Habsbursko-lotrinská dynastie (německy Haus Habsburg-Lothringen) je panovnický rod pocházející ze svazku Marie Terezie z rodu Habsburků a císaře Františka I. Štěpána Lotrinského z rodu lotrinských vévodů. Vládla v dědičných habsburských zemích v letech 1780–1918.
Nástupnictví po přeslici (v ženské linii) v případě vymření rodu po meči (v mužské linii) zajišťovala Pragmatická sankce vydaná Karlem VI. roku 1713. Když Karel VI. 1740 zemřel, musela si jeho dcera Marie Terezie toto právo obhájit ve válkách o rakouské dědictví.
Historie Potomci Marie Terezie vládli v letech 1780–1804 habsburské monarchii a zároveň byli císaři Svaté říše římské. Od roku 1804 používali titul rakouských císařů, který přetrval i po rozdělení země na Rakousko-Uhersko roku 1867. Užívali i další panovnické tituly, zejména titul krále českého a uherského, ale také například v letech 1765–1860 velkovévody toskánského, resp. vévody modenského.
Vzhledem k dějinnému významu Habsburků a velikosti jejich rodových držav, dalece přesahujícím lotrinskou dynastii, jež do té doby sehrávala v evropských dějinách úlohu spíše marginální, bývá označení habsbursko-lotrinská dynastie často zkracováno jako Habsburkové.
Čeští králové pocházející z habsbursko-lotrinské dynastie Josef II. Leopold II. František II. (jako císař rakouský František I.) Ferdinand V. (jako císař rakouský Ferdinand I.; poslední korunovaný český král) František Josef I. Karel III. (jako císař rakouský Karel I.)
Organizace, postavení a rodinný statut Habsbursko-lotrinská dynastie byla v letech 1780–1918 v podstatě rodinným společenstvím všech legitimních příbuzných vládnoucího panovníka. Do roku 1918 všichni členové dynastie dostávali s narozením titul arcivévoda respektive arcivévodkyně, a to již od doby císaře Maxmiliána I.Vocelka, Karl - Heller, Lynn: Die Lebenswelt der Habsburger. Kultur- und Mentalitätgeschichte einer Familie, Styria: Graz-Wien-Köln 1997, s.145.
Vládnoucí panovník byl náčelníkem či hlavou domu (dynastie), což mu dávalo ve všech rodinných i dalších otázkách výjimečné autoritativní postavení.Urban, Otto: František Josef I. Mladá Fronta: Praha 1991, s. 70-71. Vzhledem ke svému společenskému postavení byla dynastie víceméně uzavřenou společenskou skupinou, jež se řídila vlastními pravidly. Rodinný statut z roku 1839 nepovoloval členům dynastie jiné než rovnorodé manželské sňatky, tzn. sňatky se členy jiných vládnoucích (či dříve vládnoucích) dynastii římskokatolického vyznání. Manželský svazek jakéhokoli člena nebo členky rodiny podléhal schválení hlavy domu a měl vždy také politickou dimenzi. Hlava domu také rozhodovala o finančních příjmech jednotlivých členů dynastie, volbě zaměstnání, stejně jako o místě jejich pobytu, a to včetně cest do ciziny.Urban, s. 70-72. Byl-li některý z členů císařského domu žalován, rozhodoval ve většině civilních sporů zvláštní soud nejvyššího dvorního maršálka. V trestních věcech mohl provádět jejich výslechy, pokud toho bylo ovšem zapotřebí.Princ, M. Soudnictví v českých zemích v letech 1848–1938 (soudy, soudní osoby, dobové problémy). Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 102.
V případě odmítnutí poslušnosti a pravidel daných rodinným statutem (například uzavřením nerovnorodého sňatku) mohl být člen dynastie z dynastie vyloučen, což automaticky znamenalo ztrátu titulu, příjmů, a především jakéhokoli nástupnického nároku pro něj a jeho potomky.Urban, s. 70-71 K takové situaci došlo během 19. století několikrát. Arcivévoda Ferdinand se v roce 1827 oženil s dcerou poštmistra a byl z domu vyloučen.Urban, s. 67. Arcivévoda Jan Nepomuk Salvátor, syn Leopolda II. Toskánského se v roce 1890 pod jménem Johann Roth vydal v doprovodu tanečnice Ludmily (Milly) Stubelové (s níž se v Londýně oženil) na plavbu do Jižní Ameriky, odkud se nikdy nevrátil. Leopold Ferdinand, syn Ferdinanda IV. Toskánského odešel z rodiny dobrovolně v roce 1902 a žil pod jménem Ferdinand Wölfling. Synovec Františka Josefa I. arcivévoda Ferdinand Karel uzavřel nerovnorodý sňatek s dcerou vídeňského profesora Bertou Czuberovou, byl z domu vyloučen a pod jménem Ferdinand Burg musel žít mimo území habsburské monarchie.Urban s. 254-256.
V tomto kontextu potom výběr životního partnera následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d’Este znamenal porušení rodinného statutu. František Ferdinand trval na sňatku s hraběnkou Žofií Chotkovou, která nepocházela z vládnoucího rodu. V roce 1900 František Josef I. sňatek nakonec povolil, ale jen jako sňatek morganatický, což znamenalo, že se František Ferdinand musel oficiálně vzdát nástupnického nároku svých (budoucích) dětí a ani jeho manželka, ani děti nikdy nebyly členy habsbursko-lotrinské dynastie, nýbrž obdržely titul vévodů z Hohenbergu.Galandauer, Jan: František Ferdinand D’Este, Svoboda: Praha 1993, s. 66-67.
Habsbursko-lotrinská dynastie tak byla do roku 1918 striktně oddělena od ostatní společnosti a vnitřně se řídila domácími pravidly rodinného statutu, který zůstával až do roku 1918 před veřejností skryt.Urban, Otto, c.d., s. 70.
Dynastický erb náhled|vlevo|150px|Erb habsbursko-lotrinské dynastie|alt=Erb habsbursko-lotrinské dynastie Erb habsbursko-lotrinské dynastie vznikl spojením rodových znaků Habsburků a Lotrinských. Štít je rozdělen do tří polí. V prvním poli je červený lev s modrou zbrojí na zlatém pozadí (erb Habsburků). Ve druhém prostředním poli je červeno-bílo-červený znak Rakous a konečně v posledním třetím poli je úhlopříčné červené břevno se třemi stříbrnými aleriony na zlatém pozadí. Tento dynastický erb byl od roku 1804 umístěn do středu císařského dvouhlavého orla a stal se oficiálním znakem Rakouského císařství.Vocelka, Karl - Heller, Lynn: c.d., s. 156.
Otázka následnictví po zániku monarchie Císař Karel I. se pod tlakem hrozících nepokojů ve vídeňských ulicích na radu svého okolí den před vyhlášením republiky v tzv. Německém Rakousku vzdal výkonu panovnické moci na jeho území, s tím že bude respektovat rozhodnutí německo-rakouského obyvatelstva o své státní formě. Podle znění textu a výkladu samotného císaře Karla se rozhodně nejednalo o abdikaci jako takovou. Poté, co pod tlakem vlády Německého Rakouska byl nucen vycestovat do Švýcarska, dne 24. března 1919 ve Feldkirchském manifestu své prohlášení s vysvětlením odvolal.
Rakouská a československá republika nárok příslušníků dynastie neuznaly a svými zákony jim zabránily v působení na svých územích. Dynastii byl zkonfiskován téměř veškerý majetek: jak rodové dědictví, tak soukromé vlastnictví jednotlivých členů rodu, kteří se tak dostali do značných finančních nesnází. Podle usnesení mezinárodní konference dohodových mocností měly nástupnické státy (Polsko, Československo, Rumunsko a Jugoslávie) vyplácet rodině jako náhradu alespoň roční příspěvek, každý z nich 5 tisíc liber. Všechny čtyři státy však usnesení ignorovaly a nic nezaplatily.
Rakousko Rakousko vydalo 3. dubna 1919 zákon upravující vyhoštění a převzetí majetku rodu habsbursko-lotrinského (Habsburský zákon). Bývalý císař byl tímto zákonem vyhoštěn natrvalo, u ostatních příslušníků rodu bylo setrvání podmíněno tím, že se vzdají panovnického nároku a přihlásí se k občanství republiky. Téhož dne byl přijat Zákon o zrušení šlechty v Rakousku, který v Německém Rakousku zrušil statut šlechtictví. V druhé polovině třicátých let, kdy byl rakouským kancléřem Kurt von Schuschnigg, byly protihabsburské zákony postupně zrušeny a mluvilo se o možnosti obnovení rakouské monarchie, na trůně s Ottou von Habsburg, jako prostředku obrany národní identity Rakouska proti nacionálně socialistickému Německu. Adolf Hitler bral tuto možnost vážně a netajil se svým úmyslem Rakousko okamžitě vojensky napadnout, pokud by došlo k obnově monarchie. V únoru 1938, kdy se zcela zřetelně schylovalo k anšlusu a rakouská politická reprezentace byla v bezvýchodné situaci, nabídl Otto von Habsburg v otevřeném dopise kancléři von Schuschniggovi alespoň převzetí politické odpovědnosti ve funkci kancléře a vedení obrany Rakouska před Německou říší. Von Schuschnigg ale tuto možnost pokládal za předem odsouzenou k neúspěchu, a proto ji odmítl.
Po obsazení Rakouska bylo jedním z prvních opatření nacionálně socialistické vlády obnovení Habsburského zákona v plném rozsahu z roku 1919. Po osvobození Rakouska roku 1945 se sice několik členů habsbursko-lotrinské dynastie do Rakouska vrátilo, ale rakouská vláda uvedla znovu v platnost ústavu z roku 1920, tedy opět včetně předtím zrušeného Habsburského zákona; roku 1946 tak museli členové rodu Rakousko opět opustit.
Od roku 1960 mnoho členů rodiny podepsalo prohlášení, jímž se zřekli rakouského trůnu, roku 1961 tak učinila i hlava rodu Otto von Habsburg, rodina však nadále usiluje o zrušení Habsburského zákona.
Článek 60 odst. 3 spolkové ústavy vyloučil členy rodu Habsburků a dalších dříve vládnoucích rodů z možnosti zastávat úřad spolkového prezidenta. Ulrich Habsburg-Lothringen, člen strany Zelených, v roce 2009 spolu se svou snachou ustanovení napadl u rakouského ústavního soudu, ústavní soud ale konstatoval, že nemůže rozhodnout dříve, než se volby uskuteční. V dubnu 2010 se Ulrich Habsburg-Lothringen pokoušel kandidovat v rakouských prezidentských volbách, avšak nezískal potřebný počet podpisů pro podporu své kandidatury. Cílem kandidatury údajně byla snaha ustanovení zdiskredidovat a umožnit ho soudně napadnout. Lidová strana podala již na jaře 2010 návrh na zrušení tohoto ustanovení. Po vyčkávání, zda rakouští politici nezruší ustanovení sami, těsně před uplynutím šestiměsíční lhůty pro volební stížnosti v říjnu 2010 Ulrich Habsburg ustanovení skutečně napadl u Evropského soudu pro lidská práva, přičemž do roku či do dvou očekával pozitivní rozhodnutí.Habsburk si stěžuje u Evropského soudu: Mám právo kandidovat na prezidenta, iHNed.cz, 5. 10. 2010 ČTK, gaa V červnu 2011 Rakouská republika na základě kritiky Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zrušila paragraf volebního zákona, který omezoval kandidaturu členů rodu na funkci prezidenta republiky, a to i s podporou sociální demokracie, která dosud byla hlavním zastáncem tohoto omezení.Rakousko zrušilo 92 let starý protihabsburský paragraf, iDnes.cz, 17. 6. 2011, ČTK, stf (Petr Štefan)Stane se Habsburg rakouským prezidentem? Šance ožívá téměř po 100 letech, iHNed.cz, 16. 6. 2011, ČTK
Poté, co Otto von Habsburg 4. července ve věku 98 let zemřel, mu byl 17. července ve Vídni uspořádán pohřeb podle tradic habsbursko-lotrinského rodu ve Svatoštěpánském dómu a Kapucínské kryptě, který (ač nebyl oficiálně státní událostí) dosahoval okázalosti srovnatelné s pohřbem vládnoucího panovníka. Kromě tisíce pozvaných hostů (mezi nimi rakouských politiků i panovníků Švédska, Lucemburska a Lichtenštejnska) se jej na ulicích účastnilo až 100 000 lidí.Otto von Habsburg měl být českým králem. Vídeň mu připravila pompézní pohřeb... tn.cz, 15. 7. 2011
České země Československé Národní shromáždění se od habsbursko-lotrinské dynastie a jejího následnictví distancovalo tím, že v těsné návaznosti na konstatování zániku těchto vztahů aklamací zvolilo do funkce prezidenta republiky T. G. Masaryka. § 7 a § 13 československé prozatímní ústavy (zákon č. 37/1918 Sb.) ustanovily orgány a působnost republiky, k existenci české monarchie a jejích orgánů se však zákon nevyjadřuje. § 2 Ústavní listiny ČSR vyhlásil československý stát demokratickou republikou, v jejímž čele stojí volený prezident. § 17 ústavního zákona č. 236/1920 Sb. členy habsbursko-lotrinského rodu zbavil československého občanství a znemožnil jim ho získat, zákon č. 354/1921 Sb. stanovil propadnutí jejich majetku, který vlastnili z titulu vládnoucího rodu. Zákon 61/1918 Sb. zrušil obecně šlechtictví a jeho řády a tituly. § 19 zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, stanovil trestnost návratu členů bývalé panovnické rodiny nebo jejich pobytu na území Československa bez souhlasu republiky a podpory takového návratu.