Po roce 1945 se situace v literatuře vyvíjela odlišnějším způsobem, než tomu bylo do této doby: Svět se v rámci tzv. Studené války rozdělil na dva tábory – pro-komunistický a pro-kapitalistický – dále i do západní literatury začaly vstupovat vlivy východních kultur (včetně náboženství, např. buddhismus). V demokratických státech politika oficiálně do literatury nezasahovala, ačkoliv mnoho autorů se politicky angažovalo (např. socialističtí, křesťanští, pacifističtí a jiní intelektuálové). V autoritářských režimech byla svoboda projevu potlačena (sovětský blok, Čína, Chile, africké státy aj.).

V sovětském bloku, tedy i v Československu, by se dala literatura rozdělit na několik kategorií: Oficiální literatura, která byla často politická, obvykle byly zdůrazňovány výhody socialismu. V některých dílech této oficiální literatury byl komunismus propagován přímo, v jiných docházelo k tzv. skryté propagaci (pohádky, dokumenty, beletrie, atp.). Tuto literaturu lze dále rozdělit na: Autory propagující „budovatelství“ Autory snažící se psát nepoliticky – jedná se o spisovatele, kteří se politice snažili důsledně vyhýbat, přesto do svých děl přidávali pasáže oslavující úspěchy socialismu, atd. Literatura disidentů – díla těchto spisovatelů vycházela většinou v samizdatu nebo v cizině. Socialistický disent – část disentu, která uznávala socialismus jako svoje přesvědčení (ať již v sociálně demokratické, "česko-socialistické", trockistické, či jiné formě) avšak se distancovala od politiky KSČ a vystupovala proti ní. Mezi socialistické disidenty se počítal například Václav Černý, Egon Bondy, Jaroslav Seifert a další. Část levého disentu požadovala dialog s "mocí", druhá část naopak požadovala revoluci (skupina Hnutí revoluční mládeže). Nesocialistický disent – jednalo se o autory, kteří požadovali ukončení režimu na základě svého politického přesvědčení (např. křesťanští demokraté, antikomunisté aj.). Nesocialisté v rámci disentu s levicově smýšlejícími autory spolupracovali. Emigrace – tito lidé se buď přizpůsobili světu, ve kterém žili, a zapojili se do západní tvorby (potom jejich tvorbu lze počítat do tvorby státu, kde žili), anebo jejich tvorba byla politicky orientovaná a pak se zapojili do jedné ze vzniklých skupin (buď byly obdobou disidentů – Artur London, nebo protisocialistického smýšlení – Pavel Tigrid). Levicoví disidenti a exil se často pokoušeli vytvořit jakousi „třetí cestu“.

V této době se česká literatura oficiálně uzavřela do sovětského bloku a tím se odřízla od světové literatury, neformálně západní proudy ovlivňovaly i československou veřejnost a literaturu.

Roky 1945–1948

V letech 1945–1948 (především zpočátku) literáti navazovali na předválečnou literaturu. Brzy se však začala objevovat různá omezení a literatura začala pomalu směřovat k tzv. socialistickému realismu. V této době začali odcházet do exilu první spisovatelé. Zároveň došlo k odsunu sudetských Němců, se kterými odešla i většina německy píšících spisovatelů, kteří ovlivňovali naši kulturu (např. Josef Mühlberger).

V tomto krátkém období je nejčastějším tématem děl druhá světová válka, kdy se spisovatelé a především básníci snažili vyjádřit svoji bolest a touhu po neopakování podobných hrůz (např. František R. Kraus). Zároveň mnozí autoři dávají najevo své zklamání ze západu, který viní z pasivity a naopak ukazují své sympatie k SSSR (František Halas, Vladimír Holan, František Hrubín, Jan Zahradníček, ale i Vladimír Vokolek; Jan Drda). V tomto období byla poprvé vydána Reportáž psaná na oprátce od J. Fučíka. Z prózy s válečnou tematikou jsou zajímavá například díla Němá barikáda Jana Drdy nebo Muži jdou ve tmě Jiřího Marka.

V roce 1946 svolal Syndikát českých spisovatelů sjezd, na tomto sjezdu se objevilo téma vztahu politiky a literatury, ke kterému se vyjádřil v úvodním projevu prezident Edvard Beneš (autorem tohoto projevu byl Václav Černý); z tohoto projevu vyplývalo, že prezident je pro svobodu slova, ale neposkytl žádné záruky ani příslib, že ji bude podporovat. I proto na tomto sjezdu převážil názor, že spisovatelé mají spolupracovat s národem a pomáhat budovat stát.

Po roce 1946 se u některých spisovatelů objevují pochybnosti, zda je cesta, po které se náš národ po válce vydal, tou nejlepší možností (např. František Halas). Tyto pochybnosti byly zesíleny zprávami o kulturních čistkách, které v tu dobu probíhaly v SSSR. Proti těmto čistkám se z našich autorů až na výjimky (Jan Slavík, Edvard Valenta) nikdo nepostavil. Zcela mimo dění byla tzv. katolická skupina, která již na sjezdu spisovatelů neměla žádný vliv.

V tomto období se začali prosazovat mladí spisovatelé, někteří z nich již na sebe upozornili těsně před válkou, nebo během ní, často v souvislosti se skupinou 42: Jan Hanč, Ivan Blatný, Josef Kainar.

Roky 1948–1956

V roce 1948 došlo k „vítězství pracujícího lidu“, po kterém byla část autorů zakázána, někteří starší autoři byli stahováni z knihoven (první seznam zakázaných autorů vyšel již v r. 1948), toto stahování nejvíce postihlo univerzitní knihovny. Staré západní literární vzory byly nahrazovány novými, sovětskými. Docházelo k rušení knihoven (především klášterních). Při tomto trendu nerozhodovala literární kvalita, ale tzv. „socialistická morálka“ a vůle se jí podrobit.

Část spisovatelů, kteří před druhou světovou válkou bojovali za socialismus, jako za cestu větší svobody, nebojovala proti omezování těchto svobod, ale často se na něm i aktivně podílela.

V dubnu 1948 došlo ke svolání Sjezdu národní kultury, který zcela ovládli komunisté (Václav Kopecký, Zdeněk Nejedlý a Ladislav Štoll).

Na přelomu let 1948 a 1949 došlo k vytvoření Svazu československých spisovatelů, který nebyl otevřenou organizací, ale naopak o přijetí rozhodovalo výběrové řízení, kterým neprošli nejznámější spisovatelé (např. Jaroslav Seifert, Karel Teige). Tento svaz svolal svůj první sjezd na jaro 1949 a potvrdil zde již nastalé trendy. Jedním z výsledků tohoto sjezdu byla mj. akce Pracující do literatury, která přinesla soutěže o nejlepší (nejangažovanější) dílo v mnoha podnicích a tito lidé měli nahradit tzv. „buržoazní spisovatele“. Díky této akci se do literatury dostali např.: Marie Dušková, Otto Ježek, Jiří Havel a Michal Sedloň (např. „báseň“ Krmička vepřů). Obdobně servilně k novému režimu psali např. vnuk Stanislava Neumanna Jiří Stano, Lenka Hašková, Zdeněk Pluhař, Alexej Pludek. Tito spisovatelé se pokoušeli prosadit i v dalších etapách tohoto období, ale jejich úspěchy již nebyly tak pronikavé.

Na české poměry zvláštní bylo počínání Vítězslava Nezvala: ten sice byl nadšen socialismem a současně kvalita jeho tvorby klesala, zastával se ale svých známých (i neznámých) perzekvovaných, či souzených literátů.

V této době psali prosocialisticky i spisovatelé, kteří časem svůj názor úplně změnili a dostali se tak na opačný pól české literatury – tj. na seznam zakázaných autorů (Milan Kundera, Miroslav Červenka, Karel Šiktanc, Pavel Kohout, Jiří Šotola, ale i Ludvík Aškenazy), nebo se alespoň stávali apolitickými (Miroslav Florian).

V tomto období existovalo minimum mladých spisovatelů, kteří by mohli vydávat knihy a zároveň by psali nepoliticky (Jarmila Loukotková, Karel Ptáčník).

Katolická literatura byla zakázána a její autoři odešli do exilu nebo byli vězněni (např. Jan Zahradníček, František Daniel Merth).

Samizdatová literatura téměř neexistovala, protože za ni byly velmi tvrdé tresty (extrémně až trest smrti) a bylo velmi obtížné takovou literaturu rozšířit dále než mimo okruh svých známých. Samizdatovou literaturu vytvářel Vratislav Effenberger a s ním prakticky celá surrealistická skupina, která v lednu–říjnu 1951 vydávala sborníky; každé číslo (měsíčník) bylo v jednom exempláři, který si pak půjčovali; zachovalo se jich pouze 9, protože jedno číslo zabavila a zlikvidovala policie.

Většina odborníků považuje za samizdat této doby i verše J. Zahradníčka a jiných, kteří své verše nepsali a šířili je ústně mezi spoluvězni. Část těchto veršů vyšla v různých výborech, většinou samizdatově či exilově po roce 1968.

Spisovatelé, kteří nesměli publikovat, psali tzv. „do šuplíku“, jejich díla vyšla později – některá po roce 1963, jiná v samizdatu či exilu po roce 1968, některá díla z této doby vyšla až po r. 1989 a některá ještě nebyla vydána. Tato díla četl úzký okruh jejich přátel, ale za samizdat je považovat nelze.

Ačkoliv v této době odešel do exilu značný počet nadějných literátů, exilová literatura se teprve formovala a zpočátku netvořila kompaktní celek; na domácí literaturu neměla žádný vliv a v češtině nebyla ani vydávána. K pašování této literatury docházelo výjimečně (Milada Součková, Egon Hostovský, Ivan Blatný, Viktor Fischl).

V historické literatuře dominovaly stále romány a povídky s válečnou tematikou: Život s hvězdou Jiřího Weila (stíhání židů nacisty), Ročník jednadvacet Karla Ptáčníka (vlastní zkušenost z totálního nasazení) a Krabice živých Norberta Frýda (prostředí koncentračních táborů), ale i obrazy ze starší naší: Srpnovští páni Vladimíra Neffa (období posledních Přemyslovců a Jana Lucemburského), Palečkův úsměv a pláč Františka Kubky (doba vlády Jiřího z Poděbrad) nebo Velké theatrum Václava Kaplického (o popravě českých pánů).

Divadlo V březnu 1948 přijalo Národní shromáždění tzv. „divadelní zákon“. Ten výrazně omezil moc a samostatnost divadel. Garanty socialistického směřování divadel se stalo Ministerstvo informací a osvěty (vedené V. Kopeckým) a Ministerstvo školství, vědy a umění (vedené Z. Nejedlým). Tato ministerstva vytvořila poradní orgány tj. Divadelně propagační komisi resp. Divadelní a dramaturgickou radu, pomocí nichž řídila divadelní činnost. Tyto orgány mohly ovlivňovat personální obsazení vedení divadel, hodnotily práci režisérů a ovlivňovaly dramaturgy.

Dále byl vyvíjen tlak na „osvětovou“ činnost pomocí divadelních časopisů, fakult, seminářů, atp. Mnoho divadel postupně změnilo nejen provozovatele, ale i svůj název (např. Městské divadlo na Vinohradech bylo přiděleno armádě a přejmenovalo se na Divadlo československé armády).

Divadelní tvorba byla hodnocena především z ideového hlediska, hrány byly především sovětské hry, z repertoárů divadel téměř zmizely klasické hry. Vznikaly hry, v nichž hrdinný sovětský partyzán pobil pluk německých vojáků, popř. kdy mladý odpůrce komunismu nakonec prozřel a stane se také komunistou, atd.

I v této oblasti se prosadila budovatelská tvorba, oblíbeným tématem byla tzv. výrobní dramata, která se odehrávala v továrně, na stavbě atp. a končila překročením plánu, odhalením záškodníka, obojím najednou atp. Mnoho autorů psalo hry nabádající k vyšším výkonům např. Ladislav Bublík, či Vašek Káňa např. s dílem Parta brusiče Karhana a Miloslav Stehlík.

Dalším oblíbeným tématem byly hry ze „socialistické minulosti“, cílem těchto her bylo předvést komunisty oblíbené historické postavy a dát tak národu „příklad“: František Rachlík (Hra o Janu Žižkovi s předjitří), Milan Jariš (Boleslav I. a Patnáctý březen), velmi angažovaný byl též Vojtěch Cach (Mostecká stávka a Pevnost na severu).

Satirická hra Vratislava Blažka Kde je Kuťák? (1948) byla po čtyřech představeních zakázána.

Roky 1956–1968

Po Stalinově smrti (1953) cítili vedoucí představitelé, že stávající stav je neudržitelný a že je potřeba systém reformovat.

V SSSR vystoupil na XX. sjezdu KSSS (1956) Nikita Sergejevič Chruščov a odsoudil stalinismus (tento projev byl tajný). Na II. sjezdu československých spisovatelů (1956) se spisovatelé vyjádřili k problémům cenzury – nepožadovali její zrušení – pouze uvolnění a předseda svazu J. Seifert se dokonce zastal vězněných literátů, další kdo velmi odvážně vystoupil proti tehdejší kulturní politice byl František Hrubín. Je třeba si uvědomit, že většina literátů nebyla protikomunisticky zaměřena a opravdově věřila v socialismus s lidskou tváří, téměř nikdo z nich neusiloval o návrat kapitalismu. Pochopení, že socialismus nelze reformovat, přišlo až po roce 1968.