Celé Německo bylo vojensky okupováno a spravováno spojenci druhé světové války od Berlínské deklarace 5. června 1945 až do vzniku Západního Německa 23. května 1949. Nacistické Německo bylo zbaveno své suverenity a jeho vláda byla zcela rozpuštěna. Poté, co Německo formálně kapitulovalo v úterý 8. května 1945, čtyři země zastupující spojence (Spojené státy, Spojené království, Sovětský svaz a Francie) uplatnily společnou moc a svrchovanost prostřednictvím Spojenecké kontrolní rady (ACC).

Německo po válce bylo zpustošenou zemí – přibližně 80 % jeho infrastruktury vyžadovalo opravu nebo rekonstrukci – což podpořilo představu, že Německo vstupuje do nové fáze dějin („nultá hodina“). Zpočátku bylo spojenecky okupované Německo vymezeno jako všechna území Německa před nacistickou anexí Rakouska v roce 1938. Postupimská dohoda ze dne 2. srpna 1945 stanovila novou východní hranici Německa tím, že přiznala Polsku a Sovětskému svazu všechny oblasti Německa na východ od linie Odra-Nisa (východní části Pomořanska, Nové marky, Poznaňska-Západního Pruska, Východního Pruska a většinu Slezska) a rozdělila zbývající „Německo jako celek“ do čtyř okupačních zón, z nichž každou spravoval jeden ze spojenců.

Všechna území anektovaná Německem před válkou od Rakouska a Československa byla těmto zemím vrácena. Memelské území, anektované Německem od Litvy před válkou, bylo v roce 1945 připojeno Sovětským svazem a převedeno na Litevskou sovětskou socialistickou republiku. Všechna území anektovaná Německem během války od Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Polska a Jugoslávie byla vrácena příslušným státům. Odchýlením se od okupačních zón plánovaných podle Londýnského protokolu z roku 1944 schválily Spojené státy, Spojené království a Sovětský svaz v Postupimi oddělení území na východ od linie Odra-Nisa od Německa, přičemž přesná hranice měla být stanovena v konečné německé mírové smlouvě. Očekávalo se, že tato smlouva potvrdí posun polských hranic na západ, neboť Spojené království a Spojené státy se zavázaly podpořit trvalé začlenění východního Německa do Polska a Sovětského svazu. Od března do července 1945 byla tato bývalá východní území Německa spravována sovětskými vojenskými okupačními orgány, avšak po Postupimské dohodě byla předána sovětské a polské civilní správě a přestala být součástí spojenecky okupovaného Německa.

V závěrečných týdnech bojů v Evropě americké síly postoupily za dohodnuté hranice budoucích okupačních zón, místy až o 320 km (200 mil). Takzvaná linie kontaktu mezi sovětskými a americkými silami na konci bojů, většinou ležící východně od v červenci 1945 stanovené vnitroněmecké hranice, byla dočasná. Po dvou měsících, během nichž držely oblasti přidělené sovětské zóně, se americké síly v prvních dnech července 1945 stáhly. Někteří dospěli k závěru, že šlo o zásadní krok, který přesvědčil Sovětský svaz, aby umožnil vstup amerických, britských a francouzských sil do jejich vyhrazených sektorů v Berlíně, k čemuž došlo přibližně ve stejné době; faktorem mohla být také potřeba získávání zpravodajských informací (Operace Paperclip). Po vystoupení Sovětského svazu ze Spojenecké kontrolní rady dne 20. března 1948 vedlo rozdělení k vytvoření dvou nových německých států v roce 1949: Spolkové republiky Německo (SRN, Západní Německo) a Německé demokratické republiky (NDR, Východní Německo) a analogickému rozdělení Berlína.

Vznik zón

5. června 1945 v Berlíně generál Dwight D. Eisenhower, maršál Georgij Konstantinovič Žukov, maršál Bernard Law Montgomery a generál De Lattre de Tassigny podepsali dokument známý jako Berlínská deklarace, který upravoval základní aspekty okupace německého území, jehož rozdělení na okupační zóny bylo smluvně potvrzeno Konferencí čtyř mocností v Londýně (26. června – 8. srpna 1945). Hranice okupačních zón v zásadě respektovaly dosavadní hranice pruských provincií i (s výjimkou dosavadního Pruska) hranice stávajících zemí – někdejších spolkových zemí Výmarské republiky. Několik stávajících pruských provincií, země Bavorsko a Brunšvicko však přesto byly rozděleny mezi více okupačních zón. Došlo i k několika dodatečným korekcím hranic jednotlivých okupačních zón.

Na území svých okupačních zón jednotlivé okupační mocnosti postupně přetvořily dosavadní německý správní systém vytvořením následujících zemí, které více či méně odpovídaly původním zemím Výmarské republiky a pruským provinciím.

Americká zóna

Americká okupační zóna v jižním Německu zahrnovala Bavorsko (bez Falckého okruhu a okresu Lindau, které náležely k francouzské zóně) a Hesensko (bez Rýnského Hesenska a oblasti Montabaur, rovněž součástí francouzské zóny), s novým hlavním městem ve Wiesbadenu, a dále severní části Württemberska a Badenska. Tyto oblasti vytvořily zemi Württembersko-Bádensko a staly se severními částmi dnešní německé spolkové země Bádensko-Württembersko, založené roku 1952.

Přístavy Brémy (na dolním toku řeky Vezeray) a Bremerhaven (u ústí Wesery do Severního moře) byly rovněž umístěny pod americkou kontrolu, protože Spojené státy požadovaly určité opěrné body v severním Německu.

Sídlem americké vojenské vlády byla bývalá budova I.G. Farben ve Frankfurtu nad Mohanem.

Britská zóna

Do května 1945 britská a kanadská armáda osvobodily Nizozemsko a dobyly severní Německo. Po německé kapitulaci se kanadské jednotky vrátily domů a severní Německo zůstalo pod britskou okupací.

Britská armáda na Rýně byla vytvořena 25. srpna 1945 z British Liberation Army.

V červenci se Britové stáhli z meklenburského hlavního města Schwerin, které převzali od Američanů jen několik týdnů předtím, protože bylo již dříve dohodnuto, že toto území obsadí sovětská armáda. Kontrolní komise pro Německo (CCG/BE) postoupila Sovětskému svazu další části svého okupačního území – konkrétně Amt Neuhaus z provincie Hannoversko a některé exklávy a okrajové oblasti Brunšvicka, například okres Blankenburg – a v rámci dohody Barber–Ljaščenko si vyměnila některé vesnice mezi britským Holštýnskem a sovětskou Meklenburskou oblastí.

V rámci britské okupační zóny CCG/BE znovu ustavila město Hamburg jako německou zemi, přičemž hranice odpovídaly vymezení provedenému nacistickou vládou v roce 1937. Britové rovněž vytvořili nové německé země:

Šlesvicko-Holštýnsko – vzniklo v roce 1946 z pruské provincie Šlesvicko-Holštýnsko; Dolní Sasko – sloučením Brunšvicka, Oldenburska a Schaumburg-Lippe se zemí Hannoversko v roce 1946; a Severní Porýní-Vestfálsko – sloučením Lippe s pruskými provinciemi Porýní (severní část) a Vestfálsko v letech 1946–1947.

Také v roce 1947, kdy byla americká okupační zóna vnitrozemská a neměla přístavní zařízení, se Svobodné hanzovní město Brémy a Bremerhaven staly exklávami uvnitř britské zóny.

Britské velitelství sídlilo od roku 1946 původně v Bad Oeynhausen, v roce 1954 však bylo přemístěno do Mönchengladbachu, kde bylo známo jako JHQ Rheindahlen.

Dalším zvláštním rysem britské zóny byla enkláva Bonn. Ta vznikla v červenci 1949 a nepodléhala britské ani žádné jiné spojenecké kontrole; byla místo toho podřízena Spojenecké vysoké komisi. V červnu 1950 se Ivone Kirkpatrick stal britským vysokým komisařem pro Německo. Kirkpatrick nesl značnou odpovědnost zejména při vyjednávání bonsko-pařížských úmluv v letech 1951–1952, které ukončily okupaci a připravily cestu k opětovnému vyzbrojení Západního Německa.

Belgická, polská a norská zóna

V rámci britské okupační zóny byly rozmístěny také jednotky armád dalších států.

Belgičané obdrželi území, které bylo obsazeno jejich jednotkami. Zóna tvořila pás o délce 200 km od belgicko-německé hranice na jihu britské zóny a zahrnovala významná města Kolín nad Rýnem a Cáchy. Belgická okupační armáda v Německu (od roku 1951 označovaná jako Belgické síly v Německu) se stala v roce 1946 autonomní, zpočátku pod velením Jeana-Baptista Pirona. Belgické jednotky zůstaly v Německu až do 31. prosince 2005.

Polské jednotky, především z 1. obrněné divize, byly rozmístěny v severní části okresu Emsland a rovněž v oblastech Oldenburgu a Leeru. Tento region sousedil s Nizozemskem a rozkládal se na ploše 6 500 km2. Původně měl sloužit jako shromažďovací a přerozdělovací území pro miliony polských vysídlených osob v Německu a západní Evropě po válce. Rané britské návrhy, aby se tato oblast stala základem formální polské okupační zóny, však byly brzy opuštěny kvůli sovětskému odporu. V zóně byl vybudován rozsáhlý tábor určený převážně pro vysídlené osoby a oblast byla spravována polskou exilovou vládou. Správním centrem polské okupační zóny bylo město Haren, jehož německé obyvatelstvo bylo dočasně vystěhováno. Město bylo v letech 1945–1947 přejmenováno na Maczków (podle Stanisława Maczka). Poté, co Británie uznala prosovětskou vládu v Polsku a odvolala uznání londýnské exilové vlády, se emslanská zóna stala politicky problematickou. Polské jednotky v rámci britské armády byly demobilizovány v červnu 1947. Vyhnané německé obyvatelstvo se mohlo vrátit a poslední polští obyvatelé oblast opustili v roce 1948.

V roce 1946 měla Norská brigádní skupina v Německu 4 000 vojáků v Hannoveru; mezi nimi byl i budoucí kancléř Willy Brandt (tehdy norský občan), který zde působil jako tiskový atašé.

V roce 1947 (během léta) obsadila dánská brigáda v Německu o síle 4 000 mužů, pod britským velením, město Oldenburg na základě dohody podepsané v Kodani v dubnu 1947 mezi Dánskem a Spojeným královstvím. Dánské okupační síly byly formálně ustaveny 7. října 1949. Velitelství se nacházelo ve městě Jever ve Východním Frísku. V říjnu 1949 bylo rozhodnuto brigádu přesunout do Itzehoe a přejmenovat ji na Tysklandsbrigaden. Pod názvem Dánské velitelství v Německu zůstala dislokována v Itzehoe až do roku 1958.

Londýnská konference ze dne 23. dubna 1949 přiznala Nizozemsku, po neúspěchu plánu Bakker–Schut, méně rozsáhlé územní úpravy hranic. V poledne toho dne nizozemské jednotky obsadily oblast o rozloze 69 km2 (17 000 akrů), jejíž nejvýznamnější části tvořily Elten (u Emmerich am Rhein) a Selfkant. Byla provedena i řada dalších drobných hraničních korekcí, zejména v okolí Arnhemu a Dinxperlo, které rovněž patřily do této malé nizozemské okupační podzóny.

Francouzská zóna

Francouzské republice zpočátku nebyla v Německu přidělena okupační zóna, avšak britská a americká vláda později souhlasily s postoupením některých západních částí svých okupačních zón francouzské armádě. V dubnu a květnu 1945 obsadila 1. francouzská armáda Karlsruhe a Stuttgart a získala území sahající až k Hitlerovu Orlímu hnízdu a do nejzápadnější části Rakouska. V červenci Francouzi Stuttgart přenechali Američanům a výměnou získali kontrolu nad městy západně od Rýna, jako byly Mohuč a Koblenz. Výsledkem byly dvě jen obtížně souvislé oblasti Německa podél francouzské hranice, které se dotýkaly pouze v jediném bodě na řece Rýn. Byly vytvořeny tři německé země (Land): Porýní-Falc na severu a západě a dále Württembersko-Hohenzollernsko a Jižní Bádensko, které se později spolu s Württembersko-Bádenskem z americké zóny sloučily do spolkové země Bádensko-Württembersko.

Francouzská okupační zóna zahrnovala také Sárské území (Sársko), které bylo z této zóny vyčleněno 16. února 1946. Do 18. prosince 1946 byly mezi Sárskem a Spojenci okupovaným Německem zavedeny celní kontroly. Francouzská zóna postoupila Sársku další přilehlá území (v polovině roku 1946, na začátku roku 1947 a na začátku roku 1949). Součástí francouzské zóny bylo také město Büsingen am Hochrhein, německá exkláva oddělená od zbytku země úzkým pásem neutrálního švýcarského území. Švýcarská vláda souhlasila s tím, že umožní omezenému počtu francouzských jednotek průchod svým územím za účelem udržení pořádku v Büsingen.

Lucemburská zóna Od listopadu 1945 byla Lucembursku přidělena zóna v rámci francouzského sektoru. 2. pěší prapor lucemburské armády byl dislokován v Bitburgu a 1. prapor byl vyslán do Saarburgu. Poslední lucemburské jednotky v Německu, v Bitburgu, odešly v roce 1955.

Sovětská zóna