náhled|Jazyk a písmo pojí velmi těsný vztah Jazyk je abstraktní struktura (řád mezi vhodnými primitivy) schopná nést informaci, a tak ji uchovávat a přenášet – sdělovat. Při aplikaci musí být materializována vhodně strukturovanou hmotou či energií (zdůvodnění viz Informace). Tak je jazyk i nástroj sloužící jako základní prostředek lidského dorozumívání, komunikace. Kromě funkce dorozumívací může plnit další funkce, např. apelovou (může sloužit k předávání příkazů), referenční (odkazuje se na časové nebo prostorové vztahy), kontaktovou, emotivní, expresivní, estetickou (poetickou) a metajazykovou.
Odhadovaný počet jazyků na světě kolísá mezi pěti až sedmi tisíci. V mnoha případech je obtížné rozlišit mezi jazykem a dialektem; přesný odhad je tedy závislý na použitých metodách a stanovených kritériích. Akademici se shodují, že do konce tohoto století vymizí na 50-90 % současných živých jazyků.
Mluvený jazyk má ale i své limity, které naopak nemusí mít např. znakový jazyk.
Etymologie České slovo jazyk pochází z praslovanského základu *językъ, kteréžto slovo má nejblíže ke staroperskému slovu insuwis. Rekonstruovaný indoevropský kořen slova je patrně *n̥-ghú-, respektive *dnghu- či *dnghwa-, s významem jazyk (orgán), řeč, mluva, jazyk. První část je předpona *(d)n-, druhá část je kořen, který se promítl i do ostatních indoevropských jazyků ( či , , , , , , ). Kořen mohl být také kontaminován kořenem slova lízat. Původ hlásky d v germánských a dalších jazycích (gótsky tuggo, staroirsky tege či ) není zřejmý, jedná se buď o zdvojení kořene slova nebo o tabuové důvody. Jazykověda Vědecký obor zabývající se zkoumáním jazyka se nazývá lingvistika. Otázky týkající se filosofie jazyka byly pokládány již ve starověkém Řecku, byly zde otázky typu zda mohou slova reprezentovat zkušenost nebo motivovanost obsahu slov, konkrétními památkami jsou například Platónovy dialogy Gorgias a Faidros. Ještě časnějším dokladem uvažování o jazyku jsou gramatiky sanskrtu, nejranější záznamy o kodifikaci liturgického jazyka a uspořádání znaků do abecedy patří do období 8. století př. n. l. Zásadním dílem je Pāṇiniho gramatika ze 6. století př. n. l. Významní myslitelé vyjadřující se k jazyku jako třeba Rousseau tvrdí, že jazyk pochází z emocí, zatímco Kant je zastáncem názoru o původu racionálním (rozumovém) a v logickém myšlení. Filosofové dvacátého století jako Wittgenstein tvrdí, že samotná filosofie je studiem jazyka. Do dějin lingvistiky se silně zapsali například Ferdinand de Saussure svou teorií jazykového znaku a příklonem ke struktuře a Noam Chomsky teorií generativní gramatiky.
Jazyk a informace Důvody proč informace vyžaduje jazyk (kontejner) jsou dva:
První z nich je princip lidské komunikace, kterým člověka obdařila příroda, neboť jazyk je v ní zásadní součástí. V tomto případě jazykové konstrukty – formy (slova, věty, dendrologické řezy …) slouží jako pointery (ukazatelé) do vnitropsychického kognitivního modelu příjemce zprávy, umožňující mu přiřadit přijatému jazykovému konstruktu – formě informaci, kterou považuje za nejvhodnější. Toto přiřazení se nazývá konotace a znamená, že příjemce zprávy jazykové formě porozuměl, přiřadil ji význam. (toto je jen část potřebná pro vysvětlení funkce jazyka, celý princip lidské komunikace viz Konotace/Komunikace.
Druhým důvodem je, že archivaci (pamatování), šíření i zpracování informace nelze provést jinak, než využitím procesů reálného (materiálního) světa. Má-li se v reálném světě něco dít, musejí probíhat interakce (vzájemné působení entit reálného světa). Znamená to, že informaci, která je abstraktní entitou (tvůrčí lidský výmysl), není aktérem, je třeba včlenit do reálného světa interakcí, učinit ji aktérem v něm. Lze to pouze prostřednictvím jazyka (informace jako abstraktní entita je jinak neuchopitelná), který je nositelem informace výše popsaným způsobem (tedy tak, že jeho konstrukty slouží jako pointery). Proto všechny výše zmíněné operace s informací, jsou ve skutečnosti operacemi s kontejnerem – jazykem.
Jazyk má vzhledem k informaci funkci prostředníka, který jí umožňuje (propůjčuje ji své vlastnosti) přestoupit z jednoho prostředí reálného světa do jiného prostředí reálného světa, např. z lidské psýchy (biochemických a elektrochemických interakcí probíhajících v lidském mozku) do vnějšího reálného světa interakcí (např. akustických vln vyvolaných lidskými hlasivkami) a obráceně. Takovému prostředníkovi se někdy říká vehikulum. Takto označuje vnější sdělovací jazyk např. sémiotik Charles William Morris. Charles W. Morris: Foundations of the Theory of Signs. International Encyclopedia of Unified Science 1 (2). Chicago: University of Chicago Press. 1946
Kodifikace, definice a struktura náhled|Poloha jazyka při různé artikulaci samohlásek náhled|Mezinárodní fonetická abeceda IPA Přirozené jazyky jsou mluveny, znakovány nebo psány, ale všechny jazyky mohou být zaznamenány jako audiozáznam, video nebo taktilní záznam Braillovým písmem. Toto je dáno modální nezávislostí (způsobu předání samotného sdělení). Z perspektivy filosofie může být jazyk definován několika způsoby: 1. kognitivní schopnost učit se a požívat komplexní systémy komunikace, 2. jako médium k popsání zákonů, na základě kterých tyto systémy fungují, 3. souhrn výpovědí, které mohou být vypovězeny na základě těchto zákonů.
Všechny jazyky procházejí procesem sémiózy – přiřazování znaků (slov) k jednotlivým významům. Orální, manuální a taktilní jazyky obsahují fonologický systém, který je souborem pravidel podle kterých se jednotlivé jazykové znaky (nejmenší jednotky nesoucí význam(fonémy)) řadí do sekvencí, kterými jsou významově větší slovotvorné celky (morfémy) nebo slova (lexémy). Syntaktický systém se potom stará o kombinaci slov do frází a výpovědí.
Vlastnosti a funkce Lidský jazyk má vlastnosti produktivity, rekurzivity a umístění, celkově potom závisí na společenské konvenci a učení. Jeho komplexní struktura vyžaduje mnohem širší zásobu významů než jakýkoliv známý systém zvířecí komunikace. Za počáteční stav jazyka je považováno období, kdy raní hominidé začali postupně měnit své primární dorozumívací systémy, tohoto stavu se přímo týkají teorie tzv. jiných myslí a sdílené intence. Často bývá tento stav dáván také do souvislosti s narůstající kapacitou mozku a vznik různých struktur jazyka je potom spojován s různými komunikačními a společenskými funkcemi. Jazyk je zpracováván v mnoha různých oblastech mozku, za jazyková centra jsou však považována Brockova a Wernickeho oblast. Lidé se učí jazyk v raném dětství a děti plynně mluví, když jsou jim přibližně tři roky. Používání jazyka je hluboce spjato s lidskou kulturou. Společně s jeho hlavním účelem, tedy komunikací, slouží jazyk také v mnoha společenských a kulturních ohledech jako například příslušnost k jisté sociální skupině, sociální stratifikace či zábava.
Jazykový zeměpis Jazyky se vyvíjejí a rozrůzňují průběhem času. Historie jejich evoluce může být rekonstruována například srovnávací metodou, kdy se při porovnávání moderních jazyků určuje, který prvek musel mít společný prajazyk, aby se došlo vysvětlení následujících stupňů vývoje.
Skupina jazyků, které se vyvinuly ze společného předka se nazývá jazyková rodina. Mezi nejpoužívanější patří 6 jazykových rodin: indoevropská jazyková rodina se zástupci např. čeština, angličtina, ruština, kurdština nebo hindština; sinotibetská jazyková rodina, např. tibetština, mongolština a dialekty či jazyky čínštiny a další; afroasijská jazyková rodina – arabština, somálština, hebrejština; bantuské jazyky, např. svahilština, zuluština a stovky živých subsaharských jazyků; Malajsko-polynézské jazyky – indonéština, malajština a stovky pacifických jazyků; Drávidská rodina jižní Indie, mimo jiné tamilština a telugština. Dalšími jsou např. indiánské jazyky, domorodé jazyky australské a tichooceánské. Některé jazyky jsou samostatné, bez příslušnosti k jazykové rodině.
Definice jazyka Jazyk je kód či šifra sloužící ke komunikaci a přenosu sdělení; na rozdíl však od jazyků umělých, které slouží například k programování, je lidský jazyk přirozeně vzniklý a dynamicky se vyvíjející. Rozdíl mezi přirozenými a umělými jazyky je především fakt, že formální (umělé) jazyky jsou pouze systémy znaků ke kódování a dekódování sdělení, naproti tomu přirozené jazyky plní řadu dalších úloh, např. společenskou. Lidské jazyky studuje obor lingvistika čili jazykověda.
Jazykověda nahlíží na jazyk ze dvou stran. Jednak jako abstraktní koncept a jednak jako specifické systémy – např. čeština. Švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure definoval moderní lingvistiku. Použil francouzské termíny langage k označení jazyka jako konceptu společného všem, langue jako konkrétní jazyk a parole jakožto specifický akt komunikace proběhlý v některém z jazyků.
Když mluvíme o jazyku jako o obecném konceptu, mohou být použity definice, které zasahují různé stránky tohoto fenoménu. Rozličné definice přinášejí mnohost přístupů a chápání jazyka. Podobné nuance nastávají i u lingvistických škol a teorií s nimi spjatých a jimi zastávaných.
Mohou to být například: hlavní dorozumívací prostředek mezi lidmi, znakový systém, pomocí kterého se popisují věci, akce, myšlenky a stavy, nástroj, který lidé používají pro vyjádření svých představ reality a pro jejich následné sdělení jiným lidem, systém významů sdílený lidmi, soubor gramaticky správných vyjádření (tj. slova, věty apod.), v širším významu i další kódovací nebo dorozumívací systémy, například jazyk neslyšících (znakový jazyk), programovací jazyk, zvukové projevy zvířat apod.náhled|265x265pixelů|další stránkou jazyka je uchovávání informací Debaty o přirozenosti a původu jazyka byly vedeny od starověkých dob. Řečtí filosofové Gorgias a Platón polemizovali o vztazích mezi slovy, univerzáliích a motivovanosti slov jsoucny. Platón zde prohlašuje, že komunikace je možná, protože jazyk reprezentuje představy a koncepty, které existují nezávisle na jazyku, avšak pro jazyk jsou zásadní. Mohou být chápány jako zrcadla reality, která jazyk obklopuje.
Během osvícenských debat o původu člověka bylo velmi módní polemizovat též o původu jazyka. Myslitelé jako Rousseau a Herder prosazovali názor o původu jazyka z emocí a instinktivní potřeby se vyjadřovat a jde tedy o jev blízký hudbě nebo poezii. Naproti tomu racionalisté, jmenovitě Kant nebo Descartes, viděli zdroj v racionálním uvažování a pragmatické potřebě komunikace. Na přelomu dvacátého století začali badatelé jako Wittgenstein zjišťovat, jakou roli hraje jazyk při běžném prožívání světa. Zda jazyk reflektuje objektivní skutečnost světa nebo jestli je tím médiem, kterým chápeme svět. Tyto úvahy vedly k přehodnocení otázek tehdejší filosofie na otázky lingvistické.
Jazyky formální a neformální Základní dělení jazyků je na formální a neformální.
Formální jazyky jsou umělé jazyky (matematika, formální logiky, počítačové jazyky), které se vyznačují tím, že interpretace jejich jazykových konstruktů má nulovou vnitřní (vnitropsychickou) vágnost (neurčitost, mlhavost, rozmazanost) RUSSELL Bertrand.: Vagueness In: The Australasian Journal of Psychology and Philosophy 1, June 1923, pp. 84--92. , tedy, že je exaktní. Jinými slovy, každý vědoucí člověk naprosto přesně, bez jakýchkoli pochyb ví, co znamenají, tedy jaký mají význam. Jinak řečeno, znamená to, že v rámci dané vědecké komunity je sémantický diferenciál Osgood C. E, Suci G., Tannenbaum P.: The Measurement of Meaning. Urbana, Illinois, University of Illinois Press, 1957 jejich významu nulový. Formální jazyky jsou tak součástí exaktního světa, a mohou reprezentovat (vypovídat o, popisovat) pouze entity exaktního světa. Znalosti o reálném světě mohou reprezentovat pouze prostřednictvím veličin, které mají tu vlastnost, že jsou měřitelnou elementární součástí světa reálného (sondami do něho, či jeho zástupci), i součástí světa exaktního (mají exaktní interpretaci), a tak tvoří most mezi oběma světy.