náhled|upright|Státní znak Argentinské republiky Dějiny Argentiny lze rozdělit na čtyři hlavní části: předkolumbovská éra (do 16. století), španělská koloniální vláda (cca 1530 až 1810), éra budování nezávislého státu (1810 až 1880) a jako poslední éra moderní Argentiny (zhruba od 1880). První náznaky lidské činnosti na území současné Argentiny lze datovat až 13 000 let do minulosti. Psaná historie započala až s příchodem španělských kolonistů, čímž začala španělská vláda nad oblastí Río de la Plata. Následně bylo toto území spravováno prostřednictvím různých lokálních územních jednotek (resp. států podřízených Španělsku) až po místokrálovství Río de la Plata, které bylo posledním španělským subjektem na území regionu. Vlastní vláda místních obyvatel bez španělského vlivu začala de facto tzv. Květnovou revolucí v roce 1810, čímž byl zahájen proces přechodu k nezávislosti nejen Argentiny, ale i dalších států v regionu. Následovalo vyhlášení nezávislosti 9. července 1816 a vítězný vojenský konflikt se Španělskem a jeho roajalistickými podporovateli. Vývoj pokračoval vnitřními konflikty, které se projevily dokonce občanskými válkami. O počátcích moderní Argentiny na současných základech je možné hovořit od roku 1861.
Předkolumbovská éra vpravo|náhled|Přibližné rozložení indiánských jazyků v době příchodu Španělů. První stopy lidské činnosti na území současné Argentiny pocházejí ještě z paleolitu, další stopy pocházejí z období mezolitu a neolitu. Dle současných poznatků však zůstávala většina území Argentiny dlouhou dobu bez lidské přítomnosti. Na území moderní Argentiny žilo před příchodem Evropanů přibližně 20 kmenů původních obyvatel. Současné odhady uvádějí tehdejší populaci v rozmezí 300 000 až 900 000 obyvatel. V Argentině žily dva druhy původních obyvatel, jedněmi byli kmeny nomádů na úrovni lovců a sběračů (Alakalufové, Yamanové nebo Yaghanové a Tehuelčové). Právě Tehuelčové se stali inspirací pro jméno Patagonie, protože chodidla obutá do jejich typické obuvi zanechávala velké stopy a tak jim Španělé začali říkat Patagonci, tedy Velké nohy. Část těchto kmenů do současnosti žije na jihu Argentiny, včetně Ohňové země. Vzhledem ke kočovnému způsobu života nezanechaly tyto kmeny po sobě žádné stavby, resp. obdobné stopy, jako indiáni v Peru či Mexiku. Mezi řekami Uruguay a Paraná žily kmeny (Mepeneové, Coreatesové, Chanaesové, atd.), které se živily lovem, rybolovem a sběrem rostlin.
O něco vyspěleji žil kmen Guaraníů na severu současné Argentiny. Obýval především oblasti Misiones a Corrientes a z hlediska evropských dějin by se dal zařadit na úroveň doby bronzové. Tito obyvatelé se dokázali živit i zemědělstvím, pěstovali brambory a kukuřici. Guaraníové díky tomu žili na jednom místě mnohem déle než jiné kmeny v oblasti. Vytvářeli tak osady s větším množstvím domů.
Druhou a zřejmě nejvyspělejší skupinou byly indiánské kmeny, žijící na západě současné Argentiny, v okolí pohoří Andy. Tyto kmeny však netvořily jednotný celek, byly velmi rozdílné a hovořily odlišnými jazyky. Tuto odlišnost způsobovala izolovanost jednotlivých andských údolí, která jednotlivé kmeny obývaly. Část z těchto kmenů však také žila nomádským způsobem života na úrovni lovců a sběračů (podobně jako indiáni na východě a jihu země). Některé z těchto nomádských kmenů však časem změnily způsob života a začaly se věnovat zemědělství, kmen Djagitů dokonce vytvořil zavlažovací systémy a terasovitá pole, která se už blížila úrovni Inků. Tyto pozitivní vývojové změny však souvisely s expanzí Incké říše, která se postupně rozšiřovala směrem na jih. Kromě vojáků se tak do oblasti dostávali i inčtí obchodníci a úředníci. Známá Incká cesta se v průběhu 16. století dostala až na území současné argentinské provincie Mendoza. Už tehdy okolní indiánské kmeny a osídlení vykazovaly znaky inckého vlivu. náhled|upright|Mapučové v bitvě s Inky. Zřejmě nejvýznamnějším indiánským kmenem žijícím na území současné Argentiny je kmen Mapučů, známý také pod označením Araukáni. Tento kmen dorazil na území Argentiny ze sousedního Chile až v průběhu 17. století. Během velmi krátké doby však ovládl velké území Patagonie a pampy (nížiny v Jižní Americe). Poté, co Mapučové od Španělů získali koně, stali se rychle velmi zručnými jezdci. Zabývali se chovem dobytka, ne však zemědělstvím. Postupně však začali organizovat loupežné nájezdy na jiné kmeny a později i na bílé osadníky. Araukáni odolávali evropským kolonizátorům nejdéle, moc nad rozsáhlými jižními územími si udrželi až do poloviny 19. století.
Španělská koloniální éra
Příjezd Španělů V roce 1453 dobyl osmanský sultán Mehmed II. Konstantinopol. Díky tomu se Osmanské říši podařilo výrazně omezit obchod mezi Evropou a Dálným východem, na který uvalila velmi vysoké clo a poplatky. Z tohoto důvodu potřebovaly evropské křesťanské státy nalézt nové cesty na východ, které by se vyhnuly území Osmanské říše. Až Kryštof Kolumbus přesvědčil španělské vládce, že do Asie dokáže doplout západní cestou. Ale ještě před skutečným objevem Nového světa začaly spory mezi Španělskem a Portugalskem o neprozkoumaná území. Tyto rozepře rozhodl papež, nicméně později pokračovala vzájemná jednání mezi zástupci obou království, která vyvrcholila podepsáním tordesillaské smlouvy v roce 1494. Smlouva stanovila dělicí linii nových území na 350 námořních mil západně od ostrovů Zeleného mysu, díky čemuž získalo Portugalsko rozsáhlá území budoucí Brazílie. K samotnému objevu Ameriky došlo v roce 1492, ale až Ital Amerigo Vespucci rozpoznal, že se skutečně jedná o nový světadíl a na jeho počest dostal nový světadíl své jméno. Největším lákadlem pro objevitele byly drahé kovy, které jednak vlastnily místní indiánské civilizace a které se hojně nacházely i v nalezištích některých částí Ameriky.
Objevení a první osidlování Río de la Plata vpravo|náhled|Juan Diaz de Solís a jeho expedice objevují Río de la Plata (1515). V roce 1512 byl na místo vrchního královského lodivoda Španělska jmenován Juan Diaz de Solís. V roce 1514 španělský (tehdy stále formálně aragonský král) král Ferdinand II. vyslal Solíse prozkoumat nově objevený Tichý oceán. Solís se plavil podél východního pobřeží Ameriky, až v roce 1515 narazil na velkou říční deltu, kterou nazval Mar Dulce, tedy Sladké moře (dnešní Río de la Plata). Na počátku roku 1516 se dostal až k dolnímu toku řeky Uruguay. Zde však padl do zajetí členů domorodého kmene Charrue, kteří jeho a několik jeho vojáků před zraky zbývajících členů expedice (kteří zůstali na lodích) zabili a následně snědli. Navzdory tragickému konci výpravy se ve Španělsku šířily zvěsti o bohatém vládci, který se měl nazývat Argentino, tedy král stříbra. Z toho vznikly předpoklady, že území Río de la Plata jsou bohaté na stříbro (což se však později nepotvrdilo), přičemž právě tyto fámy daly následně i jméno regionu, kterému se začalo říkat Argentina (z latinského argentum, tedy stříbro) a velkému vodnímu ústí zase Río de la Plata, tedy Stříbrná řeka (ze španělského la plata, tedy stříbro).
vlevo|náhled|Pedro de Mendoza založil Buenos Aires 2. února 1536. Na obrázku je Buenos Aires krátce po svém založení. Po trase, po níž se plavil Solís se později vydali dva Portugalci a to Fernão de Magalhães a Rui Faleiro, oba však v službách španělského krále. V roce 1520 se jim podařilo objevit průliv, kterému dali jméno Průliv Všech svatých, později však dostal současný název Magalhãesův průliv. Následně se dostali až do Tichého oceánu, který se ovšem tehdy nazýval Jižní moře, až Magalhães ho přejmenoval na Pacifik, tedy Klidné moře. V roce 1526 dosáhli členové další expedice Mys Horn, což je nejjižnější část souostroví Ohňová zem. Král Karel V. rozdělil dolní část Jižní Ameriky na vodorovné pásy, které se táhly od západu k východu. Jeden z těchto pásů král přidělil král Pedro de Mendozovi, který poté v roce 1535 zahájil velkou expedici (17 lodí a 1 600 lidí), jejímž úkolem bylo osídlení Río de la Plata a následně se měla expedice po řekách přeplavit až do Peru a nakonec k Tichému oceánu (což tehdy bylo považováno za proveditelné). V únoru 1536 dosáhla území současného Buenos Aires. Zde se členové výpravy vylodili a nazvali toto místo Nuestra Señora del Buen Ayre, tedy Naše Paní dobrého větru (počeštěle něco jako „Panna Maria Dobrovětrová“)..
Území kolem nové osady však bylo spíše nehostinné. Místní indiáni byli zpočátku k Španělům přátelští a pomáhali jim poskytováním potravin. Později se však vzájemné vztahy (hlavně vinou Španělů) velmi zhoršily. Španělské území trpělo nedostatek potravin, což nutilo Španěly chovat se vůči indiánům ještě více nepřátelsky ve snaze získat jídlo. To vedlo k prvnímu obléhání Buenos Aires v červnu 1536. Ani indiáni však nedisponovali dostatečnými zásobami potravin a tak obležení osady po nějakém čase ukončili. I tak však z původní expedice zůstala naživu pouze třetina členů. Na místní indiány nepůsobil ani psychologický efekt jízdy, který velmi pomohl Španělům v boji proti Inkům a jiným vyspělým indiánským civilizacím na severu. Část z osadníků v čele s Mendozou se později přesunula severněji, kde vybudovala novou osadu. V roce 1537 se však Mendoza rozhodl oblast opustit. V Buenos Aires tak zůstalo zhruba 100 lidí. Vzhledem k velmi špatným životním podmínkám zůstalo Buenos Aires v roce 1541 zcela opuštěné, jeho obyvatelé se přesunuli severněji do města Asunción, které se v té době stalo centrem španělské kolonizace regionu. O průnik do Peru přes Río de la Plata se následně pokoušelo několik dalších výprav, avšak též bez úspěchu. V polovině 16. století již Španělé vzdali snahy o dosažení Tichého oceánu přes La Platu.
Postupně začali vlastní výpravy do oblasti organizovat i Španělé z Peru, které bylo v té době již stabilní a poměrně bohaté. V roce 1542 španělský kapitán Diego de Rojas jako první Evropan prozkoumal vnitrozemí současné Argentiny. Další průzkumníci přicházeli ze sousedního Chile. Jeden z nich, Francisco de Aguirre založil v roce 1553 osadu Santiago del Estero. Následně začali chilští kolonisté zakládat osady v kraji Cuyo (region na západě současné Argentiny) ve snaze o získání lepšího propojení s oblastí Río de la Plata. Zde založili v roce 1561 osadu Mendoza, v roce 1562 zase osadu San Juan. V roce 1573 bylo o něco východněji založeno město Córdoba. V dalších letech došlo k založení i jiných významných měst jako Salta (1582), La Rioja (1591), či San Salvador de Jujuy (1593).
Druhé založení Buenos Aires a další osidlování vpravo|náhled|upright|Juan de Garay v roce 1580 založil podruhé Buenos Aires. V roce 1580 se rozhodl baskický Španěl Juan de Garay uspořádat novou výpravu, která by vyrazila z Paraguaye směrem na jih, resp. jihovýchod. Dne 11. června 1580 se expedice dostala na místo bývalé osady Buenos Aires, kde se Garay rozhodl tuto osadu založit znovu. Toto datum je tak považováno za druhé a konečné založení města Buenos Aires. Tuto expedici tvořilo pouze 66 mužů, z nich bylo jen 10 Španělů, zbytek byli tzv. mestici, tedy míšenci mezi bělochy a indiány. Noví osadníci se poučili z chyb prvních osadníků a s domorodými obyvateli vycházeli mnohem lépe. Postupně došlo k založení desítek nových osad, přesto bylo toto území osídleno pouze několika tisíci nových osadníků. Jelikož území současné Argentiny neoplývalo stříbrem (které tam všichni hledali) a nebyly tam ani jiné zajímavé suroviny (které by objevitelé tehdy dokázali najít), začala se nová sídla budovat především v místech indiánských osad, protože původní obyvatelstvo bylo v podstatě to jediné, co uměli evropští osadníci využít. Výjimku tvořila pouze dvě přístavní města a to Buenos Aires a Santa Fe (říční přístav), které nebyly postaveny na místě předchozích indiánských osad. Typizovaná nová města byla všechna zakládána na stejném principu. Centrum tvořilo hlavní náměstí (plaza), kde se nacházel kostel, cabildo (tedy budova městské rady) a další důležité budovy, kolem náměstí se v šachovnicovém rozložení nacházely parcely pro obytné domy osadníků.