Japonské císařské námořnictvo (Kjúdžitai: , Šindžitai: ; nebo zkráceně ; Nippon Kaigun), oficiálně Námořnictvo Císařství velkého Japonska, bylo od roku 1869 do roku 1947 námořnictvem Japonského císařství. V roce 1947 bylo po prohře ve druhé světové válce rozpuštěno na základě článku japonské ústavy, který zakázal použití síly v řešení mezinárodních sporů. Přitom v roce 1920 bylo japonské císařské námořnictvo třetím nejsilnějším loďstvem na světě (po Royal Navy a US Navy) a pravděpodobně nejmodernějším loďstvem počátku druhé světové války vůbec. Jeho důležitou složkou bylo japonské císařské námořní letectvo ( Dai-Nippon Teikoku Kaigun Kókútai), zahrnující letectvo a letecké operace loďstva.
Počátky JCN se dají vysledovat do doby prvních kontaktů Japonska s ostatními asijskými národy v raném pronikajícími do Asie a Pacifiku v době zámořských objevů. Po dvou stoletích stagnace v době izolace Japonska na základě politiky šógunů z období Edo, bylo japonské námořnictvo zastaralé, což se plně projevilo, když byla země v roce 1854 americkou intervencí přinucena otevřít se světu. To vedlo k reformám císaře Meidži, které měly feudální Japonsko změnit v moderní industrializovaný stát. S přesunem moci od šógunů zpět do rukou císaře došlo k překotné modernizaci a industrializaci země.
V té době začala řada vítězství, která japonské námořnictvo získalo často nad mnohem silnějším nepřítelem, jak tomu bylo v roce 1895 v čínsko-japonské válce či v roce 1905 v rusko-japonské válce. Tato řada vítězství skočila až téměř totálním zničením loďstva v druhé světové válce, po které bylo také rozpuštěno a nahrazeno mnohem skromnějšími silami sebeobrany.
Počátky Japonsko má dlouhou historii námořních kontaktů po celé Asii. Například už během období Kofun ve 3. století dopravovaly japonské lodě vojáky mezi Japonskem a Koreou. Po dvou mongolských invazích do Japonska v letech 1274 a 1281 začali japonští piráti wakó velmi aktivně plundrovat celé čínské pobřeží.
Hromadná stavba válečných lodí v Japonsku začala v 16. století. V době válčících států (období Sengoku) se znepřátelení feudální vládci pokusili získat dominanci pomocí velkých flot, skládajících se ze stovek plavidel. V této době byly pravděpodobně postaveny první japonské obrněné válečné lodě, protože v roce 1596 měl daimjó Nobunaga Oda k dispozici šestici železem pokrytých válečných lodí (atakebune). V roce 1588 sjednotitel Japonska, Hidejoši Tojotomi, zakázal pirátství wakó. Piráti se stali jeho vazaly a později tvořili část loďstva, které v letech 1592 – 1598 provedlo invazi do Koreje.
První oceánské lodě postavili Japonci v 17. století. V roce 1613 dal daimjó Masamune Date z města Sendai, se souhlasem šógunátu Tokugawa, postavit Date Maru, velkou galeonu s výtlakem 500 tun, která dopravila japonského ambasadora Cunenagu Hasekuru do Ameriky a poté dále do Evropy. Po roce 1604 bylo postaveno okolo 350 ozbrojených obchodních lodí (šuinsen), u kterých byly použity některé západní technologie. Byly použity hlavně k obchodu v jihovýchodní Asii.
Izolace náhled|Šóhei Maru z roku 1854, jejíž konstrukce byla ovlivněna západní technologií, získanou přes nizozemskou enklávu
Od roku 1640 se Japonsko na 200 let uzavřelo světu. To bylo výsledkem politiky izolace (sakoku), která zakazovala jakékoliv kontakty se Západem, potírala křesťanství a pod trestem smrti zakázala stavbu lodí schopných oceánských plaveb. Kulturní kontakty zprostředkovávala pouze nizozemská enkláva Dešima, která jako jediná umožňovala výměnu informací, které v té době přinášela průmyslová revoluce. Zkoumání západní vědy, zprostředkované Nizozemci a zvané rangaku umožňovalo japonské vědě, a tím i námořnictvu, stálou aktualizaci. Byly zkoumány i západní technologie stavby lodí.
Počátek modernizace za šogunátu náhled|vlevo|Čijodagata – první v Japonsku postavená válečná loď na parní pohon, 1863 náhled|Kanrin Maru, první japonská šroubová válečná loď, 1857 náhled|Kótecu, původně postavený pro Konfederované státy americké jako CSS Stonewall, první japonská obrněná válečná loď, 1869 V letech 1853 a 1854 komodor amerického námořnictva Matthew Perry předvedl demonstraci síly nejnovějších válečných lodí amerického námořnictva s parním pohonem. Perry si roku 1854 vynutil otevření Japonska mezinárodnímu obchodu. Stalo se tak přijetím smlouvy z Kanagawy, která byla v roce 1858 následována nerovnou smlouvou o přátelství a obchodu, která dovolovala zahraničním občanům exteritorialitu a minimální dovozní cla pro jejich zboží.
Brzy po otevření se Japonska zahraničnímu vlivu se Tokugawský šógunát rozhodl pro přijímání západních technologií. V roce 1855 získalo Japonsko s nizozemskou pomocí svou první parou poháněnou loď Kankó Maru, která byla používána pro výcvik a sloužila nově vzniklému námořnímu výcvikovému středisku v Nagasaki. V roce 1857 získalo Japonsko svou první loď poháněnou lodním šroubem pojmenovanou Kanrin Maru. V roce 1859 se námořní výcvikové středisko přesunulo do Cukidži v Tokiu. Jeho studenti byli posíláni na několikaletá studia na západních námořních akademiích. Patřily k nim například budoucí admirál Takeaki Enomoto, který studoval v letech 1862 – 1867 v Nizozemsku, Heihačiró Tógó nebo Isoroku Jamamoto.
V roce 1863, tedy už 10 let po ukončení izolace Japonska, dokončila japonská loděnice první domácí parní válečnou loď pojmenovanou Čijodagata. V roce 1865 byl najat francouzský námořní inženýr Léonce Verny, aby pomohl se založením moderních námořních arzenálů v Jokosuce a Nagasaki. V letech 1867 – 1868 pomáhala s rozvojem japonského námořnictva britská námořní mise.
V době zániku šógunátu v roce 1867 už Japonsko disponovalo největším válečným loďstvem ve východní Asii. Námořnictvo složené z parou poháněných lodí bylo organizováno podle západního vzoru. V čele s vlajkovou lodí Kaijó Maru bylo nasazeno proti zastáncům císaře ve válce Bošin. Tehdy mu velel admirál Enomoto. Tento konflikt vyvrcholil v roce 1869 námořní bitvou u Hakodate, první velkou námořní bitvou, kterou japonské lodě vybojovaly. V ní byly poslední síly šógunátu Tokugawa definitivně poraženy a vláda nad Japonskem se vrátila do rukou císaře. Na straně císaře zde bojoval první japonský obrněnec Kótecu, postavený původně ve Francii pro námořnictvo Konfederace jako CSS Stonewall. Loď, kterou původně objednal šógunát a následně získala vláda věrná císařství Meidži, nakonec sehrála ve vítězství u Hakodate významnou roli.
Vznik Japonského císařského námořnictva v roce 1869 náhled|vlevo|150px|Japonské císařské námořnictvo
I po obnovení moci císaře Meidži v roce 1868 se i nadále pokračovalo v reformách, industrializaci a militarizaci Japonska, což mělo zemi ochránit před osudem kolonie USA nebo některé evropské země. 17. ledna 1869 bylo vytvořeno Ministerstvo vojenství (nebo také Ministerstvo armády a námořnictva), jehož prvními sekretáři byli Tomomi Iwakura, Tadajoši Šimazu a princ Komacu-no-mija Akihito.
26. března 1868 se v Ósacké zátoce konala první námořní přehlídka s účastí šesti japonských lodí patřících soukromým provinčním flotám a jednoho plavidla francouzského námořnictva. Výtlak všech japonských lodí byl 2 252 tun, což bylo mnohem méně než výtlak jediné cizí válečné lodi na přehlídce. V červenci 1869 bylo Japonské císařské námořnictvo oficiálně založeno. Stalo se tak pouhé dva měsíce po poslední bitvě války Bošin.
V roce 1869 byly soukromé válečné floty zakázány a jejich 11 lodí se připojilo k 7 přeživším plavidlům poražené Tokugawské floty, čímž bylo vytvořeno jádro nového císařského loďstva. V únoru 1872 bylo Ministerstvo vojenství rozděleno na Ministerstvo armády a Ministerstvo námořnictva. V říjnu 1873 se Kacu Kaišú stal ministrem námořnictva. Nová vláda vytvořila ambiciózní plán na vybudování námořnictva s 200 válečnými loděmi, organizovanými v 10 loďstvech. Plán však byl během jednoho roku zrušen pro nedostatek zdrojů k jeho realizaci.
Britská podpora náhled|Obrněná korveta Rjúdžó, vlajková loď do roku 1881 V 70. a 80. letech 19. století plnilo japonské námořnictvo především úlohu pobřežní obrany. Vláda Meidži se však brzy rozhodla ho modernizovat. První lodí pro plnění nových úkolů byla Džo Šo Maru, záhy přejmenovaná na Rjúdžó. Loď byla spuštěna na vodu 27. března 1869 v Aberdeenu. V úloze hlavního vzoru modernizace tehdy nahradilo Nizozemce britské loďstvo.
Od září 1870 v Japonsku pracoval první Angličan jako instruktor dělostřelby na lodi Rjúdžó. V roce 1871 rozhodlo ministerstvo, že pošle do zahraničí 16 frekventantů námořní akademie, aby se učili námořním vědám (14 v Británii a 2 v USA). Jedním z nich byl Heihačiró Tógó, budoucí velitel japonského námořnictva v rusko-japonské válce, zvaný někdy „Nelson východu“. Britská námořní mise v počtu 34 členů, pod vedením komandéra Archibalda Douglase, působila v Japonsku v letech 1873 – 1875. V roce 1879 byl najat komandér L. P. Willan, aby cvičil námořní kadety.
První bojová nasazení (Tchaj-wan 1874 a Korea 1875 – 1876) náhled|Japonští mariňáci ze člunu Unjo na ostrově Kanghwa v Koreji roku 1875. Během roku 1873 byl opuštěn původně zamýšlený plán invaze na Korejský poloostrov. Vláda rozhodla, že přednost dostane obsazení Tchaj-wanu, ke kterému došlo v roce 1874 a které bylo prvním nasazením nového Císařského námořnictva a Císařské armády.
V letech 1875 – 1876 však došlo k několika vojenským intervencím v Koreji, počínaje incidentem na ostrově Kanghwa, který vyprovokoval japonský dělový člun Unjo a který vedl k nasazení velkých námořních sil. Tento incident nakonec vedl k podepsání Kanghwaské smlouvy, která přinutila Koreu otevřít se japonskému obchodu a byla prvním případem japonské intervence a nadvlády pomocí smluv v západním stylu.
Krátce po těchto událostech přinutily domácí vzpoury japonskou vládu, aby se více soustředila na pozemní armádu. Nová námořní politika byla vyjádřena heslem „šusei kokubó“ (statická obrana) a vnímala Císařské námořnictvo opět především jako sílu pobřežní ochrany. Vztah pobřežního loďstva a armády, vycvičené druhou francouzskou vojenskou misí v Japonsku, se tehdy nesl v duchu principu rikušu kaidžú („armáda první, námořnictvo druhé“).
70. léta – modernizace pokračuje náhled|Obrněná korveta Kongó, 1877
Přestože se v této době rozvíjely nové japonské loděnice, jako firmy Išikawadžima a Kawasaki, japonské válečné lodě byly stále stavěny v zahraničí, jako například kasematový obrněnec Fusó a korvety Kongó (1877) a Hiei (1877), stavěné v Británii.
V roce 1883 byly objednány dvě doposud největší japonské válečné lodě – Naniwa a Takačiho o výtlaku 3650 tun. Byla to první plavidla stavěná speciálně pro císařské námořnictvo podle vlastního projektu. Tyto lodě měly rychlost 18 uzlů, pancéřovanou palubu o tloušťce 2 – 3 palce a dva Kruppovy kanóny ráže 260 mm. Konstruktér Sačú Sasó je navrhl podle koncepce britských chráněných křižníků tříd Esmeralda a Elswick, ale s lepšími parametry. V této době vypukl závod ve zbrojení s Čínou, největším japonským rivalem, což opět vedlo ke změně japonské námořní strategie. Čína si totiž nechala v Německu postavit dvě věžové bitevní lodě třídy Ting-jüan (Ting-jüan a Čen-jüan) o výtlaku 7335 tun, se kterými pouhé dva japonské moderní chráněné křižníky nemohly soupeřit. Japonsko se proto rozhodlo vybudovat (s francouzskou pomocí) velké a moderní loďstvo, které by mu přineslo rozhodující převahu v blížícím se konfliktu.
80. léta a francouzský vliv náhled|upright|Macušima byla japonskou vlajkovou lodí v bitvě u řeky Jalu, 1894 náhled|Torpédovka Kotaka, 1887 V 80. letech bylo japonské námořnictvo především pod vlivem Francie a její doktríny „Jeune École“ (mladé školy), která upřednostňovala malé, rychlé a dobře vyzbrojené lodě, jež měly úspěšně bojovat i proti papírově silnějším loďstvům. Základními jednotkami této koncepce byly křižník a torpédovka.