Manuel II. Palaiologos nebo Palaeologus (řecky: Μανουήλ Β΄ Παλαιολόγος, Manouēl II Palaiologos, 27. června 1350 – 21. července 1425) byl byzantský císař v letech 1391 až 1425.
Život
Před nástupem na trůn
Dětství a mládí Manuel II. se narodil jako druhý syn císaře Jana V. a jeho manželky Heleny Kantakuzeny. O jeho dětství příliš nevíme.
Začátkem roku 1366 se Manuelův otec rozhodl cestovat na západ, aby požádal o pomoc proti Turkům. Vzal sebou i své syny, včetně Manuela. Janova žádost o pomoc však nebyla na západě vyslyšena, především proto, že západ pociťoval zášť vůči schizmatické Byzanci. Proto byl Jan nucen se vrátit, cestou zpět byl v Bulharsku i se svými syny zajat. Díky zásahu Janova bratrance Amadea VI. Savojského byli na jaře roku 1367 propuštěni, .
Manuel jako despota v Soluni náhled|vlevo|206x280px|Jan V. Palaiologos, otec císaře Manuela Později byl Manuel svým otcem jmenován despotou Soluňským, Soluň byla stále druhým největším a nejvýznamnějším městem říše. V květnu roku 1370 dorazil Manuelův otec do Benátek, kde chtěl vykoupit korunovační klenoty, které zastavila jeho matka Anna Savojská roku 1343, výměnou za 30 000 dukátů. Byzantinci nebyli schopni dluhy splatit. Jan proto předložil republice velkorysý návrh: nabídl republice významný ostrov Tenedos, 26 000 zlatých a 6 válečných lodí. Benátský dóže tento návrh přijal, a tehdy Janův nejstarší syn Andronikos IV., který mezitím vládl v Konstantinopoli jako regent s podporou Janova, odmítl předat ostrov Benátčanům. Jan V., který neměl ani peníze na zaplacení dluhů, ani peníze na návrat domů, se stal de facto vězněm Benátčanů.
Andronikos neudělal nic, aby otce osvobodil, ba naopak byl s nastalou situací spokojen. Právě Manuel se na to chopil iniciativy a obstaral potřebné finance k vyplacení svého otce Jana. Manuel dorazil do Benátek v březnu 1371 a díky němu byl Jan V. opět volný.
Povstání Andronika IV. náhled|vpravo|Sultán Murad I. Roku 1373 byl Jan V. nucen složit vazalský slib sultánu Muradovi I. V květnu téhož roku se musel účastnit tažení sultána v Malé Asii. Mezitím se Andronikos IV. vzbouřil proti svému otci, avšak jeho vzpoura byla potlačena a Andronikos byl vyděděn. Jan nato povolal Manuela ze Soluně do Konstantinopole, kde byl Manuel 25. září 1373 korunován jako spolucísař. Andronikos byl zatím uvězněn ve věži Anema.
Roku 1376 se Andronikovi s pomocí Janova podařilo uprchnout. Poté přesvědčil sultána Murada, aby mu poskytl oddíly k dobytí Konstantinopole. Na oplátku se zavázal sultánovi předat Galiopolis. Sultán ochotně Andronikovi pomohl a ten oblehl Konstantinopol, kterou bránil Jan a Manuel. Nakonec se museli vzdát, vítězný Andronikos se prohlásil císařem a dal celou svou rodinu uvěznit ve stejné věži, kde byl do nedávna vězněn sám.
Roku 1379 se podařilo císařské rodině uprchnout ze zajetí do Chrysopole, kde tábořil Murad. Manuel navrhl sultánovi, že pokud jim pomůže dobýt zpět Konstantinopol, upevní se vazalství Byzance a navíc bude Osmanům předáno město Philadelfia, poslední byzantská država v Malé Asii. Sultán tedy nabídku přijal a poskytnul Manuelovi a Janovi armádu. Na svrhnutí Andronika měli zájem i Benátčané, kteří byli nespokojení s Andronikovou podporou Janovanů. Proto Benátky poskytly Manuelovi malou flotilu. 1. července 1379 vstoupili Manuel a Jan vítězně do Konstantinopole a Andronikos prchnul do Galaty, janovské kolonií za Zlatým rohem. Občanská válka pak trvala až do dubna roku 1380. Válka skončila dohodou mezi Janem V. a Andronikem, Jan opět přijal Andronika za svého dědice. Je přirozené, že se tím cítil Manuel zklamán, avšak i přesto zůstal loajální ke svému otci. Roztrpčený Manuel odmítl uznat Osmanskou nadvládu.
Pád Soluně náhled|vpravo|300px|Byzantská říše roku 1389 (fialová barva) Roku 1382 se Manuel vrátil do Soluně, kde opět vládl jako despota Soluňský. Manuel okamžitě napadl Turky, kteří obléhali město Serres ležící nedaleko Soluně a porazil je. Tato akce byla v přímém rozporu s politikou Manuelova otce. V září 1383 Serres padl do rukou Turků a velitel osmanského vojska poté poslal Manuelovi ultimátum, ve kterém žádal kapitulaci Soluně, jinak by poté, kdy obležené město padne, bylo vyvražděno. Manuel se odmítl vzdát, povolal všechny své poddané a vyzval je k obraně města a posílení hradeb. Obléhání Soluně začalo v říjnu 1383. Dobrou zprávou pro Manuela bylo, že jeho bratr Andronikos v červnu 1385 zemřel a on se tak opět stal následníkem trůnu. Soluň se držela již tři a půl roku proti tureckému náporu, nyní se ukázala naděje, že by snad mohli přijít latinové na pomoc. Městu nikdo na pomoc nepřišel a morálka ve městě se podlomila, obránci začali jednat o kapitulaci. V dubnu 1387 Manuel kapituloval, aby zabránil povraždění civilního obyvatelstva a poté odešel na Lesbos.
Povstání Jana VII. Manuel se za své chyby musel zpovídat otci. Ten opět uzavřel mír s Turky, ale požadoval nyní Manuelovo pokání. Ten musel zůstat dva roky ve vyhnanství na ostrově Lémnos. Teprve na jaře 1390 se mohl Manuel vrátit do Konstantinopole.
Proti Janovi V. však vypuklo nové povstání. Tentokrát se o trůn přihlásil Jan VII. Palaiologos, syn zemřelého Andronika IV. Jan VII. provedl vojenský převrat a Jan V. i Manuel byli nuceni se stáhnout do pevnosti Yedikule, kde po několik měsíců čelili obležení. Manuel se nakonec rozhodl hledat podporu a odešel na Lémnos, kde sehnal pět galér, s nimiž se poté vrátil v srpnu do Konstantinopole. V září stáhl Jan V. své muže z pevnosti a tajně přepadl svého vnuka, ten byl přinucen uprchnout z hlavního města.
Pád Filadelfie Po svém vítězství se Manuel a Jan V. vrátili triumfálně do Blachernského paláce. Avšak jejich vítězství rozzuřilo nového sultána Bajezida I., který podporoval Jana VII. Ten požadoval účast Manuela i Jana VII. na svém tažení proti Filadelfii. Oba dva se museli na podzim roku 1390 účastnit obležení města. Město bylo vzato útokem a padlo. Paradoxem je, že se oba císařové museli přímo podílet na dobytí posledního byzantského města v Malé Asii.
Císařská vláda
Nástup na trůn náhled|300px|vpravo|Hyperpyron císaře Manuela, zobrazující Krista a císaře Dne 16. února 1391 císař Jan V. zemřel. Před svou smrtí si vybral Manuela za svého dědice. Manuel byl stále ve službách sultána, tentokrát v Burse, ve skutečnosti byl de facto zajatcem sultánského dvora. Manuel se navíc obával, že sultán prohlásí za císaře Jana VII. Proto se rozhodl k riskantnímu podniku a uprchl ze sultánova tábora. 7. března dorazil do Konstantinopole, kde si získal lid, když zajistil řádný pohřeb svému otci se všemi poctami.
V době, kdy nastoupil na trůn, bylo císaři už 40 let. Kroniky připomínaly, že vypadal vskutku královsky. Manuel se prý v mnohém podobal svému dědovi Andronikovi III., byl energický, měl dobré zdraví, miloval literaturu a studium teologie, kromě toho byl i dobrým vojevůdcem.
Roztrpčený sultán, který nevěděl, jak se Manuel dokázal zmocnit trůnu, ho chtěl ponížit. Přikázal, aby byla v Konstantinopoli tureckým obchodníkům přiřazena čtvrť, která nebude spadat pod císařské zákony, ale pod přímou zprávu tureckého místodržícího. V květnu 1391 vyzval Bajezid císaře, aby se po jeho boku účastnil jeho nového tažení proti městům u Černého moře.
Manuel se vrátil do Konstantinopole konečně někdy v polovině ledna 1392. Dne 10. února se pak slavila císařova svatba s Helenou Srbskou, dcerou srbského despoty ze Serres. Další dne, 11. února, se pak konala velkolepá korunovace, při níž chtěl Manuel alespoň trochu zvednout morálku konstantinopolských obyvatel.
Turecká blokáda Konstantinopole vlevo|200px|náhled|Zikmund Lucemburský V zimě 1393–1394 se sultán Bajezid I. rozhodl odstranit všechny své křesťanské vazaly. Jeho plánem bylo svolat je všechny do Serres, kde rozbil tábor, a zde je chtěl nechat všechny zabít. Zavolal sem Manuela, Theodora I. Palaiologa (Despotu Morejského), Konstantina Dragaše (Srbského despotu a otce Manuelovy manželky), Jana VII. a srbského krále Štěpána III. Lazara. Každý z nich přišel a nevěděl o tom, že byli přizváni i ostatní. Když byli všichni pod jedním stanem, uvědomili si, že sultán je chce zabít. Naštěstí Bajezid přehodnotil své rozhodnutí a pouze jim řekl, že jakákoliv neposlušnost by se rovnala vyhlášení války. Poté je propustil.
Manuel věřil, že sultán je zrádný a nelze s ním žít v míru. Proto odmítl jeho požadavky. Manuel si byl pravděpodobně jistý nedobytností Konstantinopole; věděl, že Osmani mají silnou armádu, ale slabé loďstvo. Rozzuřený Bajezid pochopil Manuelovo odmítnutí jako vyhlášení války.
Bajezid vytáhl s velkou armádou a obsadil všechna byzantská území v Thrákii až na Konstantinopol. Manuel se v tuto kritickou chvíli pokusil získat pomoc na západě, spoléhal se hlavně na uherského krále Zikmunda Lucemburského, pro kterého byli rovněž Osmané hrozbou. Proto roku 1395 požádal západní mocnosti o pomoc. Západní mocnosti na žádost reagovaly a král Zikmund vytáhl v čele křížové výpravy proti Turkům, avšak 25. září 1396 utrpěli křižáci tvrdou porážku u Nikopole.
Manuelovy žádosti o pomoc ze západu náhled|vpravo|300px|Bitva u Nikopole Začátkem roku 1397 pak sultán začal v Malé Asii, přímo naproti Konstantinopoli, s výstavbou pevnosti Anadolu Hisar. Manuel nyní žádal s ještě větším důrazem o pomoc. V letech 1397–1398 vyslal posly do Papežského státu, Anglie, Francie i do Aragonie a velkoknížectví Moskevského. I konstantinopolský patriarcha žádal o pomoc, poslal posly do Polska a Kyjeva. Papež Bonifác IX. vydal dva listy vyzývající západní státy k nové křížové výpravě, papež také žádal, aby západní státy posílaly do Konstantinopole peníze a zásoby. Francouzský král Karel VI. poslal Konstantinopoli 12 000 franků a 1 200 vojáků, pod velením maršála Jeana le Meingre. Když Jean dorazil do Konstantinopole, zjistil, že město má málo vojáků na obsazení celých hradeb, proto navrhl císaři, aby cestoval na západ a požádal krále Karla o další vojáky, kteří by Konstantinopoli ulehčili.
Cesta Manuela II. na Západ
Cesta Manuela po Itálii, Franci a Anglii náhled|vlevo|300px|Bajezid I. jako zajatec Tamerlána Manuel se řídil doporučením maršála a rozhodl se cestovat na západ. Správu hlavního města předal kupodivu Janu VII., který se kdysi vzbouřil proti Manuelovu otci. V dubnu roku 1400 dorazil císař do Benátek a poté cestoval po severní Itálii. Postup byl velmi pomalý, protože v každém městě lidé císaře vítali a konali oslavy na jeho počest, protože byl považován za ochránce křesťanství před Islámem. 3. června dorazil Manuel do Paříže, kde ho přijal Karel VI. se všemi poctami a dokonce dal vyzdobit celé jedno křídlo paláce Louvre, kde zůstal Manuel ubytován po celou dobu svého pobytu v Paříži. Přesto se však Karel nechtěl připojit k případné křížové výpravě.
Po návštěvě Francie se císař vydal na návštěvu anglického dvora krále Jindřicha IV. ten ho rovněž přijal s velkou úctou a sliboval mu účast na výpravě, ovšem Jindřichova pozice nebyla příliš pevná a tak nakonec dal král pro císaře konat velkolepou hostinu ve svém paláci v Elthamu, kde předal Manuelovi alespoň dar 4 000 liber, sesbíraných po kostelech, aby podpořil císařovu věc.
Manuelův návrat do Francie a Itálie, cesta zpět V roce 1401 se Manuel vrátil do Paříže, kde víc než rok nadále jednal s Aragonem, Portugalskem, s papežem v Římě i se vzdoropapežem v Avignonu. Všichni vyjadřovali lítost a smutek nad osudem císařství, avšak všichni se vyhýbali nejrůznějším smlouvám, jak jen to šlo. U francouzského krále Karla VI. se navíc projevila závažná duševní choroba. Proto Manuel napsal list Benátskému dóžeti, jestli by se ujal vedení tažení a dočkal se jeho odmítnutí. V září 1402 přišli do Paříže poslové, kteří přinesli zprávu císaři, Bajezid byl poražen a zajat v bitvě u Ankary Mongoly, vedených Tamerlánem. Navíc Mongolové vyplenili téměř celou Malou Asii a v Osmanské říši vypukla občanská válka o trůn. Císař se rozhodl vydat na cestu zpět.
náhled|300px|vlevo|Byzantská říše roku 1403 po ústupcích Sulejmána