Česká nářeční skupina je označení pro skupinu dialektů českého jazyka, vyskytující se zhruba na území historické země Čechy. Na rozdíl od Moravy jsou Čechy z hlediska dialektologického poměrně homogenní. Interdialektem této nářeční skupiny je obecná čeština.
Hlavní znaky hlásková změna ý > ej (živý > živej) – v některých případech i í > ej (vozík > vozejk) diftongizace ú > ou (soused – stejně jako ve spisovné češtině), na počátku slov nedůsledně (ouroda i úroda) asimilace znělosti v případě sh- na sch- protetické v na začátku slova, popř. kořenu slova začínajícího na o- (otevřít > votevřít, viz též votrok) hláska -l na konci tvaru příčestí minulého jednotného čísla mužského rodu po souhlásce zaniká (snědl > sněd) v některých případech zúžení é > í, respektive é > ý (délka > dýlka, vézt > vízt) nominativ plurálu tvrdých adjektiv má koncovku -ý bez ohledu na rod (mladý kluci (spis. mladí), stromy (spis. mladé), holky (spis. mladé) i města (spis. mladá)) tvar 7. pádu množného čísla většinou končí na -ma bez ohledu na rod (mužema, ženama, růžema, kostma, staveníma atd.) podstatná jména, jejichž kořen končí na -s, -z, -l se skloňují tvrdě (viz České skloňování) u tvrdého skloňování mužského a středního rodu přídavných jmen je většinou shodný 6. a 7. pád jednotného čísla sloveso "být" má v první osobě jednotného čísla vždy tvar sem, ať již je v jakémkoli významu sloveso "být" má v druhé osobě jednotného čísla tvar seš jako sponové / plnovýznamové sloveso a -s jako pomocné sloveso minulého času v 1. osobě minulého času se vynechává příslušný tvar pomocného slovesa být, pokud je podmět vyjádřený (já jsem tam byl > já tam byl) často (ne však důsledně) změna s, š, z, ž > c, č, dz, dž po n, ň (ženská > žencká) na začátku slova se provádí změna hř > ř (hřích > řích) krácení dlouhých samohlásek, zejména u skloňovacích koncovek, ale i jinde (vidím > vidim)
Podskupiny thumb|350 px|Nářečí češtiny: 1 – česká skupina (1a – severovýchodočeská podskupina, 1b – středočeská podskupina, 1c – jihozápadočeská podskupina, 1d – jihovýchodočeská) 2 – středomoravská skupina 3 – východomoravská skupina 4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina) 5 – bývalé německojazyčné oblasti, dnes bez nářečí
Středočeská podskupina Výskyt: Centrální část Čech, zejména Praha a její okolí (hranice tvoří pás Mělník – Nymburk – Poděbrady – Kolín – Čáslav – Chotěboř na severu a pás Rakovník – Hořovice – Příbram – Milevsko – Tábor – Pacov – Pelhřimov na jihu) Hlavní znaky: změna í > ej po ostrých sykavkách (cítit > cejtit) změna stř > tř na začátku slov (stříbrný > tříbrnej) ve 3. osobě množného čísla sloves převažují koncovky -ou, -eji, -aji (jsou, modleji, plivaji) ve 2., 3. a 6. pádu jedn. č. žen. rodu. tvrdého skloňování se užívá koncovka 2. pádu sloveso být má ve druhé osobě jednotného čísla tvar si nebo seš jako sponové sloveso -s jako pomocné sloveso minulého času (viděls to, česal ses) pelhřimovský dialekt ( oblast býval. okresu ) – šlápnout – šloupnout Podtypy: lounsko-litoměřické nářečí
Jihozápadočeská podskupina Výskyt: Z jihu za středočeskou skupinou, přesahující na Moravu do úseku Telč – Třešť – Dačice Hlavní znaky: změna ť > j po samohlásce (zaplaťte > zaplajte) tvary středního rodu jednotného čísla přivlastňovacích přídavných jmen jsou užívány pro všechny ostatní rody a čísla (sestřino židle, bratrovo syn) skloňování 6. pádu jednotného čísla mužského a středního rodu je stejné měkké i tvrdé (vo ňom, vo našom) ve slovesných tvarech 3. osoby množného čísla koncovky -ou, -í, -ají (kupujou, tvoří, říkají) koncovky -ům nebo -ím se ve 3. pádě zaměňují koncovkou -om (jdu k sousedom, ke slepicom, ke dveřom) dubleta 3. osoby plurálu sloves vzoru sázet oni sází místo oni sázejí byla kodifikována v roce 1993, předtím byla hodnocena jako nářeční: Josef Gebauer ji připisoval doudlebskému nářečí (a také některým moravským a východoslezským), Josef Zubatý „Plzeňákům“ Západní podtypy: plzeňské (západočeské), chodské, manětínské a stříbrské nářečí Jižní podtypy: doudlebské a prachatické nářečí
Severovýchodočeská podskupina Výskyt: Na severovýchod od středočeské skupiny Hlavní znaky: na konci zavřených slabik změna v/f > u (pravda > prauda) změna í > ej po ostrých sykavkách (cítit > cejtit) koncovka -ej v 7. pádu jednotného čísla měkkého skloňování ženského rodu podstatných jmen (růžej, kosťej) koncovka -oj 3. a 6. pádu jednotného čísla mužského rodu životného (mužoj) tvar 4. pádu množného čísla mužského rodu životného podstatných jmen je shodný s tvarem 1. pádu (stavíme sněhuláci) sloveso být má ve druhé osobě jednotného čísla tvar seš jako sponové sloveso -s jako pomocné sloveso minulého času koncovky 3. osoby množného čísla sloves jsou -ou, -ej, -aj (kupujou, prosej, zpívaj) Podtypy: podkrkonošské, podještědské, náchodské, kladské a východolitomyšlské (petácké) nářečí
Jihovýchodočeská (českomoravská) podskupina Výskyt: Na jihovýchodním okraji území české nářeční skupiny, velká část je na území Moravy Hlavní znaky: tvar 4. pádu množného čísla mužského rodu životného podstatných jmen je shodný s tvarem 1. pádu (stavíme sněhuláci) sloveso být má ve druhé osobě jednotného čísla tvar seš ve významu sponového slovesa -s jako pomocné sloveso minulého času ve významu sponového slovesa má 1. osoba jednotného čísla slovesa být tvar su jako v moravských dialektech podstatná jména s kořenem na -s, -z, -l se skloňují měkce v 1. a 2. osobě plurálu imperativu sloves, jejichž imperativ v singuláru má koncovku -i, je koncovka -ime, -ite (tiskněte > tisknite) změna šť > šč (déšť > dešč) Podtypy: žďársko-bystřické a jemnické nářečí
Reference
Literatura
Související články Moravština Nářečí češtiny Slezština (lechický jazyk) Votrok
Externí odkazy Útvary českého národního jazyka na webu Ostravské univerzity
Kategorie:Nářečí češtiny