Josef „Sepp“ Dietrich (28. května 1892 – 21. dubna 1966) byl německý generál jednotek Waffen-SS v hodnosti SS-Oberstgruppenführer und Generaloberst der Waffen-SS, dlouholetý velitel Hitlerovy osobní stráže a pozdější divize Leibstandarte SS Adolf Hitler.
Klíčové byly jeho účasti zejména v bitvách u Kurska v létě 1943 a v Ardenách v prosinci 1944, kde velel tankové armádě. To byl již nositelem Rytířského kříže s dubovými ratolestmi a meči a byl generálplukovníkem SS. Od února 1945 velel tankové armádě SS v Maďarsku, a 8. května 1945 byl zajat Americkou armádou. V norimberských procesech byl odsouzen k trestu doživotí za válečné zločiny, v roce 1955 propuštěn. Pak byl ještě odsouzen za účast v Noci dlouhých nožů, byl ale propuštěn ze zdravotních důvodů. Zemřel 21. dubna 1966 v Ludwigsburgu.
Mládí a první světová válka Josef Dietrich, kterému se od malička říkalo Sepp, se narodil 28. května 1892 Palagiovi a Kreszentii Dietrichovým v Hawangenu poblíž Mamingenu ve Švábsku. V roce 1900 se celá rodina přestěhovala do okresního města Kemptenu, ležícího na řece Iller. Sepp tam absolvoval povinnou školní docházku a jezdil jako povozník u sedláků. V roce 1907 se vydal „na zkušenou“ jako mnoho jeho vrstevníků a procestoval Rakousko a Itálii, než zakotvil v Curychu ve Švýcarsku, kde se učil v hotelu. Roku 1911 již však byl znovu doma, aby se dostavil k odvodu do Bavorské královské armády. Nastoupil 18. října 1911 ke 2. baterii 4. polního dělostřeleckého pluku, odkud byl po měsíci propuštěn pro zranění.
Po vypuknutí první světové války nastoupil 6. srpna 1914 k 7. bavorskému pluku polního dělostřelectva. Po základním výcviku se dostal v říjnu na frontu se 6. bavorským záložním dělostřeleckým plukem, který byl součástí 6. bavorské záložní divize 6. bavorské armády. Záhy utrpěl zranění a po jeho vyléčení byl odeslán do dělostřeleckého učiliště v Sonthofenu, aby se stal poddůstojníkem z povolání. V létě 1915 se opět zapojil do bojů a koncem roku byl znovu raněn. V listopadu 1916 byl přeložen k prvním německým tankovým jednotkám, a během bojů v roce 1917 získal (14. listopadu) Železný kříž I. třídy a Tankový odznak. Počátku roku 1918 byl převelen k 13. bavorskému tankovému odřadu, kde sloužil až do konce války.
Počátek působení u SS Po propuštění z armády v březnu 1919 nebyl přijat do formujícího se reichswehru, a tak nastoupil do řad Freikorps, což byly polovojenské organizace, složené z válečných navrátilců, které se zapojovaly do různých půtek, např. s komunisty. V říjnu 1919 nastoupil výcvik u bavorské zemské policie, sloužící v Bavorsku jako náhrada armády. V únoru 1920 se oženil s Barbarou Seidlovou a v květnu 1921 se v řadách znovuzformovaných Oberland Freikorps zúčastnil bojů ve Slezsku, kam vstoupily polské jednotky. V létě 1921 se na politické scéně začala prosazovat nová strana s názvem Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP), jíž vládl Adolf Hitler a ke které se přidalo mnoho bojovníků Freikorps ze Slezska včetně Dietricha, kteří se cítili podvedeni Výmarskou vládou. Hitler se 8. listopadu 1923 neúspěšně pokusil uskutečnit státní převrat (tzv. Pivní puč), za což byl později odsouzen k pěti letům vězení a NSDAP byla zakázána.
V květnu 1928 byl Dietrich přijat do NSDAP, která byla v roce 1927 obnovena, a o několik dní později vstoupil do organizace SS, která sloužila jako elitní garda. 1. června 1928 byl Dietrich povýšen do hodnosti Sturmführer, o něco později na SS-Sturmbannführera a 1. srpna se stal velitelem mnichovského oddílu SS, Standarte 1, a byl povýšen na SS-Standartenführera. Hitler si Dietricha brzy oblíbil, proto byl rychle povyšován. Dobrý dojem udělal i na říšského vedoucího SS (Reichsführer SS) Heinricha Himmlera, který jej 18. května 1929 jmenoval velitelem brigády SS Bayern, čímž se Dietrich stal velitelem jednotek SS v celém Bavorsku. 11. července téhož roku byl povýšen na SS-Oberführera Süd, čímž se stal velitelem jednotek SS v celém jižním Německu. Koncem února 1932 byla Dietrichem vytvořena Hitlerova osobní stráž, která se nazývala Doprovodné komando SS Vůdce (SS Begleit-Komando „Der Führer“), a o měsíc později byl Dietrich znovu zvolen do Říšského sněmu.
Budování Leibstandarte a první zkušenosti náhled|vlevo|Sepp Dietrich vyznamenává své muže ze 1. divize SS-Leibstandarte v Métách ve Francii v roce 1940 Po velkém vítězství NSDAP ve volbách do Říšského sněmu v roce 1933 a následném jmenování Hitlera kancléřem byl Dietrich 17. března pověřen, aby zformoval stráž k ochraně Říšského kancléřství. O několik dní později se stal velitelem (a tvůrcem) Štábní stráže SS Dietrich (SS-Stabswache Dietrich). O několik týdnů později byla stráž přejmenována na Zvláštní komando SS Berlín (SS-Sonderkommando Berlin) a přestěhovala se do Lichterfelde. V červnu 1933 byly zřízeny další dvě komanda, a společně s komandem Berlín se staly základem budoucích Zbraní SS (Waffen-SS). Výjimečné na Dietrichově jednotce, která tehdy čítala 600 mužů, a dalších dvou komandech bylo, že je cvičila armáda. Ale jen komando Berlín využíval Hitler ke svojí osobní ochraně. 3. září 1933 byla všechna tři komanda sloučena pod souhrnné označení Adolf Hitler Standarte. Při desátém výročí Pivního puče, 9. listopadu 1933, získala tato jednotka konečný název Leibstandarte SS Adolf Hitler, a vykonala slavnostní přísahu Hitlerovi.
Dne 30. června 1934 se Leibstandarte v čele s Dietrichem zúčastnila tzv. Noci dlouhých nožů, při které bylo povražděno několik stovek odpůrců nacismu a vedení SA. Za tuto akci byl 1. července Dietrich povýšen do hodnosti Obergruppenführera. V březnu 1935 se Leibstandarte poprvé dostala do akce, když dostala za úkol obsadit Sársko, kde skončila francouzská okupace, vyplývající z Versailleské smlouvy. Koncem roku 1937 se Dietrich seznámil s Ursulou Moningerovou (manželka SS-Gruppenführera Karla-Heinricha Brennera), do které se zamiloval, a téměř se přestal stýkat se svou první manželkou. Na začátku roku 1938 se Dietrich zúčastnil školení pro velitele tankových divizí, poté se účastnil obsazení Rakouska a Československa. náhled|Sepp Dietrich na fotografii ze září roku 1940 po vítězství nad Francií Dne 24. srpna obdržel Dietrich rozkazy k napadení Polska, úkolem pluku Leibstandarte bylo v rámci XIII. sboru 8. armády podporovat útok na Varšavu. Byla to pro něj první zkušenost velet skutečnému bojovému útvaru ve válce a napoprvé nepříliš úspěšná, protože Leibstandarte utrpěla od polských jednotek v Pabianici těžké ztráty. Vedení armády na tento neúspěch reagovalo tím, že Leibstandarte přidělovalo pouze podpůrné úkoly a až na přímý zásah Hitlera byl pluk znovu zařazen k bojovým jednotkám jako součást XVI. sboru 10. armády, která vedla útok přímo proti Varšavě. Armádní velení nebylo s Dietrichem spokojeno a velitel 8. armády ho chtěl dokonce poslat před soud za plenění vesnic a vraždění civilistů jeho vojáky.
Koncem listopadu se Dietrich se svou jednotkou vrátil zpět do Německa, aby se s XIX. tankovým sborem pod Guderianovým velením v Koblenci připravoval na útok na Francii. V lednu 1940 byl vyzrazen plán útoku na Francii a k vypracování nového byl povolán geniální stratég Erich von Manstein. Samotný útok začal 10. května a Leibstandarte sklidila ze strany armádních velitelů uznání. Za jednu akci byl dokonce Dietrich vyznamenán Rytířským křížem (dostal jej 4. července 1940). V dalších týdnech byla Leibstandarte reorganizována na brigádu a účastnila se příprav na vylodění v Anglii. Tato akce se nakonec neuskutečnila, Hitlerův zrak se stále více upíral na východ.
Na východní frontě náhled|Fotografie pocházející ze 20. dubna 1937 z Hitlerových narozenin v Berlíně. Zleva: Sepp Dietrich, Adolf Hitler a Heinrich Himmler. Koncem roku 1940 bylo rozhodnuto o útoku na Balkán. Leibstandarte se této operace zúčastnila v rámci XL. sboru 12. armády, který měl obsadit Skopji a přes Monastir postupovat k řeckým hranicím. Zapojila se do bojů 9. dubna 1941 a vedla si velice dobře – 20. dubna dosáhla Katarrského průsmyku, kde jí byla nabídnuta kapitulace celé řecké armády. Dietrich osobně sjednal podmínky kapitulace, za což byl pokárán Hitlerem, neboť tím obešel italské spojence.
Začátkem června 1941 bylo rozhodnuto o rozšíření Leibstandarte na divizi a jejím zařazení do 1. tankové skupiny, součást skupiny armád Jih, která měla zaútočit na jih Sovětského svazu. Leibstandarte si v počátečních dnech ofenzívy vedla velice dobře a jejím významným přičiněním bylo u Novoarchandělska zajato přes 100 tisíc sovětských vojáků. 3. září se Leibstandarte připojila k 11. armádě a postupovala na jih na Krymský poloostrov.
Koncem října se ale vydala opět na východ k Rostovu na Donu, který posléze dobyla, ale musela se prakticky ihned stáhnout zpět. Poté, co koncem listopadu nařídil Gerd von Rundstedt vyklidit Rostov, vybudovala si Leibstandarte obranná postavení na břehu Azovského moře, u Taganrogu, kde zůstala až do června 1942. Posledního dne roku 1941, 31. prosince, byly Dietrichovi uděleny dubové ratolesti k Rytířskému kříži. Po obdržení dubových ratolestí zůstal Dietrich nakrátko v Berlíně. Nejprve byl ubytován v kancléřství jako Hitlerův osobní host. Propagandisté využili jeho přítomnosti k vytváření nacistické legendy. Hermann Göring a Joseph Goebbels nešetřili chválou a označili ho za klíčového velitele na východní frontě. Krátce před tím jej Hitler dokonce označil za bavorského Wrangela. Dietrich přítomnosti v Berlíně využil také k tomu, aby se 19. ledna 1942 konečně oženil s Ursulou Monningerovou. Až do června mohl Dietrich zahálet, protože Leibstandarte se nepodílela na žádné větší operaci, pouze se účastnila drobných potyček, přičemž byla v březnu posílena o tankový prapor, prapor stíhačů tanků a dělostřelecký oddíl. Ještě předtím, než se Leibstandarte znovu zapojila do bojů, oslavil Sepp Dietrich 28. května 50. narozeniny, přičemž za „mimořádné služby“ obdržel šek na 100 tisíc říšských marek od samotného Hitlera.
Těžištěm nové letní ofenzívy byl Kavkaz, kam Hitler upřel zraky, vědom si nedostatku ropných produktů a surovin, ale 29. července byla Leibstandarte již v Paříži, kde se měla připojit k Hausserově Tankovému sboru SS, s nímž se v prosinci 1942 vydala zpět na východní frontu. Tankový sbor SS se stal na konci ledna 1943 součástí Armádní skupiny Lanz. Úkolem této skupiny bylo udržet Charkov před postupujícími sovětskými vojsky. Vzhledem k množství sovětských sil to bylo nemožné, a tak bylo toto město prozíravě vyklizeno, ačkoliv tím Hausser vyvolal u Hitlera výbuch vzteku. Po těžkých bojích bylo město 14. března divizí Leibstandarte znovu dobyto, za což získal Dietrich meče k Rytířskému kříži. Navíc se mu 20. března 1943 narodil druhý syn Lutz.
Západní fronta Po znovuobsazení Charkova v srpnu 1943 bylo nalezeno mnoho těl zavražděných sovětských civilistů, za což se Dietrich objevil na sovětském seznamu válečných zločinců. V srpnu již ale Ditrich nebyl v Sovětském svazu, neboť byl v červnu jmenován velitelem I. tankového sboru SS. Na začátku roku 1944 působil I. tankový sbor SS v Belgii, kde se konaly přípravy na vylodění spojenců. 6. června skutečně došlo k zahájení vyloďovacích operací a I. tankový sbor SS se začal ihned připravovat na přesun do Caen, aby zahájil protiútok. Vzhledem k rychlosti vyloďování jednotek a síle spojeneckého letectva se jednalo o velice riskantní operaci, která málem skončila katastrofou, nebýt útoku Wittmanova praporu těžkých tanků. O několik dnů později byl Dietrich donucen se stáhnout z Caen, protože situace byla neudržitelná.