Nezávislý stát Chorvatsko (, NDH) bylo označení pro chorvatský stát, existující v dobách druhé světové války jako loutková země Nacistického NěmeckaCroatia . Microsoft Encarta Online Encyclopedia; retrieved 8 September 2009.„Yugoslavia“, Holocaust Encyclopedia. United States Holocaust Memorial Museum; retrieved 8 September 2009. Archived 31 October 2009. a Fašistické Itálie pod vládou tehdejších ustašovců. Vznikl v částech okupované Jugoslávie 10. dubna 1941 po invazi mocností Osy. Jeho území se rozkládalo na většině území dřívější Chorvatské bánoviny, dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, jakož i některých částí dnešního Srbska (Srem) a Slovinska, ale také vylučovalo mnoho chorvatských oblastí v Dalmácii (do konce roku 1943), Istrii ve prospěch Itálie a dále regionů Mezimuří a Baranje.
Po celou dobu své existence byl NDH řízen jako stát jedné strany fašistickou organizací Ustašovců, které vedl Poglavnik.Titul „Poglavnik“ byl původně vytvořen Ustašovci pro Ante Paveliće jako vůdce hnutí. V roce 1941 byl institucionalizován v NDH jako titul nejprve předsedy vlády (1941–1943) a poté hlavy státu (1943–1945). Po celou dobu ji držel Ante Pavelić (1889–1959) a stala se jeho synonymem. Překlad termínu se liší. Kořenem slova je chorvatské slovo „glava“, což znamená „hlava“ („Po-glav(a)-nik“). Doslovnější překlad je „předák“, zatímco „vůdce“ zachycuje spíše význam tohoto termínu (ve vztahu k německému „Führer“ a italskému „Duce“). Režim se zaměřil na Srby, Židy a Romy jako součást rozsáhlé kampaně genocidy, stejně jako na antifašistické nebo disidentské Chorvaty a bosenské Muslimy. Podle Stanleyho G. Payna „zločiny v NDH úměrně překonalo pouze nacistické Německo, Rudí Khmerové v Kambodži a několik extrémně genocidních afrických režimů.“ Na území kontrolovaném Nezávislým státem Chorvatsko existovalo mezi lety 1941 a 1945 22 koncentračních táborů. Největší tábor byl Jasenovac.Concentration camps other than Jasenovac in the Independent State of Croatia, Holocaustresearchproject.org; accessed 4 December 2015. Dva tábory, Jastrebarsko a Sisak, byly pouze pro děti.
Stát byl oficiálně monarchií po podepsání zákonů Zvonimirovy koruny dne 15. května 1941.Hrvatski Narod (newspaper)16.05.1941. no. 93. p. 1., Public proclamation of theZakonska odredba o kruni Zvonimirovoj (Decrees on the crown of Zvonimir), tri članka donesena 15.05.1941.Die Krone Zvonimirs, Monatshefte fur Auswartige Politik, Heft 6 (1941) p. 434. Princ Aimon, vévoda z Aosty, který byl jmenován italským králem Viktorem Emanuelem III., zpočátku odmítl korunu převzít v opozici k italské anexi Dalmácie, většinově obydlené Chorvaty, anektované jako součást italské iredentistické agendy a vznik Mare Nostrum („Naše moře“). Vévoda později krátce přijal trůn kvůli tlaku Victora Emmanuela III a byl titulován jako Tomislav II. Chorvatský, ale nikdy se z Itálie do Chorvatska nepřesunul.Rodogno, Davide; Fascism's European empire: Italian occupation during the Second World War; p. 95; Cambridge University Press, 2006
Od podpisu Římských smluv 18. května 1941 až do italské kapitulace 8. září 1943 byl stát územním kondominiem Německa a Itálie. Takže 15. dubna 1941 se Pavelić dostal k moci, i když velmi omezené, v novém ustašovském státě pod záštitou německých a italských sil. Ve stejný den německý Führer Adolf Hitler a italský Duce Benito Mussolini uznali chorvatský stát a prohlásili, že jejich vlády se rády zúčastní s chorvatskou vládou určování hranic státu.Graubard, Stephen R. (1993). Exit from Communism. p. 153. Transaction Publishers; Frucht, Richard C. (2005). Eastern Europe: An Introduction to the People, Lands, and Culture. p. 429. ABC-CLIO; Banac, Ivo (1988). With Stalin Against Tito: Cominformist Splits in Yugoslav Communism. Cornell University Press, p. 4; V následném procesu norimberský vojenský tribunál dospěl k závěru, že NDH není suverénním státem. Podle tribunálu „Chorvatsko bylo vždy součástí okupované země“.
V roce 1942 Německo navrhlo Itálii převzít vojenskou kontrolu nad celým Chorvatskem z potřeby odvelet německé jednotky z Chorvatska na východní frontu. Itálie však nabídku odmítla, protože nevěřila, že by sama zvládla nestabilní situaci na Balkáně. Po pádu Mussoliniho a příměří Italského království se spojenci Tomislav II. abdikoval na svůj chorvatský trůn: NDH dne 10. září 1943 prohlásila, že Římské smlouvy jsou neplatné a anektovala část Dalmácie, která byla postoupena Itálii. NDH se pokusil anektovat Zaru (dnešní Zadar), která byla od roku 1920 uznaným územím Itálie a dlouho objektem chorvatského iredentismu, ale Německo to nedovolilo.
Geografie Geograficky NDH zahrnoval většinu dnešního Chorvatska, celou Bosnu a Hercegovinu, část dnešního Srbska a malou část dnešního Slovinska v opčině Brežice. Na severozápadě sousedil s nacistickým Německem, na severovýchodě s Maďarským královstvím, na východě se srbskou správou (společná německo-srbská vláda), na jihovýchodě s Černou Horou (italský protektorát) a podél její pobřežní oblasti s fašistickou Itálií.
Administrativní dělení Nezávislý stát Chorvatsko měl čtyři úrovně správních rozdělení: Velké opčiny (velike župe), okresy (kotari), města (gradovi) a opčiny (opcine). V době svého založení měl stát 22 velkých opčin, 142 okresů, 31 měst a 1006 obcí.
Nejvyšším stupněm správy byly velké opčiny (Velike župe), v čele každé z nich stál velký župan. Po kapitulaci Itálie bylo NDH Němci povoleno anektovat části oblastí Jugoslávie dříve obsazené Itálií. Aby se tomu vyhovělo, byly změněny hranice opčiny a byla vytvořena nová opčina Sidraga-Ravni Kotari. Kromě toho byl 29. října 1943 Němci samostatně vytvořen Kommissariát Sušak-Krk (), který měl fungovat jako nárazníková zóna mezi NDH a RSI v oblasti Fiume, aby „vnímal zvláštní zájmy místního obyvatelstva proti [I]talianům“Ein General im Zwielicht, Memoirs of General Edmund Glaise von Horstenau, vol 76, p. 307, Books.google.com; accessed 4 December 2015..
1 Baranja</tr> 2 Bilogora</tr> 3a Bribir-SidragaUntil 10/09/43</tr> 3b BribirAfter 10/09/43</tr> 4 Cetina</tr> 5 Dubrava</tr> 6a Gora</tr> 6b Gora-Zagorje</tr> 7 Hum</tr> 8 Krbava-Psat</tr> 9a Lašva-Glaž</tr> 9b Lašva-Pliva</tr> 10 Lika-Gacka</tr> 11 Livac-Zapolje</tr> 12 Modruš</tr> 13 Pliva-Rama</tr> 14 Pokupje</tr> 15 Posavje</tr> 16 Prigorje</tr> 17 Sana-Luka</tr> 18 Usora-Soli</tr> 19 Vinodol-Podgorje</tr> 20 Vrhbosna</tr> 21 Vuka</tr> 22 Zagorje</tr> 23 Sidraga-Ravni Kotari</tr>
Historie
Na konci 30. let byly antijugoslávské tendence v chorvatské společnosti nezanedbatelné. Odtržení od neoblíbeného království (vládla srbská dynastie) přivítala většina veřejnosti, včetně vlivné Chorvatské selské strany (HSS). Uchopení moci ustašovským hnutím a přímé zapojení do války, cizí okupace a násilná politika vůči příslušníkům jiných národů však vyvolala buď pochybnosti, nebo odpor. Členové HSS byli několikrát vyzváni, aby přešli k režimu, učinila to však jen malá část, která byla značně neaktivní a i nadále zachovávala nepřátelský až rezignovaný postoj k tehdejší situaci. Mezi srbským obyvatelstvem rostly sympatie k partyzánskému hnutí a komunistům, kteří hlásali rovnost všech národů v nové a federativní Jugoslávii.
Navázání kontaktů a vytipování vhodné chvíle pro vyhlášení nezávislosti připravil pro chorvatské fašistické představitele německý zástupce, Edmund Wessenmayer.
Krátce po vstupu německých armád do Jugoslávie vyhlásil proto dne 10. dubna 1941 v Záhřebu domácí představitel ustašovců Slavko Kvaternik ve jménu Ante Paveliće Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska – NDH). Vyhlášení bylo odvysíláno rádiem do všech koutů tehdejšího Chorvatska.
Nový stát měl rozlohu okolo 100 000 km² a 6,5 miliónu obyvatel. 12. dubna byla sestavena provizorní chorvatská vláda. 15. dubna dorazil Ante Pavelić do Záhřebu a přijal titul vůdce národa, poglavnik. 17. dubna sestavil Pavelić svoji vládu z domácích i exilových představitelů Ustaše. Členy byli např. Slavko Kvaternik (ministr Domobrany), Andrija Artuković (ministr vnitra), Mile Budak (ministr školství), nebo Mladen Lorković (ministr zahraničí). Parlament, sabor, byl čistě formální institucí. Nový režim prohlásil za svůj cíl vytvoření „křesťansko-korporativního státu“.
Italský vliv Mussolini a Ante Pavelić měli blízké vztahy už před válkou. Oba pohrdali královstvím Jugoslávie. V Londýnské smlouvě (1915) bylo Itálii přislíbeno, že na konci první světové války získá od Rakousko-Uherska Dalmácii. Mírová jednání v roce 1919, ovlivněná čtrnácti body vyhlášenými americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem (1856–1924), však vyzvala k národnímu sebeurčení a určila, že dotyční Jugoslávci si toto území právem zaslouží. Italští nacionalisté byli rozzuřeni. Italský nacionalista Gabriele d'Annunzio zaútočil na Fiume (kde žila smíšená populace Chorvatů a Italů) a prohlásil ji za součást italského regentství Carnaro. D'Annunzio se prohlásil za „Duceho“ z Carnara a jeho revolucionáři v černých košilích měli kontrolu nad městem. D'Annunzio byl známý tím, že se zapojoval do vášnivých projevů, jejichž cílem bylo přitáhnout chorvatské nacionalisty k podpoře jeho akcí ak opozici vůči Jugoslávii.Bosworth, Richard J.B. Mussolini's Italy (2005). New Work: Allen Lane. pp. 112–113.
Chorvatští nacionalisté jako Pavelić se proti změnám hranic postavili. K těm došlo po 1. světové válce. Nejen, že Mussolini zkopíroval D'Annunziovu symboliku, ale také D'Annunziovu výzvu k chorvatské podpoře demontáže Jugoslávie jako zahraničněpolitického přístupu Mussoliniho k Jugoslávii. Pavelić vedl jednání s Itálií od roku 1927, která zahrnovala obhajování výměny území za suverenitu, ve které by toleroval Itálii anektovat její nárokované území v Dalmácii výměnou za to, že Itálie podpoří suverenitu nezávislého Chorvatska.Bernd Jürgen Fischer (ed.). Balkan strongmen: dictators and authoritarian rulers of South Eastern Europe. Purdue University Press, 2007, p. 210.
Ve třicátých letech, když byli Pavelić a Ustašovci donuceni jugoslávskou vládou odejít do exilu, jim Mussolini nabídl útočiště v Itálii, umožnil jim používat cvičiště k přípravě na válku proti Jugoslávii. Výměnou za tuto podporu Mussolini požadoval, aby Pavelić souhlasil s tím, že se Dalmácie stane součástí Itálie, pokud Itálie a Ustašovci úspěšně povedou válku proti Jugoslávii. Přestože byla Dalmácie územím obývaným převážně Chorvaty, byla součástí různých italských států, jako byla Římská říše a Benátská republika v předchozích staletích a byla součástí iredentistických požadavků italského nacionalismu.
Na setkání mezi německým ministrem zahraničí Ribbentropem a jeho italským protějškem Cianem v Imperial Hotelu ve Vídni 21. a 22. dubna 1941 požadovala Itálie jaderské pobřeží od Rijeky po Kotor a personální unii Itálie a Chorvatska pod savojskou dynastií. Ribbentrop tušil, že italské požadavky by Pavelićův režim zničily. Navíc italská generalita ani italský král příliš nepodporovali Mussoliniho dalmatské výboje. Proto došlo ke kompromisu, ve kterém Itálie získala jen část dalmatského pobřeží od Zadaru po Split a většinu dalmatských ostrovů. Do své sféry vlivu dostala Itálie moři bližší polovinu NDH, severní část připadla do zájmové oblasti Německa. Oba státy do svých sfér umístily vlastní vojenské jednotky.
Podle římské dohody z 18. května 1941, ve které byla určena i chorvatsko-italská hranice, si Chorvatsko nesmělo postavit válečné námořnictvo ani stavět vojenské objekty na jaderském pobřeží a nemohlo uzavírat bez italského vědomí mezinárodní smlouvy. Chorvatská armáda byla v italské zájmové sféře podřízena italské. Za panovníka NDH byl vybrán italský princ Aimon, vévoda ze Spoleta, který měl nastoupit jako Tomislav II. Do Chorvatska však nikdy nepřijel. Chorvatsko a Itálie uzavřely i společnou měnovou a celní unii. Přistoupení k Ose podepsalo Chorvatsko 15. května 1941 v Benátkách.