Jan Krines (23. června 1897 PetroviceMatriční záznam o narození a křtu farnost Domažlice – 21. února 1968 Újezd) byl chodský kronikář, vlastivědný badatel, regionalista, genealog a odbojář.
Život
Mládí Pocházel z velmi prostých poměrů početné rodiny; jeho otcem byl sečtělý rolník Jakub Krines, matkou Marie Růžková z Luženic.
Podle vlastních slov se původně vyučil zámečníkem; teprve později vystudoval obchodní školu v Klatovech a nějakou dobu pracoval jako bankovní úředník, avšak už v mládí jej silný zájem o historii a národopis přivedl do archivních studoven a knihoven.
Jan Krines trpěl nedoslýchavostí. Za první světové války se vyhnul vojenskému nasazení tím, že při odvodu své sluchové potíže zveličoval a předstíral úplnou hluchotu.
V roce 1928 byl Jan Krines odsouzen ke třem dnům vězení za znevážení nového hraničářského praporu, který měl být pořízen za 10 000 Kč. Na zasedání okresního zastupitelstva v Domažlicích tento výdaj kritizoval slovy: „Okres na potřebné věci peněz nemá, ale na nový prapor má peněz dost; bez toho to nic jiného není než hadr na holi.“ Trest odnětí svobody mu byl nakonec změněn na pokutu ve výši 100 Kč.Státní okresní archiv Domažlice se sídlem v Horšovském Týně
Odboj Újezd, v němž Jan Krines žil a jehož dějinami se zabýval, je spojován především s Janem Sladkým Kozinou, který se zde narodil na statku u Rosochů. V chodském prostředí byl Kozina tradičně chápán jako symbol obrany chodských práv, svobody a spravedlnosti. K této „kozinovské“ tradici se část chodského obyvatelstva hlásila i v době druhé světové války.
Za druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje. V listopadu 1942 Jana Krinese oslovil dělník Martin Klug (1897–1943)Porta fontium – Újezd (obec) 1850–1977, snímek 0020, člen odbojové skupiny z Draženova a bratranec odbojáře Václava Beneše. Beneše Krines ve své kronice uvádí mezi osobami později zatčenými v souvislosti s odbojovou činností. Klug s Krinesem kdysi pracoval ve Škodových závodech, věděl o jeho veřejném působení, a proto jej oslovil. Klug se již v roce 1918 účastnil rumburské vzpoury, za což byl odsouzen k patnácti letům vězení; není však známo, zda si tento trest skutečně odpykal, případně v jakém rozsahu. Přestože spolu Krines a Klug kvůli Klugovu nemanželskému dítěti s Krinesovou sestřenicí více než dvacet let neudržovali žádný kontakt, Krines pro něj vypracoval seznam osob ochotných zapojit se do odboje. Klug, jehož manželka byla Němka, Krinesovi v březnu 1943 sdělil, že jeho syn slouží u jednotek SS na Krymu. Klug byl následně zatčen gestapem a v dubnu 1943 při výsleších ubit k smrti. Během vyšetřování podle gestapa označil Krinese za vedoucího domažlické pobočky ilegální komunistické organizace, přestože Krines byl svým politickým přesvědčením sociální demokrat. Když se Krines dozvěděl o Klugově smrti, zničil veškeré kompromitující materiály, sepsal poslední vůli a očekával své zatčení i nejhorší možné následky. Na konci července 1943 byl zatčen a vězněn.
Již při prvním kontaktu s gestapem mu byl podle dochovaných svědectví vybit chrup; poté byl několik dní vyslýchán a týrán na gestapu v Klatovech. Při výslechu gestapem byla Krinesovi úderem dřevěnou holí zlámána dvě žebra. K jeho zastrašení byli předvoláni také jeho druhá manželka Anna Krinesová, rozená Fainová, tehdy kojící matka, a jeho dospělý syn z prvního manželství Jan Krines (1919-1987), učitel.Prošel také Malou pevností Terezín a koncentračním táborem Buchenwald.Záznam autority: Jan Krines (Městská knihovna Boženy Němcové Domažlice)., kde byl podle dochované evidence zapsán dvakrát.
Během evakuace (pochodu smrti) z pobočného tábora Osterode-Freiheit, náležejícího ke KZ Mittelbau-Dora, se mu v dubnu 1945 podařilo uniknout spolu s teoretickým fyzikem profesorem Františkem Záviškou, s nímž jej v krajních podmínkách pojilo upřímné přátelství, ve chvíli, kdy se němečtí dozorci, zřejmě pocházející z Osvětimi, pokusili účastníky pochodu postřílet. Následně několik dní bloudili lesy a okolím, než narazili na americké vojáky; Záviška však 17. dubna 1945 v Gifhornu zemřel na následky vyčerpání a úplavice a Jan Krines poté jeho rodině oznámil okolnosti jeho smrti a předal jí jeho osobní věci.František Záviška (Eduportál Techmania).OSOBNOST: Oběť zrůdných nacistických plánů (Neviditelný pes).
Jan Krines měl podle místního podání spolu se svou druhou manželkou Annou zazdít do chléva větší počet velkých ruských bankovek, které jeho syn, újezdský partyzán Josef Krynes (1922-1958), získal od Borise Rybakova z Leningradu, jednoho ze sovětských důstojníků, jimž Josef pomáhal při útěku z německého zajetí. Místo, kde byly bankovky zazděny, bylo po určitou dobu považováno za vzácnou památku na tuto odbojovou událost.
Rodina Jan Krines byl dvakrát ženat. Poprvé se oženil 3. února 1920 v Újezdě s Marií Pelnářovou (1899-1927), podruhé 9. února 1929 v Trhanově s Annou Fainovou (1911-1993). Z obou manželství měl celkem deset dětí.
Jeho první manželka Marie Krinesová (rozená Pelnářová) (1899-1927) trpěla počátečním stadiem tuberkulózy. V červenci 1927, kdy byla těhotná, jí ošetřující lékařka vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu doporučila těhotenství přerušit. Svůj blížící se konec přijímala s tichou rezignací. Zákrok podstoupila v klatovské nemocnici v srpnu 1927 a několik dní po něm, 27. srpna 1927, zemřela. Po její smrti zůstal Krines vdovcem se třemi dětmi: osmiletým Janem, pětiletým Josefem a dvouletou Marií. 29. srpna 1927 přivezlo nákladní auto rakev z Klatov domů do Újezda; složili ji v jejich společné světnici, kde u ní Krines probděl poslední noc. Následujícího dne, 30. srpna 1927, byla pohřbena na hřbitově v Trhanově do hrobu, který Krines určil za rodinný. Svou druhou manželku Annu Fainovou znal Krines již od jejího dětství. Vzpomínal, že ji jednou viděl jako dvanáctiletou dívku, která držela v náručí malé dítě, zatímco ostatní děti se držely jejích šatů. Společně se svou první manželkou Marií tehdy usoudil, že z Anny jednou bude dobrá matka. Annu oslovil roku 1928.
V rámci chodské větve rodu Krinesů vznikla na konci 18. století v Petrovicích, rodišti Jana Krinese, další větev, k níž patřili také československý legionář Josef Krines (1893–1983) a jeho syn doc. PhDr. Vlastimil Krines, CSc. (1928-2021), historik a vysokoškolský pedagog, který vyučoval soudobé světové dějiny na VŠE a působil jako docent světových dějin ve Středisku mezinárodních studií Jana Masaryka na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE. Zabýval se rovněž zahraniční politikou, mezinárodními vztahy a Ruskem.
Dílo Nespokojoval se jen z čerpáním z běžných pramenů, ale pracně vyhledával také zdroje skryté, nevyužité a takové, které byly v soukromých rukou. Měl bystrou paměť a neobyčejnou schopnost dojít k přesným závěrům z více nepřesných pramenů. Jan Krines ovládal mimo jiné němčinu, latinu a paleografii.
Zpracoval podrobné dějiny Petrovic, dvora Rejkovice, Újezda a Havlovic. Dále se zabýval dějinami Luženic, Babylonu, České Kubice, Domažlic a objevil prameny o zaniklých obcích Kraví Brod a Vlachovo nedaleko Petrovic.
Zabýval se také dějinami Chodů, například tradicí o jejich účasti v bitvě u Brůdku roku 1040, kterou však považoval za mylnou. Ve své době mohl své dokončené práce publikovat jen výjimečně; publicista Jan Prokop Holý později litoval především toho, že podstatná část Krinesova celoživotního díla zůstala v majetku rodiny, a byla tak veřejnosti nedostupná. Dějinám Chodů se věnoval také ve spolupráci se svým přítelem Václavem Sladkým (1916–1983), rodákem z Draženova, šířeji známým kronikářem a někdejším učitelem v Pařezově. Sladký mimo jiné zachránil údaje z matrik vedených v Klenčí pod Čerchovem, které byly zničeny požárem roku 1945 a obsahovaly také záznamy o potomcích Vavřince Sladkého, bratra Jana Sladkého Koziny, a jeho manželky Doroty Kusbachové.
Spolupracoval také s učitelem, regionalistou, vlastivědným pracovníkem a odborným publicistou Janem Prokopem Holým. Holý spolupracoval s Muzeem Chodska, Městskou knihovnou Boženy Němcové i s redakcí Domažlického deníku; své texty obohacoval také o básně a osobní vzpomínky. Pro Domažlice a Chodsko představoval výraznou historickou paměť kraje. Vyznačoval se plachostí a přísnou vyhraněností názorů, právě proto však budil pozornost a respekt řady významných osobností Chodska.
Holý Jana Krinese popsal jako prostého, čestného a velmi inteligentního muže s mimořádnou pamětí, vzácným charakterem a výrazným vědomím vlastního původu.
Historie rytířského rodu Krinesů
Věnoval se také genealogii a dějinám rodu Krinesů.
Původ jména a nejstarší doklad
Ke jménu rodu Jan Krines odmítal dvě rozšířené domněnky svých vzdělaných současníků — že by pocházelo z německého grün („zelený“) nebo z latinského crines („vlasy“) — a spojoval je se starým slovanským výrazem pro pramen, studnu či vodní tok. Zvažoval saský, braniborský nebo lužickosrbský původ rodu, připouštěl však i původ český — že Krinesové mohli pocházet z některé z českých obcí zvaných Křinice.
Jako možnou cestu příchodu ze Saska či Lužice do Čech uváděl Krines období, kdy ves Kopisty držel klášter v Saské Kamenici (podle něj v letech 1334–1366).
Ve prospěch saského, braniborského či lužickosrbského původu připadalo v úvahu několik lokalit. Především saský Kreinitz (dnes část obce Zeithain), a to díky tamním středověkým rytířům: roku 1298 vystupuje rytíř Hartungus miles de Criniz jako svědek v darovací listině kláštera Mühlberg (což je zároveň nejstarší zmínka o zdejším panském sídle) a jako poslední příslušník rodu je roku 1346 uveden Donat von Crinitz; jméno se přitom měnilo z Criniz (1298) přes Crinicz (1310) na Crinitz (1346). Erb těchto rytířů z Kreinitzu není znám a přímou spojitost s nejstaršími českými předky Krines neprokázal.
Další možností je dolnolužická obec Crinitz v Braniborsku (Starší názvy jsou Krynica a Krinticz, v dolnolužické srbštině bývá jméno vykládáno jako ‚osada u pramene‘). Její nejstarší doložení je spojeno s osobním jménem Martinius de Crinitz, uvedeným 21. prosince 1275 v listináři cisterciáckého kláštera Doberlug, též Dobrilugk V 15. století je podle místního historického zpracování několikrát připomínán také rytíř von Crinitz, mimo jiné v souvislosti s Reichwalde; není přitom jasné, zda šlo o starý místní šlechtický rod, snad lužickosrbského původu, nebo o rodinu, která přijala jméno podle svého někdejšího sídla v Crinitzu.. Ve druhé řadě se v Sasku nacházejí i další sídla podobných názvů, například Crinitzberg s místní částí Obercrinitz nebo Krinitz, jenž je místní částí obce Neschwitz v Horní Lužici.
Nejstarší doklad jména, o který svůj výklad opíral, pochází z roku 1388. V první knize provolacích desk dvorských (vydané Gustavem Friedrichem v Archivu českém, díl XXXI, 1921, č. 68) je zapsán odúmrtní spor o statek ve vsi Sluhy, dnes v okrese Praha-východ. Jedním z účastníků sporu byl Jakubín z Dymokur — a protože Dymokury leží nedaleko městyse Křinec v okrese Nymburk, jehož název se nápadně podobá jménu rodu, je tento zápis pro otázku původu zajímavý. K němu je totiž připojena okrajová poznámka (juxta) „Anno quo supra. Henricus dictus Krzynycz recepit“, podle níž Jindřich řečený Krzynycz onu odúmrť převzal. Právě tohoto muže považoval kronikář patrně za otce pozdějších bratří Heinricha a Hartunga. Sám však tento doklad s nymburským Křincem nespojoval.
Kronikář považoval za pozoruhodné také neobvykle časné ustálení rodového příjmení. Podoba Krines se u příslušníků rodu objevuje již v 16. století, přestože příjmení obecně nebyla v té době ještě pevně ustálena a na některých místech se měnila ještě počátkem 18. století.
Nejstarší jistí předkové a jejich majetek