Gnaeus Pompeius Magnus (29. září 106 př. n. l. – 28. září 48 př. n. l.), někdy zmiňován jako Pompeius Veliký, byl význačný vojevůdce a neméně obratný politik na sklonku existence římské republiky. Ačkoli pocházel z italského venkova, jeho vojenské úspěchy, za něž mu diktátor Lucius Cornelius Sulla udělil cognomen Magnus – Veliký, mu zajistily místo mezi římskou nobilitou.
Pompeius vystupoval jako úhlavní soupeř Marca Licinia Crassa a spojenec Gaia Julia Caesara. Tito tři muži ovládli politickou scénu v době pozdní římské republiky, když spolu uzavřeli tzv. první triumvirát. Po Crassově smrti se vzájemný vztah mezi Pompeiem a Caesarem změnil v nepřátelství, které posléze přerostlo v občanskou válku, v níž se utkali o vládu nad římským státem. Pompeius, podporovaný optimáty, konzervativní a tradicionalistickou frakcí v římském senátu, nakonec Caesarovi podlehl. Nato uprchl do Egypta, kde však byl úkladně zavražděn.
Život náhled|259x259px|Gnaeus Pompeius Magnus
Mládí a politické začátky Pompeiův otec Pompeius Strabo byl neobyčejně bohatý muž, jenž pocházel z italského regionu Picenum. Nenáležel tedy ke starobylým římským rodům, které dominovaly římské politice, i přes tuto nevýhodu však dokázal vystoupat po jednotlivých stupních kariéry římského politika (cursus honorum). V roce 104 př. n. l. zastával quaesturu, v roce 92 př. n. l. působil jako praetor a v roce 89 př. n. l. vykonával úřad konzula.
Právě v této době krátce poté, co dokončil své vzdělávání, byl mladý Pompeius povolán ke službě ve spojenecké válce. Ve věku sedmnácti let se po otcově boku zúčastnil bojů proti povstalým Italům a plně se zapojil do otcových politických a vojenských záležitostí, v čemž pokračoval až do Strabonovy smrti o dva roky později. Podle Plútarcha, který projevoval vůči Pompeiovi jisté sympatie, byl velmi populární a svým vzhledem prý připomínal Alexandra Velikého.
Na počátku konfliktu mezi Gaiem Mariem a Luciem Corneliem Sullou zemřel Pompeiův otec, který tak mladíkovi přenechal kontrolu nad rodinným majetkem. Mariovci ovládali po několik dalších let Itálii, takže Pompeiovi, který patřil k aristokratické straně, nezbylo než se stáhnout do pozadí. Když se pokusil vrátit do Říma, byl ihned obžalován ze zpronevěry válečné kořisti, avšak byl zproštěn obvinění. K jeho osvobození patrně přispěla skutečnost, že byl zasnouben s Antistií, dcerou soudce. Když se v roce 84 př. n. l. roznesla zpráva, že Sulla je na cestě zpět do Itálie, Pompeius se okamžitě odebral do Picena a odvedl zde vojsko o síle tří legií z veteránů, kteří sloužili pod jeho otcem. Po Sullově příchodu o rok později se Pompeius přidal na jeho stranu. Sullovi bylo zřejmé, že o vládu nad Římem bude muset svést boj s mariovci, jimž stál v čele Gnaeus Papirius Carbo. Tři Pompeiovy legie se za této situace jevily jako vítaná posila. Teprve třiadvacetiletý Pompeius (který prokázal své vojenské schopnosti, když prakticky obklíčen čelil mariovcům) se úspěšně připojil se svými muži k Sullovi, takže mu Sulla vzdal úctu přiznáním titulu imperator. Toto spojenectví výrazně urychlilo Pompeiovu budoucí politickou kariéru, neboť Sulla se zanedlouho chopil absolutní moci v římském státě dosažením hodnosti diktátora. Pompeia poté přesvědčil, aby se rozvedl, načež ho oženil se svojí nevlastní dcerou Aemilií Scaurou (třebaže byla těhotná se svým stávajícím manželem), čímž si chtěl svého mladého spojence více připoutat.
Sicílie a Afrika Přestože kvůli svému mladému věku zatím nevykonával žádný veřejný úřad (takový občan se nazýval privatus), byl Pompeius velice bohatý muž a talentovaný generál, který toužil po slávě a moci. Během pokračujících bojů v Itálii se Pompeius vyznamenal jako jeden z nejschopnějších Sullových velitelů. Proto když se válka v Itálii chýlila ke konci, vyslal Sulla Pompeia na Sicílii a do Afriky, jež doposud ovládali mariovci. Pompeius snadno opanoval Sicílii v roce 82 př. n. l. Tento ostrov byl strategicky velmi významný, jelikož představoval hlavní zdroj obilí pro Řím. Bez kontroly Sicílie hrozilo městskému obyvatelstvu hladovění, což by mělo zřejmě za následek lidové bouře. Pompeius se s odporem na ostrově vypořádal se značnou tvrdostí, když nechal popravit Gnaea Papiria Carbona a mnohé jeho stoupence. Když si tamější občané stěžovali na jeho způsoby, pronesl Pompeius jeden ze svých nejslavnějších výroků: „Necitujte nám zákony, když třímáme meče v rukou!“ Pompeius rychle rozdrtil mariovské síly na Sicílii a v roce 81 př. n. l. se vypravil do Afriky, kde porazil Gnaea Domitia Ahenobarba a numidského náčelníka Hiarba.
Po této nepřetržité sérii vítězství byl Pompeius svými vojáky prohlášen imperatorem. V této době obdržel také přezdívku adulescentulus carnifex („mladistvý zabiják“) kvůli nelítostnosti, s níž zacházel se svými nepřáteli. V témže roce se vrátil zpět do Říma, kde byl nadšeně uvítán lidem, načež ho Sulla obdařil přízviskem Magnus („Veliký“). Většina římských historiků ovšem Sullu podezírala, že tento přídomek myslel čistě ironicky. Pompeiova ctižádostivost však nebyla plně uspokojena poctami, jichž se mu dostalo, a za svá africká vítězství požadoval triumf. Sulla nejprve odmítal. Když se ale Pompeius zdráhal rozpustit své legie a navíc se přiblížil k hradbám Říma, Sulla ustoupil Pompeiově neodbytnosti a dopřál mu, oč žádal. Aby však srazil Pompeiovu domýšlivost, uspořádal nejdříve vlastní triumf, po němž byla poskytnuta stejná výsada i Metellu Piovi. Pompeius tak oslavil svůj triumf až jako třetí v pořadí, přičemž Římané byli častým pořádáním těchto velkolepých slavností již poněkud znuděni. Pompeius se prý pokusil vstoupit do města na voze vlečeném slonem, nicméně toto velké zvíře nemohlo projít bránou, což spolu s dalšími komplikacemi Pompeia značně roztrpčilo.
Boj se Sertoriem a Spartakem 300px|náhled|Pompeius na minci vyražené jeho synem Sextem Pompeiem. Pompeiova reputace zdatného vojevůdce byla ještě utužena po potlačení Lepidova povstání (kterého původně podporoval jako uchazeče o konzulát, navzdory Sullovu odporu). Třebaže dosud nebyl zvolen konzulem, domáhal se nyní Pompeius prokonzulského imperia, neboť chtěl válčit s posledním mariovským generálem Sertoriem, který nalezl útočiště v Hispánii. Aristokraté v senátu se však začali obávat rostoucí moci tohoto mladého a úspěšného velitele a zdráhali se ho vybavit příslušnou pravomocí. Pompeius na to ale odpověděl, že nepropustí své legionáře, dokud mu nebude svěřeno velení. Kromě toho Sertorius již tři roky úspěšně odolával Quintu Caeciliu Metellu Piovi, jednomu z nejschopnějších Sullových generálů, a bylo tudíž nezbytné odeslat do Hispánie posily. Senát se po velkém váhání a bez nejmenšího nadšení rozhodl vyslat Pompeia v hodnosti prokonzula proti Sertoriovi.
Pompeius strávil v Hispánii dalších pět nebo šest let (76 až 71 př. n. l.), avšak ani on, ani Metellus nedokázali nad Sertoriem dosáhnout jasného vítězství či rozhodné převahy na bojišti. Válka skončila teprve, když Sertoria jeden z jeho vlastních důstojníků Marcus Perperna v roce 72 př. n. l. zrádně zavraždil. Perperna byl následně Pompeiem poražen v první bitvě, v níž se střetli. Celá Hispánie byla podrobena na počátku roku 71 př. n. l. V měsících po Sertoriově smrti prokázal Pompeius veliký talent při organizaci správy dobyté provincie. Svým spravedlivým a velkorysým zacházením si zjednal přízeň provinciálů v celé Hispánii.
Koncem roku 71 př. n. l., zatímco se Crassus vypořádával s povstáním otroků, vedených Spartakem, přibyl Pompeius se svojí armádou do Itálie. Při svém pochodu k Římu narazil na zbytky Spartakova vojska a zajal kolem 5000 otroků, kteří přežili rozhodující bitvu s Crassem na řece Silarus. Pompeius tyto uprchlíky pobil do jednoho, pročež si nárokoval zásluhu na konečném potlačení povstání. Tento jeho čin ale rozlítil Crassa, který byl skutečným vítězem nad Spartakem. Pompeiovi nespokojení rivalové, především Crassus, prohlašovali, že si Pompeius zcela neoprávněné přisvojil zásluhu na vítězství, ačkoli se na bojišti objevil prakticky až po skončení války. Rostoucí nepřátelství mezi Crassem a Pompeiem mělo přetrvat celé další desetiletí. Jejich vzájemná řevnivost zneklidňovala Římany, zvláště když oba přitáhli v čele svých vojsk k Římu, neboť mnozí si dobře vzpomínali na strašlivé boje mezi Mariem a Sullou.
Přestože Pompeius dosud nezastával quaesturu ani praeturu a nedosáhl ani zákonného věku (dokonce ani nebyl přítomen v Římě), ucházel se po příchodu do Itálie o úřad konzula. Jeho vojenská sláva mu zajistila popularitu mezi lidmi a jeho obdivovatelé v něm viděli nejlepšího velitele své doby. Jelikož bylo známo, že optimáti pohlížejí na Pompeia s velikou nevraživostí, mnoho lidí ho přestalo pokládat za příslušníka této strany, přičemž doufali, že se díky němu dočkají navrácení práv a výsad, o něž byli připraveni Sullou. 31. prosince 71 př. n. l. vstoupil Pompeius do Říma v triumfálním voze a oslavil tak již svůj druhý triumf, tentokrát za vítězství v Hispánii. Ještě předtím byl ve věku třiceti pěti let poprvé zvolen konzulem. Jeho úspěch mu zkalila jedině skutečnost, že za jeho kolegu v úřadě byl zvolen Crassus.
Konzulát, tažení proti pirátům Během svého konzulátu se Pompeius otevřeně rozešel s nobilitou a získal si tak ještě větší popularitu mezi prostými Římany. Pompeius byl od nynějška oblíbencem lidu, v důsledku čehož se optimáti stavěli velmi podezřívavě k jakémukoli jeho záměru. Pompeius navrhl a prosadil zákon navracející tribunům lidu jejich pravomoc, jíž jim odňal Sulla. Rovněž se svojí autoritou zasadil o přijetí zákona Lex Aurelia, navrženého praetorem Luciem Aureliem Cottou, podle něhož bylo půjčování na úrok dovoleno senátorům, jezdcům a tribunům státní pokladny (aerarium), čímž byli senátoři zbaveni exkluzivity, kterou jim zajistil Sulla. Při uskutečňování obou těchto opatření získal Pompeius podporu Caesara, s nímž díky tomu navázal blízké kontakty. Po nadcházející dva roky (69 a 68 př. n. l.) setrval Pompeius v Římě. Jeho výjimečné postavení ve státě bylo ještě umocněno, když byl dvakrát po sobě mimořádně ustaven prokonzulem, což byl do té doby v římských dějinách jev nevídaný.
V roce 67 př. n. l., dva roky po skončení jeho konzulátu, byl Pompeius jmenován velitelem námořních sil, s nimiž měl vést tažení proti pirátům, tehdy výrazně ohrožujícím plavbu ve Středozemním moři. Stejně jako u téměř kterékoli Pompeiovy úřední funkce i udělení tohoto velení předcházela vzrušená diskuze. Konzervativní frakce v senátu se obávala Pompeiova vlivu a podezírala ho z touhy po samovládě. Optimáti se proto za každou cenu snažili zamezit Pompeiovu jmenování. Proti nim stála hrstka senátorů spolu s Caesarem, která podporovala Pompeia. Za této situace navrhl tribun lidu Aulus Gabinius lidovému shromáždění zákon Lex Gabinia, jenž přiznával Pompeiovi velení v boji proti pirátům. Za tímto účelem byl vybaven zvláštní pravomocí absolutní kontroly nad mořem a pobřežím až do hloubky 50 mil do vnitrozemí. Současně byl nadřazen všem vojenským velitelům na Východě. Senátoři proti návrhu vystupovali s krajní úporností, nakonec však byl díky enormnímu uplácení hlasujících schválen.