, či džez (z angličtiny), je původně severoamerický hudební styl, který vznikl na začátku 20. století mezi afroamerickou komunitou na jihu USA, smícháním afrických a evropských hudebních stylů. Jeho africké kořeny se projevují hlavně v používání blue tónů, odpovídaček, improvizace, polyrytmů, synkop a tečkovaných (houpavých) skupin not. Později jazz přebíral i prvky populární hudby. Původ slova jazz, které bylo pro označení této hudby poprvé použito okolo r. 1915, je nejasný, avšak pravděpodobně se jedná o zkomolenou zkratku jas(mine) v narážce na jasmínový parfém, populární v New Orleans té doby.
V jazzu vznikala od jeho počátku řada podžánrů, od neworleanského dixielandu, datovaného do prvního desetiletí 20. století, přes swing v podání big bandů ze 30. a 40. let, bebop ve 40. letech, rozmanitý latinský jazz a jeho kombinace, např. afrokubánský jazz a brazilský jazz z 50. a 60. let, jazz-rock fusion ze 70. let, až po např. acid jazz.
Původ Do roku 1808 bylo dovezeno do USA skoro půl milionu černošských otroků, především ze západní Afriky. Otroci si s sebou „přivezli“ silné hudební tradice. Africká hudba byla většinou účelová, pomáhala při práci (pracovní písně), nebo byla součástí kmenových rituálů, včetně bojových pokřiků. Podle africké tradice měly písně jednohlasou melodii a používali odpovídačky (call-and-response), ale bez evropské představy harmonie. Rytmy odrážely africký způsob mluveného projevu. Používala se pentatonická stupnice, prokládaná blue tóny v blues a jazzu.
Na začátku 19. století rostl počet černošských hudebníků, kteří se učili hrát na evropské nástroje, především na housle, které používali k parodování evropské taneční hudby ve svých tradičních tancích cakewalk. Bílí umělci (černě namaskovaní), kteří rozšiřovali černošskou hudbu mezi širokou veřejnost v evropských a amerických pěveckých show, naopak kombinovali synkopy a evropský harmonický doprovod. Louis Moreau Gottschalk upravil africko-americkou hudbu cakewalk, také jihoafrické, karibské a jiné melodie otroků, do podoby salonních písní pro piano. Další vliv na podobu jazzu mělo začlenění harmonického stylu chorálů a jeho včlenění např. do spirituálů. Původ blues je nedoložený, jednou z možností je, že vzniklo jako světská podoba spirituálů. Vznik a vývoj afroamerické hudby a kultury od doby otroctví sledoval např. Paul Oliver, v roce 2007 založil sbírku africko-americké hudby a souvisejících tradic.
1890–1910
Ragtime Zrušení otroctví v roce 1865) vedlo k novým možnostem vzdělání osvobozených Afroameričanů, ale přetrvávající sociální rozdělení znamenalo omezené pracovní možnosti. Černošští hudebníci připravovali zábavu pro nižší společenské vrstvy (např. tance, pěvecké show), černošští pianisté hráli v barech, klubech a nevěstincích.
V roce 1897 první bělošský skladatel William H. Krell vydal svou „Mississippi Rag“," jako první psaný instrumentální ragtime pro piano. Následující rok složil pianista Scott Joplin (je označován za Krále ragtime) skladbu „Original Rags“, poté v roce 1899 vydal světový hit „Maple Leaf Rag“. Napsal řadu známých ragtimů, kombinujících synkopy, banjo figury (?), a někdy i call-and-response. Otcem blues je nazýván W. C. Handy, který blues vydával a zpopularizoval, a jehož „Memphis Blues“ z roku 1912 a „St. Louis Blues“ z roku 1914 se staly jazzovými standardy.
Hudba z New Orleans Na vývoj raného jazzu měla hudba z New Orleansu velký vliv. Mnoho místních jazzových interpretů hrálo ve čtvrti Storyville. Pochodové kapely hrály na pohřbech africké komunity. Nástroje, používané v těchto, a v tanečních kapelách, se staly základními nástroji pro jazz. Jsou jimi dechové a bicí nástroje. Malé kapely, v nichž působili samouci i vzdělaní afroameričtí hudebníci (mnozí vycházeli z tradic pohřebních procesí v New Orleans), hrály klíčovou roli ve vývoji a rozšíření raného jazzu. Kapely cestovaly napříč černošskými komunitami na jihu, a od r. 1914 hráli afrokreolští a afroameričtí muzikanti i v západních městech USA.
Afrokreolský pianista Jelly Roll Morton začal svou kariéru v Storyville. Od roku 1904 procestoval s Vaudeville show města na severu USA, včetně Chicaga a New Yorku. Jeho „Jelly Roll Blues“, jež napsal v roce 1905, bylo publikováno v roce 1915 jako první jazzové tištěné aranžmá. To přitáhlo do New Orleans mnoho muzikantů.
Na severovýchodě USA se rozvíjelo hraní ragtime, zejména v podání James Reese Europe a jeho symfonického Cleff Club orchestru v New Yorku. Hrál např. na benefičním koncertu v Carnegie Hall v roce 1912, a jeho „Society Orchestra“ se v roce 1913 stala první nahrávkou černošské skupiny. Eubie Blake, ovlivněný James P. Johnsonem, vyvíjel v té době styl stride piano playing, ve kterém pravá ruka hraje melodii, zatímco levá ruka se stará o rytmus a basu.
Za pravděpodobně vůbec první nahrávku jazzové hudby lze patrně považovat gramodesku „Livery Stable Blues“ od Original Dixieland Jass Band, vydané 26. února 1917.Český rozhlas Praha: RozHraní – magazín zajímavostí o rozhlase a lidech, vysíláno 8. března 2007., její coververzi nahráli v září 1917 William Christopher Handy a jeho Orchestra of Memphis. Toho roku nespočet kapel vytvořilo nahrávky se zdůrazněním slova „jazz“ v názvu skladby, ale většinou to byl spíše ragtime, než jazz. Do Evropy tento styl přivezli v únoru 1918 James Reese a jeho kapela Hellfighters, kteří po svém návratu do USA nahráli desku „The Darktown Strutter's Ball“.
20. a 30. léta 20. století Prohibice v USA (1920–1933) zakázala prodej alkoholických nápojů. Nezákonný obchod s alkoholem v době tzv. „jazzového věku“, éry, kdy populární hudba obsahovala jak aktuální taneční, ale i nové písně a divadelní melodie, ovlivnil i to, že jazz začal být považován za nemorální. Mnoho členů starší generace v tom vidělo ohrožování starých kulturních zásad, a prosazování nových, úpadkových hodnot z tzv.„Roaring Twenties“ (bouřlivých dvacátých let). Od roku 1919 Kid Oryův Original Creole Jazz Band, složený z muzikantů z New Orleansu, hrál v San Francisku a Los Angeles, kde v roce 1919 nahráli svou první nahrávku. Hlavním centrem rozvoje jazzu bylo Chicago, kde se King Oliver spojil Billem Johnsonem. V tomto roce vznikla i první nahrávka Bessie Smithové, nejznámější bluesové zpěvačky 20. let 20. století.
Bix Beiderbecke založil v roce 1924 kapelu The Wolverines. V témže roce se Louis Armstrong přidal k taneční kapele Fletcher Hendersona, působil zde jako sólista na trubku. Pak zformoval vlastní skupinu Hot Five, a vytvořil oblíbený styl scat singing (pěvecká improvizace). Jelly Roll Morton nahrával s kapelou New Orleans Rhythm Kings, poté zformoval kapelu Red Hot Peppers.
Zvýšila se poptávka po výstřední taneční hudbě, hrané bělošskými orchestry, jako třeba Orchestrem Jeana Goldketta a Orchestrem Paula Whitemana. Ten v roce 1924 nacvičil se svým Whiteman's Orchestra skladbu Rhapsody in Blue od skladatele George Gershwina. Z dalších, nově vzniklých hudebních souborů, lze jmenovat např. Fletcher Henderson's band, Duke Ellington's band v New Yorku a Earl Hines's Band v Chicagu. Všechny uvedené kapely měly značný vliv na vývoj big bandovského swingu.
Swing Třicátá léta patřila populárním swingovým big bandům, v nichž se někteří sólisté zapsali do dějin jako kapelníci. Patří mezi ně Count Basie, Cab Calloway, Fletcher Henderson, Earl Hines, Duke Ellington, Artie Shaw, Tommy Dorsey, Benny Goodman, Frank Sinatra a Glenn Miller.
Swing byl také taneční hudba, a byl v rádiích živě vysílán po celé Americe po řadu let. Ačkoliv to byl kolektivní zvuk, nabízel individuálně hudebníkům šanci zahrát si sóla a improvizované melodie, i tematická sóla, která leckdy mohou být velmi komplexní a důležitou součástí hudby.
Časem se sociální kritika rasového dělení vrátila do normálu, a bělošští kapelníci zase začali nabírat černošské hudebníky. V 30. letech 20. století Benny Goodman přemluvil ke spolupráci pianistu Teddyho Wilsona, vibrafonistu Lionela Hamptona a kytaristu Charlieho Christiana. Styl raných 40. let byl známý jako „jumping the blues“, nebo „jump blues", protože používali malá komba (jazzové kapely té doby měly 3–4 členy). Je pro ně typické vysoké tempo skladby a bluesové akordové postupy. Kapela Kansas City Jazz v roce 1930 přešla od big bandů k bebopu, ten pak ovlivnil celá 40. léta.
Jazz v Evropě Mimo USA začal jasný evropský styl jazzu vznikat ve Francii v Quintette du Hot Club de France. Belgický kytarový virtuos Django Reinhardt rozšířil gypsy jazz, mix amerického swingu ze 30. let, francouzských „dud“ a východoevropského folku, s pomalým, svůdným cítěním. Hlavními nástroji jsou steel kytara, housle a kontrabas. Sólové přechody z jednoho hráče na druhého, jako třeba kytara a basa, hrají roli v rytmické sekci.
40. a 50. léta 20. století
Dixieland revival Na konci 30. let se znovu začala oprašovat dixieland hudba, vracela se k původnímu kontrapunktovému neworleánskému stylu. Z velké části tomu napomáhaly nahrávací společnosti, publikující ranou jazzovou klasiku, jako třeba Oliverovy, Mortonovy a Armstrongovy kapely z 20. let. Oživení (revivalu) se zúčastnily dvě skupiny muzikantů. První skupina byla složená z hráčů, kteří začínali svou kariéru v tradičním stylu, a vrátili se, nebo pokračovali v tom, co hráli po většinu času, např. skupina Bobcats, kterou založil Bob Crosby. Dalšími revivalisty byli Max Kaminsky, Eddie Condon a Wild Bill Davison. Většina hráčů pocházela ze středozápadu, ale našel se mezi nimi i malý počet muzikantů z New Orleansu. Druhou skupinou revivalistů byli muzikanti, kteří byli příliš mladí na to, aby byli ovlivněni počátky jazzu, ale kteří nyní odmítli styl swingu, a začali preferovat tradiční metody hry. Lu Watters band byl nejspíše tím nejznámějším představitelem této skupiny. Louis Armstrong zformoval svůj All-stars band, který se stal vedoucím souborem mezi dixieland revivaly. V průběhu 50. a 60. let byl dixieland jedním z komerčně nejznámějších jazzových stylů v USA, Evropě i v Japonsku.
Bebop Uprostřed 40. let se bebopeři snažili posunout jazz z taneční populární muziky k vyzývavější hudební poloze. Významné odlišnosti od swingu rozšířili první bebopeři prvky z taneční muziky, vytvářeli bebop více jako uměleckou formu, charakteristickou svým rychlým tempem, komplexními souzvuky, složitými melodiemi, a zjednodušením rytmické sekce. Vlivnými muzikanty v bebopu byli např. saxofonista Charlie Parker, pianista Bud Powell a Thelonious Monk, trumpetista Dizzy Gillespie a Clifford Brown, basista Ray Brown a bubeník Max Roach.
Bebopeři vnášeli do jazzu nové barevnosti tónu, nesouzvuku a více abstraktních forem improvizací, kde používali akordové „mimoně“, náhradní i pozměněné akordy. Měnil se i styl bubnování, na více úskočný a explozivní, ve kterém byl činel ride používán pro udržení rytmu, zatímco snare (virbl) a basový buben byly použity pro neočekávané akcenty. Tyto odchylky, od t.č. hlavního jazzového proudu, se zprvu setkávaly s nepochopením, občas s nepřátelskými ohlasy mezi fanoušky a kolegy muzikanty. Přesto se bebop zapsal do jazzového slovníku jako akceptovaná součást jazzu.
Cool jazz Cool jazz byl představen na konci 40. let v New Yorku, jako výsledek kombinování převážně stylu bělošských jazzových muzikantů, a černošských beboperů. Nahrávky cool jazzu od Chet Bakera, Dave Brubecka, Bill Evanse, Gil Evanse, Stan Getze a Modern Jazz Quartetu měly obvykle odlehčený zvuk, který zabránil agresivnímu tempu, a harmonickou abstrakci z bebopu. Důležitou nahrávku „Birth of the Cool“ vytvořil trumpetista Miles Davis. Muzikanti, jako třeba pianista Bill Evans, začali hledat novou cestu ke struktuře svých improvizací objevováním formální muziky. Cool jazz byl později silně spojován se scénou West Coast jazz. Mělo to vliv na pozdější vývoj hudby, např. pro bossa nova, modal jazz a také pro free jazz.
Hard bop