledum
náhled|Listy pěnišníku
Etymologie Český název pěnišník pochází pravděpodobně od Presla (Wšeobecný rostlinopis, 1846), pravděpodobně byl ovlivněn starým ukrajinským názvem pjanišník, který uvádí Peter Simon Pallas ve Flora Rossica (1789). Moderní ukrajinština slovo pjanišník nezná a pro rod používá název rododenron – ().
Bratří Preslové, tvůrci českého názvosloví přírodnin, se inspirovali podobně jako v jiných případech v příbuzných jazycích. Na jihu Ukrajiny roste druh rododendronu, jehož části obsahují alkaloidy, způsobující otravu připomínající opilost. Pro tento druh existuje v ukrajinštině název pjanišník – od slovo pjanýj – opilý. Počeštěním vzniklo slovo pěnišník, použité pro celý rod.pěstování rododendonu na www.dejavu-clanky.estranky.cz
Místní názvy pro pěnišník jsou někdy poetické, například alpská růže (Rakousko). Latinské slovo Rhododendron pochází z řeckého slova Rhodos, růžový, červený, a dendron, strom. Název Rhododendron, byl až do 17. století výraz pro oleandr (Nerium oleander) a Carl Linné jej použil pro pěnišníky. Před tím byl pro pěnišník používán název Chamaerhododendros (Chamae – nízký ,rhodo – růžový, červený, dendros – strom). Linné rozdělil pěnišníky na dvě skupiny – na rhododendrony a azalky. Název azalka odvodil od řeckého azaléos, což znamená suchý, vyprahlý.
náhled|Nejčastěji pěstovaná azalka – (Rhododendron simsii)
Popis Rododendrony jsou většinou stálezelené keře nebo stromy s nerovnými kmeny, ale existují i opadavé a polopadavé druhy. Většina je terestrických, ale některé druhy patří mezi epifyty. Větévky a olistění některých druhů jsou vonné. Příkladem může být rojovník bahenní (Ledum palustre), který je celý silně vonný. Kůra pěnišníků je červenohnědá, nebo zelená. Listy, většinou s krátkým řapíkem jsou uspořádány na větvičkách střídavě. Čepel je zpravidla celokrajná, jen zřídkakdy jemně zubatá. Velikost listu se liší od 1–2 cm po více než 50 cm, výjimečně dosahuje až po 100 cm dlouhé a 30 cm široké u Rhododendron sinogrande. Na rubu listů vyrůstají chloupky, nebo jsou listy na rubu plstnaté či šupinaté.
náhled|Jakob Breyne, obchodník a botanik, který popsal první pěnišníky dovezené do Evropy.
Květenství jsou většinou vrcholičnatá, květenstvím je hrozen nebo chocholík, některé druhy ale kvetou jednotlivě. Oboupohlavní zvonkovité trubkovité, nebo miskovité květy jsou pětičetné. Kalich je vytrvalý, 5–8lalokovitý. Tyčinek je pět až deset, ojediněle více. Semeník má 5–10, vzácně i více pouzder. Plodem je tobolka válcovitá, kuželovitá, nebo vejcovitá, někdy zakřivená, pukající odshora. Dozrává koncem léta. Semena až 3 mm velká jsou velmi početná, křídlatá nebo na obou koncích s přívěšky nebo vlákny. Křídlatá semena mají lesní druhy, epifytní je mají velmi velká. Plnokvětost je způsobena přeměnou tyčinek na květní plátky. Pěnišníky kvetou od ledna do srpna, většina z nich ale v dubnu až květnu, všechny květy současně. V tomto období jsou velmi krásné, kvetení je příčinou jejich popularity a velkého zahradnického zájmu. Květy jsou často vonné, některé i velice silně, vůně se liší od omamné po nesnesitelnou.
Variabilita v rámci druhu může být velmi vysoká. Například barvy květu u Rhododendron ambiguum jsou velmi pestré: většinou žluté se zelenými skvrnami, ale existují i fialové. Některé americké azalky kvetou obvykle žlutě, oranžově, ale také zářivě červeně zbarvené. Informace o barvách v literatuře jsou často od bílé přes růžovou až purpurovou, bez skvrn. Rhododendron Schlippenbachii a Rhododndron vaseyi jsou známé pro jejich růžové květy, ale existují i čistě bílé kvetoucí. Tvary květu se mohou lišit. Mnoho druhů kvete fialově až modře: Rhododendron impeditum, Rhododendron scintillans, Rhododendron russatum, některé kvetou růžově a jsou velmi nízké: Rhododendron keleticum, Rhododendron radicans. Poměrně málo známé jsou, červeně kvetoucí druhy (Rhododendron forrestii, Rhododendron haemaleum, Rhododendron haematodes) a existují i druhy kvetoucí tmavočerveně.
Počet chromozómů x=13. Nejvíce druhů je diploidních (2n=26), ale velký počet je i tetraploidních (2n=52) a hexaploidních (2n=78), zatímco oktaploidní (2n=104) a dodekaploidní (2n=156) druhy jsou výjimkou.
Kořeny jsou mělké, většina druhů koření v hloubce 15 cm. Kořeny někdy přesahují obvod koruny.
Taxonomie
Rod je rozdělen na podrody, sekce, podsekce a oddělení. Na počátku 21. století je rod rozdělen do čtyř velkých a čtyř malých podrodů. Nedávné genetické výzkumy způsobily pokračující přeskupování jednotlivých druhů a skupin v rámci rodu a také způsobily že například i rod rojovník (Ledum), který byl původně samostatný byl překlasifikován do rodu pěnišník (Rhododendron). Další změny v podrodech jsou v současné době navrhované Goetsch, L. A., Eckert, A. J. & Hall, B. D. (2005). The molecular systematics of Rhododendron (Ericaceae): A Phylogeny based upon RPB2 gene sequences. Sys. Bot. 30(3): 616–626., včetně sloučení podrodu Hymenanthes do podrodu Pentanthera.
Pěnišníky jsou rozsáhle křížené nejen mezi pěstovanými druhy. Mezi původními druhy pěnišníků lze najít přírodní hybridy (R. × intermedium. Přírodní kříženci se často vyskytují v oblastech, kde se výskyt původních druhů překrývá. Existuje více než 28.000 kultivarů pěnišníků zaznamenaných v mezinárodním registru International Rhododendron Registry, v držení společnosti Royal Horticultural Society. Nejvíce byly vyšlechtěné pro jejich květy, ale některé ze zahradních kultivarů jsou zajímavé pro dekorativní listy a některé jsou okrasné kůrou nebo mají dekorativní větvičky.
Historie Pěnišníky jsou pozůstatkem flóry třetihor, třetihorním reliktem. V tomto období zasahoval i do Evropy areál teplomilných druhů. Rozšíření pěnišníků bylo mnohem širší a předpokládá se, že souvislé. Čtvrtohorní klimatické změny ale vedly k přežití jednotlivých skupinek ve specifických podmínkách.
Od roku 552 př. n. l. až do 8. století navštěvovali korejští a čínští mniši a jeptišky Japonsko a při svých cestách převáželi oblíbené rostliny mezi Čínou, Koreou a Japonskem. Tito mniši introdukovali do Japonska řadu oblíbených stromů a keřů. Čínští mniši pěstovali své oblíbené květiny v chrámech a na jiných posvátných místech. Kryptomérie (Cryptomeria), která je endemická v Japonsku, a mnoho odrůd japonských kamélií a azalek se stalo oblíbenou součástí čínských zahrad.
Jako první popsal všechny (tehdy známé) pěnišníky francouzský botanik Tournefort (1659–1718), který popsal všechny tehdy známé druhy rostlin. Bylo jich asi 800 a mezi nimi šest Chamaerhododendronů (pěnišníků).
náhled|Typické skvrnky na květech
V letech 1690–92 žil v Japonsku Engelbert Kaempfer, sloužící ve službách holandské Východoindické společnosti, a jeho Amoenitates Exoticae, publikovaná v roce 1712, dává obdivuhodný přehled japonských rostlin. Získal údaje o mnoha z nich, včetně lidových jmen. Zmiňuje 21 azalek, mezi nimi azalka nyní známou jako Rhododendron obtusum var. Kaempferi Wils. V roce 1775 navštívil Japonsko C. S. Thunberg, lékař nizozemské společnosti, a v roce 1784 zveřejnil ve své Flora japonica spolu s popisem flóry Orientu také popis azalek.
Prvním do Evropy dovezeným pěnišníkem byl druh Rhododendron indicum, pojmenovaný původně botanikem Jakobem Breynem jako Chamaerhododendron exoticum amplissimum floribus lilaceis. Během poslední čtvrtiny 17. století Jakob Breyne, obchodník z Gdaňsku a význačný botanik, navštívil Holandsko a našel zde několik slavných pěstovaných zahradních rostlin z Orientu, které poté zaznamenal ve svém Prodromus Plantarum. Na straně 24, bod. I, publikované v roce 1680, čteme „Chamaerhododendron exoticum amplissimus floribus liliaceis. Frutex spectabilis elegans. In horto Beveringiano.“ Tutéž rostlinu Linné později pojmenoval Azalea indica. Breyne neříká, z jaké země tento keř byl do Evropy dovezen, ale S. Hermann, ve své Academici Horti lugduno-batavi, v katalogu, s. 152 (1687), popisuje stejnou rostlinu pod názvem „Cistus indicus Ledi alpini foliis, floribus amplis,“ zaznamenal, že ji nalezl v Jaccatra, což je Batávie (v 21. století Jakarta), oblast na Jávě. Významně se pěstování pěnišníků rozvíjí v 18. století, kdy je šlechticové pěstují kolem svých sídel. Zde dochází i k samovolnému křížení.
V Hortus Kewensis (1810) u Azalea indica je uvedeno, že je pěstován v Kew a že byl dovezen z Číny 1808 na palubě lodi Východindické společnosti „Cuffnels“ kapitánem Wellbankem. Tato rostlina byla Rhododendron simsii Planch. a zde začala záměna Linného druhů s čínskou azalea, která stále přežívá. Prostřednictvím aktivit příslušníků Východindické společnosti na konci 18. století a na počátku 19. století byly anglické zahrady obohaceny mnoha čínskými rostlinami. Nejvíce aktivní byl důstojník John Reeves, který jako vrchní inspektor čaje ve Východindické společnosti pobýval v Macau a Kantonu v letech 1812–1831. Záměrné pěstování začalo především v Angli (kvůli výhodným klimatickým podmínkám) v královských botanických zahradách v Kew v 19. století.
náhled|Pěnišník rezavý (Rhododendron ferrugineum) Prvního záměrného křížence vyšlechtil v roce 1870 (jiný zdroj 1817) Angličan Herbert ze Spofforthu a nazval jej „Hybridum“. Vznikla z něj skupina kultivarů pěnišníků, která je stále rozšiřována novými kultivary.
V českých zemích byl na pozemcích Univerzitní botanické zahrady na Smíchově v roce 1844 pěstován tehdy bohatý sortiment 18 druhů, pěnišníky však zanikly se zrušením zahrady. Šlechtění pěnišníků bylo v ČSSR záležitostí převážně Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích, přestože už dlouho existoval i Ústav dendrobiologie v Mlyňanech. Průhonický ústav vyslal do Číny dendrologa Camillo Schneidera a podnikl i několik expedic na Kavkaz a ze získaného materiálu bylo vypěstováno množství rostlin, které dodnes rostou v parku v Průhonicích. Kromě mnoha kultivarů byly v ústavu vyšlechtěny i odolné podnože.
Rozšíření Je známo asi 1000 druhů z Asie, Evropy, Severní Ameriky a Austrálie. Oblast rozšíření sahá od pobřeží až do vysokých hor (v Tibetu nad 5000 m n. m.), v oblastech od tropické džungle po tundru (např. Rhododendron lapponicum, Rhododendron camtschaticum).
Pěnišník je velmi široce rozšířený rod na většině povrchu severní polokoule s výjimkou suchých oblastí, a rozšířený i na jižní polokouli v jihovýchodní Asii a severní Australasii. Poměrně menší druhy se vyskytují v Severní Americe a Evropě. Velmi málo rododendronů se vyskytuje v Jižní Americe (v horách Bolívie a Ekvádoru) a v Africe (Alžírsko) Global Biodiversity Information Facility. http://data.gbif.org .
Evropa V Evropě je známo devět druhů: Rhododendron ferrugineum: původ – Alpy, Pyreneje, Apeniny Rhododendron hirsutum: původ – Alpy Rhododendron kotschyi: původ – Transylvanské Alpy, hory Rhodope