náhled|Někdejší sídlo StB v pražské Bartolomějské ulici, tzv. kachlíkárna Státní bezpečnost (zkratka StB, hovorově estébáci, slovensky Štátna bezpečnosť, ŠtB) byla československá politická policie a zpravodajská služba, která byla ihned od svého vzniku v roce 1945 pod kontrolou Komunistické strany Československa (KSČ).
Vznikla 30. června 1945 jako jedna z neuniformovaných složek Sboru národní bezpečnosti (SNB), díky obsazení Ministerstva vnitra ministrem Václavem Noskem sloužila k ovládnutí mocenských pozic a likvidaci protivníků komunistického režimu. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byla jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru.
Zanikla rozkazem ministra vnitra Richarda Sachera 15. února 1990 a některé její úlohy převzal nově vzniklý Úřad pro ochranu ústavy a demokracie FMV.Historie vzniku, Bezpečnostní informační služba ČR - Kdo jsme .
Struktura a normy Práva a povinnosti StB stanovil zákon č. 149/1947 Sb.,Zákon č. 149/1947 Sb. Dostupné online . který zároveň předpokládal její budoucí sloučení s kriminálními složkami. K prosinci 1947 k ní byly přičleněny zpravodajské složky a novelizovaný zákon o národní bezpečnosti 286/1948 Sb. ještě rozšířil její pravomoci. V tomto údobí již bylo jejím úkolem identifikovat, vyšetřovat a zpracovávat (případně i likvidovat) oponenty KSČ a komunistického režimu.
Využívané objekty Hlavním sídlem StB byla budova v pražské Bartolomějské ulici (slangově tzv. kachlíkárna; dnes objekt využívá Policie ČR), jako snad nejbrutálnější vyšetřovna nechvalně proslul tzv. hradčanský Domeček. StB užívala mnohé objekty také konspiračně, tak např. část břevnovského kláštera (malý nebo také Sartoriův konvent) využívala pod názvem „Montážní ústav“.BUBEN, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. Díl II, svazek II. Praha : Libri, 2004. S. 55. Krajské správy StB využívaly 794 konspiračních a 538 propůjčených bytů.
Historie a činnost náhled|Maskovaný fotoaparát určený pro fotografování v noci. Přístroj sovětské výroby náhled|Parník, zařízení užívané StB pro rozlepování tajně cenzurovaných dopisů
Před Vítězným únorem Známy jsou dehonestační akce okolo Sergeje Ingra, Vladimíra Krajiny, Prokopa Drtiny a Petra Zenkla (neúspěšné) a představitelů Demokratické strany (Ján Kempný, Miloš Bugár), které uspěly a oba poslanci, kteří se nechali vydat trestnímu stíhání, aby se před soudem očistili, byli na základě podvržených důkazů odsouzeni do vězení. Již v této době používala StB nezákonné metody jako bylo mučení, vynucování přiznání a aplikování drog.
Za komunistické totality Státní bezpečnost se koncem 40. let snažila po vzoru sovětské NKVD stát hlavní a nadřazenou policejní složkou, pod kterou by spadala i běžná pořádková a kriminální policejní práce. Po takovém sovětském vzoru také v roce 1950 vniklo Ministerstvo národní bezpečnosti pod vedením Ladislava Kopřivy. Proti této snaze se postavil mimo jiné tehdejší ředitel pražské kriminální policie Karel Kalivoda, nakonec se tehdy podařilo udržet všechny policejní složky samostatně s tím, že jediným zastřešujícím orgánem bylo právě MNB a StB se stala jednou z jeho podřízených složek. Poté, co roku 1953 MNB zaniklo opětným sloučením s Ministerstvem vnitra, se novým ministrem vnitra stal Rudolf Barák.
Náčelníkem Hlavní správy Státní bezpečnosti (po reorganizaci náčelníkem I. správy Ministerstva vnitra) byl od července 1952 do listopadu 1961 pplk. Jaroslav Miller, který pod sebe přímými rozkazy soustředil veškerou moc nad rozvědnou i kontrarozvědnou činností StB.
Po roce 1968 prošla StB velkou personální a funkční krizí, protože do emigrace odešli i někteří její vyšší představitelé (např. Jaroslav Frolík).
Vyšetřovací metody Po únoru 1948 se praktiky násilného vyšetřování staly naprosto běžnými a obecnými, notně podporovány sovětskými školiteli a pozorovateli. Byly hojně používány zejména při přípravě vykonstruovaných procesů proti politickým a ideovým odpůrcům komunismu či nespolehlivým občanům. Případy úmrtí nebo doživotního zmrzačení vyslýchaných byly tolerovány, nebo dokonce považovány přímo za žádoucí. Po výslechu StB zemřeli například filozof Jan Patočka, Karel Lukas či kněz Josef Toufar. StB též s nejvyšší pravděpodobností prováděla vraždy nepohodlných osob, (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda).
Akce v zahraničí StB se snažila vybudovat zpravodajskou síť po sovětském vzoru, což ale nebylo v silách tehdy 12milionového Československa. Soustředila se proto zejména na státy západní Evropy, severní a jižní Ameriky – v roce 1953 měla v 17 zemích světa obsazeno jen 57 ze 150 tabulkových míst, ale jen 37 operativních pracovníků, a to jak na diplomatických postech, tak i v Československé tiskové kanceláři, Československé námořní plavbě atd. Náčelník Miller si v této souvislosti stěžoval, že s výjimkou Rakouska se StB nepodařilo infiltrovat žádné významnější posty v cílových zemích, přestože nové plány počítaly s rozšířením sítě až na 42 zemí světa.
Agenti StB v 50. letech podnikali ilegální akce i v zahraničí, známý je například únos posledního předúnorového předsedy ČSSD Bohumila Laušmana, který emigroval, z Rakouska zpět do Československa (1953).
Rozsah činnosti V roce 1954 měla StB kolem 13 tisíc kmenových zaměstnanců, v polovině osmdesátých let registrovala 75 tisíc tajných spolupracovníků. Na počátku šedesátých let StB podle historiků evidovala a kontrolovala kvůli podezření z takzvané protistátní činnosti téměř 100 tisíc lidí. Na konci osmdesátých let měla vojenská kontrarozvědka 969 příslušníků, centrála 1575 agentů, 1292 důvěrníků. Krajské správy StB měly 7200 agentů, 7300 důvěrníků, využívaly 794 konspiračních a 538 propůjčených bytů.Paměť národa: StB byla tajná politická policie určená k šikanování
Po sametové revoluci 1989 V letech 1991-2 byly přijaty dva lustrační zákony, které zakazovaly bývalým příslušníkům a agentům Státní bezpečnosti, členům Lidových milicí nebo vysoce postaveným komunistům účast v důležitých státních funkcích, u některých soudů nebo ve veřejnoprávních médiích. Zákon se nevztahoval na volené funkce. Někteří lidé kvůli lustračním zákonům museli svoje posty opustit nebo naopak některé funkce nezískali. Normy přinesly i řadu soudních sporů. Mnoho lidí se například cítilo poškozeno tím, že je Státní bezpečnost evidovala jako konfidenty údajně bez jejich vědomí. Některé soudní spory přetrvaly desítky let.
V říjnu 1992 demokratický režim odsoudil tři bývalé nejvyšší funkcionáře. Alojz Lorenc dostal čtyři roky vězení, někdejší náčelník Hlavní správy kontrarozvědky Karel Vykypěl tři a půl roku a bývalý ministr vnitra František Kincl tři roky odnětí svobody.
V květnu 2021 byl někdejší kapitán Státní bezpečnosti Vladimír Mareček odsouzen na 5,5 roku do vězení. Je to nejpřísnější pravomocný trest, který české soudy uložily bývalému příslušníkovi StB.
V září 2021 soud uznal vinnými Karla Hájka, Rudolfa Peltana, Zbyňka Dudka a Jiřího Šimáka, bývalé příslušníky StB, za šikanu při takzvané akci Asanace.
Hodnocení StB náhled|Průkazka člena StB (vydaná roku 1945) Podle řady autorů, odborníků i vyšetřovatelů zločinů StB (např. Pillerova komise, Antonín Kratochvil, Karel Kaplan) byli vyšetřovatelé StB (zejména v období největšího teroru) v drtivé většině lidé bez zkušeností a schopností, kteří neuznávali a nebo neznali zákony a jedinou autoritou pro ně byla strana a její přání. Nedostatky důkazů i vlastních schopností nahrazovali krutými metodami výslechů. Někteří autoři srovnávají StB s gestapem (např. Antonín Kratochvíl, Vladimír Škutina, Artur London), někteří pak podotýkají, že gestapu šlo více o „skutečné viníky“. Podobně hovořil i bývalý příslušník StB z 50. let Miloš Kocman. Podle bývalého disidenta Petra Placáka se příslušníky StB nestávali lidé z ideologických důvodů, ale proto, že toužili po moci nebo kariéře. Pokud vstoupili do KSČ, udělali to kvůli kariérnímu postupu či získání dalších výhod.
Bývalí příslušníci StB, pokud sloužili u policie i po roce 1990, navíc ke svým normálním důchodům pobírají i pravidelné měsíční renty, jejichž výše začíná na deseti tisících korunách, ovšem výjimkou nejsou ani mnohem vyšší částky.http://domaci.ihned.cz/c1-45491630-zadne-vyhody-necekam-rika-prevadec-poslali-ho-do-uranovych-dolu
Seznamy příslušníků a spolupracovníků StB náhled|Svazky StB očima Sylvy Chňapkové Po listopadu 1989 se na veřejnosti objevily první, neúplné, seznamy příslušníků a spolupracovníků StB, tzv. „Cibulkovy seznamy“. Reakce některých z těch, kteří byli v seznamech uvedeni, vyšly v knize Osočení (Toronto 1993, Brno 2000), kde někteří tvrdí, že se do Cibulkových seznamů dostali neprávem, jiní vysvětlují okolnosti vzniku spolupráce.Osočení : pravdivé příběhy lidí z "Cibulkova seznamu". Brno : Host, 2000. 417 s. V seznamech byl například uveden spisovatel a režisér Ivan Vyskočil, který v roce 1977 odmítl podepsat Antichartu, a proti uvedení v seznamech jako spolupracovník StB se úspěšně bránil soudní cestou.
O více než desetiletí později, v březnu 2003, zveřejnilo Ministerstvo vnitra další, také neúplné seznamy. Ty jsou (zejména pokud jde o spolupracovníky) předmětem soudních sporů, které mají dosáhnout vymazání záznamů těch, kteří se cítí být zaneseni neoprávněně. Hlavní problém těchto seznamů je, že až na nepatrné výjimky se zakládají pouze na archivních svazcích – tj. obsahují pouze jména příslušníků a spolupracovníků, kteří ukončili spolupráci nebo pracovní poměr před rokem 1989 a jejichž svazky byly tudíž v době mocenských změn uloženy v archivu a nemohly být proto zavčas zničeny.
V únoru 2007 informoval ministr vnitra Ivan Langer o projektu Otevřená minulost, jehož cílem má být „co nejúplnější otevření a přiblížení archivních fondů všem občanům České republiky“Langer: Dědictví StB je hrozné, ale zvládnout to musíme rozhovor online, iHNed.cz, 31.1.2007 Přístup do archivů StB má být jednodušší, iHNed.cz, 5.2.2007 Kilometry spisů StB budou na webu, slíbil Langer, iHNed.cz, 14.2.2007: „Realizuji projekt Otevřená minulost, v jehož rámci chci maximálně zpřístupnit archivy bývalé StB. Zřídil jsem Archiv bezpečnostních složek a noví lidé, kteří tam přišli, jsou pro mě nadějí, že se to podaří. Prvním krokem bylo propuštění 8 bývalých pracovníků StB, kteří tam do té doby pracovali.“ (Ivan Langer) „K úplnému odtajnění by mohlo dojít do deseti let.“ (Pavel Žáček)
Struktura StB náhled|Svědectví o přístupu k podezřelému ve vyšetřovací vazbě: „... manželka se má připravit na vystěhování, neboť Miroslav Sýkora „dostane provaz“. Struktura Státní bezpečnosti se v průběhu její existence mnohokrát měnila. Například v roce 1953 po sloučení MNB a MV byla StB konstituována jako samostatná I. správa MV která měla 302 příslušníků, z toho 180 přiděleno 9 operativním odborům a 25 záložním odborům.
1., 2., 3. odbor – získávání informací z nepřátelských zemí, pronikání do zpravodajských služeb v těchto zemích 4., 5. odbor – získávání informací o činnosti emigrantů v nepřátelských zemích a jejich spolupráci s tamními rozvědkami 6. odbor – odhalování nepřátelských záměrů čsl. občanů na zahraničních cestách, ochrana zastupitelských úřadů před vnější špionáží 7. odbor – příprava vysílání spolupracovníků do zahraničí a spojení s nimi 8. odbor – vyhodnocování získaných agenturních zpráv 9. odbor – ?
Obecně v té době StB trpěla naprostým nedostatkem vzdělaných členů a pracovníků. Ze 180 agentů, připravovaných k vyslání do zahraničí v roce 1953, mělo jen 19 lidí vysokoškolské vzdělání a 20 lidí maturitu. Poněkud paradoxně vyzníval fakt, že většina připravovaných agentů tehdy ani řádně neznala řeč státu, kam měli být vysíláni. Podle náčelníka Millera za to mohl fakt, že vzdělané osoby si pro sebe nárokovaly i jiné složky státní správy a StB v tomto zůstávala upozaděna, takže se musela při náboru soustředit spíše na oddané dělnické kádry s nízkým všeobecným rozhledem a slabou jazykovou vybaveností.