Čechy (, , ) jsou region na západě České republiky. Dříve byly jako království centrem Koruny české. Kořen slova Čech pravděpodobně odpovídá významu člověk.Jaromír Spal: Původ jména Čech, Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 9-10 Latinský ekvivalent Bohemia, původně Boiohaemum (doslova „země Bójů“), jenž časem ovlivnil i názvy v jiných jazycích, je odvozen od keltského kmene Bójů, kteří na tomto území žili od 4. do 1. století př. n. l. Čechy na západě hraničí s Německem, resp. Bavorskem a Saskem, na jihu s Rakouskem, na východě s Moravou a na severu s Polskem, resp. Slezskem. Geograficky jsou ze severu, západu i jihu ohraničeny řetězem hor, z nichž nejvyšší jsou Krkonoše, v nichž se nalézá i nejvyšší hora Čech Sněžka. Nejdůležitější řeky jsou Labe a Vltava, přičemž kolem Labe se rozprostírá úrodná Polabská nížina. Hlavní a největší město Čech je Praha, k dalším důležitým městům patří například Plzeň, Karlovy Vary, Kladno, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Pardubice a České Budějovice, zčásti na historickém území Čech leží také Jihlava.
Čechy se staly po zániku Velkomoravské říše (~907) politickým centrem česko-moravsko-slezského prostoru. Po roce 1019 (či 1029) k nim byla vojensky připojena Morava, poté přibylo Slezsko, obojí Lužice a později i Česká Falc a Braniborsko. Karel IV. scelil 7. dubna 1348 tato území do útvaru nové kvality: zemí Koruny české. Tím vliv i územní rozsah Čech zmenšil, protože ostatní území nebyla už pouhými částmi Českého království, ale částečně autonomními členy Koruny. Čechám však bylo vyhrazeno ústřední postavení „hlavy“. Od správních reforem Marie Terezie z roku 1749 však Koruna česká přestala prakticky existovat a vazby mezi jejími zeměmi byly oslabovány posilováním vlivu vídeňského centra Habsburské říše.
Se zánikem Rakousko-Uherska zaniklo i České království, ale Čechy do roku 1948 zůstaly jako země Česká i nadále správním celkem v rámci nově vzniklého Československa. Pak se území Československa rozdělilo na kraje a Čechy jako správní jednotka zanikly. Dodnes jsou však vnímány jako svébytný kulturní celek. Po poválečném vysídlení Čechů německé národnosti, kteří do roku 1945 v některých regionech převažovali, zde žije obyvatelstvo většinově mluvící českými nářečími a hlásící se k české národnosti.
Území Od roku 2000 jsou Čechy rozděleny mezi kraje Jihočeský (většina území kraje kromě zhruba třetiny okresu Jindřichův Hradec, jež patřila k Moravě), Karlovarský (celé území kraje), Královéhradecký (celé území kraje s výjimkou pozemků v katastru Pece pod Sněžkou patřících původně k polské části Slezska), Liberecký (celé území kraje s výjimkou pozemků v katastrech Harrachova a Kořenova patřících původně k polské části Slezska), Pardubický (mimo přibližně polovinu okresu Svitavy a malé části okresu Ústí nad Orlicí, které patřily k Moravě), Plzeňský (celé území kraje), Středočeský (celé území kraje), Ústecký (celé území kraje), Hlavní město Prahu, Vysočinu (necelá polovina území kraje, zbytek patřil k Moravě), a Jihomoravský (pouze Jobova Lhota).
Historické území Čech na severozápadě sousedí s německou spolkovou zemí Svobodným státem Sasko (zabírajícím i většinu Horní Lužice); na severu se Slezskem (resp. s tou jeho částí, která dnes patří Polsku, do roku 1945 Prusku, tedy Německu a do vlády Marie Terezie Rakousku resp. Česku (tehdy země Koruny české), na východě s Moravou, na jihu s rakouskými spolkovými zeměmi Dolní a Horní Rakousy, na jihozápadě s německou spolkovou zemí Svobodný stát Bavorsko.
Do r. 1742 k Čechám patřící Kladsko, hraničící na severovýchodě, je dnes také součást Polska. Kladsko bylo až do 70. let 20. století součástí pražské arcidiecéze.
Znak a vlajka náhled|upright=0.6|vlevo|Historický znak knížecích Čech (do 1253/62) a znak Přemyslovského rodu náhled|upright|Původní český červenobílý prapor Znakem Českého knížectví a později království byla od poslední čtvrtiny 12. století černá orlice se zlatou zbrojí položená na stříbrný štít; později obdařená „plaménky“ (nejasného heraldického původu)Zajímavou pověst, mající vysvětlit vznik této zvláštní verze znaku podává ve své rýmované kronice tzv. Dalimil – odtud označení „plaménková orlice“. Jakožto osobní znamení panovníka se orlice objevovala na štítě hlavního dynastického patrona sv. Václava (zobrazovaného na pečetích a mincích) a proto dostala také název svatováclavská orlice. Postupně se však erb Přemyslovců stával znakem celé země, reprezentované čeledí sv. Václava, tj. vysokou šlechtou. V souvislosti s politickými boji posledních Přemyslovců se zemskou obcí se královský rod začal od užívání plaménkové orlice odklánět a hledat erb nový.
Poprvé se znamení lva (či lvice) objevilo na pečeti moravského markraběte Vladislava Jindřicha z r. 1213. Roku 1247 přijal Přemysl Otakar II. ve stejné funkci tento znak znovu, když se stal králem erb si ponechal. Po jeho smrti si dvouocasého lva přivlastnila česká zemská šlechtická obec. Později se nový symbol státu prosadil definitivně. Od roku 1918 se český lev stal hlavním znakem Československa (v malé, střední i velké verzi), což bylo z právního hlediska výslovně potvrzeno zákonem č. 252/1920 Sb.
Stříbrný český lev je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, jakož i znaků krajů Jihočeského, Plzeňského, Karlovarského, Ústeckého, Libereckého, Královéhradeckého, Pardubického, Vysočiny a Středočeského (ten má ve svém znaku i starší znak Čech, plaménkovou orlici umístěnou ve 2. poli). Dvouocasý lev je zobrazen v městských znacích mnoha českých a také několika moravských (Slavkov u Brna, Jihlava, Rousínov, Tišnov, Rožnov pod Radhoštěm) měst. Objevuje se i ve znacích řady jiných měst v sousedních státech, které kdysi náležely pod moc českých králů (např. Žitava, Zhořelec, Kamenec v Německu; Kladsko, Vratislav, Hlubčice, Prudník v Polsku).
Vlajka Čech byla obdélníkového tvaru s poměry délky a šířky 2:3 s dvěma stejně širokými vodorovnými pruhy. Horní pruh byl bílý a dolní červený. Na rozdíl od moravské a slezské je podstatně starobylejší – praporec těchto barev byl používán už v polovině 12. století, za dob krále Vladislava II.; možná ještě dříve (to ale nejspíše v celočerveném provedení).Blíže k problematice viz Používala se do konce 1. sv. války. Československá republika vlajku Čech používala jako provizorní státní vlajku do roku 1920; k této vlajce se v rámci ČSFR na krátkou dobu vrátila Česká republika (1990–1992). Převratné události a neklidný politický vývoj závěrečné fáze federace však způsobil, že vlajka se téměř neužívala a řada občanů ani nevěděla že bíločervená vlajka je nyní symbolem České republiky.
Vlajka Čech je barvami, uspořádáním (ale nikoli poměrem stran) totožná s nynější vlajkou Polské republiky. Také je velmi podobná vlajce slovenské Bratislavy.
Geografie
Přírodní podmínky náhled|Pravčická brána v severních Čechách Většinu území tvoří pahorkatiny, v severní polovině pak úrodná nížina kolem Labe, nad níž se vypíná pro Čechy významná, byť nijak zvlášť vysoká hora Říp (456 m). Přirozené hranice pak ze všech stran vytyčuje věnec hor: (od jihovýchodu po směru hodinových ručiček) Novohradské hory, Šumava, Český les, Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše s nejvyšší horou Sněžkou (1603 m), Orlické hory a na východě rozsáhlá oblast Českomoravské vrchoviny. Geomorfologicky patří celé území k Českému masívu v soustavě Hercynských pohoří.
Víceméně celé území Čech spadá do povodí Labe a úmoří Severního moře. Nejdelší českou řekou nicméně není Labe, ale Vltava (430 km; Labe má na českém území 364 km, z toho od pramene k soutoku s Vltavou 255 km). K dalším důležitým řekám patří Berounka, Otava, Malše, Lužnice, Sázava (částečně na Moravě), Úpa, Orlice, Jizera a Ohře (částečně v Německu, resp. Bavorsku).
Největším jezerem je Černé jezero na Šumavě.
Významná města Dvanáct nejvýznamnějších měst podle počtu obyvatel (k 1. 1. 2025): Praha (1 397 880) – hlavní město Plzeň (187 928) – krajské Liberec (108 090) – krajské České Budějovice (97 231) – krajské Hradec Králové (94 311) – krajské Pardubice (92 319) – krajské Ústí nad Labem (90 866) – krajské Kladno (69 664) Most (63 474) Teplice (50 912) Karlovy Vary (49 073) – krajské Mladá Boleslav (47 346)
Dějiny
Od 3. století př. n. l. žili v Čechách Keltové (kmen Bójů), od 1. století n. l. Germáni (kmen Markomanů). Slované přicházeli ze severovýchodu od 5. století. Podle tradiční historiografie se na území Čech usídlily kmeny Čechů (levý břeh Vltavy ve středních Čechách), Doudlebi (jižní Čechy), Chebané (Chebsko nebo odvození od hradiště Chbany na Lounsku), Sedlčané v horním Poohří, Lučané (Žatecko), na severu Čech Děčané (možná okolí Děčína, ale spíš odvození od hradiště Děčany v Českém středohoří), Milčané, Litoměřici, Pšované a Lemúzi, na severovýchodě Charváti, na východě Zličané.Historik Dušan Třeštík však dovozuje, že tak malé kmeny by byly naprostou historickou výjimkou; na území Čech měl tedy sídlit pouze jeden kmen. V 7. století se Čechy staly součástí Sámovy říše. Roku 890 se Čechy staly součástí Velkomoravské říše.
Přemyslovský stát (10.–14. století)
Roku 895 se Čechy odtrhly od Velkomoravské říše, která byla rozvrácena Maďary. V 9. století si v Čechách knížata z dynastie Přemyslovců podrobila většinu ostatních českých kmenových knížat pod svou svrchovanou moc. Tento proces byl dokončen v roce 995, kdy byl vyvražděn rod Slavníkovců.
Morava (pravděpodobně jen její severní část) byla k Čechám poprvé připojena Boleslavem I. kolem roku 965; do té doby byla ve sféře vlivu Maďarů. Po rozpadu říše Boleslavů koncem 10. století připadla pod svrchovanost nově vzniklého polského státu. Nakonec byla připojena k Čechám v roce 1019 (či 1029) Oldřichem. Obě země se dále vyvíjely společně a až do konce 12. stol. byly chápány (a nazývány) jako jedno panství (terra Bohemiae, regnum Bohemiae). V roce 1002 připadly pod svrchovanost Říše římské (později nazývané „Svatá“); v jejím rámci si ale uchovaly mimořádné postavení.
Přes velké úsilí se nezdařilo až do r. 1198 získat pro Čechy královský titul (dva panovníci, Vratislav II. a Vladislav II., jej obdrželi od císařů Říše jen pro svou osobu); zřízení arcibiskupství (jeden ze znaků středověké státnosti) se dokonce povedlo až r. 1344.
V rámci České koruny (14.–19. století)
Za panování Karla IV. se Čechy roku 1348 staly centrem („hlavou“)Morava pak byla označována jako „přední úd Koruny“ a ostatní země (Opavsko, Slezsko, obě Lužice) za „vedlejší země“ nově ustaveného soustátí Koruny české. V 15. století Čechy zachvátily husitské války, jež měly dopad i na ostatní korunní celky. Po jejich skončení zůstala země (spolu s Moravou a Opavskem) nábožensky rozdělena na utrakvistickou/protestantskou a katolickou část obyvatel (poměr cca 85:15 %). Politicky byla izolována (evropská reformace začala až o století později) a hospodářsky zchudla. Po dlouhém bezvládí (1419–1453; s krátkými epizodami vlády Zikmunda Lucemburského a Albrechta Habsburského) nastoupila konečně etapa zklidnění a hospodářského rozmachu za éry Jiřího z Poděbrad, nejprve jako zemského správce, později krále. Jeho snaha o stmelení uvolněných vazeb mezi zeměmi Koruny a posílení mezinárodního významu českého státu však nedošla trvalého úspěchu, kvůli neustálému tlaku papežství a následným válkám s jeho bývalým zetěm, uherským králem Matyášem Korvínem. Jiří nestačil boj se samozvaným vzdorokrálem završit a na jeho doporučení zvolený syn polského krále a zároveň synovec Ladislava Pohrobka Vladislav II. Jagellonský se ukázal být neschopným panovníkem. Kvality (po)husitských válečníků zachránily zemi od porážky, ale na vytlačení Korvínových perfektně cvičených vojsk z ostatních zemí Koruny to nestačilo. Nakonec si vládu rozdělili Olomouckým mírem, který stvrdil patovou situaci a roztržení českých zemí (Morava v letech 1469/71–1490 spadala, spolu se Slezskem a obojí Lužicí, pod vládu Uher).
Pobělohorské období vpravo|náhled|Erbenova mapa Čech z roku 1883