Uhersko či Uhry (maďarsky Magyarország, německy Ungarn, latinsky Hungaria), oficiálním názvem Uherské království ( Magyar Királyság [maďar kirájšág];Maďarština má pro výraz „uherský“ a „maďarský“ totéž slovo, Magyar Királyság je tedy možné přeložit jako „Uherské království“ i „Maďarské království“. Čeština je jeden z mála jazyků, který rozlišuje pojem „uherský“, vztažený k mnohonárodnostnímu státu do roku 1918, a „maďarský“ pro národní stát Maďarů existující následně. Výraz Maďarské království se tak užívá jen pro státní útvar existující v letech 1920–1946. To lépe odpovídá odlišnému charakteru těchto státních útvarů, na druhé straně to však poněkud zastírá kontinuitu mezi Uherskem a Maďarskem, které jsou z maďarského hlediska tímtéž státem, jen odlišného územního rozsahu. Regnum Hungariae), byl historický mnohonárodnostní státní útvar s maďarskou hegemonií, rozkládající se od 10. století do roku 1918 na pomezí střední a jihovýchodní Evropy, konkrétně na území dnešního Maďarska a Slovenska a dále v částech dnešního Rumunska (Banát, Sedmihradsko), Rakouska (Burgenland a malé části Dolních Rakous),Jižně od Dunaje položené nezastavěné okrajové části katastrů obce Wolfsthal a města Hainburg an der Donau – viz mapy 1 a 2 a 3, jakož i okrajové části území obcí Angern an der March, Drösing, Dürnkrut, Engelhartstetten, Jedenspeigen, Marchegg, Ringelsdorf-Niederabsdorf, Weiden an der March Polska (malé části Spiše a Oravy – dnes v Malopolském vojvodství), Ukrajiny (Podkarpatská Rus), Srbska (Banát a Bačka – dnes ve Vojvodině), Chorvatska (Baranja, Mezimuří) a Slovinska (Zámuří).
Hranice Uherska byly prakticky v celé délce přirozeně determinované: na severu, východě a jihovýchodě se jednalo o hlavní oblouk Karpat, na jihu velké řeky (Dunaj, Dráva, případně Sáva), na západě východní úbočí Alp, na severozápadě řeka Morava. Rozsah státu je tak dobře patrný i na čistě fyzické mapě.
Uhersko a Země Koruny svatoštěpánské Království bylo ústřední částí celku Zemí Koruny svatoštěpánské ( Szent István Koronájának Országai; Zemlje Krune svetog Stjepana; Länder der heiligen ungarischen Stephanskrone), k nimž náležely také různou měrou autonomní Chorvatské a Slavonské království, Sedmihradské knížectví (v 19. století plně integrováno do Uherska), město Rijeka (Fiume) a během středověku i další oblasti. (Uhry byly často zaměňovány za celé soustátí.)Srov. situaci „České království x Země Koruny české“. V letech 1526–1867 bylo korunní zemí Habsburské říše, poté do roku 1918 jedním ze dvou státních celků Rakouska-Uherska.
náhled|vlevo|upright|Mapa Zalitavska (tj. Uherska včetně Chorvatska-Slavonska) před rokem 1919 Hlavním městem byl od 13. století Budín, předtím Ostřihom a Stoličný Bělehrad (nyní Székesfehérvár). Po dobytí Budína Turky (1529) bylo sídelní město až téměř do konce 18. století přeneseno do Prešpurku, dnešní Bratislavy. Po spojení Budína a Pešti roku 1873 se hlavním městem Uher stala Budapešť. Jen na krátkou dobu během několika měsíců maďarské revoluce 1848–1849 byl hlavním městem Debrecín.
Geograficky se Uhry dělily na Horní Uhry (Felvidék, zhruba dnešní Slovensko a Zakarpatská oblast Ukrajiny), Dolní Uhry (Alvidék, zhruba dnešní Maďarsko a okrajové části Chorvatska, Srbska a Rumunska) a Sedmihradsko (Erdély, v nitru nynějšího Rumunska).
Horní a Dolní Uhry byly vymezeny jen vágně a neměly administrativní funkci, na rozdíl od Sedmihradska. Základními správními jednotkami Uherska byly od počátku župy, ve středověku doplněné o bánoviny v okrajových oblastech na jihu.
Dějiny Uher Vznik Uher je spojen s příchodem Maďarů do Panonie a Podunají. Kočovné kmeny přišly do této oblasti pod vedením Arpáda, kterého si sedm maďarských vojvodů v roce 890 zvolilo za svého panovníka.
Vznik Uher 896 až 1000
Vláda Arpáda Maďarské kočovné kmeny nalezly v nových sídlech vyspělejší kulturu rolníků pod ochranou Velké Moravy a vedly výbojné války proti sousedům. V roce 896 se stal Arpád vládcem kmenů a pod Arpádovým velením snad v roce 902 nebo 903 porazily vojsko Velké Moravy, v roce 906 byl poražen bavorskými vojsky a velkomoravským knížetem Mojmírem II. Posílení své pozice se Arpád dočkal díky Frankům, kteří pozvali na jednání a zabili maďarské velmože. Arpád vedl válku proti Bavorům, které v roce 907 porazil u Brezalausburgu (dnešní Bratislava). Protože se nezachovaly prameny o zapojení vojsk Velké Moravy, s datem 907 je již spojen rozpad Velké Moravy a slovanská knížata se podřizovala Maďarům v jejich výbojných bitvách. Maďaři se postupně usídlovali v Podunajské nížině a přebírali kulturu a způsoby obdělávání půdy od vyspělejších slovanských sousedů.
Následovníci Arpádovi Arpádovi následníci pokračovali ve výbojích, které směrem na západ zastavila až bitva na Lechu v roce 955. Maďaři poté přecházeli k usedlému způsobu života a Arpádovci pomalu upevňovali po vzoru evropských mocností svou svrchovanou moc a pevně se ujali vlády. Přijali křesťanství za své náboženství a od dob prvního uherského krále sv. Štěpána ho také horlivě šířili po celé zemi. Původní převážně slovanské obyvatelstvo bylo nuceno asimilovat a přijmout nadvládu uherského krále. Jak na jihu v oblasti Blatnohradu a Panonie na západě, tak i na severu v oblasti Nitrianskeho knížectví převzali od místních obyvatel část zemědělství, řemesla a z počátku i způsob státní správy.
Uherské království 1000–1526
náhled|upright|vlevo|Štěpán I. Svatý Po smrti knížete Gejzy (972–997) nastoupil na uherský stolec princ Vajk, který potlačil veškeré pokusy o rozdělení země a pevně se chopil vlády. Přijal křest a již jako Štěpán I. se stal horlivým šiřitelem a zastáncem křesťanství. Díky tomu také Azískal r. 1000 královskou korunu a stal se prvním uherským králem. Rozšířil své území a již za jeho vlády se území dnešního Slovenska začleňovalo do uherského soustátí. Slovenští velmožové si zde mohli zachovat své državy a začali se podílet na politickém životě svatoštěpánské země. Za svůj přínos křesťanství byl později král Štěpán I. uctíván a svatořečen jako sv. Štěpán. Po jeho smrti se země ocitla v příbuzenských bojích o moc a na uherském trůně se vystřídala řada nepříliš schopných Arpádovců.
V r. 1077 nastoupil na uherský trůn král Ladislav I. (1077–1095), který potlačil své protivníky v soupeření o uherský trůn a chopil se pevně vlády. Stal se jedním z nejvýznamnějších panovníků raného středověku. Sjednotil zemi, vymanil ji z německé závislosti a k Uhrám připojil část Sedmihradska, Slavonii a Chorvatsko. Vydal nové obchodní zákony a upravil trestní právo. Po jeho smrti se země opět dostala do vzájemných bojů o trůn. Až Béla III. (1172–1196) opět upevnil a rozšířil moc Uher. Vymanil zemi z byzantského vlivu, ovládl s konečnou platností Chorvatsko a Dalmácii, dobyl Halič a vytvořil dobře fungující královské úřady. náhled|Béla IV. Během 12. stol. patřili Arpádovci k nejbohatším panovníkům v Evropě díky těžbě drahých kovů, především zlata v Kremnici. Rovněž se zlepšilo zemědělství a řemesla. Velkou měrou se na tom podíleli němečtí kolonizátoři, které uherští panovníci zvali do Uher a Sedmihradska. Za Ondřeje II. (1205–1235) došlo k významnému majetkovému a politickému vymezení Ondřejovou Zlatou bulou, kterou vydal r. 1222. Byly zde především upřesněny majetkové poměry a práva šlechty, církve a cizinců v zemi. V letech 1240–42 čelily Uhry velkým drancujícím vpádům Tatarů, kteří zemi zpustošili. Ve 13. století se v Uhrách začaly razit proslavené uherské zlaté dukáty (florény – maďarsky forint) a uherské groše. Nejvýznamnějším uherským králem 13. století byl Béla IV. (1235–1270), který uspěl zejména v domácí politice při konsolidaci a hospodářském rozvoji státu. Méně se mu dařilo v zahraničních výbojích – v boji o babenberské dědictví neuspěl proti českému králi Přemyslovi Otakaru II., který ho roku 1260 porazil v bitvě u Kressenbrunnu a na Bélův úkor tím získal Štýrsko. Uhersko však Přemyslovi porážku oplatilo v r. 1278 v bitvě na Moravském poli, kde Uhři stáli po boku Rudolfa Habsburského.
náhled|upright|vlevo|Uherská koruna s ostatními klenotynáhled|upright=0.7|vpravo|Karel I. Robert z Anjou Za krále Ladislava IV. Kumána došlo v zemi k rozvratu, který nedokázal vyřešit ani poslední Arpádovec Ondřej III. (1290–1301). Ten čelil domácí opozici, která podporovala jako kandidáta na uherský královský stolec Karla Roberta z Anjou, vnuka mocného neapolského krále Karla II. a Marie, což byla dcera uherského krále Štěpána V. Rakouská strana v Uhrách zase podporovala Albrechta Habsburského, syna krále Rudolfa I. Habsburského. Ondřejovou smrtí r. 1301 vymřela mužská linie Arpádovců. Na uvolněný uherský trůn se nejprve dostal dvanáctiletý snoubenec Ondřejovy dcery Alžběty, Přemyslovec Václav III. (1301–1305), který v Uhrách vládl jako Ladislav V. Jeho vláda však nebyla stabilní ani všeobecně uznávaná, a vysokou politiku v Uhrách vzhledem ke složité politické situaci a nízkému věku nezvládal. Po otcově smrti se v říjnu 1305 uherské koruny vzdal ve prospěch bratrance Oty Dolnobavorského. Při tažení do Polska byl pak r. 1306 Václav III. zavražděn v Olomouci a tím vymřeli i Přemyslovci v Čechách.
Ani zmíněný dolnobavorský vévoda Ota III. (1306–1308) se na uherském trůnu dlouho neudržel, neboť roku 1308 se konečně prosadil Karel Robert z Anjou (1308–1342). Ten se po delší době pevně chopil moci, omezil vliv magnátů, přinesl do země italsko-francouzské kulturní vlivy a uskutečnil řadu reforem. Ještě slavnějším a významnějším se stal jeho syn Ludvík I. Veliký z Anjou (1342–1382), důstojný protějšek Karla IV. Lucemburského. Tito dva panovníci také spolu uzavřeli spojenectví, řadu výhodných smluv a vzájemně se podporovali. Ludvík I. v Uhrách potvrdil a upevnil práva šlechty, podporoval vzdělanost, r. 1367 založil univerzitu v Pécsi (Pětikostelí) a podrobil si Dalmácii, Valašsko, Bosnu, Srbsko a Bulharsko. R. 1370 získal i polskou korunu. Uspořádal křížovou výpravu proti Litevcům a dobyl Červenou Rus, kterou proti nelibosti polské šlechty připojil k Uhrám. V r. 1374 zahájil tažení proti Turkům a porazil sultána Murada I. Uhersko za jeho vlády získalo status velmoci a prožívalo nebývalý rozkvět.
Po jeho smrti byla zvolena uherskou královnou jeho dcera Marie Uherská (1382–1387), pozdější manželka Zikmunda Lucemburského (1387–1437). Ten musel o uherskou korunu bojovat a čelil silné opozici, která ho dokonce v letech 1401–1403 opakovaně zajala. Jeho vláda v Uhrách se vyznačovala především bojem proti Turkům na jihu země a husitům v Čechách. Právě proto také založil prestižní rytířský řád Draka, jímž vyznamenával své přívržence a bojovníky proti „nevěřícím“. R. 1411 získal Zikmund římskou korunu a r. 1420 se nechal v Praze korunovat za asistence jemu věrných českým králem. R. 1433 získal císařský titul a r. 1436 po bitvě u Lipan i českou královskou korunu. Po krátké vládě Albrechta II. Habsburského (1437–1439) vládl zemi za nezletilého Ladislava Pohrobka (1439–1457) Vladislav III. Varnenčik (1440–1444), jenž ovšem nebyl uznán královnou Alžbětou a jejími přívrženci, kteří bránili nároky malého Ladislava Pohrobka. Vladislav III. padl v bitvě u Varny (1444) proti Turkům a uherští magnáti rozhodli, že vládu za nezletilého Ladislava bude vykonávat 7 hejtmanů a r. 1446 zvolili uherským správcem jednoho z nejmocnějších magnátů Jana Hunyadiho, proslaveného v boji proti Turkům. náhled|upright|vlevo|Uherské království (1490)