náhled|Průměrné globální teploty ukazují, že malá doba ledová nebyla samostatným celoplanetárním obdobím, ale regionálním jevem nacházejícím se na konci dlouhého poklesu teplot, který předcházel současnému globálnímu oteplování. náhled|Sluneční aktivita rekonstruovaná na základě izotopických analýz. Malá doba ledová byla obdobím regionálního ochlazení, které se projevilo zejména v oblasti severního Atlantiku, nejednalo se však o skutečnou dobu ledovou globálního rozsahu. Termín zavedl do vědecké literatury François E. Matthes v roce 1939. Konvenčně se toto období vymezuje jako období od 16. do 19. století, někteří odborníci však dávají přednost alternativnímu časovému rozmezí od roku 1300 do roku 1850.
NASA Earth Observatory zaznamenává tři obzvláště chladná období. Jedno začalo kolem roku 1650, další kolem roku 1770 a poslední v roce 1850, přičemž všechny byly odděleny intervaly mírného oteplení. Třetí hodnotící zpráva IPCC se domnívá, že načasování a oblasti zasažené malou dobou ledovou naznačují spíše do značné míry nezávislé regionální změny klimatu než globálně synchronní zvýšené zalednění. V tomto období došlo nanejvýš k mírnému ochlazení severní polokoule.
Bylo navrženo několik příčin: cyklický pokles slunečního záření, zvýšená sopečná činnost, změny v oceánské cirkulaci, změny oběžné dráhy a osového sklonu Země (orbitální síla), přirozená proměnlivost globálního klimatu a pokles lidské populace (například v důsledku Čingischánových masakrů, černé smrti a epidemií vznikajících v Americe po kontaktu s Evropou).
Dotčené oblasti Třetí hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu (TAR) z roku 2001 popisuje postižené oblasti:
Důkazy z horských ledovců skutečně naznačují zvýšené zalednění v řadě rozsáhlých oblastí mimo Evropu před 20. stoletím, včetně Aljašky, Nového Zélandu a Patagonie. Načasování maximálního zalednění v těchto regionech se však značně liší, což naznačuje, že mohou představovat do značné míry nezávislé regionální klimatické změny, nikoli globálně synchronní zvýšené zalednění. Současné důkazy tedy nepotvrzují globálně synchronní období anomálního chladu nebo tepla v tomto intervalu a zdá se, že konvenční termíny „malá doba ledová“ a „středověké teplé období“ mají omezenou použitelnost při popisu trendů v hemisférických nebo globálních změnách průměrné teploty v minulých stoletích… Z hemisférického hlediska lze za „malou dobu ledovou“ považovat pouze mírné ochlazení severní polokoule v tomto období o méně než 1 °C oproti hodnotám z konce dvacátého století.
Čtvrtá hodnotící zpráva IPCC (AR4) z roku 2007 se zabývá novějšími výzkumy a věnuje zvláštní pozornost středověkému teplému období:
náhled|Poslední písemná zmínka o norských Gróňanech pochází z roku 1408 ze svatby v kostele Hvalsey, který je dnes nejlépe dochovanou norskou zříceninou.
Datování O tom, kdy začala malá doba ledová, nepanuje shoda, ale často se hovoří o řadě událostí, které předcházely známým klimatickým minimům. Ve 13. století začal v severním Atlantiku postupovat driftový led na jih, stejně jako ledovce v Grónsku. Neoficiální důkazy naznačují rozšiřování ledovců téměř po celém světě. Na základě radiokarbonového datování zhruba 150 vzorků odumřelého rostlinného materiálu s neporušenými kořeny, které byly odebrány zpod ledovců na Baffinově ostrově a na Islandu, Miller et al. uvádí (2012), že chladná léta a růst ledovců začaly náhle mezi lety 1275 a 1300, po nichž následovalo „výrazné zesílení“ v letech 1430 až 1455.
Naproti tomu rekonstrukce klimatu založená na délce ledovce neukazuje žádné velké výkyvy v letech 1600 až 1850, ale silný ústup po tomto období.
Kterékoli z několika dat v rozmezí více než 400 let tedy může znamenat začátek malé doby ledové:
1250, kdy začal růst atlantický led, chladné období, které bylo pravděpodobně vyvoláno nebo zesíleno mohutnou erupcí sopky Samalas v roce 1257 a související sopečnou zimou. 1275 až 1300 pro dobu, kdy radiokarbonové datování rostlin ukazuje, že byly zahubeny zaledněním. 1300 pro dobu, kdy přestala být teplá léta v severní Evropě spolehlivá. 1315 pro dobu, kdy nastaly deště a velký hladomor v letech 1315–1317. 1560 až 1630 pro dobu, kdy začala celosvětová expanze ledovců, známá jako Grindelwaldská fluktuace.
1650, nikoliv za začátek malé doby ledové, ale za začátek nejchladnějších let v polovině této doby, tj. za první klimatické minimum.
Malá doba ledová skončila ve druhé polovině 19. století nebo na počátku 20. století.
Šestá zpráva IPCC popisuje nejchladnější období v posledním tisíciletí jako:
"...několikasetleté období relativně nízkých teplot, které začalo přibližně v 15. století, přičemž průměrná hodnota GMST mezi lety 1450 a 1850 činila -0,03 [-0,30 až 0,06] °C v porovnání s lety 1850–1900."
Průběh podle regionu náhled|Pochod armády přes Velký Belt
Evropa Baltské moře zamrzlo dvakrát, v letech 1303 a 1306–1307, a následovaly roky „nezvyklých mrazů, bouří a dešťů a zvýšení hladiny Kaspického moře“. Malá doba ledová přinesla chladnější zimy do některých částí Evropy a Severní Ameriky. V polovině 17. století byly farmy a vesnice ve švýcarských Alpách zničeny zasahujícími ledovci, kanály a řeky ve Velké Británii a Nizozemsku často zamrzaly dostatečně hluboko, aby se na nich dalo bruslit a pořádat zimní slavnosti, první mrazivá pouť na Temži se konala v roce 1608 a poslední v roce 1814. Změny mostů a dostavba nábřeží Temže ovlivnily průtok a hloubku řeky a výrazně snížily možnost dalšího zamrzání. vlevo|náhled|Zimní bruslení na hlavním kanálu Pompenburg v Rotterdamu v roce 1825, krátce před minimem, autor Bartholomeus Johannes van Hove V roce 1658 táhla švédská armáda přes Velký Belt do Dánska, aby zaútočila na Kodaň.
Rok 1740 byl nejchladnější.
Zima v letech 1794–1795 byla obzvlášť krutá: francouzská invazní armáda pod vedením Pichegrua táhla po zamrzlých nizozemských řekách a nizozemská flotila byla uvězněna v ledu v přístavu Den Helder.
Mořský led obklopující Island se táhl na míle daleko všemi směry a uzavřel přístavy pro lodní dopravu. Počet obyvatel Islandu klesl na polovinu, což však mohlo být způsobeno fluorózou kostry po výbuchu sopky Laki v roce 1783. Island také trpěl neúrodou obilovin a lidé se odklonili od stravy založené na obilí. Severské kolonie v Grónsku vyhladověly a zanikly počátkem 15. století kvůli neúrodě a neschopnosti udržet dobytek během stále krutějších zim. Od roku 1410 do 20. let 17. století bylo Grónsko z velké části odříznuto ledem.
Mezi lety 1620 a 1740 došlo v Yzeronské pánvi ve francouzském Centrálním masivu k fázi poklesu říční činnosti. Předpokládá se, že tento pokles fluviální aktivity souvisí s několikaletou fází sucha v západním Středomoří.
V jihozápadní Evropě způsobila negativní severoatlantická oscilace v kombinaci se zvýšenou ariditou během malé doby ledové nárůst usazování sedimentů poháněných větrem.
Ve své knize z roku 1995 uvedl anglický klimatolog Hubert Lamb (1913–1997), že v mnoha letech (kdy?) „sněžilo mnohem více, než bylo zaznamenáno předtím nebo potom, a sníh ležel na zemi po mnoho měsíců déle než dnes“. V portugalském Lisabonu byly sněhové bouře mnohem častější než dnes a jedna zima v 17. století přinesla osm sněhových bouří. Mnohá jara a léta byla chladná a vlhká, ale s velkou variabilitou mezi jednotlivými roky a skupinami let. To se projevilo zejména během „grindelwaldského výkyvu“ (1560–1630); fáze rychlého ochlazení byla spojena s nevyzpytatelnějším počasím, včetně zvýšeného výskytu bouřek, nesezónních sněhových bouří a sucha. Pěstitelské postupy v celé Evropě musely být změněny, aby se přizpůsobily zkrácenému a méně spolehlivému vegetačnímu období, a v mnoha letech panoval nedostatek a hladomor. Jedním z nich byl Velký hladomor v letech 1315–1317, který však mohl nastat ještě před Malou dobou ledovou.“ Podle Elizabeth Ewan a Janay Nugent „si hladomory ve Francii 1693–1694, Norsku 1695–1696 a Švédsku 1696–1697 vyžádaly zhruba 10 % obyvatel každé země. V Estonsku a Finsku v letech 1696–1697 se ztráty odhadují na pětinu, respektive třetinu obyvatelstva těchto zemí.“ V některých severních oblastech zaniklo vinařství a bouře způsobily vážné záplavy a ztráty na životech. Některé z nich měly za následek trvalou ztrátu velkých ploch půdy z dánského, německého a nizozemského pobřeží. náhled|Lovci ve sněhu, Pieter Bruegel, 1565 náhled|Zimní krajina s bruslaři, Hendrick Avercamp, 1608 Houslař Antonio Stradivari vyráběl své nástroje během malé doby ledové. Chladnější klima mohlo způsobit, že dřevo, které používal na své housle, bylo hustší než v teplejších obdobích a přispělo k tónu jeho nástrojů. Podle britského historika vědy Jamese Burkea (* 1936) inspirovalo toto období takové novinky v každodenním životě, jako bylo rozšířené používání knoflíků a knoflíkových dírek a také pletení spodního prádla na zakázku pro lepší zakrytí a izolaci těla. Byly vynalezeny komíny, které nahradily otevřené ohniště uprostřed společných síní, aby domy s více místnostmi měly oddělené pány od služebnictva (jak souvisí se zimou?).
Kniha The Little Ice Age (Malá doba ledová) od britského antropologa Briana Fagana (* 1936) z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře popisuje těžký úděl evropských rolníků od roku 1300 do roku 1850: hladomory, podchlazení, chlebové vzpoury a vzestup despotických vůdců, kteří brutálně týrali stále více zneuznané rolnictvo. Koncem 17. století došlo k dramatickému úpadku zemědělství: „Alpští vesničané se živili chlebem z rozemletých ořechových skořápek smíchaných s ječnou a ovesnou moukou.“ Německý historik Wolfgang Behringer (* 1956) spojil intenzivní epizody honu na čarodějnice v Evropě s neúspěchy v zemědělství během malé doby ledové.
Kniha The Frigid Golden Age (Ledová zlatá doba) od holandského historika životního prostředí Dagomara Degroota (* 1985) z Georgetownské univerzity poukazuje na to, že některé společnosti během malé doby ledové prosperovaly, ale jiné upadaly. Zejména malá doba ledová proměnila prostředí v okolí Nizozemské republiky a usnadnila jeho využívání v obchodě a konfliktech. Nizozemci byli odolní, dokonce přizpůsobiví, tváří v tvář počasí, které ničilo sousední země. Obchodníci využívali neúrody, vojenští velitelé využívali měnící se větrné poměry a vynálezci vyvíjeli technologie, které jim pomáhaly z chladu profitovat. Nizozemský zlatý věk 17. století proto vděčil za mnohé flexibilitě svých obyvatel, kteří se dokázali vyrovnat s měnícím se klimatem.
Kulturní reakce Historici tvrdí, že kulturní reakce na důsledky malé doby ledové v Evropě spočívaly v násilném hledání obětního beránka. Dlouhotrvající chladná a suchá období přinesla mnoha evropským komunitám sucho a měla za následek špatný růst úrody, špatné přežívání hospodářských zvířat a zvýšenou aktivitu patogenů a přenašečů nemocí. Nemoci zesílily za stejných podmínek, za jakých vznikla nezaměstnanost a ekonomické potíže: v dlouhých chladných a suchých obdobích. Nemoci a nezaměstnanost vytvářely smrtící pozitivní zpětnou vazbu. Přestože komunity měly některá řešení nouzové situace, například lepší směsi plodin, nouzové zásoby obilí a mezinárodní obchod s potravinami, ne vždy se ukázaly jako účinné. Komunity se často vymstily prostřednictvím násilných trestných činů, včetně loupeží a vražd. Přibývalo také obvinění ze sexuálních deliktů, jako bylo cizoložství, zoofilie a znásilnění. Evropané hledali vysvětlení pro hladomor, nemoci a sociální nepokoje, které zažívali, a obviňovali nevinné. Důkazy z několika studií ukazují, že nárůst násilných činů proti marginalizovaným skupinám, které byly považovány za příčinu malé doby ledové, se překrývá s roky obzvláště chladného a suchého počasí.