náhled|Velký státní znak Švédského království Dějiny Švédska jsou dějinami území, na němž se dnes nachází Švédské království, ale také dějiny švédského království mimo území současného státu. Dějiny Švédska se začínají psát poté, co z jižního Švédska ustoupil ledovec. První stopy lidské činnosti jsou zaznamenány z doby 12 000 let před naším letopočtem. Ačkoli existují poukazy na kmenové dějiny minimálně od 1. století, až do roku 1000 jsou psané prameny jen útržkovité a tvořené většinou cizinci. V tom, kdy lze hovořit o plnohodnotném švédském státu, se historikové neshodují a mluví o 6. století, stejně jako o šestnáctém. Za zakladatelskou osobnost lze však považovat prvního historicky doloženého krále Erika Vítězného, který se ujal vlády na konci 10. století. Vypálení pohanského chrámu v Uppsale v 11. století můžeme považovat za signál plnohodnotného pokřesťanštění země. Od 11. století lze vysledovat jednotné zákonodárství, ale trůn byl dlouho velmi nejistý a nebylo výjimkou, že král končil zavražděn.
Na konci 14. století se Švédsko dostávalo stále více pod vliv Dánska, které snilo o velké severské říši. To se povedlo na konci 14. století, kdy vznikla Kalmarská unie, ovšem se sídlem v Kodani. Dánská hegemonie vyvolávala ve Švédsku nespokojenost a vedla k sérii povstání. To z roku 1523, které vedl Gustav Vasa, bylo nakonec úspěšné. Gustav se stal králem a Švédsko obnovilo svou samostatnost. Byl to rovněž král Gustav, kdo podnítil tažení protestantismu a vytlačení katolictví. Během 17. století, po vítězství ve válkách proti Dánsku, Norsku, Rusku a Polsko-litevskému státu, se Švédsko stalo evropskou velmocí a převzalo přímou kontrolu nad celou baltskou oblastí. Švédsko sehrálo též zásadní roli ve třicetileté válce, během níž švédská vojska křižovala celý kontinent. Švédská hegemonie ovšem znervózněla sousedy, Nory a Dány, kteří začali proti ní pracovat za pomoci Ruska. Rusko také nakonec Švédy z velmocenského trůnu sesadilo, když je roku 1721 porazilo v Severní válce. Švédové si pak zhojili rány alespoň porážkou Norska (1814), které bylo přinuceno k personální unii (tzv. Švédsko-Norsko), z níž však roku 1905 vystoupilo.
Od poloviny 19. století Švédové vsadili na budování své demokracie, neutralitu a nezasahování do evropských konfliktů (včetně první a druhé světové války a v zásadě i války studené). Ve století dvacátém přidali ještě budování sociálního státu, přičemž klíčovou úlohu v tom měli sociální demokraté (vládli 1932–1976). Švédský sociální stát bývá označován za nejmohutnější v celé Evropě. Silně se Švédsko zapojilo i do evropského integračního procesu, byť odmítlo jednotnou měnu euro.
Prehistorie a Vikingové Švédsko má stejně jako sousední Norsko vysokou koncentraci nástěnných maleb, přičemž nejvíce jich najdeme v provincii Bohuslän. Nejstarší však můžeme najít v provincii Jämtland datovaných do let kolem 9000 př. n. l.
V neolitu se v jižním Švédsku rozšířila kultura s nálevkovitými poháry, s níž je spojena také výstavba stovek megalitických hrobek, zejména v oblasti Falbygden. Od přibližně 2800 př. n. l. se zde rozšířila kultura bojových seker, švédská varianta komplexu kultur se šňůrovou keramikou, spojená s příchodem populací se stepní genetickou složkou. náhled|upright=1.2|Bitva u Fýrisvelliru, malba z roku 1888
Počátky švédských dějin jsou velmi nejasné. Existenci silných kmenů zaznamenává na území Švédska Tacitus už v roce 98, když píše o panovníkovi, který vládl nad zemí Svealand. Následují zmínky o královstvích Svea Rike a Göta Rike. Pravděpodobně z dob, kdy si Svea Rike podrobila druhou z říší, pochází současný název Sverige. Prvním panovníkem sjednocené říše byl Erik Vítězný (vládl v letech 970–995). Přízvisko Vítězný si získal výhrou v bitvě u Fýrisvelliru, jíž odrazil invazi z jihu. Rozsah Erikova království je sporný. Mimo okolí jezera Mälaren mohlo sahat na jih k Baltskému moři u Blekinge. Saský kronikář Adam Brémský píše, že Erik krátce také ovládl Dánsko poté, co porazil krále Svena Vidlího vouse. Podle Flateyjarbok byl úspěšný, protože se spolčoval se sedláky proti aristokratické třídě jarlů. Zřejmě založil město Sigtuna. Erik byl podle ság švagrem dánského krále Haralda Modrozuba, jeho manželka byla sestrou polského krále a českého knížete Boleslava Chrabrého.
Začátkem středověku patřili Švédové mezi tzv. Vikingy, bojovné kmeny, kteří v 8.-11. století expandovali ze severských zemí (dnešní Norsko, Dánsko a Švédsko) do mnoha částí Evropy a po nějakou dobu je ovládali. Švédští vikingové (varjagové) tvořili elitní družiny ozbrojených kupců, kteří se zaměřili na východ. Po vodních tocích a plochách pronikali z Finského nebo Rižského zálivu k Volze nebo Dněpru. Po těchto vodních cestách postupovali dále k jihu, po Volze do arabských zemí a po Dněpru do Černého moře a Byzance, kde začali varjagové sloužit jako osobní garda byzantských císařů. Podle rozšířené normanské teorie vzniku ruského státu byli Varjagové zakladateli Kyjevské Rusi a její původní panovnické dynastie Rurikovců, která v carském Rusku vládla až do konce 16. století. náhled|vlevo|upright=1.2|Varjagové jako palácová garda byzantských císařů zobrazení v iluminovaném rukopise kroniky Ioanna Skylitza Σύνοψις Ἱστοριῶν, Synopsis historion Vikingští místní šlechtici či náčelníci (tzv. jarlové) si ze svého středu volili krále. Jeho moc však byla omezena mocí shromáždění svobodných mužů zvaného thing. V thingu se rozhodovaly důležité záležitosti, ale rovněž se zde hrály hry. Čest znamenala pro vikingy vše, a tak se velice často uchylovali k soubojům (tzv. holmgang), jež byly nedílnou součástí jejich životů a kultury. Postavení žen bylo patrně lepší než v jiných částech tehdejší Evropy. Je známo, že mohly muže žalovat, jestliže na ně sáhl. Podle toho, kam sáhl, se určilo, kolik musí zaplatit. Některé ženy byly i válečnicemi. náhled|upright=0.9|Mince ražená Olofem Skötkonungem Vikingové byli pohané. Přechod ke křesťanství byl složitý, postupný a občas násilný. Podle Adama Brémského byl v Dánsku pokřtěn již Erik Vítězný, zapomněl však na křesťanskou víru poté, co se vrátil do Švédska. Pokřtěn byl také druhý švédský král Olof Skötkonung, syn Erika Vítězného, a to okolo roku 1008 v Husaby misionářem Sigfridem. Podle Adama Brémského sice Olof až do své smrti zůstal křesťanem, ale protože většina Švédů byli stále pohané, jeho křesťanské aktivity se omezily jen na již pokřesťanštěnou provincii Götaland. Podle legendy byl Olof ve Stockholmu umučen poté, co odmítl obětovat pohanským bohům.
Hlavním časným zdrojem náboženského vlivu byla Anglie, díky kontaktu mezi Skandinávci a Sasy v Danelawu a s irskými misionáři. Německý vliv byl na začátku slabší, navzdory ranému misionářskému pokusu Ansgara. Náboženský vliv z Německa se však postupně ukázal jako dominantní, zejména po normanském dobytí Anglie. Přes úzké vztahy mezi švédskou a ruskou aristokracií neexistuje žádný přímý důkaz pravoslavného vlivu. Problémem byla patrně jazyková bariéra.
Pokřesťanštění v 11. a 12. století přispělo ke vzniku jednotného švédského státu, násilnou christianizaci si za svou politiku zvolil zejména král Stenkil, první panovník z rodu Stenkilů, který Švédsku vládl od roku 1060 až do roku 1125. Ještě Anund Gårdske (vládl kolem roku 1070) však byl svržen, když vydal zákaz lidských obětí v chrámu v Uppsale. Také Inge I. Švédský (1079–1084, 1087–1105) měl být svržen kvůli zákazu pohanských obětí. Právě Inge však roku 1087 znovudobyl Uppsalu, která byla náboženským centrem staré víry celého Švédska (a možná celé Skandinávie), starý chrám zapálil, zabil pohanského vzdorokrále Blot-Svena a znovu uzmul pro sebe trůn. To je v christianizačním procesu patrně zásadní mezník. Inge také přesunul královské sídlo do Götlandu, který byl více pokřesťanštěn, a kde měl větší podporu obyvatel. Blot-Sven bývá označován za posledního opravdu pohanského panovníka Švédska.
Ingeho mladší syn Inge II. zemřel bezdětný a jeho smrtí končí vláda Stenkilů. Manželka Ingeho II. Ulvhild Håkansdotter se později provdala za dánského krále Nielse a ještě později za Sverkera I. (podle některých teorií mimochodem vnuka Blota-Svena) a začala vláda dynastie Sverkerů.
Sverkerovci, Erikovci a Folkungovci náhled|Magnus IV. na iluminaci v Magnus Erikssons landslag, asi z roku 1350 V 11. století se na švédském trůně střídali zástupci dvou dynastií, a to rod Sverkerovců a rod Erikův, po kterých ve 12. století nastoupila dynastie Folkungů. Folkungové jsou známí svými vzájemnými, často krvavými půtkami.
Podle ruských letopisů a záznamů podnikli Sverker I. a Karel VII. Švédský neúspěšné křížové výpravy na východ. Některými historiky jsou švédské křížové výpravy na východ považovány jen za legendu, jiní oponují, že jsou klíčem k rostoucímu napětí mezi Švédskem a Ruskem, napětí, které mělo pokračovat po mnohá léta.
Erik IX. Svatý dal vzniknout prvnímu švédskému psanému zákoníku. Vnitropolitická situace byla ovšem krajně nestabilní – zavražděn byl král Sverker I., jeho nástupce Erik IX. Svatý, jehož mučednický kult rozšířili jeho potomci, jeho nástupce (a vrah) Magnus II. Švédský a jeho nástupce Karel VII. Švédský. I poté pokračovaly občanské války a nekonečné tahanice o trůn.
Během vlády Karla VII. bylo ve Švédsku založeno první arcibiskupství, v roce 1164. Švédské kostely se tím pádem mohly zcela odpoutat od závislosti na dánském arcibiskupství v Lundu. Šlo o důležitý krok k suverenitě Švédska a ohrazování se vůči vlivu Dánů, nejmocnějších Skandinávců ve středověku.
Tzv. jarl (náčelník) Birger Magnusson z Bjölbo, který od roku 1250 vládl jako regent za svého syna, nezletilého krále Valdemara Birgerssona, se pak zasloužil o připojení Finska ke Švédsku. Jarl Birger také založil město Stockholm. náhled|upright|vlevo|Brigita Švédská Za Magnuse IV. (vládl 1319–1364) působila nejuctívanější švédská světice Brigita Švédská. Její mystické vize silně ovlivnily středověkou ikonografii Kristova narození a očistce.
Nástup tříletého Magnuse IV. na trůn v roce 1319 také znamenal první spojení Švédska a Norska do jednoho státního celku, když Magnus, syn norské princezny Ingeborg, zdědil norský trůn od svého dědečka Haakona V. Nedospělost krále oslabila ve Švédsku královský vliv a vedla ke vzestupu pozemkové aristokracie a také měst. V roce 1359 král svolal první švédský parlament, Riksdag, do nějž byli pozváni zástupci měst, šlechtici i duchovní. To krále nicméně neuchránilo před šlechtickou vzpourou. Šlechta si vyhlédla v Meklenbursku nového adepta na trůn, Albrechta Meklenburského. Ten pak provedl do Švédska invazi, s pomocí německých hanzovních měst, a král byl skutečně svržen. Nepomohla mu ani pomoc norského krále Haakona VI. Albrecht se stal novým švédským panovníkem, ovšem za cenu toho, že jako první švédský král v historii musel v roce 1371 složit korunovační přísahu, ve které se zavázal převést řadu královských pravomocí na šlechtu. Král nebyl populární, mj. proto, že do úřadů dosazoval často Němce. Nicméně snahu dánského krále Valdemara IV. ho sesadit přestál a moc si udržel. Vaz mu srazil teprve pokus se vymanit z područí švédské šlechty. Když jí zabavil některé majetky, obrátili se šlechtici s žádostí o pomoc na dánskou královnu Markétu I. Tím nevědomky změnili chod švédských dějin a uvrhli Švédsko na delší čas pod dánskou hegemonii. Markéta totiž neváhala, Albrechta sesadila, sama uzurpovala trůn a nově spojila Dánsko a Švédsko (tedy i Norsko) do jednoho státu, jemuž se začalo říkat Kalmarská unie. Švédský král tak od té doby sídlil v Dánsku.
Kalmarská unie náhled|Markéta I., tvůrkyně Kalmarské unie