náhled|Vývoj Unixu a Unix-like operačních systémů UNIX () je v informatice ochranná známka operačního systému vytvořeného v Bellových laboratořích americké firmy AT&T v roce 1969. Většina současných operačních systémů je unixovými systémy různou měrou inspirována. Samotný UNIX byl inspirován komplikovaným systémem Multics, ale snažil se o zjednodušení. Na rozdíl od Multicsu, byl Unix napsán v programovacím jazyce C. Dalším vývojem UNIXu vznikl Plan 9 from Bell Labs.
Označení UNIX je ochranná známka, kterou v současné době vlastní konsorcium The Open Group a mohou ji používat pouze systémy, které jsou certifikovány podle Single UNIX Specification. Existují různé systémy, které jsou s UNIXem v různé míře kompatibilní, ale nemohou nebo nechtějí platit licenční poplatky, a proto často používají varianty názvů, které na název UNIX odkazují (například XENIX, MINIX, Linux), ale mohou se jmenovat i jinak (například BSD varianty OpenBSD, NetBSD, ale též macOS atd.). Souhrnně je označujeme jako unixové systémy (, viz článek UN*X). Pod pojmem „tradiční Unix“ se rozumí operační systém, který svojí charakteristikou odpovídá systémům Version 7 Unix nebo UNIX System V.
Charakteristika Unixové systémy byly široce využívány jako operační systémy pro servery, pracovní stanice a v současné době i pro osobní počítače. Sehrály velmi výraznou roli při vzniku Internetu a přechodu od jednotlivých počítačů k počítačovým sítím a modelu klient–server. Unix vznikl spolu s programovacím jazykem C, který mu umožnil snadnou portaci na nejrůznější hardwarové platformy. Výsledkem je, že Unix je synonymem pro otevřený systém ().
Systém založený na Unixu je charakteristický tím, že (tzv. unixová filozofie): snaží se dělat věci jednoduše (na rozdíl od Multicsu, který se pokoušel vyřešit vše a aplikovat velmi pokročilé ideje) a uživatelům je prezentovat takové, jaké jsou je víceúlohový (viz multitasking) – umožňuje spuštění více programů současně je víceuživatelský – každý uživatel má své vlastní prostředí s privátními soubory v domácím adresáři, vlastní konfigurační soubory, přístupová oprávnění zajišťují, že uživatel nemůže škodit jiným uživatelům, ani operačnímu systému, umožňuje současnou práci více uživatelů má hierarchický souborový systém (strom adresářů s jedním kořenem) zařízení jsou zpřístupňována pomocí speciálních souborů data a konfigurace se ukládají přednostně ve formě textových souborů základní programy jsou jednoúčelové nástroje, které dobře plní svůj specifický úkol, přičemž funkce jednotlivých programů lze různými způsoby kombinovat: propojování nástrojů do kolon (výstupu programu je přesměrován do vstupu dalšího) využívání hotových programů v jiných programech programy mohou komunikovat pomocí meziprocesové komunikace je orientovaný na zpracování textů
Unix se skládá z jádra operačního systému, systémových nástrojů (tzv. utility) a dalších aplikací. Monolitické jádro se stará o nízkoúrovňové záležitosti (tzv. kernel space) a programy běží v uživatelském režimu (tzv. user space). Programy komunikují s jádrem pomocí systémových volání, čímž se pro programy vytváří stabilní API.
V 80. letech 20. století počítače využívaly mnohem více vstupně-výstupních zařízení, která přestala vyhovovat lineárnímu modelu. Proto v té době nastal odklon od monolitického jádra a příklon k mikrojádrům, kde obsluha souborového systému, počítačových sítí, asynchronních událostí generovaných myší a dalších byla odsunuta mimo jádro operačního systému.
Standardy Bouřlivý vývoj různých verzí a variant Unixu způsoboval potíže při portaci software. Proto IEEE založila POSIX na společné struktuře hlavních soupeřících variant systému Unix a publikovala první POSIX standard v roce 1988. Počátkem 90. let započalo samostatnou, ale velice podobnou, snahu průmyslové konzorcium, iniciativa Common Open Software Environment (COSE), která vyústila ve specifikaci Single UNIX Specification spravovanou skupinou The Open Group. V roce 1998 založili Open Group a IEEE pracovní skupinu Austin Group, která by měla poskytnout společnou definici standardů POSIX a Single UNIX Specification.
V roce 1999 několik prodejců systému Unix odsouhlasilo jako standard pro binární soubory a soubory se strojovým kódem () formát ELF () ze systému SVR4. Společný binární formát poskytuje podstatnou míru kompatibility mezi unixovými systémy pracujícími na stejné CPU architektuře.
Pro standardizaci adresářové struktury byl vyvinut Filesystem Hierarchy Standard, který poskytuje referenční návrh adresářů pro unixové operační systémy a především pro Linux.
Historie náhled|Vývoj unixových systémů. náhled|Časová osa variant Unixu. UNIX byl vytvořen Kenem Thompsonem a Dennisem Ritchiem roku 1969 v Bellových laboratořích, kde byl vyvíjen až do konce 70. let. Poté probíhal vývoj UNIXu ve dvou hlavních větvích: pod vedením AT&T: SYSTEM III, SYSTEM V na Kalifornské universitě v Berkeley: BSD Unix
60. léta Massachusettský technologický institut, Bellovy laboratoře AT&T a General Electric pracovaly na experimentálním operačním systému Multics (). Projekt byl však kvůli své složitosti a časové a finanční náročnosti v roce 1969 ukončen.
Ken Thompson z týmu vývojářů pokračoval ve vývoji pro sálový počítač GE-645. Současně Thompson, Dennis Ritchie a Rudd Canaday vyvíjeli v Bellových laboratořích jednoduchý souborový systém. Thompson napsal hru Space Travel a zjistil, že na strojích GE je příliš pomalá a drahá (cena jednoho běhu hry byla 75 dolarů). Proto Ritchie pomohl Thompsonovi přepsal hru Space Travel do jazyka symbolických adres pro počítač PDP-7 od Digital Equipment Corporation. Tato zkušenost spolu s prací na projektu Multics vedla k tomu, že Thompson a Ritchie začali na PDP-7 psát sami pro sebe jednoduchý operační systém, pro který vyvinuli několik malých utilit.
70. léta Na počátku 70. let dostal projekt jméno Unics (), který navrhl Brian Kernighan jako žertovný protiklad k názvu Multics. Později došlo ke změně zápisu na Unix (někdy psáno kapitálkami jako Unix).
Až do této chvíle nebyl Bellovou laboratoří projekt finančně podporován. Když Computer Science Research Group chtěla používat Unix na větším počítači než PDP-7, Thompson a Ritchie kvůli získání finanční podpory a počítače PDP-11/20 uvedli, že vyvinou automatizovanou kancelář, takže do systému začali přidávat nástroje na zpracování textů. V roce 1970 získal projekt jméno, běžel na novém hardware a byl obohacen o textový editor a nástroj roff pro formátování textu. Všechny tři komponenty byly napsány ve strojovém kódu počítače PDP-11/20. Bellovy laboratoře pak používaly systém pro přihlášky patentů. Program roff se brzo vyvinul ve troff, který byl prvním nástrojem pro elektronické publikování s plnou podporou sazby. UNIX Programmer's Manual byl publikován 3. listopadu 1971.
V roce 1973 byl Unix přepsán do programovacího jazyka C v rozporu s tehdejším pravidlem, že cokoliv tak komplexního, jako je operační systém, který se musí vypořádat s časově kritickými událostmi, musí být naprogramováno výhradně v jazyce symbolických adres.Stallings, William. "Operating Systems: Internals and Design Principles" 5th ed, page 91. Pearson Education, Inc. 2005. Přechodem z jazyka symbolických adres (JSA) na programovací jazyk vyšší úrovně se stal kód snadno přenositelným na jinou hardwarovou platformu. Obsahoval pak totiž jen velmi malé části napsané v JSA, které jediné musely být při portování přepsány.
AT&T licencovala Unix univerzitám, komerčním firmám a vládním organizacím. Licence zahrnovala všechny zdrojové kódy včetně strojově závislých částí jádra operačního systému, které byly napsány v JSA počítače PDP-11. Kopie anotovaného jádra Unixu kolovaly na konci 70. let ve velkém množství, což způsobilo, že byl Unix používán ve výuce jako ukázkový operační systém.
Verze systému Unix byly pojmenovány podle vydání uživatelského manuálu, takže například „Fifth Edition Unix“ a „Unix Version 5“ označovaly stejnou verzi. Vývoj pokračoval verzí 4, 5 a 6, která byla vydána v roce 1975. Tyto verze přinesly koncept roury. To umožnilo modulárnější a rychlejší vývoj. Verze 5 a zvláště verze 6 vedly k přehršli různých verzí Unixu jak uvnitř Bellových laboratoří, tak mimo ně – PWB/UNIX, IS/1 (první komerční Unix) a port Unixu na počítač Interdata 7/32 od University of Wollongong (první verze pro jiný počítač, než PDP).
V roce 1978 byl uveden UNIX/32V, který byl určen pro nový systém VAX od firmy DEC. V této době bylo provozováno přes 600 počítačů s nějakou formou Unixu. Version 7 Unix byla v roce 1979 poslední široce zveřejněnou verzí Research Unixu. Během 80. let byly vyvinuty verze 8, 9 a 10, avšak byly dány k dispozici jen několika univerzitám. Přesto bylo vydáno několik prací, které popisovaly nový vývoj. Tento výzkum vedl k pozdějšímu přejmenování na Plan 9 from Bell Labs, což je přenositelný distribuovaný systém.
80. léta náhled|Unixový desktop z počátku 90. let s běžícím grafickým uživatelským rozhraním X Window System. Zobrazeno je mnoho klientských aplikací běžných v distribuci MIT X Consortium včetně TWM, X terminálu, xbiff, xload a grafického prohlížeče manuálových stránek.
AT&T licencovala pro komerční využití od roku 1982 UNIX System III založený na Version 7 Unix, který obsahoval podporu pro VAX. Současně AT&T pokračovala ve vydávání licencí na starší verze Unixu. Aby AT&T ukončila zmatek mezi všemi lišícími se interními verzemi, spojila je do UNIX System V Release 1, ve které byly představeny nová rozšíření – editor vi a knihovny curses pocházející z BSD Unixu vyvinutého na Berkeleyho univerzitě v Kalifornii. Patřila mezi ně i podpora počítačů Western Electic 3B series.
Protože novější licenční podmínky Unixu nebyly tolik nakloněny akademickému použití, jako starší verze Unixu, výzkumníci v Berkeley pokračovali ve vývoji BSD Unixu jako alternativy k UNIX System III a V na původní architektuře PDP-11 (vydání BSD 2.x do verze 2.11) a později pro VAX-11 (BSD 4.x). Mnoho nových prvků Unixu se nejprve objevilo právě v BSD, především C shell se správou úloh (, využíváno ITS). Pravděpodobně nejdůležitějším aspektem vývoje BSD bylo zahrnutí podpory sítí využívajících rodinu protokolů TCP/IP do tradičního jádra Unixu. Snaha BSD vyústila ve vydání několika důležitých verzí obsahujících síťový kód: 4.1cBSD, 4.2BSD, 4.3BSD, 4.3BSD-Tahoe (Tahoe je přezdívkou architektury Computer Consoles Inc. Power 6/32, jež byla první non-DEC verzí jádra BSD), Net/1, 4.3BSD-Reno (s ohledem na pojmenování "Tahoe", protože celé vydání bylo něco jako hazard), Net/2, 4.4BSD a 4.4BSD-lite. Síťový kód v těchto vydáních je předchůdce většiny kódu pro podporu TCP/IP, který se používá dodnes, včetně kódu, který byl později vydán AT&T v System V Unixu a raných verzí Microsoft Windows. Původní Berkeley Sockets API je de facto standardem síťových API, a který je využit i na mnoho dalších platformách.
Další společnosti začaly nabízet komerční verze Unixu pro své minipočítače a pracovní stanice. Většina těchto nových Unixů byla vyvinuta na základě Systemu V pod AT&T licencí. Ostatní byly založeny na BSD. Jeden z předních vývojářů BSD (Bill Joy) v roce 1982 spoluzaložil Sun Microsystems a vytvořil pro své pracovní stanice SunOS (dnes Solaris). V roce 1980 Microsoft oznámil svůj první Unix pro 16bitové mikropočítače nazvaný Xenix, který společnost Santa Cruz Operation (SCO) v roce 1983 portovala na procesory Intel 8086 a v roce 1989 začlenila do SCO UNIX.