Flavius Theodosius (řecky Theodosios; 10. dubna 401, Konstantinopol – 28. července 450, Konstantinopol), známější spíše jako Theodosius II., byl východořímský císař od roku 408 až do své smrti. Skutečnou moc vykonávali místo něho vysocí dvorští hodnostáři a jeho příbuzní, a Theodosius tak podobně jako jeho otec a předchůdce Arcadius vládl pouze nominálně.
Nejvýznamnější vnitropolitickou událostí Theodosiova panování se v roce 438 stalo vydání sbírky právních předpisů známé jako Codex Theodosianus. S císařovým jménem je spojováno rovněž vybudování mohutných hradeb chránících Konstantinopol. Za jeho vlády došlo ke dvěma zásadním christologickým kontroverzím: odsouzení Nestoriovy heretické doktríny a prosazení monofyzitské nauky o Kristu, což vedlo k roztržce v církvi. Východ opakovaně podpořil hroutící se západořímskou říši, zvláště v Africe ohrožované Vandaly. Současně musel čelit Hunům, které ani vyplácení subsidií neodradilo od devastujících vpádů do podunajských provincií, vrcholících ve čtyřicátých letech 5. století. Říše nadto svedla dva krátké konflikty s perskými Sásánovci. Po Theodosiově smrti přešla vláda na vojenského důstojníka Marciana.
Život
Brzký nástup na trůn Theodosius se narodil 10. dubna 401 v Konstantinopoli jako jediný syn východořímského císaře Arcadia a jeho manželky Aelie Eudoxie.Clauss (2001), s. 388. Z otcovy strany byl vnukem Theodosia I., zatímco jeho matka byla dcerou franského velitele Bautona, sloužícího v římském vojsku. Již před dosažením prvního roku života byl 10. ledna 402 prohlášen za augusta, a tím se formálně stal spolucísařem svého otce.Demandt (1998), s. 132. V pozdějším věku se mu dostalo klasického vzdělání a pravděpodobně hovořil latinsky i řecky.Nathan, Geoffrey S. Theodosius II (408-450 A.D.) . De Imperatoribus Romanis, [cit. 2013-04-03]. Sokrates Scholastikos popisuje Theodosia jako silně věřícího křesťana a moudrého jedince, oddávajícího se askezi.Sokrates Scholastikos VII.22. V dospělosti se s velikou zálibou zabýval studiem a četbou náboženských knih a nemenší zájem projevoval o kaligrafii.Sokrates Scholastikos VII.22; Clauss (2001), s. 388.
Vláda na něho přešla v sedmi letech, když Arcadius 1. května 408 zemřel.Sokrates Scholastikos VII.1. Theodosiovo postavení se jevilo být poněkud nejisté, neboť faktický vládce západořímské říše, generál Stilicho, a západní císař Honorius, Theodosiův strýc, projevili přání odcestovat do Konstantinopole a uspořádat tamější poměry.Zosimos V.31. Východní dvůr vyslal obvyklé poselstvo do perské říše, jež oznámilo nástup nového panovníka velkokráli Jazdkartovi I. Perský vládce vyslovil svoji podporu Theodosiovi a pohrozil válkou tomu, kdo by se pokusil ho svrhnout.Cameron, Garnsey (1998), s. 128. Prokopios z Kaisareie se dokonce zmiňuje o tom, že umírající Arcadius ustavil Jazdkarta poručníkem svého syna, ačkoli věrohodnost tohoto tvrzení je sporná.Prokopios z Kaisareie. Válka s Peršany I.2; Heather (2007), s. 445. Nástupnická krize záhy pominula, k čemuž přispělo i Stilichonovo zavraždění, vedoucí k pozvolnému napravení pošramocených vztahů mezi oběma polovinami impéria.Treadgold (1997) s. 87.
náhled|upright=1.1|Rekonstruovaná část konstantinopolských hradeb Za nezletilého císaře řídil státní záležitosti pretoriánský prefekt Anthemius, počínající si se značnou svědomitostí. Anthemius se už roku 408 musel vypořádat s útokem Hunů, kteří v čele s Uldinem překročili Dunaj, obsadili pevnost Castra Martis (Kula) a vpadli do Thrákie.Treadgold (1997) s. 88; Heather (2007), s. 446. Římská diplomacie a nedostatek zásob narušily soudržnost útočníků, načež římské vojsko přimělo Uldina, opuštěného zástupy svých spojenců, k překotnému úprku.Sozomenos IX.5; Heather (2007), s. 234; Cameron, Garnsey (1998), s. 128. Zhruba ve stejné době se znatelně zhoršila situace na Západě. Počátkem roku 410 Anthemiova vláda odeslala 4000 východních vojáků do Ravenny, kde si Honorius s jejich pomocí udržel trůn.Treadgold (1997) s. 88. Ani tato výprava nicméně nedokázala zabránit Vizigótům ve vyplenění Říma v témže roce. Východ nadále svíralo ohrožení ze strany Hunů, kvůli čemuž dal Anthemius renovovat opevnění měst na Balkáně a obnovit římské loďstvo na Dunaji.Treadgold (1997) s. 89. Především však v roce 413 vystavěl nové konstantinopolské hradby, nepřesně připisované samotnému císaři.Codex Theodosianus XV.1.51; Sokrates Scholastikos VII.1. Mohutná dvojitá hradba zabezpečila hlavní město říše před jakýmikoli pozemními útoky. Vedle zvýšení obrany státu prefekt prosadil řadu administrativních opatření k zajištění zásobování Konstantinopole, k odstranění různých přehmatů a ke konsolidaci financí.Cameron, Garnsey (1998), s. 129. Navzdory enormním stavebním výdajům se stav státní pokladny pod Anthemiovým vedením zásadně zlepšil, což vládě umožnilo odpustit daňové nedoplatky za několik předchozích desetiletí.
Dvě augusty V první polovině roku 414 ustávají v pramenech zprávy o Anthemiovi, z čehož lze usuzovat na jeho možné sesazení či smrt.Cameron, Garnsey (1998), s. 133. Valná část jeho moci přešla na Theodosiovu starší sestru Pulcherii, která byla v červenci téhož roku prohlášena za augustu a fakticky působila jako regentka za svého bratra.Holum (1989) s. 111; Clauss (2001), s. 389; Cameron, Garnsey (1998), s. 133. Mimořádně zbožná a energická Pulcherie požívala nezměrné mravní autority, protože složila slib panenské čistoty, k čemuž později přesvědčila i své dvě mladší sestry.Sozomenos IX.1; Clauss (2001), s. 389. Převzala také osobní dohled nad Theodosiovou výchovou, jíž vtiskla striktně ortodoxní náboženský charakter s důrazem na křesťanskou morálku.Sozomenos IX.1; Cameron, Garnsey (1998), s. 134. Soudobí autoři poznamenávají, že jejím přičiněním se císařský palác podobal klášteru zaplněnému biskupy a mnichy.Sokrates Scholastikos VII.22; Cameron, Garnsey (1998), s. 134.
O dominantní roli Pulcherie svědčí skutečnost, že její obraz byl vystaven v budově senátu vedle portrétu jejího bratra a Honoria.Clauss (2001), s. 389. Její hluboká víra se promítla i do vnitřního a zahraničního směřování říše, vyznačujícího se vyzdvihováním křesťanských ctností a zásad, majících garantovat bezpečnost a blahobyt státu.Cameron, Garnsey (1998), s. 134. Zřejmě jejím hlavním stoupencem při prosazování těchto principů byl dlouholetý představený císařských úřadů (magister officiorum) Helion.Treadgold (1997) s. 90; Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 34. Třebaže Pulcherie vystupovala jako rozhodná zastánkyně ortodoxie, rostoucí měrou spoléhala na germánské a barbarské velitele, jako byl gótský magister militum praesentalis Plinta, jeho příbuzný alanského původu Ardabur a Ardaburův syn Aspar.Treadgold (1997) s. 90; Demandt (1998), s. 133; Holum (1989) s. 205. Vojevůdci v Konstantinopoli se přesto nedomohli srovnatelné pozice, jakou si vydobyli jejich kolegové na Západě, v čemž jim nepřekážel ani tak barbarský původ jako spíše jejich ariánské vyznání.Demandt (1998), s. 133.
Vliv Pulcherie nepolevoval ani poté, co císař dosáhl dospělosti. Podle tradičního podání měla Theodosiovi vyhledat vhodnou nevěstu, jíž nalezla v nádherné a vzdělané Athenais, dceři pohanského filozofa pocházející z Athén.Holum (1989) s. 112–113; Clauss (2001), s. 389. Moderní historikové se ovšem přiklánějí k tomu, že volba císařovy manželky vzešla z kruhů usilujících o omezení Pulcheriiny netolerantní náboženské politiky.Holum (1989) s. 120–121, 123; Clauss (2001), s. 389; Cameron, Garnsey (1998), s. 135. Athenais přijala křest a změnila si jméno na Aelia Eudocia, načež se 7. června 421 provdala za Theodosia.Sokrates Scholastikos VII.21; Demandt (1998), s. 132. Císaři porodila tři děti, z nichž se dospělosti dožila jenom dcera Licinia Eudoxia.Heather (2007), s. 428; Demandt (1998), s. 132; Holum (1989) s. 123. Po jejím narození Theodosius povýšil Eudokii v lednu 423 do hodnosti augusty, čímž v ní Pulcherii vyrostla potenciální konkurentka.Cameron, Garnsey (1998), s. 135. Eudokii se podařilo vymanit svého muže z moci jeho sestry, jež dokonce opustila dvůr a odebrala se do vlastního paláce.Clauss (2001), s. 390. Pokusila se rovněž vytvořit frakci sobě oddaných úředníků a oproti Pulcherii zaujala umírněnější postoje v oblasti náboženství.Demandt (1998), s. 133; Cameron, Garnsey (1998), s. 135; Clauss (2001), s. 390.
Náboženská politika náhled|upright=1.1|Theodosius se uklání ostatkům Jana Zlatoústého Bigotní Pulcherie se zasadila o vydání celé řady zákonů namířených proti Židům, pohanům a kacířům, jimž bylo znemožňováno působení ve státní správě a armádě.Codex Theodosianus XVI.5.65, XVI.10.21; Clauss (2001), s. 392. Opakující se zákazy konání obětí a nařízení o ničení chrámů či synagog přesto naznačují, že proces christianizace východořímské společnosti probíhal jen pozvolna.Demandt (1998), s. 135. K tomu přispívala i sama císařská vláda postupující se značnou pragmatičností a liknavostí, když se leckdy spokojila s vydáním příslušných předpisů, nikoli už s jejich vynucením.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 37. Známí pohané a ariáni nadále setrvávali ve vysokých civilních postech, zatímco nemalý počet ariánských Gótů ve vojsku bránil efektivnímu prosazení těchto zákonů. Zostřující se atmosféra vůči všem jinověrcům se projevila obzvláště v Egyptě, kde významný teolog a alexandrijský patriarcha Kyrillos zakročil nejprve proti novatiánům a posléze začal terorizovat Židy.Sokrates Scholastikos VII.7, 13; Demandt (1998), s. 135. Třebaže císařský správce Orestes je vzal pod svoji ochranu, Kyrillos opanoval se stovkami zfanatizovaných mnichů ulice Alexandrie a rozpoutal otevřenou válku, která skončila vypovězením Židů z města.Cameron, Garnsey (1998), s. 134; Demandt (1998), s. 135–136. Ani pohané nebyli ušetřeni běsnění patriarchových přívrženců, jimž v roce 415 padla za oběť proslulá novoplatonská filozofka Hypatia.Sokrates Scholastikos VII.15. Její brutální zavraždění zůstalo navzdory stížnostem alexandrijských představitelů proti Kyrillovi prakticky bez potrestání.
Vážná teologická kontroverze vypukla nedlouho poté, co v roce 428 Theodosius ustavil antiochijského kazatele Nestoria konstantinopolským patriarchou.Sokrates Scholastikos VII.29. Fanatický a výřečný Nestorios v souladu s učením antiochijské školy odmítal nazývat Pannu Marii jako Theotokos („Bohorodička“), neboť podle něho existovaly v Kristu dvě rozdílné a oddělené přirozenosti, lidská a božská.Sokrates Scholastikos VII.32; Clauss (2001), s. 392. Marie měla porodit toliko člověka, a proto ji označoval pouze jako Christotokos.Sokrates Scholastikos VII.32. Tím ale popíral formulaci o spojení božské a lidské přirozenosti v Kristu, přijatou na konstantinopolském koncilu v roce 381.Zástěrová a kol. (1992), s. 53. Kyrillos a četní jiní biskupové rozhořčeně oponovali Nestoriově nauce a prohlásili ho za heretika, v čemž se odrážel i vzájemný antagonismus mezi patriarcháty v Konstantinopoli a Alexandrii.Demandt (1998), s. 136. Theodosius a zpočátku i Eudokie sice podporovali Nestoria, avšak Pulcherie se postavila proti němu.Treadgold (1997) s. 92. Proti Nestoriovu učení se vyslovil i římský biskup Coelestinus, s nímž konstantinopolský patriarcha vedl spor o jurisdikci nad východním Illyrikem.Demandt (1998), s. 136; Treadgold (1997) s. 91.