Západní Berlín je označení pro západní část Berlína od rozdělení města v letech 1948–1949 do sjednocení Německa v roce 1990. Byla to západní enkláva v Německé demokratické republice patřící do Východního bloku, neoficiální součást Západního Německa. Západní Berlín se nacházel přibližně 160 km východně a severně od vnitroněmecké hranice a byl ze Západního Německa po souši přístupný pouze prostřednictvím úzkých železničních a silničních koridorů.
Po druhé světové válce byl Berlín rozdělen na čtyři sektory. Území Západního Berlína se skládalo z amerického, britského a francouzského sektoru. K prvnímu výraznějšímu rozdělení města na západní a východní, tvořený sovětským sektorem, a současně rozdělení celého Německa došlo v důsledku berlínské blokády v letech 1948–1949. Druhá berlínská krize vedla ke stavbě berlínské zdi roku 1961, která fyzicky i politickému oddělovala Západní Berlín jak od východní části města, tak od jeho zázemí v Braniborsku, až do svého pádu v roce 1989.„1961: Berliners wake to divided city“, BBC News Po sloučení obou německých států a obou částí města se Berlín stal roku 1991 hlavním městem sjednoceného Německa.
Západní Berlín (West-Berlin resp. Westberlin) je hovorovým, nikoli úředním pojmem, který se však nejvíce vžil. V důsledku studené války a sporů o přináležitosti západních sektorů města vedly ke vzniku mnoha názvů a forem jako např. Samostatná politická jednotka Západní Berlín v úředním žargonu NDR (srovnej i poznámky k terminologii).
Počátky thumb|vlevo|Čtyři okupační sektory Berlína. Západní Berlín je vyznačen světle modře, tmavě modře a fialově; zobrazeno je také několik exkláv. Hranice městských částí odpovídají stavu z roku 1987. Londýnský protokol z roku 1944 a Postupimská dohoda vytvořily právní rámec pro okupaci Německa po druhé světové válce. Podle těchto dohod mělo být Německo formálně spravováno čtyřmi spojenci (Spojenými státy americkými, Spojeným královstvím, Sovětským svazem a Francií), dokud nebude ustavena německá vláda „přijatelná pro všechny strany“. Území Německa v hranicích z roku 1937 mělo být zmenšeno o většinu východního Německa, čímž vznikla bývalá východní území Německa. Zbývající území mělo být rozděleno do čtyř zón, z nichž každou spravovala jedna ze čtyř spojeneckých zemí. Berlín, který byl obklopen sovětskou okupační zónou – nově vytvořenou na většině území středního Německa – měl být rozdělen obdobným způsobem; západní spojenci obsadili enklávu tvořenou západními částmi města. Podle dohody mohla okupace Berlína skončit pouze na základě čtyřstranné dohody. Západním spojencům byly zaručeny tři letecké koridory do jejich sektorů Berlína a Sověti rovněž neformálně povolili silniční a železniční přístup mezi Západním Berlínem a západními částmi Německa.
Zpočátku bylo toto uspořádání zamýšleno jako dočasné administrativní řešení a všechny strany prohlašovaly, že Německo i Berlín budou brzy znovu sjednoceny. Jak se však vztahy mezi západními spojenci a Sovětským svazem zhoršovaly a začala studená válka, společná správa Německa a Berlína se rozpadla. Sověty okupovaný Berlín a Berlín okupovaný západními spojenci brzy získaly oddělené městské správy. V roce 1948 se Sověti pokusili donutit západní spojence k odchodu z Berlína zavedením pozemní blokády západních sektorů – berlínské blokády. Západ reagoval využitím svých leteckých koridorů k zásobování své části města potravinami a dalšími potřebami prostřednictvím berlínského leteckého mostu. V květnu 1949 Sověti blokádu zrušili a Západní Berlín byl zachován jako samostatné město s vlastní jurisdikcí.
Po berlínské blokádě byly obnoveny běžné kontakty mezi Východním a Západním Berlínem. To však mělo pouze dočasný charakter, dokud nebyla znovu zahájena jednání. V roce 1952 začala východoněmecká vláda utěsňovat své hranice, čímž Západní Berlín dále izolovala. V přímém důsledku toho byly odděleny elektrické sítě a přerušeny telefonní linky. Volkspolizei a sovětský vojenský personál rovněž pokračovali v blokování všech silnic vedoucích z města, což vedlo k několika ozbrojeným patovým situacím a přinejmenším k jednomu střetu s francouzským četnictvem a Bundesgrenzschutz v červnu téhož roku. Vyvrcholení rozkolu však nastalo až v roce 1961 výstavbou Berlínské zdi.
Období po vybudování Berlínské zdi thumb|right|Prezident John F. Kennedy oslovuje obyvatele Západního Berlína z Rathaus Schöneberg na Rudolf-Wilde-Platz (dnešní John-F.-Kennedy-Platz), 26. června 1963 thumb|right|Prezident Reagan hovoří před Braniborskou bránou při projevu „Tear down this wall!“ v roce 1987 Po vybudování Berlínské zdi v roce 1961 navrhl západoněmecký kancléř Konrad Adenauer americkému prezidentovi Kennedymu, aby Spojené státy navrhly výměnu Západního Berlína za Durynsko a části Saska a Meklenburska; obyvatelstvo města by bylo přesídleno do Západního Německa. Adenauer nevěřil, že by Sověti nabídku přijali, protože by Východní Německo přišlo o důležitý průmysl, doufal však, že samotné předložení návrhu sníží napětí mezi západním a východním blokem a případně naruší vztahy mezi SSSR a Východním Německem, pokud by se neshodly na jejím přijetí. Ačkoli Kennedyho administrativa tuto myšlenku vážně zvažovala, návrh Sovětskému svazu nepředložila.
Severoatlantická aliance (NATO) se rovněž začala více zajímat o specifickou otázku Západního Berlína a vypracovala plány, jak zajistit obranu města proti případnému útoku z východu. Třístranná plánovací skupina známá jako LIVE OAK, spolupracující s NATO, byla pověřena přípravou možných vojenských reakcí na jakoukoli krizi.
26. června 1963 navštívil prezident Kennedy Západní Berlín. Během triumfální cesty, při níž jej v ulicích vítaly statisíce obyvatel Západního Berlína, se zastavil v Kongresové hale poblíž Braniborské brány a u Checkpoint Charlie, než pronesl na radnici Západního Berlína projev, který se stal proslulým větou „“ a symbolem americké solidarity s městem.
Čtyřmocenská dohoda o Berlíně (září 1971) a Tranzitní dohoda (květen 1972) významně přispěly ke zmírnění napětí kolem statusu Západního Berlína. Ačkoli řada omezení zůstala v platnosti, dohody usnadnily obyvatelům Západního Berlína cestování do Východního Německa a zjednodušily předpisy pro Němce cestující po tranzitních trasách po dálnicích.
U Braniborské brány v roce 1987 vyzval americký prezident Ronald Reagan tehdejšího sovětského vůdce:
9. listopadu 1989 byla zeď otevřena a obě části města byly znovu fyzicky – byť v té době ještě ne právně – sjednoceny. Smlouva dva plus čtyři, podepsaná oběma německými státy a čtyřmi válečnými spojenci, otevřela cestu ke znovusjednocení Německa a k ukončení okupace Západního Berlína západními spojenci. 3. října 1990 – v den oficiálního znovusjednocení Německa – se Východní a Západní Berlín formálně spojily v město Berlín, které se poté připojilo k rozšířené Spolkové republice jako městský stát po vzoru existujících západoněmeckých městských států Brémy a Hamburk. Walter Momper, tehdejší starosta Západního Berlína, se stal prvním starostou znovusjednoceného města v přechodném období. Celoměstské volby v prosinci 1990 vedly k volbě prvního „celoberlínského“ starosty, který nastoupil do úřadu v lednu 1991; samostatné úřady starostů Východního a Západního Berlína tím zanikly a Eberhard Diepgen (bývalý starosta Západního Berlína) se stal prvním řádně zvoleným starostou znovusjednoceného Berlína.Berlin Mayoral Contest Has Many Uncertainties , The New York Times, 1 December 1990
Právní status Podle právní teorie, kterou zastávali západní spojenci, skončila okupace většiny Německa v roce 1949 se vznikem Spolkové republiky Německo (Západní Německo) dne 23. května a Německé demokratické republiky (Východní Německo) dne 7. října. Podle článku 127 Základního zákona (ústavy) Spolkové republiky bylo stanoveno, že spolkové zákony mohou být rozšířeny na Velký Berlín (jak se Berlín označoval během rozšíření jeho městských hranic v roce 1920) a dále na Bádensko, Porýní-Falc a Württembersko-Hohenzollernsko do jednoho roku od jeho vyhlášení.Article 127 Extension of law to the French zone and to Berlin Do jednoho roku po vyhlášení tohoto Základního zákona může spolková vláda se souhlasem vlád dotčených zemí rozšířit na země Bádensko, Velký Berlín, Porýní-Falc a Württembersko-Hohenzollernsko jakýkoli zákon správy Spojeného hospodářského prostoru, pokud zůstává v platnosti jako spolkový zákon podle článku 124 nebo 125. Jelikož však okupace Berlína mohla být ukončena pouze na základě čtyřstranné dohody, zůstal Berlín okupovaným územím pod formální svrchovaností spojenců. Z tohoto důvodu nebyl Základní zákon na Západní Berlín plně použitelný.The Constitution of the Federal Republic of Germany, David P. Currie, University of Chicago Press, 1994, s. 89
4. srpna 1950 přijal Sněm reprezentantů jako zákonodárný orgán města novou ústavu, která prohlásila Berlín za spolkovou zemi Spolkové republiky a ustanovení Základního zákona za závazné právo nadřazené zemskému právu Berlína (článek 1, odstavce 2 a 3). To se však stalo zákonným právem až 1. září a pouze se začleněním výhrady západních spojenců,Srov. nařízení berlínské Kommandatury BK/O (50) 75 ze dne 29. srpna 1950, článek 2b, zveřejněné v tehdejším berlínském právním věstníku VOBl. I, s. 440. podle níž byly čl. 1 odst. 2 a 3 prozatímně odloženy; tyto odstavce nabyly plné platnosti teprve dne 3. října 1990 (v den znovusjednocení Německa). Ustanovení znělo:
Občanské svobody a osobní práva (s výjimkou ochrany tajemství telekomunikací) zaručené Základním zákonem tak byly platné i v Západním Berlíně.
Kromě toho mohly spolkové zákony Spolkové republiky Německo nabýt účinnosti v Západním Berlíně pouze se souhlasem městského zákonodárného sboru. Nejednoznačný právní status města, tehdy stále právně označovaného jako Velký Berlín (ačkoli fakticky zahrnoval pouze západní sektory), znamenal, že obyvatelé Západního Berlína neměli právo volit ve spolkových volbách. Ve svém oznámení o udělení souhlasu ze dne 12. května 1949 vysvětlili tři západní vojenští guvernéři pro Německo tuto výhradu v bodě 4 následovně:
V důsledku toho byli obyvatelé Západního Berlína nepřímo zastoupeni v Bundestagu v Bonnu prostřednictvím 22 nehlasujících delegátů,Germany at the Polls: The Bundestag Elections of the 1980s, Karl H. Cerny, Duke University Press, 1990, s. 34 které volil Sněm reprezentantů.Germany (Federal Republic of) Date of Elections: 5 October 1980, International Parliamentary Union Podobně vysílal Senát Berlína (výkonný orgán města) čtyři nehlasující delegáty do Bundesratu.West Germany Today (RLE: German Politics), Karl Koch, Routledge, 1989, s. 3 Kromě toho byli při prvních přímých volbách do Evropského parlamentu v roce 1979 tři zástupci Západního Berlína zvoleni nepřímo Sněmem reprezentantů.The Bulletin , sešity 1–3, 1979, s. 6
Jako západoněmečtí občané však mohli obyvatelé Západního Berlína kandidovat ve volbách v Západním Německu. Například sociální demokrat Willy Brandt, který se později stal spolkovým kancléřem, byl zvolen prostřednictvím kandidátní listiny své strany. Západoněmecká vláda považovala všechny obyvatele Západního Berlína i všechny občany NDR za občany Západního Německa. Muži s bydlištěm v Západním Berlíně byli osvobozeni od povinné vojenské služby ve Spolkové republice. Toto osvobození učinilo město oblíbeným cílem mladých lidí ze Západního Německa, což vedlo k rozkvětu kontrakultury, která se následně stala jedním z určujících rysů města.Avant-Garde Film: Motion Studies, Scott MacDonald, CUP Archive, 1993, s. 166Tracing West Berlin's 70s and 80s subculture , Deutsche Welle, 21. února 2013
thumb|left|Americká vojenská vozidla projíždějí obytnou čtvrtí Zehlendorf v roce 1969.