náhled|Chléb a víno – symbol eucharistie Eucharistie (řec. díkuvzdání) je křesťanský obřad, kterým se připomíná poslední večeře Ježíše Krista před jeho ukřižováním. Podstatou obřadu je rituální konzumace chleba a vína, ve kterých jsou dle víry křesťanů přítomny tělo a krev Krista. Pojmem eucharistie se také označuje tento chléb a víno.Akademický slovník cizích slov, Academia, 2001 ()

V katolických a pravoslavných církvích jde eucharistickou liturgii během jejich bohoslužeb (mše, Božská liturgie apod.), v protestantském prostředí se používá označení vysluhování večeře Páně. Eucharistie spolu se křtem jsou svátosti, které uznávají téměř všechny křesťanské církve.

Pojem eucharistie pochází z řeckého εὐχαρίστειν eucharistein děkovat – ústředním bodem celého slavení eucharistie je děkovná modlitba. Historicky se eucharistie vyvíjela, jednotlivé církve mají rity přizpůsobené vlastní tradici. Teologické chápání eucharistie a podstaty Kristovy přítomnosti v chlebu a vínu se v jednotlivých církvích různí.

Eucharistie v Novém zákoně Biblická místa, která mají souvislost s eucharistií kněz Melchisedech pesachová hostina díkůvzdání a lámání chleba

; poslední večeře povelikonoční lámání chleba ; reflexe nad smyslem eucharistie

náhled|Duccio di Buoninsegna, Zjevení Krista při večeři Páně (1308–1311), oltářní panel sienského dómu

V Novém zákoně je označována jako lámání chleba (Sk 2,42) nebo večeře Páně (1 Kor 11,20). Byla ustavena na Zelený čtvrtek při tzv. Poslední večeři Páně. Ježíš pozdvihuje chléb a říká: Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Poté bere do rukou kalich vína a praví: Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se vydává za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku. Jednotlivé zprávy o večeři Páně vyzdvihují rozdílné teologické důrazy.

Ve středu Markova pojednání stojí slova nad kalichem a spásná moc Kristovy krve („nová smlouva v mé krvi“). Matouš vyzdvihuje, že Ježíšova krev se prolévá „na odpuštění vašich hříchů“. Lukáš klade těžiště svého vyprávění do eschatologického významu poslední Ježíšovy večeře a zdůrazňuje Ježíšova slova o tom, že učedníci nejsou v bezpečí před zradou, klamy a vlastní vinou. V Lukášově podání stojí za zmínku i dva kalichy – jeden na začátku, druhý na konci společného jídla. Jan vyprávění o poslední večeři vůbec míjí, namísto toho se u něj vyskytuje pasáž o mytí nohou. V Pavlově úryvku o poslední večeři je zdůrazněn zvěstovatelský rozměr eucharistie, na konci pak varuje před nehodnou účastí na večeři Páně.

Praxe v prvotní církvi Společné stolování hrálo v prvotní církvi důležitou součást společného života. Skutky apoštolů uvádějí lámání chleba mezi čtyřmi pilíři křesťanského společenství. Dnes se rozlišuje mezi večeří Páně a tzv. hostinou agapé. Pavel hovoří o večeři Páně jako o běžné součásti života církve. Původními místy slavení eucharistie byly domy členů církve. Dnem, kdy se církev k eucharistii scházela, byla neděle, tzv. den Páně. Při večeři Páně, podobně jako při židovské pesachové hostině, se připomínaly a zároveň zvěstovaly dějiny spásy, tedy dějiny lidské zkušenosti s Bohem. Vrchol těchto dějin spásy, připomínaných při slavení eucharistie, pak pro křesťany představovalo Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení. Na žádném z míst Nového zákona není přímo dosvědčena úloha kněží při lámání chleba. Toto mlčení však zároveň může být známkou toho, že se v prvotní církvi považovalo za samozřejmé, že slavení eucharistie předsedá někdo z apoštolů nebo jejich nástupců.

Je pravděpodobné, že se první křesťané scházeli k slavení eucharistie (památky poslední večeře Páně) ne pouze jeden den v týdnu, nýbrž každý den (viz Skutky 2,46) a skutky 20,7 pouze poukazují na jeden takový den ( zrovna den „Páně“), po kterém se nesešli, neboť někteří odcestovali. Dále pouze z bible není patrno, že „den Páně“ je neděle. Naopak Ježíš, učil v synagoze v sobotu (Marek 1,21)(Lukáš 13,10) a o sobě prohlásil, že je Pánem i nad sobotou (Matouš 12,8; Marek 2,28 a Lukáš 6,5). Z toho je možné se domnívat, že „den Páně“ je sobota.

Teologické chápání eucharistie náhled|Leonardo da Vinci, Poslední večeře, 1495–1498 náhled|vpravo|Zobrazení podstaty eucharistie na stěně kostela v klášteře Moldoviţa. Na pateně je zobrazen Kristus v lidské podobě Již na začátku 2. století se z původní křesťanské bohoslužby vyvíjí ustálená svátost. Historicky o tom svědčí především listy Ignáce z Antiochie († asi 107), který se o slavení eucharistie vyjadřuje na několika místech: Protože nevyznávají, že Eucharistie je tělem našeho Spasitele Ježíše Krista, které trpělo za naše hříchy a které Otec ve své dobrotivosti vzkřísil, proto se vzdalují Eucharistii a modlitbě.Ignác z Antiochie, List Smyrnenským, 7. Starokřesťanský spis Didaché vybízí křesťany k účasti na společném slavení eucharistie: V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte. Napřed však se vyznejte ze svých hříchů, aby vaše oběť byla čistá.Didaché 14,1. Justin Mučedník (asi 110–165) chápe chléb a víno při večeři Páně jako tělo a krev Kristovu. Jeho První apologie je zároveň nejstarším svědectvím (kromě zmiňovaného úryvku v Didaché) úvahy nad obětním charakterem slavení eucharistie, kterému již předsedá kněz (tedy nikoli laik).

V průběhu středověku se změnila eucharistická praxe: u laiků snížila frekvence přijímání, takže se muselo nařizovat povinné přijímání jednou ročně. Zaniklo též laické přijímání pod obojí. Oproti tomu vznikly nové formy eucharistické úcty jako je adorace a vystavování svátosti. Tyto změny nelze vysvětlit strachem laiků z nehodného přijímání ale spíše z neochoty kněží je udělovat. Stejně tak přijímání pod jednou není možné odůvodnit pouze praktickými okolnostmi, vzhledem k tomu, že např. v Německu přetrvala do 15. století praxe podávat laikům současně s Tělem Krista též neproměněné víno.

Česká reformace obnovila důraz na časté přijímání (Matěj z Janova) a posléze obnovila i přijímání pod obojí – utrakvismus (Jakoubek ze Stříbra, Mikuláš z Drážďan). Odvolávala se přitom na učení církevních Otců a na dekret papeže Gelasia I. (5. stol.), který přijímání pod jednou prohlásil za svatokrádež.

Církve vzešlé z reformace se v chápání eucharistie drží pouze novozákonních svědectví, katolická církev a pravoslaví přejímají pro svou nauku i pohledy raných křesťanských autorů. V chápání eucharistie lze rozlišit dva hlavní názory: náhled|Ukrajinská ikona poslední večeře (1728) Stoupenci jedné skupiny učí, že pod způsobami chleba a vína je Ježíš Kristus skutečně a současně přítomen (reálná přítomnost) a účastníci slavení eucharistie mají prostřednictvím jídla a pití tělesnou účast na Kristu. Tento názor je vlastní katolické církvi, pravoslaví, anglikánské církvi a lutherským církvím. Slavení eucharistie je památkou, která zpřítomňuje Krista uprostřed jeho věřících. Druhá skupina učí, že způsoby chleba a vína jsou pouze znameními či symboly, které poukazují na Kristovo tělo a krev, ale nejsou jimi. Večeře Páně je tak pouhou připomínkou s důrazem na společenství těch, kteří se shromažďují kolem 'stolu Páně'. Tohoto názoru se drží reformované církve, baptisté a letniční církve.

Ve všech případech je však slavení Večeře Páně ritualizovaným zpřítomněním Boží milosti.

Svátost Eucharistie V dnešní církvi je Eucharistie jednou ze sedmi svátostí a je vnímána jako svátost díkůčinění. Může ji udílet biskup nebo kněz.

Podmínky pro přijetí svátosti Obecně platí, že tuto svátost může přijmout pokřtěný člověk, který nemá na svědomí těžký hřích a splňuje další podmínky danou církví uložené. Římskokatolická církev V římskokatolické církvi se zachovává tradice prvního sv. přijímání, kde všechny děti z farnosti, které jsou starší 6 let, společně po přípravě a individuální první zpovědi poprvé přijmou Tělo Kristovo. Do začátku 20. století byla věková hranice vyšší. První svaté přijímání bývá konáno slavnostním způsobem při vhodné příležitosti (často v rámci slavnosti Těla a Krve Páně na přelomu jara a léta, případně v jiném termínu, který se jeví vhodný).

Svaté přijímání může přijmout pokřtěný člověk, který již byl u prvního svatého přijímání, nemá na svědomí těžký hřích a není stižen církevními tresty, které mu přístup k přijímání zakazují.

V římskokatolické církvi může být v mimořádných případech uděleno svaté přijímání nekatolíkům,Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví , ČBK, Praha 2002 liberální duchovní však razí výklad, podle kterého je možno přijímání udělit každému, kdo věří v přítomnost Krista v této svátosti, a zákaz podávat přijímání nekatolíkům v praxi často ignorují.

Pravoslaví Pravoslavná církev umožňuje účast na přijímání pouze pravoslavným křesťanům (tedy obvykle pouze svým vlastním věřícím, intercommunio se zde nepraktikuje), a to i nemluvňatům od okamžiku jejich křtu. V pravoslavné věrouce neexistuje nauka o dědičném hříchu (respektive je zde jiné chápání následků prvotního hříchu, než v katolické církvi),Orthodoxia.cz: Dogma o dědičném hříchu. Dostupné online. dítě je tedy chápáno jako neschopné vědomého hříchu až do doby nabytí schopnosti rozlišovat dobro a zlo. Je tedy bezhříšné a je tedy možné mu přiměřeným způsobem podat přijímání. Dítě se obvykle začíná zpovídat (tedy již vyznávat hříchy, jichž si je vědomo) v době kolem začátku školní docházky. Někdy se připouští i pozdější hranice nutnosti před přijímáním se vyzpovídat, například od dvanácti let.Pravoslavný katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje: Zpověď a přijímání Eucharistie. Dostupné online. Dospělí se zpovídají buď pokaždé, když chtějí přijímat (obvyklejší praxe), nebo může zpovědník stanovit lhůtu, po kterou může věřící přistupovat k přijímání po absolvování jedné zpovědi opakovaně (méně obvyklá praxe, podobná katolické, kdy k pravidelnému přijímání stačí například jedna zpověď za měsíc). Před liturgií, na níž hodlá přijímat, by se věřící měl pokaždé pomodlit určené přípravné modlitby,Pravoslavi.cz: Modlitební řád ke svatému přijímání. Dostupné online. v některých církevních obcích se lze setkat s praxí, že tyto přípravné modlitby (tzv. Kánon ke sv. Přijímání) se modlí nahlas žalmista po hodinkách, když kněz ještě koná přípravnou část liturgie, tzv. proskomidii.

Utrakvismus Utrakvismus přiznává právo přijímat všem pokřtěným (tedy i malým dětem) vzhledem k tomu, že plného rozumového pochopení nejsou schopni ani dospělí.

Liturgie

náhled|Přijímání apoštolů, Přebohaté hodinky vévody z Berry, fol. 189v., Chantilly náhled|Eucharistická liturgie v klášteře Chevetogne v Belgii Navzdory rozdílům v různých církvích a ritech si existuje v eucharistické liturgii mnoho společných prvků. Některé z nich jsou dosvědčeny historickými prameny již ve 2. a 3. století.

vyznání hříchů Gloria (pouze v neděli a o svátcích) vstupní modlitba čtení z Písma homilie či kázání vyznání víry (pouze o nedělích a svátcích) přímluvy (modlitba věřících) přinášení darů eucharistická modlitba preface Sanctus anamneze epikleze „tajemství víry“ velká doxologie modlitba Páně pozdravení pokoje Agnus Dei lámání chleba přijímání Závěrečná modlitba požehnání a propuštění lidu

Pořadí jednotlivých úkonů se může lišit mezi různými liturgickými tradicemi.

Římskokatolická církev