František Tichý (25. března 1896 SmíchovMatriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv. Václava na pražském Smíchově – 7. října 1961 Praha) byl český malíř, ilustrátor, grafik a jevištní výtvarník.Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 525 Patřil k významným osobnostem české výtvarné avantgardy 20. století. V jeho díle má důležité místo malba a grafika s cirkusovou tematikou, která v sobě nesla hlubší podtext spojený s autorovými úvahami o podstatě umělecké tvorby, smyslu života, osudu člověka a jeho existenci.
Život František Tichý se narodil v nemajetné rodině bednáře a obchodního příručího Aloise Tichého a Alžběty, roz. Kratochvílové. Měl staršího bratra Václava a nevidomou sestru Antonii. Chodil do německé školy na Smíchově, kde ho učil kreslení Johann Bauch, strýc malíře Jana Baucha. Hlavní slovo v rodině měla matka, která si jako posluhovačka přivydělávala praním prádla a roznášením novin. Všimla si Františkovy záliby v kreslení a zavedla ho do učení v litografické firmě Koppe a Belmann na Smíchově. Kromě toho navštěvoval večerní kursy kreslení, kde se seznámil se svým doživotním přítelem Janem Bendou. Výuční list získal v roce 1914. Během války se živil jako poslíček a vystřídal několik dalších zaměstnání. Jeho bratr Václav přišel při bojích na frontě o obě nohy.
V letech 1917 až 1923 studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Jakuba Obrovského a později u Franze Thieleho a Karla Krattnera. Z této doby se datuje jeho dlouholeté přátelství s Josefem Sudkem. V roce 1919 si najal první samostatný ateliér a osamostatnil se. Přivydělával si restaurováním uměleckých děl a v roce 1920 začal spolupracovat jako výtvarník se Švandovým divadlem. Měl rád prostředí českých hospod, kde se setkával s prostými lidmi a občas si vydělával zpěvem a recitací v kabaretech. Dalším zdrojem jeho příjmů byla od roku 1922 spolupráce se satirickým časopisem Kopřivy, kam přispíval kresbami karikatur z prostředí cirkusu a býčích zápasů.
Na jaře roku 1923 odešel Tichý z Akademie ještě před řádným ukončením studia. Učil se raději sám podle svých vzorů jako byli Honoré Daumier, Jan Preisler, Bohumil Kubišta nebo Emil Filla. V dalších letech se živil jako knižní grafik, ilustrátor, výtvarný redaktor v Melantrichu a navrhoval také plakáty a reklamní tabule. Začal se více věnovat i volné tvorbě: maloval portréty, zátiší a stále častěji volil náměty ze světa cirkusu a hudby. V březnu 1928 byly jeho práce poprvé vystaveny samostatně ve výkladních skříních prodejny Krásná jizba. V letech 1928–1930 působil také jako výtvarný redaktor s časopisech Eva a Trn.
V březnu 1930 odcestoval se svou přítelkyní Marií Hráskou do Francie s cílem pokračovat do Jižní Ameriky, kde mu jeho známý nabídl místo v litografické dílně v Sao Paolu. Při čekání na odjezd, které se protahovalo kvůli politickým nepokojům v Brazílii, strávili několik měsíců v jižní Francii. Tichý zde navrhoval kostýmy pro Pinderův cirkus, podnikal výlety po Provenci a seznámil se s místními býčími zápasy. Rozhodl se, že zůstane ve Francii a bude se věnovat malování. Koncem listopadu se přestěhoval do Paříže.
Ubytoval se ve čtvrti Plaisance v ulici rue de Vanves. Zdejší skupinu malých domků obývala kolonie umělců, z českých také Bohuslav Martinů a jeho přítel Jan Zrzavý. S Martinů se Tichý stýkal už od poloviny 20. let. Během společného pobytu v Plaisance vzbudil Tichý u Martinů bližší zájem o ruskou literární klasiku.
První rok v Paříži se Tichý živil tapetováním a malováním bytů. V roce 1932 se oženil s Marií Hráskou a narodil se jim syn František. Pilně se věnoval vlastní malířské tvorbě a s podporou svých přátel, především Josefa Sudka, prezentoval své obrazy v Praze. Začátkem roku 1934 byla v Krásné jizbě v Praze uspořádána Tichého první samostatná výstava, která obsahovala 55 obrazů a kreseb z let 1931–1933. Pařížské období bývá považováno za vrchol Tichého malířské tvorby. Vedle technické stránky, v níž se projevil z počátku vliv George Seurata, se proměnila obsahová a tematická podoba jeho díla. Rozšířily se hlavní námětové okruhy a posílil se důraz na symbolický význam obrazu. Příkladem jsou oleje Kouzelník s kartami (1932), Hadí muž (1931), Artista s talíři (1931), Hráči kulečníku (1932), Břichomluvec (1934), Zátiší s červenou rybou (1933), Bílí černoši (1933), Kouzelník (1934).
V roce 1935 se s rodinou vrátil do Prahy jako známý a uznávaný malíř. Kromě cirkusových námětů vytvořil několik portrétů Josefa Sudka a objevila se i díla s erotickým nádechem jako Bílá černoška (1936) nebo Siesta (1937). Po roztržce s Uměleckou besedou byl v roce 1936 přijat do Spolku výtvarných umělců Mánes a koncem roku 1937 zde představil na samostatné výstavě 99 kreseb z minulých pěti let. V rámci expozice československého moderního umění se zúčastnil mezinárodní výstavy v Paříži a získal stříbrnou medaili. Pro nakladatelství Družstevní práce upravoval knižní publikace a vytvořil soubor devíti velikonočních pohlednic. Stále více se věnoval grafické tvorbě, v níž se objevil námět commedie dell’arte s postavami Harlekýna a Colombiny. V souvislosti s válečným ohrožením se do jeho díla promítl motiv milosrdného samaritána.
V roce 1939 se Tichý přestěhoval do ateliéru v Říšské (dnes Bělohorské) ulici, který užíval až do konce života. V letech 1940 a 1941 obdržel podporu České akademie věd a umění na uměleckou činnost. Vytvořil ilustrace k Cervantesovu Donu Quijotovi a řadě dalších knih. Navrhoval plakáty a šperky. V následující letech namaloval několik portrétů a objevil se nový obraz Paganiniho a motiv Capriccia. Uspořádal čtyři výstavy kreseb, ilustrací a grafiky v Praze. Koncem války pobýval v Brně a Kroměříži.
V letech 1945 až 1951 byl profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde vyučoval kresbě a grafice. V roce 1946 byl zvolen členem České akademie věd a umění. V sezóně 1947–1948 spolupracoval s Národním divadlem, pro které vytvořil jevištní výpravu k Verdiho opeře Aida a Stravinského baletu Petruška.
V roce 1951 byl Tichý z ideologických důvodů donucen odejít z Vysoké školy uměleckoprůmyslové, když již o dva roky dříve byla uzavřena jeho třída. Jeho malířské práce z tohoto období mají silně autobiografický charakter a odráží se v nich jeho bezvýchodné duševní rozpoložení – Břichomluvec (1948), Oběšený Harlekýn (1948) Paganini (1949) Milosrdný Samaritán (1949), Scapino (1951). V letech 1951–1953 spolupracoval s filmovým studiem na výtvarné koncepci pěti filmů, mj. Cirkus bude a Hudba z marsu.! V roce 1956 se v Praze konaly dvě jeho autorské výstavy. V polovině padesátých let z důvodu počínající nervové choroby pracoval převážně na objednávku a tvořil ilustrace k novinovým povídkám a návrhy knižních obálek. V roce 1957 vytvořil na papíře několik prací – svůj poslední autoportrét (Co čumíš), Chiméry Dona Quijota, Štěstěna a Krasojezdkyně. V dubnu 1958 se František Tichý nervově zhroutil a v průběhu dlouhodobé léčby onemocněl rakovinou. V roce 1960 vzniklo několik závěrečných prací a v Praze se konala poslední samostatná výstava. Obsahovala pouze portréty a nesla název Tváře. Nakladatelství československých výtvarných umělců vydalo Tichého monografii od Františka Dvořáka. Na jaře 1961 byl František Tichý jmenován zasloužilým umělcem (spolu s Josefem Sudkem). Zemřel v nemocnici ve věku 65 let a je pochován v Praze na Břevnovském hřbitově.
Velká posmrtná výstava životního díla Františka Tichého se konala v Praze v Mánesu a v Nové síni v roce 1962. Od té doby bylo uspořádáno téměř 80 výstav, většinou komorního charakteru. Galerie hlavního města Prahy uspořádala soubornou výstavu v Domě U Kamenného zvonu na přelomu let 2002–2003 a současně byla vydána monografie Františka Tichého od Tomáše Wintera.
Dílo
Volná tvorba František Tichý byl výraznou uměleckou individualitou – solitér, který stál mimo všechny umělecké skupiny a proudy. Jeho přínos je v poetickém, velmi lidském a osobitě pojatém díle vytříbené techniky. Jeho hlavním charakteristickým znakem je cit pro ladnost pohybu figury a schopnost citlivého pojetí práce se světlem. Objekty na obrazech vytvořené pevnými liniemi, světlem a stínem doprovázel jemnými barevnými odstíny.
Používal různé výtvarné formy (uhel, kvaš, suchá jehla, pastel, akvarel, olej). Tichého malířské dílo čítá 196 olejů , soupis grafického díla má 307 položek. Přesto, že jeho tematický i výrazový rejstřík je velice bohatý – zátiší, motivy městské krajiny, portréty, stále se vracel v nejrůznějších variantách k postavám ze světa cirkusových a varietních manéží.
Už v počátcích své tvorby se Tichý inspiroval světem cirkusů a varieté, který viděl jako podobenství tragických poloh lidského života. Zároveň byl pro něho podobenstvím o podstatě umělecké tvorby, kterou chápal jako vrcholný okamžik, za jehož zdánlivou lehkostí a efektem zůstává skryta usilovná práce. Ztotožňoval vlastní umělecký výkon s výkonem artisty v cirkuse. První litografie na toto téma jsou již z počátku dvacátých let (Hrazdařka, 1921). Práce z druhé poloviny dvacátých let (Mávající clowni, 1927) nesou ještě pozůstatky expresivní barevnosti. Dalšími tématy byly portréty a zátiší. Začínal kresbami pro své přátele a příbuzné, které měly blízko ke karikatuře. Hledal svůj osobitý výraz, ale v oblasti malby ještě narážel na technické obtíže. K jeho výtvarným projevům patřily dlouhé tahy štětcem a expresivní výraz (Portrét malíře Bendy 1924, Portrét paní Bendové 1925, Zátiší s lahví a ovocem 1927, Zátiší s dýmkou II 1927).
Rozhodující význam pro umělecký vývoj Františka Tichého měl pobyt ve Francii v letech 1930 až 1935. Získal technickou jistotu, změnil se jeho malířský rukopis a barevné cítění. Na počátku dával přednost technice kvaše a akvarelu, což vylehčilo jeho paletu a umožnilo rozpustit obrysy v sestavu barevných bodů. Vliv George Seurata ho vedl k vytváření prostoru obrazu pomocí barevných skvrn a posílení poetického dojmu (Clown v manéži 1931, Artista s talíři 1931). Postupně nalezl svou vlastní techniku spočívající v dokonalém zvládnutí kresby a metodické práci s plochou a obrysem. Pomocí technických prostředků, využitím světla a barev posílil Tichý symboliku svých obrazů a jejich psychologický rozměr (Hadí muž 1931, Kulečník 1933, Kouzelník s kartami – Bílý cylindr 1932). Život ve Francii a kontakt s tamním uměleckým světem přinesl Tichému mnoho nových inspiračních zdrojů, které rozšířily jeho námětové okruhy: býčí zápasy (Corridas de toros 1932), etnické primitivní umění (Bílí černoši 1933), městské scenérie (Kavárna 1933, Podzemní dráha v Paříži 1934, Pařížské střechy 1935). Věnoval se také malbě zátiší, mezi nimiž zvláštní místo zaujímá kvaš Chardinovy brýle (1931). Hlavním tématem zůstávaly postavy z cirkusového prostředí (hlavy klaunů, klaun Grock, kouzelníci) a objevil se motiv břichomluvce jako symbol rozpolcenosti člověka (Břichomluvec 1934). K nejznámějším a nejvýraznějším obrazům Tichého z tohoto období patří rozměrný olej Kouzelník (149×100 cm), který začal tvořit v roce 1934. Po návratu z Paříže chtěl malbu setřít a obraz rozřezat, protože nebyl s prací spokojen. Vymluvil mu to přítel Josef Sudek a obraz si vzal k sobě do bytu. V roce 1944 jej Tichému vrátil a ten na něm v následujících letech znovu pracoval. Nikdy jej však nepovažoval za dokončený, vadil mu zejména nesoulad mezi figurou a pozadím.