Marshallovy ostrovy, [maršalovy] plným názvem Republika Marshallovy ostrovy, jsou ostrovní stát v mikronéské části Oceánie. Tento suverénní stát leží severně od rovníku a západně od 180. poledníku na severozápadě Tichého oceánu, východně od Federativních států Mikronésie, jihozápadně od Havaje, severozápadně od Kiribati a severně od Nauru. Území se skládá z 29 korálových atolů a pěti hlavních ostrovů, jakož i asi z 1 200 dalších malinkých ostrůvků, rozdělených do dvou ostrovních řetězců: Ratak na východě a Ralik na západě. Všechny ostrovy jsou ploché a velmi nízké. Podnebí je tropické rovníkové. Na ploše 181 km² žije 42 000 obyvatel, což z Marshallových ostrovů činí rozlohou třetí nejmenší stát v Oceánii a sedmý nejmenší suverénní stát na světě, a zároveň čtvrtý nejméně lidnatý stát v Oceánii a osmý na světě. Hlavním a největším městem je Majuro, kde žije přibližně polovina populace ostrovů. Drtivá většina obyvatel jsou Maršalzané, úředními jazyky jsou maršálština a angličtina. Drtivá většina obyvatel se hlásí ke křesťanství, převážně k protestantským denominacím.

Austronésští osadníci dorazili na Marshallovy ostrovy již ve 2. tisíciletí př. n. l. a přinesli s sebou jihovýchodní asijské plodiny, včetně kokosových ořechů, maoty (škrobnaté áronovité rostliny Cyrtosperma merkusii) a chlebovníku, stejně jako domestikovaná kuřata, díky čemuž se ostrovy staly trvale obyvatelnými. Prvními Evropany, kteří tyto ostrovy navštívili, byla španělská námořní výprava Alonsa de Salazara, která v roce 1526 dorazila k ostrovu Taongi. V roce 1528 připlula na Marshallovy ostrovy další španělská loď pod vedením Álvara de Saavedry. V 50. letech 19. století začali na ostrovy přicházet američtí protestantští misionáři a západní obchodní zájmy. V 70. a 80. letech 19. století dominovali ekonomice němečtí obchodníci s koprou a Německá říše připojila Marshallovy ostrovy jako protektorát v roce 1885.

Japonské císařství obsadilo ostrovy na podzim roku 1914 na počátku první světové války a po jejím skončení se ostrovy a další bývalé německé kolonie v Tichomoří severně od rovníku staly japonským Mandátním územím Tichomořské ostrovy. Ostrovy během druhé světové války obsadily Spojené státy americké a po válce je spravovaly jako součást Poručenského území Tichomořské ostrovy. V letech 1946 až 1958 provedly Spojené státy 67 jaderných testů na atolech Bikini a Enewetok. V roce 1965 zřídila vláda Spojených států Kongres Mikronésie, což byl plán na posílení samosprávy tichomořských ostrovů. V květnu 1979 udělily Spojené státy (USA) americké Marshallovým ostrovům nezávislost tím, že uznaly jejich ústavu a prezidenta Amatu Kabuu. Plné suverenity, respektive samosprávy, bylo dosaženo na základě Dohody o volném sdružení se Spojenými státy.

Republika Marshallovy ostrovy jsou unitární prezidentskou republikou, hlavou státu i vlády je prezident, zákonodárná moc náleží jak vládě, tak jednokomorové zákonodárné Nitijele. Ostrovy jsou ve svobodném sdružení s USA, které jim poskytují obranu, dotace a přístup k některým americkým agenturám. Vzhledem k malému množství přírodních zdrojů je bohatství ostrovů založeno na ekonomice služeb, stejně jako na rybolovu a zemědělství; pomoc ze Spojených států na základě dohody o volném sdružení představuje velký podíl na hrubém domácím produktu. V indexu lidského rozvoje se země umístila na 108. místě. Marshallovy ostrovy jsou členem Organizace spojených národů, Světové banky, Tichomořského společenství, Fóra tichomořských ostrovů, Organizace afrických, karibských a tichomořských států a Aliance malých ostrovních států.

Název Evropské mapy a námořní mapy pojmenovaly tuto skupinu ostrovů po britském kapitánovi Johnu Marshallovi, který tuto oblast prozkoumal v roce 1788.

Dějiny Austronésští osadníci dorazili na Marshallovy ostrovy již ve 2. tisíciletí př. n. l. a přinesli s sebou jihovýchodní asijské plodiny, včetně kokosových ořechů, maoty (škrobnaté áronovité rostliny Cyrtosperma merkusii) a chlebovníku, stejně jako domestikovaná kuřata, díky čemuž se ostrovy staly trvale obyvatelnými.

Prvními Evropany, kteří tyto ostrovy navštívili, byla posádka španělské námořní výpravy pod vedením Alonsa de Salazara, která v roce 1526 dorazila k ostrovu Taongi, jenž pojmenovala Isla de San Bartolomé (Ostrov svatého Bartoloměje). Jednalo se o přeživší členy rozsáhlejší výpravy, která vyplula ze Španělska v roce 1525 pod vedením Garcíi Jofreho de Loaisy. V roce 1528 připlula na Marshallovy ostrovy další španělská loď a navštívila Ujelang a Enewetak, tentokrát pod vedením Álvara de Saavedry, který se tudy vracel z Ostrovů koření zpět do Ameriky. Později španělské galeony obvykle pluly po tichomořské trase dále na sever a Marshallovým ostrovům se vyhýbaly. alt=Jaluit station, Marshall Islands, ca. 1880. Picture published in Südsee-Erinnerungen, p 123.|vlevo|náhled|Německá obchodní stanice na atolu Jaluit s marshallskou kánoí typu korkor v popředí, kolem roku 1880 Evropské mapy a námořní mapy pojmenovaly tuto skupinu ostrovů po britském kapitánovi Johnu Marshallovi, který tuto oblast prozkoumal v roce 1788. Američtí protestantští misionáři a západní obchodní zájmy se zde začaly objevovat v 50. letech 19. století. V 70. a 80. letech 19. století dominovali ekonomice němečtí obchodníci s koprou. Třebaže Španělsko vzneslo na ostrovy nárok a považovalo ostrovy za součást své kolonie Španělská Východní Indie, Německá říše připojila Marshallovy ostrovy jako protektorát v roce 1885. Na ostrovech dál vládli náčelníci pod dohledem německé správy, která organizovala vzkvétající vývoz kopry.

Po vypuknutí první světové války Japonsko (stojící na straně Trojdohody) využilo příležitosti a ostrovy obsadilo; japonskou správu po válce potvrdila i Společnost národů a svěřila ostrovy Japonskému císařství jako tzv. mandátní území Tichomořské ostrovy. Během druhé světové války, v období od února do března 1944, Američané dobyli japonské pozice na atolech Kwajalein, Eniwetok a Majuro, čímž japonská přítomnost na ostrovech skončila. Po válce roku 1947 rozhodla Rada bezpečnosti Organizace spojených národů ponechat Marshallovy ostrovy, Mikronésii, Palau a Severní Mariany jako poručenské území Tichomořské ostrovy pod správou Spojených států amerických. V jeho rámci tvořily Marshallovy ostrovy jeden ze 6 ostrovních distriktů. náhled|Obyvatelé atolu Bikini byli v březnu 1946 násilně vysídleni ze svého ostrova před zahájením americké operace Crossroads, v rámci níž se prováděly zkoušky atomových bomb V letech 1946 až 1958 provedli Američané na atolech Bikini a Eniwetok celkem 67 pokusných jaderných výbuchů o celkové síle 108 megatun TNT. V souvislosti s jadernými pokusy museli být vystěhováni obyvatelé atolu Rongelap. Rozsáhlé oblasti byly zamořeny radiací na desítky let.

Dne 1. listopadu 1952 byla na atolu Eniwetok otestována první vodíková bomba na světě s kódovým označením „Mike“, což mělo za následek značný radioaktivní spad v této oblasti.

V průběhu let byla americkou vládou vyčištěna pouze jedna z více než 60 ostrovů a obyvatelé stále čekají na odškodnění ve výši 2 miliard dolarů, které jim přiznal Tribunál pro jaderné nároky. Mnozí z ostrovanů a jejich potomků stále žijí v exilu, protože ostrovy zůstávají silně radioaktivně kontaminované.

V roce 1965 zřídila vláda Spojených států Kongres Mikronésie, což byl plán na posílení samosprávy tichomořských ostrovů. Dne 1. května 1979 byly Marshallovy ostrovy prohlášeny autonomní republikou a v roce 1986 vstoupila v platnost Dohoda o volném přidružení se Spojenými státy americkými, čímž se Republika Marshallovy ostrovy stala suverénním státem. Jedinou oblastí, za niž Američané zodpovídají, zůstala obrana ostrovů. Dohoda byla od té doby několikrát pozměněna, poslední verze byla přijata v roce 2004. Poručnictví bylo ukončeno na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 683 ze dne 22. prosince 1990. Do roku 1999 obdrželi ostrované v rámci této dohody 180 milionů amerických dolarů za pokračující využívání atolu Kwajalein Spojenými státy, 250 milionů amerických dolarů jako odškodnění za jaderné zkoušky a 600 milionů amerických dolarů v rámci dalších plateb.

Navzdory ústavě byla vláda z velké části ovládána tradičními náčelníky ostrovů (Iroij), místní aristokracií.Teprve v roce 1999, po obviněních z politické korupce, byla aristokratická vláda svržena a prezident Imata Kabua byl nahrazen tzv. prostým občanem Kessaiem Notem.

V únoru 2018 se Marshallovy ostrovy staly první zemí na světě, která uznala svou kryptoměnu jako vlastní zákonné platidlo pro digitální měnu.

Státní symboly Vlajka

Vlajka Marshallových ostrovů je tvořena tmavě modrým listem o poměru stran 1:2 se dvěma kosými, vějířovitě se rozšiřujícími pruhy, směřujícími z dolního rohu do horního cípu. Horní trojúhelník je oranžový, dolní je bílý. V žerďovém poli je bílá hvězda se čtyřiadvaceti cípy. Čtyři z cípů jsou delší a směřují k okrajům listu.Vlajka Marshallových ostrovů na Flags of the WorldZpravodaj Vexilolog č. 72, červen 2019

Znak

Státní znak Marshallových ostrovů nebyl po vyhlášení republiky nikdy zaveden, jeho funkci plní státní pečeť. Ta byla zavedena v roce 1979, v roce 1992 upřesněna zákonem, ale objevuje se v různých barevných podobách.

Hymna

Hymna Marshallových ostrovů je píseň Forever Marshall Islands (). Autorem slov a hudby je první prezident státu, Amata Kabua.

Geografie upright=1.5|náhled|Mapa Marshallových ostrovů vpravo|náhled|Letecký pohled na Majuro, jeden z mnoha atolů, které tvoří Marshallovy ostrovy náhled|Pláž u ostrůvku Eneko, Majuro náhled|Pohled na pobřeží atolu Bikini z ptačí perspektivy náhled|Marshallovy ostrovy Marshallovy ostrovy jsou ostrovní zemí v Oceánii na severozápadě Tichého oceánu. Souostroví leží severně od rovníku a západně od 180. poledníku v regionu Mikronésii, asi 1 000 km východně od Federativních států Mikronésie, 3 500 km jihozápadně od Havajských ostrovů, 500 km severozápadně od Kiribati a 600 km severně od Nauru. Území se skládá z 29 korálových atolů a pěti hlavních ostrovů, jakož i asi z 1 200 dalších malinkých ostrůvků. Všechny ostrovy jsou ploché a velmi nízké, v průměru 2 m a zřídka více než 3 m nad hladinou moře. S celkovou rozlohou pouhých 181 km² jsou Marshallovy ostrovy třetím nejmenším státem v Oceánii a sedmým nejmenším suverénním státem na světě, avšak vzhledem k rozptýlenému uspořádání ostrovů mají Marshallovy ostrovy 24. největší výlučnou ekonomickou zónu na světě o rozloze 2 000 000 km². Země leží mezi 4° 30′ a 15° severní šířky a 160° 50′ a 172° východní délky, ostrovy se rozkládají na ploše přibližně 470 000 km².

Ostrovní zemi lze rozdělit na dvě souostroví, osmnáct ostrovů na západě tvoří souostroví Ralik, což v maršálštině znamená „západ slunce“, a zbývajících šestnáct ostrovů na východě tvoří souostroví Ratak (nebo Radak), což v maršálštině znamená „východ slunce“. Souostroví jsou od sebe vzdálena asi 250 km a obě se táhnou se od severozápadu k jihovýchodu v délce asi 1 200 km. Nejdůležitějšími ostrovy jsou atoly Kwajalein a Majuro, na tom druhém žije polovina populace státu a tvoří i hlavní město země. Největším ostrovem je Kwajalein (plocha pevniny 16 km²), atol který obklopuje lagunu o rozloze 1 700 km², největší lagunu na světě. Nejvyšší bod země, který dosahuje výšky pouhých deseti metrů, se nachází na atolu Likiep. Nejsevernějším ostrovem republiky je ostrov Bokak (nebo Taonga) v souostroví Ratak: leží 280 km severozápadně od atolu Wake, který je nyní pod kontrolou Spojených států amerických. Nejjižnějším ostrovem Marshallových ostrovů je atol Ebon, nejzápadnějším ostrovem je Ujelang, který se nachází v souostroví Ralik, a nejvýchodnějším ostrovem je Knox v souostroví Ratak. Průměrná nadmořská výška celé země činí 2 m. Podnebí je tropické rovníkové, teplé, vlhké a deštivé po celý rok.