Megalodon (Otodus megalodon, v překladu „velký zub“, nebo také Carcharocles megalodon) je vyhynulý druh žraloka, který žil před asi 23 až 3,6 milionu let během období od raného miocénu do pliocénu. O systematice tohoto tvora probíhaly debaty. Dle jedněch názorů patřil do čeledi lamnovití (Lamnidae) a byl blízkým příbuzným velkého žraloka bílého (Carcharodon carcharias), dle druhých do vyhynulé čeledi Otodontidae; tento předpoklad je pravděpodobně správný. Diskutuje se rovněž o umístění v rodu Carcharocles, Megaselachus, Otodus nebo Procarcharodon.
Megalodon mohl vzhledem připomínat mohutnějšího žraloka bílého či se mohl podobat žraloku velikému (Cetorhinus maximus) či písečnému (Carcharias taurus). Fosilní pozůstatky naznačují, že tento žralok mohl měřit na délku až v rozmezí 18 až 20 metrů. Tyto obří rozměry se u něho objevily patrně z důvodu postupného evolučního vývoje v ochlazujících se vodách.Kenshu Shimada, Harry M. Maisch IV, Victor J. Perez, Martin A. Becker & Michael L. Griffiths (2022). Revisiting body size trends and nursery areas of the Neogene megatooth shark, Otodus megalodon (Lamniformes: Otodontidae), reveals Bergmann’s rule possibly enhanced its gigantism in cooler waters. Historical Biology. doi: https://doi.org/10.1080/08912963.2022.2032024 Jeho velké čelisti, vybavené silnými a robustními zuby sloužícími k zabíjení a trhání kořisti, mohly vyvinout při skousnutí sílu 108 500 až 182 200 newtonů.
Megalodoni měli asi silný vliv na strukturu mořských společenstev. Na základě fosilií se zdá, že se jednalo o kosmopolita, tedy druh žijící ve všech oceánech. Zřejmě se zaměřoval na velkou kořist, jako byly velryby, ploutvonožci a velké druhy želv té doby. Na rozdíl od žraloka bílého, který na kořist útočí zespodu, megalodon pravděpodobně využíval své silné čelisti k prokousnutí hrudní dutiny oběti a poškození vnitřních orgánů – srdce a plic. Některé výzkumy naznačují, že tento obří žralok mohl být endotermní (udržoval si stálou tělesnou teplotu).Griffiths, M. L.; et al. (2023). Endothermic physiology of extinct megatooth sharks. Proceedings of the National Academy of Sciences. 120 (27): e2218153120. doi: 10.1073/pnas.2218153120
Megalodon byl v kompetičním vztahu s kytovci lovícími jiné velryby, kteří možná přispěli k jeho vyhynutí. Vzhledem k tomu, že žil primárně v teplých vodách, za jeho vyhynutí mohl i nástup ledové doby či ochlazení oceánů. Zároveň poklesla hladina moře, čímž žraloci přišli o území, kde vyrůstala jejich mláďata. Zmenšil se rovněž počet druhů kosticovců, kteří se zároveň začali přesouvat do polárních oblastí; tím megalodon přišel o hlavní zdroj potravy. Vyhynutí tohoto velkého žraloka ovlivnilo ostatní mořské tvory; poté, co vymizel, velikost kosticovců výrazně vzrostla.
Taxonomie
Historie náhled|vlevo|Kresba žraloka z knihy Nicolase Stena|alt=Černobíle vykreslené zvásněná hlava žraloka, pod ní zobrazené dva zuby Zuby velkých žraloků (včetně těch megalodoních) byly ceněny již od pravěku a starověku. Vážily si jich například některé americké předkolumbovské kultury, které je využívaly na hroty střel, nože, šperky a pohřební artefakty. Plinius starší je svém díle Historia Naturalis z roku 73 n. l. popisuje jako zkamenělé lidské jazyky. Římští folkloristé věřili, že spadly z nebe během zatmění Měsíce a dali jim jméno glossopetrae („kamenné jazyky“). Později, např. v době renesance, byly glossopetrae považovány spíše za zkamenělé jazyky draků a hadů a byla jim připisována magická moc. Teprve v roce 1667 tento pohled vyvrátil dánský přírodovědec Nicolas Steno, který je správně popsal jako zuby žraloka, a publikoval rovněž realistický nákres hlavy žraloka, který takové zuby mohl vlastnit. Své poznatky popsal ve své monografii De glossopetris dissertatio, která obsahovala i ilustraci tohoto zubu. Steno sám však nebyl autorem publikovaných ilustrací; vytvořil je lékař Michele Mercati již v 90. letech 16. století, a to pro své vlastní dílo Metallotheca. Předčasné úmrtí mu zabránilo v jeho dokončení.
První platné vědecké jméno pro megalodona použil švýcarský přírodovědec Louis Agassiz, a sice Carcharias megalodon ve svém díle Recherches sur les poissons fossiles (svazek z roku 1835). O druhu se sice zmiňuje již v publikaci z roku 1832, ovšem zde nezveřejnil informace o konkrétních vzorcích, a proto není takový popis považován za taxonomicky platný. Formální popis druhu Agassiz publikoval ještě v roce 1843, kdy megalodona již uváděl v rodu Carcharodon vzhledem k podobnosti zubů se zuby žraloka bílého (Carcharodon carcharias) ze stejného rodu.
Název megalodon v překladu znamená „velký zub“, jméno pochází ze dvou starořeckých slov: (megas, 2. pád megalu), znamenající velký či mocný, a (odón), což znamená zub.
Taxonomie a evoluce Nejstarší pozůstatky megalodona pocházejí z pozdního oligocénu před zhruba 28 miliony lety, přesto existují i další názory, že se druh objevil například před 16 nebo 23 miliony lety. Megalodon údajně vyhynul během konce pliocénu před asi 2,6 miliony lety, výzkum z roku 2019 zasadil vyhynutí megalodona do doby před 3,6 miliony lety. Existují prý i záznamy o zubech z následujícího období pleistocén, ale jsou považovány za pochybné.
náhled|Zub megalodona v porovnání se zuby žraloka bílého|alt=Zub megalodona na červeném podkladu vedle dvou znatelně menších zubů bílého žraloka. Pod zuby je měřítko, které ukazuje, že megalodonův zub je asi 13,5 cm dlouhý. Megalodon je považován za zástupce čeledi Otodontidae, v níž tvoří část rodu Otodus či Carcharocles; na základě předchozí systematiky byl nicméně řazen mezi lamnovité (Lamnidae), jako zástupce rodu Carcharodon.
Do rodu Carcharodon byl zařazen na základě podobnosti zubů se žralokem bílým, je však pravděpodobnější, že se obě paryby vyvíjely konvergentně, tedy pod stejnými selekčními tlaky, díky čemuž se vyvinul podobný vzhled obou zvířat, přestože společně nemusela býti blízce příbuzná. Žralok bílý je naopak považován spíše za příbuzného žraloka druhu Isurus hastalis (zuby těchto dvou druhů jsou podobnější, megalodon měl jemnější vroubkování). Společný předek žraloka bílého a rodu Isurus žil před asi 4 miliony lety. Naopak dle teorie příbuznosti megalodona a žraloka bílého jsou prý rozdíly v zubech nepatrné a nejasné.
vlevo|náhled|Žralok bílý a megalodon byli pokládáni za blízké příbuzné|alt=Žralok bílý, jenž byl kdysi považován za blízkého příbuzného megalodona, plave směrem doleva v průzračné vodě ve společnosti drobnějších ryb Rod Carcharocles je zastoupen čtyřmi druhy: Carcharocles auriculatus, Carcharocles angustidens, Carcharocles chubutensis a Carcharocles megalodon. Určili jej v roce 1923 výzkumníci D. S. Jordan a H. Hannibal a prvotně obsahoval pouze druh C. auriculatus, megalodon sem byl zařazen až v 80. letech 20. století. Předtím, v roce 1960, francouzský ichtyolog Edgard Casier vytvořil rod Procarcharodon, kam zařadil tyto čtyři druhy, jež považoval za nepříbuzné se žralokem bílým; tento rod se stal mladším synonymem rodu Carcharocles. Vedle rodu Procarcharodon byl popsán rod Palaeocarcharodon, který měl být začátkem vývojové linie. Zastánci teorie o příbuznosti žraloka bílého a megalodona potom považují Paleocarcharodon za posledního společného předka těchto dvou druhů, dle odpůrců teorie se jedná o slepou vývojovou větev.Klimley & Ainley, s. 70.
Existuje i další model evoluce megalodona, který také navrhl Casier ve stejném roce. Podle tohoto názoru je předkem rodu Carcharocles žralok Otodus obliquus, který žil během paleocénu až miocénu. Ten se podle této teorie vyvinul na druh Otodus aksuaticus a anageneze dále pokračovala přes druhy Carcharocles auriculatus, Carcharocles angustidens a Carcharocles chubutensis až po megalodona. Vývoj této linie je charakterizován postupným narůstáním vroubkování zubů, rozšiřováním jejich korunky, nabýváním trojúhelníkového tvaru a ztrátou bočních hrotů.Renz, s. 28–31. Předky rodu Otodus mají být žraloci Cretolamna z období křídy.
Další model evoluce rodu Carcharocles představil v roce 2001 paleontolog Michael Benton. Druhy Carcharocles auriculatus, Carcharocles angustidens a Carcharocles chubutensis jsou dle něj ve skutečnosti jediným druhem, který se v průběhu času jenom postupně měnil.Renz, s. 17. Na základě dalších studií by Carcharocles auriculatus, Carcharocles angustidens a Carcharocles chubutensis měly tvořit jediný druh rodu Otodus, megalodon by pak byl jediným zástupcem rodu Carcharocles.
Další možností je zneplatnění rodu Carcharocles a řazení megalodona přímo do rodu Otodus, jako Otodus megalodon. Objev fosilií přiřazených rodu Megalolamna v roce 2016 totiž vedl k dalším zkoumáním rodu Otodus, přičemž se zdá se, že rod je parafyletický, tedy zahrnuje posledního společného předka, ale ne všechny jeho potomky. Pokud by byl do tohoto rodu zařazen současný rod Carcharocles, byla by zřejmě vytyčena celá fylogenetická linie (monofyletismus). Rod Megalolamna by se v tomto případě stal sesterskou linií.
Popis vlevo|náhled|Možná podoba megalodona|alt=Spodní záběr na možnou podobiznu megalodona plavajícho doleva v osvětlené vodě Existuje více možných teorií popisujících vzhled megalodona. Na základě jedné se jednalo o mohutného žraloka podobného žralokovi bílému (Carcharodon carcharias), avšak s většími a širšími čelistmi než má on. Ploutve byly dle této teorie u megalodona podobné jako u žraloka bílého, ale silnější. Jeho hluboké drobné oči mohly připomínat prasečí.Klimley & Ainley, s. 64–65.
Další teorií je, že megalodon připomínal žraloka obrovského (Rhincodon typus) či velikého (Cetorhinus maximus). V tomto případě by asi ocasní ploutev měla tvar půlměsíce a žralok by byl vybaven malou řitní a druhou hřbetní ploutví. Po obou stranách ocasu se v tomto případě mohl vyvinout vodorovný kýl. Ten se hojně vyskytuje i u jiných velkých vodních živočichů, jako jsou velryby, tuňáci a další žraloci, a usnadňuje plavání. Tvar hlavy však nelze odhadnout, protože se mezi jednotlivými druhy liší; většina tělesných adaptací, majících snižovat odpor vody, se vyvíjela spíše směrem k ocasu.Renz, s. 35–36. náhled|Žralok veliký, jemuž se mohl megalodon podobat|alt=Ilustrace bokorysu žraloka velikého s částečně otevřenou tlamou. Zadní ploutev má tvar polokoule s větší horní částí. Druhá hřbetní a řitní ploutev jsou malé, ocas je opatřen kýlem. Hřbetní ploutve jsou velké, trojúhelníkové, s tupým zakončením. Vzhledem k tomu, že rod Carcharocles se pravděpodobně vyvinul z rodu Otodus a oba mají zuby podobné žralokům písečným (Carcharias taurus), dle nepravděpodobné teorie je možné i to, že megalodon vypadal podobně jako tento žralok.
Jedna interpretace z roku 2025 přisuzuje megalodonovi spíše delší a štíhlejší tělo, asi jako má žralok citronový (Negaprion brevirostris).
Rozměry náhled|vlevo|Porovnání megalodona (šedý=největší odhadovaná velikost, červený=konzervativní odhad maximální velikosti) se žralokem velrybím (fialově), bílým (zeleně) a člověkem|alt=Porovnání megalodona (šedý=největší odhadovaná velikost, červený=nejmenší odhadovaná velikost) se žralokem velrybím (fialově), bílým (červeně) a člověkem, ale megalodon mohl mít štíhlejší a protáhlejší tělo. Vzhledem k tomu, že se z megalodona dochovaly pouze zuby a obratle, existuje mnoho protikladných odhadů jeho velikosti.Renz, s. 87. I kvůli nedostatku fosilního materiálu jsou jeho popis a velikost odhadovány na základě žraloka bílého,Klimley & Ainley, s. 57. který je považován za tvora jemu nejpodobnějšího.
Roku 1909 americký zoolog Bashford Dean poprvé rekonstruoval čelisti megalodona, které jsou součástí sbírek Amerického přírodovědného muzea. Z rozměrů této rekonstrukce se předpokládalo, že megalodon měřil na délku asi 30 metrů. Ve své rekonstrukci však Dean přecenil velikost čelistí, což způsobilo tento přehnaný údaj.