náhled|Dvojjazyčný nápis v češtině a těšínském nářečí v Jablunkově náhled|Inskripce v těšínském nářečí na hřbitově ve Stříteži. náhled|Slezská nářečí podle Alfreda Zaręby:7. Těšínské nářečí8. Jablunkovské nářečí9. Nářečí slezsko-lašského pomezí Těšínské nářečí (, místně cieszyńsko rzeczViz například: facebooková stránka Cieszyńsko rzecz po naszymu, stránky Tomasze Sochackého gwaracieszyńska.pl: „Gdo sie chce kapke nauczyć naszej cieszyńskij rzeczy (...)“ , Fryderyk Dral v rozhovoru pro měsíčník Tramwaj Cieszyński: (...) jako ta naszo cieszyńsko rzecz je piekno) je nejednoznačný jazykovědný termín, který může být chápán jako: jedno z tradičních slezských nářečí lechického typu historicky rozšířené na většině území Těšínska s výjimkou lašsky mluvícího Frýdecka a bílsko-bělského německého jazykového ostrova; v populární klasifikaci Alfreda Zaręby se k němu neřadí Jablunkovsko vyčleněné jako samostatná nářeční oblast a Bohumín, jehož mluva patří již k odlišné skupině slezsko-lašského pomezí; naopak klasifikace Stanisława Bąka uvádí jednu nářeční skupinu zahrnující celé Těšínsko, která se dále dělí na nářečí západotěšínská a severovýchodotěšínská; jedna ze tří základních variet moderní slezštiny – západoslovanského jazyka, jehož kodifikace a elaborace probíhá ve 21. století – vedle severozápadní (opolské) a centrální (v katovické a rybnické konurbaci a přilehlých oblastech tzv. průmyslového Horního Slezska); zjednodušené označení nářečí české části Těšínska v české dialektologii nazývaných skupinou slezskopolskou, západotěšínskou, přechodovými nářečími slezsko-polskými či nářečími polsko-českého smíšeného pruhu v rámci slezské nářeční skupiny, a to v jejich tradiční a moderní podobě; moderní podobou se rozumí smíšený jazyk kombinující slezské, české, polské a slovenské prvky, který se v druhé polovině 20. století stal interdialektem významné části obyvatel českého Těšínska a samotnými uživateli je nejčastěji označován jako ponašymu / po naszymu;

Charakteristika tradičního nářečí

Srovnání s češtinou a polštinou Těšínské nářečí je řečí západoslovanskou s převahou fonologických a gramatických vlastností typických pro lechické jazyky a většina polských jazykovědců jej považuje za dialekt polštiny. Vykazuje rovněž jisté společné rysy s češtinou či slovenštinou a ve 20. století byly pokusy jej zařadit do českého národního jazyka coby „východolašské nářečí“.Srovnej: V souvislosti s probíhající elaborací slezštiny jakožto svébytného jazyka s vlastní spisovnou podobou může být považováno i za jeden z jejích dialektů.

Mezi typicky polské fonologické a gramatické vlastnosti těšínského a dalších slezských nářečí patří:Informace v tomto a následujících odstavcích se opírají o: metateze likvid typu TroT / TloT: krova, płovy (srov. kráva, plavý) absence slabikotvorných souhlásek: vyrba, štvorty, vilk (srov. vrba, čtvrtý, vlk) palatalizace (změkčení) labiálních souhlásek před předními samohláskami: pjes (srov. pes) přehláska ě > a : vjara, mjasto (srov. víra, město) zachování praslovanského g : godny, noga (srov. hodný, noha) asibilace, tj. přidávání sykavkového šumu k palatalizovaným alveolárám ť, ď : ćicho, dźedźina (srov. ticho, dědina) zachování rozdílu mezi tvrdým y ([ɨ] nebo [ɘ]) a měkkým i ([i]) přízvuk na předposlední slabice absence dlouhých samohlásek

Společné s češtinou a rozdílné od polštiny má těšínské nářečí: zachování výslovnostního rozdílu mezi znělým h ([ɦ]) a neznělým ch ([x]) (v polštině a většině slezských nářečí se jedná o alofony, ve většině pozic se vyslovuje [x]) přítomnost hlásky ř ([r̝]) a měkkého spojení -ři- (v polštině splynulo se ž/š a srov. tvrdou výslovnost trzy, przyszła, na Těšínsku: tři a přišła; v ostatních slezských nářečích ř také splynulo se ž/š, ale spojení -ři- (-ži-/-ši-) se vyslovuje měkce) zachování praslovanského iniciálního reflexu jъ : jegła (srov. české jehla a polské igła) tautosylabické -ej- ve slovesných tvarech: dej, vołej (srov. polské daj, wołaj) aoristní koncovka kondicionálu: bych

Společnými rysy polštiny, slovenštiny, slezských nářečí včetně těšínského a východomoravských nářečí jsou: absence přehlásky a > e, u > i : ulica, luto (srov. ulice, líto) přítomnost hlásky dz ([d͡z]) zachování souhláskové skupiny šč: ščuka (srov. štika)

Typicky slezskými a těšínskými charakteristikami, které se nevyskytují v sousedních jazycích, jsou: „pochýlení“ dlouhých samohlásek á > o, é > i/y, ó > ů (vyslovuje se jako úzké [o] nebo kolísá až k [u]) a navazující „pochýlení“ o > ů, e > y před nazálními souhláskami: jo mům (srov. české já mám, polské ja mam), tyn zůmek stoł (srov. české ten zámek stál, polské ten zamek stał), dovo bjołego kůňa (srov. české dává bílého koně, polské daje białego konia) protetické u̯ [w] u základů slov začínajících o- : u̯ostuda, u̯ostatňi [ale srovnej: středočeské obecné vostuda, vostatňí], aoristní koncovka -ch v minulem čase, který může mít několik synonymických tvarů: był žech, byłech, joch był

V oblasti slovní zásoby jsou české vlivy mnohem patrnější, objevují se též vlivy německé. Existuje celá řada výrazů doložených na Těšínsku již před staletími, které neexistují ve spisovné polštině ani polských dialektech mimo Slezsko, ale korespondují s českým, moravským a slovenským lexikem, například: błecha (blecha, polsky pchła), cesta (polsky droga), dokořůnd (dokořán, polsky na oścież), faroř (farář, polsky proboszcz), kjołzdać (klouzat, polsky ślizgać się), pořůnd (pořád, polsky wciąż), spatki (zpátky, polsky z powrotem), strům (strom, polsky drzewo). Charakteristickými germanismy jsou například: ganc (úplně), luft (vzduch), na zicher (určitě), verk (průmyslový závod).

V těšínském nářečí (a slezštině obecně) se vyskytují některé syntaktické konstrukce běžné v češtině a němčině, ale neznámé v polském jazyce: rod chodzym do kina, mům će rod (srov. české rád chodím do kina, mám tě rád a německé ich gehe gern ins Kino, ich habe dich lieb oproti polskému lubię chodzić do kina, lubię cię), vidźołech go přichodźić (srov. české viděl jsem ho přicházet a německé ich habe ihn kommen gesehen oproti polskému widziałem jak przychodził), přivlastňovací přídavná jména typu Alojzův dům vedle tvaru dům u̯od Alojza napodobujícího německé das Haus von Alois. Oproti v Polsku rozšířenému oslovování ve třetí osobě pomocí slova pan/pani používá těšínské nářečí vykání a pro vyjádření úcty ke starším či nadřízeným též onikání.Srovnej též:

Příbuzné dialekty náhled|Hranice mezi nářečími lašského (slezskomoravského) a těšínského (slezskopolského) typu Těšínské nářečí tvoří dialektové kontinuum s lašskýmí neboli slezskomoravskými nářečími. Hranicí mezi nimi vyznačují následující izoglosy: g x h (noga x noha), TroT/TloT x TraT/TlaT (krova x krava) a částečná x úplná denazalizace nazálních samohlásek (rynka x ruka). Tato hranice vede hřebenem Moravskoslezských Beskyd východně od údolí Morávky, potom kopíruje zhruba tok Lučiny až do dnešního Havířova a na severu obchází z východu dnešní městské části Ostravy, přičemž v mluvě obcí ležících přímo na ní jako Petřvald či Dolní Tošanovice se vedle sebe mohou vyskytovat obojí formy.Informace v tomto a následujících odstavcích se opírají o:

Pro odlišení od malopolských nářečí na východě (hranice je v zásadě shodná s hranicí Těšínska) jsou důležité dva jevy: absence mazuření (žaba x zaba) a výslovnost -ch na konci slov jako [x] a nikoli [k] (byłech x byłek).

Mnoho společných rysů s jazykem Těšínska vykazují goralská nářečí ve slovenském pohraničí (Čierne, Oščadnica, Skalité, Svrčinovec), zde je nejvýznamnější izoglosou ř x r (křivy x krivy).

Členění Existuje několik konceptů vnitřního členění těšínského nářečí. Nejmarkantnější jsou rozdíly u kontinuant nazálních samohlásek při skloňování a časování. Věta Vidím tu starou babu bude znít: v Bohumíně: vidza ta staro baba v Těšíně, Karviné a dalších oblastech středního Těšínska: vidzym te/tům starům babe na Jablunkovsku: vidzym tům starům babym

Forma vidza ta staro baba je typická i pro centrální „pruskou“ část Horního Slezska, proto Bohumín bývá oddělován od zbytku Těšínska a například v Zarębově klasifikaci je řazen k oblasti nářečí slezsko-lašského pomezí. Má to historické odůvodnění v tom, že bohumínské panství nepatřilo k Těšínskému knížectví a do rozdělení Slezska v roce 1742 bylo politicky a kulturně spjato s Ratibořskem.

Jablunkovsko se vyznačuje rovněž odlišnou výslovností sykavek. Ve zbytku Těšínska existují stejně jako v polštině tři řady sykavek a polosykavek: předodásňové c ([t͡s]), dz ([d͡z]), s ([s]), z ([z]); zadodásňové měkké ć ([t͡ɕ]), dź ([d͡ʑ]), ś ([ɕ]), ź ([ʑ]); zadodásňové tvrdé č / cz ([t͡ʂ]), dž / dż ([d͡ʐ]), š / sz ([ʂ]), ž / ż ([ʐ]). Na Jablunkovsku dvě zadodásňové řady splynuly do jedné, která odpovídá standardní české výslovnosti č, dž, š, ž, tedy: [t͡ʃ], [d͡ʒ], [ʃ], [ʒ]. Mnozí jazykovědci v čele s Alfredem Zarębou vyčleňují jablunkovské nářečí jako zcela samostatné. I v obecném povědomí místních obyvatel je „po gorolsku“ (odvozeno od sebeoznačení Gorole – horalé) jiným druhem nářečí než se mluví ve zbytku regionu. Kromě uvedených rozdílů ve výslovnosti a skloňování patří mezi typické znaky jablunkovského nářečí koncovka některých přídavných jmen středního rodu na -o: słůňco, serco (místo słůňce, serce; srov. slunce, srdce) a také horalská slovní zásoba související s valašskou kolonizací (bača, bryndza, kolyba apod.).

Podle Adolfa Kellnera lze nářečí českého Těšínska rozdělit na čtyři typy: bohumínský jablunkovský českotěšínský karvinský

Rozdíly mezi typem českotěšínským a karvinským jsou ve výslovnosti hlásky ł ([ɫ] na Karvinsku, [w] na Českotěšínsku), ve spodobě znělosti (karvinské svůj x českotěšínské sfůj), ve tvarech příčestí minulého (karvinské šoł, ňůśli x českotěšínské šeł, ňyśli; srov. šel, nesli) či ve formě slovesa budu (karvinské bydym x českotěšínské bedym).

Příklady Autoři píšící v těšínském nářečí nejčastěji používají způsob zápisu založený na polském pravopisu: se spřežkami CZ (č), DZ, DŻ (dž), SZ (š), RZ (ř), písmeny Ż (ž) a Ł (pro etymologické ł a pro protetické u̯o-, výslovnost zpravidla [w]), označováním hlásek [t͡ɕ], [d͡ʑ], [ɲ], [ɕ] a [ʑ] pomocí Ć, DŹ, Ń, Ś, Ź před souhláskami a na konci slov a pomocí CI, DZI, NI, SI, ZI před samohláskami. Pro úzké [o] nebo [u] pocházející z dlouhého ó se používá písmeno Ó. Řidčeji se lze setkat se zápisem založeným na českém pravopisu nebo využitím jednoho ze dvou standardizovaných celoslezských pravopisů: „Steuerova“ nebo „slabikářového“.

Malý princ Malý princ (Mały ksiónże) v překladu Tomasze Sochackého z Malých Kunčic, začátek první kapitoly:Celý obsah Malého prince v překladu Tomasze Sochackého do těšínského nářečí dostupný online zde