Michael VIII. Palaiologos

Michael VIII. Palaiologos (řecky Μιχαὴλ Η΄ Παλαιολόγος, Mikhaēl VIII Palaiologos; 1224 Malá Asie – 11. prosince 1282 Thrákie) byl nejdříve nikájský spolucísař a od roku 1261 až do své smrti byzantský císař z dynastie Palaiologovců.

Michael zasvětil život a vládu obnově byzantské říše. Roku 1258 se intrikami zmocnil vlády v nikájském císařství a následujícího roku byl korunován jako spolucísař nedospělého Jana IV. Laskarise. Když jeho generálové porazili koalici Epiru a západních nepřátel v bitvě u Pelagonie, otevřela se císaři cesta k ovládnutí Konstantinopole. Roku 1261 získal císař ztracené hlavní město, čímž bylo obnovení byzantské říše dokončeno a byl podruhé korunován, tentokrát jako samostatný byzantský císař. Michael se poté po celou svou vládu snažil obnovit slávu říše, ozdravit byzantskou společnost, hospodářství a znovu vystavět silné vojsko a loďstvo. Jeho úsilí však bylo značně komplikováno nepřáteli, kteří obklopovali říši ze všech stran, jakož i nedostatečnými finančními, lidskými a materiálními zdroji. Koalici nepřátel, kteří volali po novém křižáckém tažení proti Byzanci se Michael snažil rozbít obratnou diplomacií a náboženskou unií s katolickou církví.

Unií s nenáviděnou západní církví si však Michael znepřátelil vlastní poddané a církevní hodnostáře. Navíc mu byl vyčítán způsob převzetí moci, kdy se skutečně jednalo o uzurpaci, stejně tak jako oslepení císaře Jana IV. Vlivem těchto komplikací zůstalo dílo Michaela, jakožto obnovitele nedokončeno a jím obnovená Byzanc byla jen stínem své staré slávy a velikosti. Přes všechny nesnáze položil Michael základy vlády dynastie Palaiologovců, která panovala až do konečného zániku říše roku 1453.

Život

Původ náhled|vpravo|150px|Jan IV. Laskaris za něhož se Michael zmocnil vlády Michael Palaiologos se narodil jako syn nikájského generála (megas domestikos) Andronika Palaiologa a Theodory Angeliny Palaiologovny a pocházel tak z přední aristokratické rodiny. Palaiologové byli sňatky spřízněni s jinými předními aristokratickými rody např. Komnenovci, Angelovci a Duky.

Michael se již v mládí projevil jako vynikající vojenský velitel a sloužil u dvora nikájských císařů Jana III. Vatatza a Theodóra II. Laskarise, i když ne vždy zcela loajálním.Encyklopedie Byzance, s. 320 Když se vlády v nikájském císařství ujal Theodóros II. Laskaris vypukly mezi rody při císařově dvoře spory. Theodóros otevřeně upřednostňoval svého přítele Georgie Muzalona, čímž podráždil ostatní představitele vysoké aristokracie. Císař se navíc odklonil od politiky svého otce a neprojevoval zájem o sblížení se západem a papežem. Do úřadu patriarchy dosadil asketického Arsenia, který byl fanatickým odpůrcem unie se západní církví. Za těchto okolností se v řadách aristokracie začala pomalu formovat opozice vůči císaři, kterou vedl právě Michael Palaiologos.

Když se spory na císařově dvoře vyhrotily, musel Michael dokonce uprchnout a uchýlil se dočasně k Seldžukům k sultánovu dvoru. Po krátké době se vrátil zpět do Nikáje a s císařem se formálně usmířil jelikož jej bylo zapotřebí jako zkušeného velitele v bojích proti Srbům a Bulharům na Balkáně.Dějiny Byzance, s. 294–295

Vláda

Převzetí moci Císař Theodoros Laskaris zemřel roku 1258 a zanechal po sobě nezletilého syna Jana IV. Regentem mladého císaře měl být Georgios Muzalon, přítel zemřelého císaře. Muzalona však svrhlo spiknutí aristokracie vedené Michaelem Palaiologem. Muzalon byl zavražděn, spolu se svým bratrem, během smutečního obřadu konaného třetí ten po císařově smrti a to přímo v chrámu.Dějiny Byzance, s. 294–295 Do čela regentské vlády se postavil Michael Palaiologos, který oplýval nejen politickými schopnostmi, ale také zkušenostmi úspěšného válečníka. Michael získal na svou stranu vojsko i církev a získal nejvyšší dvorské hodnosti, nejdříve se stal megas domestikem, později mu byl udělen titul despoty.Dějiny Byzance, s. 294–295 1. ledna 1259 byl Michael, prohlášen a korunován spolucísařem nedospělého legitimního císaře v Nymfaiu.Encyklopedie Byzance, s. 320

Bitva u Pelagonie a zisk Konstantinopole náhled|vpravo|200px|Umělecké ztvárnění Konstantinopole

Michael VIII. Palaiologos dovršil obnovu byzantské říše, kterou započali jeho předchůdci v nikájském exilu. Císař musel bezprostředně po převzetí moci čelit nepřátelům na Balkáně, když epirský despota Michael II. obsadil významná města Drač a Servii.Dějiny středověké Evropy, s. 323 Michael II. se proti nikájskému císaři spojil s sicilským králem Manfrédem, který se na západě snažil vzkřísit myšlenku křížového tažení proti heretickým Řekům.Dějiny středověké Evropy, s. 323 Vzájemné spojenectví upevnili Michael II. a Manfréd sňatkem, kdy se Manfréd oženil s despotovou dcerou Helenou. Sicilské oddíly obsadily řadu pevnosti na pobřeží Jadranu, mezi jinými Drač a Avlonu a ke koalici epirského despoty a sicilského krále se následně připojil achájský kníže Vilém II. z Villehardouinu.Dějiny středověké Evropy, s. 323 Císař však plány sicilského krále zhatil rychlým zásahem, když proti koalici nepřátel vyslal svého bratra Jana Palaiologa v čele vojska. V září 1259 byla svedena bitva u Pelagonie a nikájské vojsko, posílené kumánskými a seldžuckými žoldnéři, rozdrtilo koalici nepřátel.Dějiny středověké Evropy, s. 323Encyklopedie Byzance, s. 388Dějiny Řecka, s. 203

Achájský kníže Vilém a s ním třicet předních baronů, padli do zajetí nikájského generála. Vilém byl ze zajetí propuštěn až v roce 1262, kdy se vykoupil a smlouvou odstoupil císaři klíčové pevnosti a města na Peloponésu, mezi jinými i Mystru. Získaná města se později stala základem morejského despotátu.Encyklopedie Byzance, s. 388 Vítězové posléze opanovali Artu a Srbové museli vydat Skopji a Prilep.Dějiny středověké Evropy, s. 323 Vítězství u Pelagonie navíc otevřelo Michaelovi VIII. cestu k získání Konstantinopole a obnovení byzantské říše.Dějiny Řecka, s. 203

Michael se zřejmě obával reakce benátské republiky. Proto, než se odhodlal k samotnému útoku na Konstantinopol, využil rostoucího napětí mezi benátskou a janovskou republikou.Dějiny středověké Evropy, s. 323 12. března 1261 uzavřel císař v Nymfaiu s Janovem smlouvu, která republice udělila tytéž obchodní privilegia, kterým se od roku 1082 těšili Janované.Dějiny středověké Evropy, s. 323Dějiny Řecka, s. 203 Janované se zavázali císaři vojensky pomoci, oplátkou obdrželi možnost bezcelního obchodu v řadě říšských přístavů a po obsazení města obdrželi v Konstantinopoli vlastní čtvrť – Galatu.Dějiny Byzance, s. 294–295 V létě 1261 vedl generál Alexios Strategopoulos útok proti Konstantinopoli. Obsazení města proběhlo nečekaně snadno a již 25. července bylo staré hlavní město v rukách Byzantinců. 13. srpna vjel do města triumfálně i Michael VIII. Palaiologos s doprovodem, zatímco poslední latinský císař Balduin II. uprchl. Obnovení byzantské říše završil slavnostní náboženský obřad, kdy byli patriarchou císař Michael, spolu s manželkou, podruhé korunováni. Korunovace se účastnil i malý syn císařského páru Andronikos. Tímto aktem se Palaiologovci oficiálně ujali vlády v byzantské říši a převzali za ní odpovědnost až do jejího zániku roku 1453. Legitimní císař Jan IV. Laskaris byl na příkaz Michaela oslepen a odsunut do pozadí.Dějiny Byzance, s. 296

Zahraniční politika náhled|vpravo|300px|Obnovená říše a její sousedé v roce 1265 Návrat do Konstantinopole bezpochyby zvýšil prestiž byzantské říše, přesto však bylo postavení obnovené říše v zahraničně politických otázkách značně komplikované. Obnovená říše pod Michaelovým vedením byla jen stínem bývalé velikosti a ovládala především oblasti jižní Thrákie a Makedonie, dále pak řadu egejských ostrovů, část Peloponésu a severozápadní část Malé Asie. Značná část bývalých říšských území byla trvale ztracena, na Balkáně byly zájmy Byzance ohrožovány především bulharským a srbským státem. Rozlehlé oblasti Řecka byly dosud v rukách epirského despotátu, nebo latinských státečků. V Malé Asii pak sousedila Byzanc s Rúmským sultanátem.Dějiny středověké Evropy, s. 323 - 324 Od začátku své vlády tak musel Michael čelit mnoha zahraničním výzvám a hrozbám, které ohrožovaly existenci říše ze všech stran. Císař, krom válčení, využíval proti nepřátelům tradiční byzantský prostředek, totiž mistrnou diplomacii.

Postavení říše se císař snažil zabezpečit také dojednáním řadou sňatků k čemuž mu dopomohlo četné potomstvo. Nejstarší dceru Irenu provdal císař za bulharského cara, dceru Theodoru za gruzínského krále a dceru Eudokii za trapezuntského císaře. Jednu nemanželskou dceru provdal císař také za chána Zlaté Hordy a druhou pak za ílchána z Persie. Následník trůnu Andronikos se pro změnu oženil s Annou, dcerou uherského krále Štěpána V.Dějiny středověké Evropy, s. 323 - 324

Boje s latinskými státy Návrat Byzantinců do Konstantinopole vyvolal u některých panovníků v západní Evropě vlnu nevole a proti Pailogům se záhy rozvinula rozsáhlá nepřátelská kampaň. Vytvořilo se hned několik skupin, které se nechtěly smířit se ztrátou latinských pozic a na západě se opět začalo mluvit o křížové výpravě proti heretickým Řekům.Dějiny Byzance, s. 299 Proti Byzanci samozřejmě velmi aktivně vystupoval především poslední latinský císař Balduin II. Ten získal spojence především v osobě Manfréda Sicilského, který převzal pozice v Epiru a Albánii a připravoval odtud vojenské tažení proti Soluni a Konstantinopoli. Papež však nebyl příliš nakloněn křížové výpravě vedené Hohenštaufy, rodu ze kterého Manfréd pocházel.Dějiny Byzance, s. 299Dějiny Řecka, s. 204

Situace se podstatně změnila v roce 1266, kdy na papežovo pozvání přišel do Itálie Karel z Anjou, hrabě provensálský a bratr francouzského krále Ludvíka IX. Karel z Anjou porazil Manfréda v bitvě u Beneventa a poté se sám stal králem sicilským a neapolským. Nový sicilský král se stal hlasatelem nové křížové výpravy proti Byzanci a v roce 1267 uzavřel s papežem Klimentem IV. dohodu o přátelství. K dohodě se posléze připojil svržený císař Balduin II. Situace se pro Byzanc se nebezpečně vyhrotila, když organizátoři vojenského tažení na Balkán podpořili svou alianci vzájemnými sňatky. Balduinův syn Filip se oženil Beatrix, dcerou Karla z Anjou. Ke koalici se záhy připojil i Vilém II. z Villehardouinu, který se nemohl smířit s pokořující porážkou u Pelagonie a ztrátou panství na Peloponésu. Ten provdal svou dceru Isabelu, dědičku achájského panství za Filipa, syna Karla z Anjou.Dějiny Byzance, s. 299Dějiny středověké Evropy, s. 324 - 325

Vojenské akce proti Byzanci zahájil Karel z Anjou téměř současně. Již roku 1267 obsadily jeho oddíly ostrov Korfu a o pět let později také epirské pobřeží s Dračí. Síly Karla z Anjou se vylodily také na Peloponésu.Dějiny středověké Evropy, s. 324 - 325 K nepřátelské koalici se připojily také Benátky, právě díky jejich námořní pomoci dosáhl Karl z Anjou takových úspěchů a roku 1272 byl prohlášen albánským králem.Dějiny Byzance, s. 299Dějiny středověké Evropy, s. 324 - 325 O rok později se už k tak velké skupině nepřátel připojili také Bulhaři a Srbové, kteří nelibě nesli obnovení byzantské říše a od války si slibovali zisk velké kořisti.Dějiny Byzance, s. 299 Ohrožení Byzance bylo tak velké, že se císař, ve snaze rozbít nepřátelskou koalici a dočasně zastavit aktivity Karla z Anjou, uchýlil k jednání s papežem o církevní unii mezi katolickou a ortodoxní církví.Dějiny středověké Evropy, s. 324 - 325

Konflikty s Bulhary a Srby náhled|vpravo|270px|Bulharsko v době vlády Michaela VIII. a byzantské zisky