Æthelwulf (staroanglická výslovnost: [ˈæðelwuɫf]; staroanglicky „Urozený vlk“, psaný též jako Ethelwulf; † 13. ledna 858) byl anglosaským králem Wessexu v letech 839 až 858. V roce 825 jeho otec, wessexský král Ecgberht porazil mercijského krále Beornwulfa (vláda 823–826) a ukončil dlouhou mercijskou nadvládu nad anglosaskou Anglií jižně od řeky Humber. Král Ecgberht poslal Æthelwulfa s armádou do Kentu, odkud vyhnal podkrále dosazeného Mercijskými a sám byl otcem jmenován tamním podkrálem. Po roce 830 udržoval král Ecgberht dobré vztahy s Mercií a v této politice pokračoval Æthelwulf, když se roku 839 stal králem Wessexu, prvním synem od roku 641, který nastoupil po svém otci jako západosaský král.
Za Æthelwulfovy vlády nebyli vikingové pro Wessex velkou hrozbou. V roce 843 byl sice poražen v bitvě proti vikingům u Carhamptonu v současném hrabství Somerset, ale velkého vítězství dosáhl v bitvě u Aclea v současném hrabství Surrey v roce 851. V roce 853 se připojil k úspěšné mercijské výpravě do Walesu s cílem obnovit tam tradiční mercijskou hegemonii. Téhož roku se jeho dcera Æthelswith (asi 838–888) provdala za mercijského krále Burgreda (vláda 852–874). V roce 855 se král Æthelwulf vydal na pouť do Říma. V rámci přípravy na pouť realizoval tzv. „decimaci“, při níž daroval desetinu svého osobního majetku svým poddaným. Svého nejstaršího žijícího syna Æthelbalda jmenoval králem Wessexu ve své nepřítomnosti, a svého dalšího syna Æthelberhta podkrálem Kentu a jihovýchodu Anglie. Král Æthelwulf strávil v Římě rok a na zpáteční cestě se oženil s třináctiletou Juditou, dcerou západofranckého krále Karla Holého.
Když se král Æthelwulf vrátil do Anglie, jeho syn Æthelbald se odmítl vzdát západosaského trůnu a Æthelwulf souhlasil s rozdělením království, když se spokojil s východem a ponechal západ v Æthelbaldových rukou. Po Æthelwulfově smrti v roce 858 zůstal Wessex Æthelbaldovi a Kent Æthelberhtovi, ale Æthelbaldova smrt jen o dva roky později vedla ke znovusjednocení království. Ve 20. století byla Æthelwulfova pověst mezi historiky špatná, neboť byl považován za příliš zbožného a nepraktického a jeho pouť do Říma byla považována za útěk od jeho povinností. Historici v 21. století ho vidí zcela jinak, totiž jako krále, který upevnil a rozšířil moc své dynastie, vzbuzoval respekt na evropském kontinentu a vypořádal se s útoky vikingů účinněji než většina jeho současníků. Je považován za jednoho z nejúspěšnějších západosaských králů, který položil základy k pozdějšímu úspěchu svého syna Alfréda Velikého.
Historický kontext thumb|500px|Mapa jižní Británie v polovině 9. století Na počátku 9. století byla Anglie téměř zcela pod kontrolou Anglosasů, přičemž nejdůležitějšími jižními královstvími byla Mercie a Wessex. Mercie byla dominantní až do 20. let 9. století a uplatňovala nadvládu nad královstvími Východní Anglie a Kent, ale Wessex si na mocnějším sousedovi dokázal udržet nezávislost. Mercijský král Offa (vláda 757–796) byl dominantní postavou ve 2. polovině 8. století. Wessexský král Beorhtric (vláda 786–802) se v roce 789 oženil s Offovou dcerou. Králové Beorhtric a Offa vypudili Æthelwulfova otce Ecgberhta do vyhnanství a ten potom několik let strávil na dvoře Karla Velikého ve Francké říši. Ecgberht byl synem Ealhmunda, který byl krátce králem Kentu v roce 784. Po Offově smrti udržel mercijský král Coenwulf (vláda 796–821) nadvládu Mercijských, ale není jisté, zda se mu král Beorhtric někdy politicky podřídil. Když král Beorhtric zemřel v roce 802, stal se králem Ecgberht, snad s podporou Karla Velikého. Po dvě stě let bojovaly o západosaský trůn tři linie cerdikovské dynastie a žádný syn krále nenásledoval svého otce coby král. Ecgberhtovým nejlepším nárokem na trůn bylo jeho tvrzení, že byl prapravnukem Ingilda, bratra wessexského krále Inea (688–726), a v roce 802 se zdálo velmi nepravděpodobné, že by zrovna on založil trvalou dynastii.
Z prvních dvaceti let Ecgberhtovy vlády není zaznamenáno téměř nic, kromě tažení proti Cornwallským v 10. letech 9. století. Současný americký historik Richard Abels (* 1951) tvrdí, že mlčení Anglosaské kroniky bylo pravděpodobně úmyslné a zatajovalo Ecgberhtovu čistku mezi Beorhtrikovými velmoži a potlačení soupeřících královských linií. Vztahy mezi mercijskými králi a jejich kentskými poddanými byly odměřené. Kentští ealdormani nebyli přítomni na dvoře mercijského krále Coenwulfa, který byl ve sporu s canterburským arcibiskupem Wulfredem (805–832) o kontrolu nad kentskými kláštery. Zdá se, že Coenwulfovým hlavním zájmem bylo získat přístup k bohatství Kentu. Jeho nástupci Ceolwulf I. (821–823) a Beornwulf obnovili vztahy s arcibiskupem Wulfredem a Beornwulf jmenoval podkrálem Kentu Baldreda (vláda 823–826/827).
Ke konci 8. století trpěla Anglie vikingskými nájezdy, ale mezi lety 794 a 835, kdy byl zpustošen ostrov Sheppey v Kentu, nejsou zaznamenány žádné útoky. V roce 836 byl král Ecgberht poražen vikingy u Carhamptonu v současném hrabství Somerset, ale v roce 838 zvítězil nad aliancí Cornwallských a vikingů v bitvě u Hingston Down, čímž se Cornwall stal královstvím závislým na Wessexu.
Rodina Æthelwulfův otec Ecgberht byl králem Wessexu v letech 802 až 839. Jméno Æthelwulfovy matky není známo a neměl ani žádné zaznamenané sourozence. Je známo, že měl dvě manželky po sobě, a pokud je známo, Osburh, první z nich, byla matkou všech jeho dětí. Byla dcerou Oslaka Hampshirského, kterého velšský mnich Asser († asi 909), životopisec jejich syna Alfréda Velikého, popsal jako „slavného komorníka krále Æthelwulfa“, původem Jut, kteří vládli na ostrově Wight. Æthelwulf měl šest známých dětí. Jeho nejstarší syn Æthelstan byl dost starý na to, aby byl v roce 839 otcem jmenován králem Kentu, takže se musel narodit na počátku 20. let 9. století, a zemřel na počátku 50. let 9. století. Druhý syn Æthelbald je poprvé zmíněn jako svědek listiny v roce 841, a pokud by jako Alfréd začal svědčit coby svědek při vystavení listiny, když mu bylo kolem šesti let, narodil by se kolem roku 835. Æthelbald byl králem Wessexu v letech 858 až 860. Æthelwulfův třetí syn Æthelberht se pravděpodobně narodil kolem roku 839 a byl wessexským králem v letech 860 až 865. Jediná dcera Æthelswith se v roce 853 provdala za mercijského krále Burgreda. Další dva synové byli mnohem mladší, přičemž Æthelred se narodil kolem roku 848 a byl králem v letech 865 až 871, a dále Alfréd se narodil kolem roku 849 a byl králem v letech 871 až 899. V roce 856 se Æthelwulf oženil s Juditou, dcerou západofranckého Karla Holého a budoucího karolínského císaře, a jeho manželky Ermentrude. Osburh pravděpodobně zemřela, i když je možné, že byla zapuzena. Z Æthelwulfova manželství s Juditou žádné děti nevzešly. Po Æthelwulfově smrti se Judita provdala za jeho nejstaršího přeživšího syna a nástupce Æthelbalda.
Æthelwulfovo mládí Æthelwulf byl poprvé zmíněn v roce 825, kdy král Ecgberht vyhrál klíčovou bitvu u Ellandunu v současném hrabství Wiltshire proti mercijskému králi Beornwulfovi a ukončil tak dlouhou nadvládu Mercijských nad jižní Anglií. Na své vítězství navázal Ecgberht vysláním Æthelwulfa s Eahlstanem, biskupem ze Sherborne, a Wulfheardem, ealdormanem z Hampshiru, s velkou armádou do Kentu, aby vyhnali tamního podkrále Baldreda. Æthelwulf pocházel z kentského královského rodu a stal se podkrálem Kentu a Surrey, Sussexu a Essexu, které byly zahrnuty do jeho podkrálovství, dokud roku 839 nezdědil trůn Wessexu. Jeho královská vláda je zaznamenána v listinách, kdy v některých z nich jednal wessexský král Ecgberht se svolením svého syna, jako v roce 838 obdarování rochesterského biskupa Beornmoda. Samotný Æthelwulf vydal listinu jako král Kentu ve stejném roce. Na rozdíl od svých mercijských předchůdců, kteří si kentský lid odcizili tím, že vládli na dálku, Æthelwulf a jeho otec úspěšně kultivovali místní podporu tím, že vládli prostřednictvím kentských ealdormanů a prosazovali jejich zájmy. Podle Richarda Abelse odměňovali Ecgberht a Æthelwulf své přátele a zbavovali se příznivců Mercie. Historici se neshodují na postoji nového režimu ke kentské církvi. V Canterbury v roce 828 král Ecgberht udělil privilegia sufragánní diecézi se sídlem v Rochesteru a podle současného anglického historika Simona Keynese (* 1952) podnikli Ecgberht a Æthelwulf kroky, aby si zajistili podporu i arcibiskupa Wulfreda. Anglický historik Nicholas Brooks (1941–2014) však tvrdí, že Wulfredův mercijský původ, styky a kontakty se staly překážkou. Æthelwulf konfiskoval canterburskému kostelu statek v East Mallingu na základě skutečnosti, že mu jej udělil pouze Baldred, když byl na útěku před západosaskými silami. Ražba arcibiskupských mincí byla na několik let pozastavena a jediné panství, které obdržel arcibiskup Wulfred po roce 825, mu věnoval mercijský král Wiglaf.
V roce 829 král Ecgberht dobyl Mercii, ale Wiglaf své království získal o rok později zpět. Současný anglický historik David Peter Kirby (* 1936) považuje Wiglafův návrat na trůn v roce 830 za Ecgberhtův dramatický neúspěch, po kterém pravděpodobně následovala ztráta wessexské kontroly nad londýnskou mincovnou a znovuovládnutí království Essex a současného hrabství Berkshire Mercií. Současná anglická historička Heather Edwards uvádí, že jeho „... nesmírná dobytá území nebylo možné udržet“. Nicméně z Keynesova pohledu:Je zajímavé... že jak Ecgberht, tak jeho syn Æthelwulf, jak se zdá, respektovali samostatnou identitu Kentu a jeho přidružených provincií, jako by v této fázi zřejmě neexistoval žádný plán absorbovat jihovýchod (Anglie) do rozšířeného království táhnoucího se napříč celou jižní Anglii. Nezdá se ani, že by Ecgberht a jeho nástupci měli v úmyslu udržet si nadvládu jakéhokoli druhu nad královstvím Mercie... Je docela možné, že se Ecgberht vzdal Mercie z vlastní vůle; a neexistuje žádný náznak, že by poté vztahy mezi vládci Wessexu a Mercie ovlivnil jakýkoli zbytkový antagonismus.
V roce 838 král Ecgberht uspořádal shromáždění v Kingstonu v Surrey, kde mohl být Æthelwulf arcibiskupem pomazán na krále. Ecgberht navrátil panství East Malling Wulfredovu nástupci ve funkci canterburského arcibiskupa, Ceolnothovi, výměnou za slib „pevného a neporušeného přátelství“ pro sebe a Æthelwulfa a jejich dědice, a stejná podmínka je stanovena v darovací listině pro biskupský stolec ve Winchesteru. Ecgberht tak zajistil podporu Æthelwulfovi, který se stal prvním synem, který od roku 641 nastoupil po svém otci jako západosaský král. Na stejném setkání si kentské kláštery zvolily Æthelwulfa za svého pána a on se zavázal, že po jeho smrti si budou moci svobodně volit své představené. Wulfred zasvětil výkon svého arcibiskupského úřadu boji proti pravomocem světského panovníka nad kentskými kláštery, ale Ceolnoth napříště přenechal účinnou kontrolu nad nimi Æthelwulfovi, jehož nabídka osvobození od kontroly po jeho smrti pravděpodobně nebude respektována jeho nástupci. Kentští duchovní a laici nyní hledali ochranu před útoky vikingů spíše u západosaské než mercijské královské moci.
Ecgberhtovy výboje mu přinesly bohatství mnohem větší, než jaké kdy připadlo jeho předchůdcům, a umožnila mu koupit si podporu, která zajistila západosaský trůn jeho potomkům. Stabilita, kterou přinesla dynastická posloupnost Ecgberhta a Æthelwulfa, vedla k expanzi obchodních a agrárních zdrojů a k nárůstu královských příjmů. Bohatství západosaských králů se zvýšilo také dohodou s arcibiskupem Ceolnothem v letech 838–839, aby dříve nezávislé západosaské minstry přijaly wessexského krále za svého světského pána výměnou za jeho ochranu nad nimi. Nebylo však jisté, že hegemonie Wessexu bude trvalejší než hegemonie Mercie.
Králem Wessexu thumb| Zobrazení krále Æthelwulfa v Genealogical Chronicle of the English Kings („Genealogická kronika anglických králů“) z konce 13. století