Rjútaró Ócuka (, v anglicky psaných publikacích Ryutaro Ohtsuka; 10. ledna 1945 – 6. prosince 2022) byl japonský antropolog a ekolog. Působil na Tokijské univerzitě a byl předsedou Národního institutu environmentálních studií. Zabýval se mimo jiné populační ekologií kmene Wipi (nebo také Gidra, Oriomo) na Papui Nové Guineji.
Život Rjútaró Ócuka se narodil 10. ledna 1945 v prefektuře Gunma v Japonsku. Vystudoval biologii a antropologii na Tokijské univerzitě, kde získal doktorát v oboru přírodních věd se specializací na humánní ekologii. Akademickou dráhu zahájil jako antropolog zaměřený na vztah mezi lidskými populacemi a jejich životním prostředím. Působil na Tokijské univerzitě, kde se stal profesorem humánní ekologie na fakultě medicíny. Byl známý tím, že propojoval antropologii s ekologií a zdravotními vědami v rámci interdisciplinárního výzkumu lidských populací.
V letech 2005–2009 zastával Ócuka funkci předsedy Národního institutu environmentálních studií (NIES). Po odchodu z této pozice se věnoval vedení dalších odborných institucí zaměřených na výzkum životního prostředí – byl mimo jiné předsedou Centra pro výzkum přírodního prostředí (Šizen kankjó kenkjú Center). Získal renomé předního japonského humánního ekologa, o čemž svědčí i jeho působení ve vědeckých společnostech. Byl například desátým předsedou Japonské společnosti pro environmentální vědy (Kankjó kagaku kai) a později čestným členem této společnosti. Zemřel 6. prosince 2022 ve věku 77 let.
Dílo Nejvýznamnější badatelský počin Ócuky je jeho dlouhodobý terénní výzkum na Papui Nové Guineji. Svá šetření zahájil roku 1971 u domorodého kmene Gidra (jazykově též zvaným Wipi či Oriomo) v nížinné oblasti Západní provincie. Zkoumal, jak se Gidrové přizpůsobují tropickému prostředí a jaký je vztah mezi jejich kulturou, způsobem obživy a demografickými ukazateli. Strávil v terénu mnoho let a shromáždil podrobné údaje o 13 gidrských vesnicích. Soustředil se především na strategie přežití a adaptační mechanismy těchto lidí, včetně jejich výživy, způsobu obživy (např. ságových polí), ekonomického chování a demografie.
Ócuka detailně popsal subsistenční systém kmene Gidra – například roli sága jakožto základní potraviny – a ukázal, jak se tato společnost dlouhodobě udržovala v rovnováze s prostředím. Jeho výzkum odhalil výrazné rozdíly mezi jednotlivými vesnicemi z hlediska stravy i demografických ukazatelů, což interpretoval jako důsledek adaptace na místní podmínky. V historickém kontextu zdokumentoval, že do období druhé světové války měly vnitrozemské vesnice Gidrů výhodu lepších podmínek (více lovné zvěře, např. klokanů wallaby, a nižší výskyt malárie), zatímco po válce došlo ke zvýšenému kontaktu s okolním světem. Následkem toho se proměnila strava (např. zavádění nových potravin), poklesla kojenecká úmrtnost a zesílila migrace obyvatel. Ócuka ve svých studiích popsal důsledky těchto změn na populaci Gidrů a shrnul, jak se tradiční mechanismy (např. regulace porodnosti, rozložení zdrojů) vyrovnávaly s nastupující modernizací. Tím přispěl k poznání, jak se domorodé populace adaptují na environmentální i společenské změny v dlouhodobé perspektivě.
Vedle papuánského výzkumu se Ócuka zabýval i širšími otázkami zdraví a ekologie člověka v Asii a Pacifiku. Spolu s kolegy zkoumal například dopady urbanizace na zdraví dětí ve východní Asii či výživové zvyklosti různých populací. Rovněž se podílel na mezinárodních projektech sledujících změny životního prostředí a udržitelné obživy (např. projekt UNU People, Land Management and Environmental Change – PLEC v 90. letech). Jeho interdisciplinární přístup kombinoval metody antropologie, ekologie, demografie a epidemiologie. Tím se stal průkopníkem ekologické antropologie v Japonsku a spoluzaložil Japonskou společnost humanitní ekologie (Seitai džinrui gakkai).
Ócukův vědecký přínos tkví v propojení poznatků o lidské biologii, kultuře a prostředí. Jeho práce ukázaly, že pro pochopení zdraví a přežívání tradičních komunit je třeba zohlednit ekologické souvislosti – například dostupnost zdrojů potravy, nemocnost či migrační strategie – v kombinaci s kulturními praktikami. Takový holistický přístup pomohl lépe porozumět nejen papuánské společnosti Gidrů, ale obecně principům udržitelnosti tradičních způsobů života.
Vybrané publikace Ohtsuka, Ryutaro. 1983. Oriomo Papuans : ecology of sago-eaters in lowland Papua. Tokyo : University of Tokyo Press Ohtsuka, Ryutaro a Tsuguyoshi Suzuki. eds. 1990. Population ecology of human survival : bioecological studies of the Gidra in Papua New Guinea. Tokyo : University of Tokyo Press
Reference
Kategorie:Papuanisté Kategorie:Muži Kategorie:Japonští antropologové