Název polabští Slované, mezi Němci známými jako Wendové, se váže k etniku západních Slovanů, které obývalo území dnešní Spolkové republiky Německa v oblasti mezi řekami Labem, Sálou a Odrou v době raného a vrcholného středověku.
Etnikum zaniklo postupnou germanizací probíhající především během 10. až 13. století. Pouze Lužičtí Srbové jsou dnes posledními polabskými Slovany.
Slovanské osídlení Polabí Území mezi řekami Labem, Sálou a Odrou začalo být osídlováno západoslovanskými kmeny od počátku 6. století. První historická zpráva o polabských Slovanech se týká roku 512Prokopius z Kaisareie, Historie o válce gótské., kdy se s nimi setkali germánští Herulové při návratu ze svého tažení. Nejstarší archeologické nálezy slovanského osídlení jsou z roku 550. V Havellandu a okolí byla nalezena keramika podobná keramice pražského typu. To také podporuje teorii o příchodu polabských Slovanů cestou přes Čechy. Kolem roku 600 osídlili Slované baltské pobřeží a území budoucího Meklenburska. Kolem roku 630 žili již slovanští Ránové na Rujaně. V 7. století končí osídlení Polabí poslední vlnou slovanských přistěhovalců.
Společnost
Kmenové zřízení Polabští Slované tvořili veliké množství malých kmenů, které se sdružovaly do kmenových svazů. Začlenění do kmenového svazu bylo poměrně volné. Často docházelo ke kmenovým neshodám a nepřátelstvím v rámci svazu. Polabské Slovany tvořily dva kmenové svazy: Obodrité (Bodrci), obývali nejseverozápadnější část Polabí. K Obodritům příslušely kmeny Rarogů, Drevanů, Gliňanů, Polabanů, Varnů a Vagrů Lutici (dříve Veléti), obývali východní část Polabí. K Luticům patřily kmeny Břežanů, Črezpěňanů, Dolenců, Došanů, Grozvičanů, Chyžanů (Kyšanů), Lekusiců (Lešiců), Moričanů, Neleticů, Ploňanů, Ránů, Ratarů, Rečanů, Sitňanů, Sprévanů, Stodoranů (Havolanů), Ukřanů a Voliňanů, Zemčiců aj. V čele kmene byl kníže, volený sněmem. Luticové měli pravděpodobně kmenové zřízení teokratické (světští panovníci byli podřízeni kněžím).
Stavební lokality a památky náhled|upright=0.8|vpravo|Rekonstrukce slovanského hradiště Groß Raden náhled|upright=0.8|vpravo|Rekonstrukce slovanského hradiště Raduš Společenskými a obrannými centry kmenů polabských Slovanů byla hradiště či opevněná města. Z hlediska typu terénu a též hlavního účelu, rozeznáváme tři typy hradišť polabských Slovanů.
blatná hradiště se nacházela hlavně v severní části Polabí, v nížinných a bažinatých oblastech. Byla často budována na ostrovech, kde okolní voda poskytovala dostatek ochrany. S okolní pevninou byla spojena dřevěnými, často velice dlouhými mosty. výšinná hradiště se nacházela v jižnější, kopcovité části Polabí. pohraniční hradiště byla zvláštním typem, jejichž úkolem byla ostraha přístupových cest do země. Mezi tato hradiště patří Lenčín, který chránil důležitý labský brod a Dymín, pevnost která sehrála důležitou roli během křížové výpravy proti Slovanům.
Významná hradiště polabských Slovanů Centrem kmene Havolanů bylo hradiště Brena (Brennaburg, Branibor, Brandenburg an der Havel), nalézající se v močálovém terénu u řeky Havoly (něm.: Havel). Hradiště Brena mělo kolovou hradbu o průměru 120 až 150m. Bylo ze všech stran obklopeno močály, což ztěžovalo jeho dobytí. Dalším sídlištěm Havolanů byla Postupim (Potsdam). Chyžané žijící u řek Rekenice (Recknitz) a Varnavy (Warnow) měli hradiště Vostrov (Güstrow) na Nebole. Kmen Dolenců sídlící u řeky Dolenice (Tollense) měl pohraniční pevnost Dymín (Demmin) a Stlup (Stolpe). Črezpěňané žijící u řek Pěna (Peene) a Rekenice měli hradiště Wolegast (Wolgast), Teterow, Tribuša (Tribsees). Ránové, sídlící na Rujaně (Rügen) měli náboženské centrum Arkonu a královské sídlo Korenicu (Charenz). Kmen Břežanů žil v okolí města Havelberku (Havelberg), jejich sídlištěm byla Neletice (Nitzow). Rataři, žijící na horním toku Dolenice měli náboženské centrum Retru s nejslavnějším chrámem boha Radegasta, jejíž přesné umístění neznáme, ale spekuluje se o Prilvicích, městečku na jih od Stargardu a jihovýchodně od Štětína. Retra byla v roce 955 vyrabována a zlatá socha Radegasta z chrámu ukradena brandenburským biskupem. Poté byla znovu Ratary vystavěna, ale ve 12. století za vlády Jindřicha Lva znovu spáleno na trosky, nikdy už poté nebylo obnoveno. Dalším významných hradištěm byl Groß Raden, nedaleko Sternbergu. Hradiště je dnes zrekonstruované.
Výroba a obchod Zpracování dřeva Nejvýznamnější stavební surovinou polabských Slovanů bylo dřevo. Pro jeho nadbytek a naopak nedostatek kamene, byly veškeré stavby polabských Slovanů, včetně pomocných staveb (mostů a chodníků) dřevěné. Dřevo se používalo nejen na ohrazení hradišť, ale i na stavbu obytných budov a náboženských chrámů a svatyní, které byly často zdobené dřevořezbou. Řezbářství bylo u polabských Slovanů – na rozdíl od malby – na vysoké úrovni.
Rukodělná výroba O sortimentu rukodělné výroby u polabských Slovanů se dozvídáme především díky archeologickým nálezům. Od 9. století je doložena kožedělná výroba, například sedel, štítů či kabátců. K hlavním řemeslným výrobkům patřila keramika. Použití hrnčířského kruhu je doloženo od 10. století. Na hradišti Dessau-Mosigkau byly objeveny zbytky keramických pecí. Keramika zdobená vlnovkami je podobná keramice pražského typu. Od 11. století je doložena výroba skla, především skleněných ozdob, avšak nikoliv skleněných nádob. U polabských Slovanů je prokázáno zpracování kovů (železa, bronzu, zlata i stříbra) a těžba surovin. Významnou hospodářskou komoditou byla sůl, která se těžila v okolí Halle.
Obchod a platidla V prvopočátcích osídlení Polabí Slovany byl obchod realizován prostou výměnnou výrobků. Brzy se však rozšířilo používání platidel. Prvním nejběžnějším prostředkem směny byly plátěné ústřižky, jejichž používání je doloženo na Rujáně. Toto platidlo však bylo brzy nahrazeno kovovými platidly. Zpočátku to bylo především neražené – kusové stříbro nebo zlomky šperků, jejichž hodnota se stanovovala vahou. Z doby 8. až 10. století jsou nálezy cizích, především arabských mincí na území polabských Slovanů. Vlastní ražbu mincí zahájili až v první polovině 11. století.
Náboženství náhled|upright=0.8|vpravo|Pozůstatky náboženského centra Arkona. Mys Arkona, Německo náhled|upright=0.8|vpravo|Rekonstrukce slovanského chrámu v Groß Raden Polabští Slované si po celou dobu své existence – až na výjimky, způsobené mocným tlakem na přijetí křesťanství – udržovali pohanské zvyklosti. Vzhledem k tomu, že neexistují žádné jejich písemné doklady, dozvídáme se o náboženství polabských Slovanů výhradně z dokumentů západní křesťanské společnosti a z archeologických nálezů. Hlavním zdrojem informací jsou kroniky saských kronikářů Widukinda, Dětmara, Helmolda z BosauHelmondus (Helmold von Bosau), Chronica Slavorum a Adama Brémského. Polabští Slované uctívali svá pohanská božstva v dřevěných, důkladně postavených chrámech a svatyních. Mezi hlavní bohy patřili Svarožic (později zvaný Radegast), Triglav, Rugievit a po pádu kultu boha Svarožice – Svantovít. Hlavním náboženským centrem Luticů byla Retra se Svarožicovým chrámem. Kde se Retra nalézala, není známo. Předpokládá se, že to bylo někde na horním toku řeky Dolenice. Roku 1068 byla Retra zničena německým biskupem Burchardem a poté již nebyla nikdy obnovena. Významná svatyně se nacházela také v hradišti Groß Raden u Sternbergu. Po zničení Retry se náboženským centrem stala Arkona (uctívání boha Svantovíta) na Rujaně, obývaná slovanským kmenem Ránů. Avšak i ta byla o sto let později zničena. Roku 1168 byla Rujána dobyta dánským králem Valdemarem I. Velikým a ránský kníže přijal křesťanství. To byl definitivní zánik pohanského náboženství v Pobaltí.
Posvátné stromy Obdobně jako u Keltů i Germánů, také polabští Slované uctívali stromy. Uctívání stromů bylo nejspíše podmíněno rozsáhlým zalesněním oblastí obývaných polabskými Slovany. Les pro ně znamenal nejen možné útočiště, ale i nebezpečí. Posvátným stromem byl dub. Byly uctívány samotné stromy a taktéž jsou doloženy existence posvátných dubových hájů.Helmoldus I 84., s. 288
Kult hlavy Symbol hlavy měl v kultuře Pobaltských Slovanů několikerý význam. Kult hlavy se projevoval vyvěšováním lidských a zvířecích lebek na obranných valech, kde měly zastrašovat nepřítele a nad vchody domů, kde bránily vstupu zla. Dalším vyjádřením kultu bylo, zejména u Luticů, zpodobňování vícehlavých božstev, kde více hlav bohů, hledících do různých směrů, představovalo božskou vševědoucnost. Dřevěné sochy uctívané v náboženských centrech měly tři, čtyři, v rujánské Korenici pak dokonce sedm hlav.Libuše Hrabová, Stopy zapomenutého lidu, s.117
Uctívání koně a věštby S náboženskými centry je spojen kult koně. Kůň byl uctíván a používán k provádění věšteb. Podle způsobu, jakým kůň překročil do země zabodnutá a překřížená kopí se usuzovalo o výsledku plánované vojenské akce. Uctívaný kůň byl majetkem boha a jezdit na něm mohl, ve spojitosti s náboženskými obřady, pouze velekněz. Vedle věšteb, majících význam pro celý kmen a prováděných pomocí uctívaného koně, praktikovaly se ještě věštby nižšího, převážně osobního významu, které se prováděly náhodným výběrem obarvených hůlek z osudí nebo věštěním z popela.
Obětní obřady Ačkoliv středověké kroniky informují o obětních obřadech polabských Slovanů, nezmiňují již jejich průběh. Někteří kronikáři, jako Helmold a Adam Brémský, píší o lidských obětech, převážně z řad křesťanských kněží. V roce 1066 Slované zabili veligradského biskupa Jana Skotského a jeho hlavu obětovali v Retře Radegastovi.Adam Brémský, Gesta Hammaburgensis ecclesiae pontificum, III 51, s. 392)
Pohřební ritus Způsob pohřbívání u polabských Slovanů odrážel střet jejich pohanského náboženství s pronikajícím křesťanstvím. Prvními pohřebními obřady, po příchodu do Polabí, byly žárové pohřby a uchovávání popela v popelnicích. Některé z prvních žárových pohřbů se vyznačovaly vybudováním mohyly nad žárovištěm. Součástí žárových pohřbů byly dary, ukládané do hrobů. Byly to zbraně, nástroje i potraviny. V některých oblastech se do hrobu ukládal také drobné mince – Charónův peníz.Libuše Hrabová, s. 126 Od 10. století se pohřební ritus změnil a popelnice byly ukládány do země. S pronikáním křesťanského náboženství postupně zanikaly žárové pohřby a začalo pohřbívání těl do země. U Obodritů, kteří podléhali vlivu křesťanství snadněji než Lutici, byly žárové pohřby definitivně ukončeny v 10. století. U Luticů se pohřbívání těl do země objevilo až v 11. století. Současně se také redukovalo množství darů, ukládaných do hrobu, jako pozůstatek pohanského náboženství a postupně začalo být zvykem pohřbívat mrtvého do země pouze v jeho šatech.
Historie germanizace a christianizace polabských Slovanů v datech náhled|upright=0.7|vpravo|Německá východní kolonizace v 8. až 14. století 780 – Francký král Karel (pozdější císař Karel Veliký) se během bojů se Sasy setkal poprvé s polabskými Slovany. Uzavřel s nimi příměří, aby mohl dokončit boj se Sasy. 782 – Karel si podmaňuje Sasy. Sasové byli poté napadeni Slovany. 789 – Karel s podporou Sasů a obodritského knížete Vlčana (Wiltzana) zaútočil proti Luticům. Luticům v té době vládl Dragovít. Frankové postoupili až k řece Pěně (Peene). Dragovít se podrobil a začal Karlovi platit daně. 792 – Saské povstání proti Karlovi. Kníže Vlčan opět pomohl Karlovi v jeho potlačení. 795 – Kníže Vlčan byl zabit Sasy. Jeho nástupcem se stal Dražko a stejně jako Vlčan pomáhal Karlovi v boji se Sasy. 804 – Dražko byl za pomoc odměněn územím Nordalbingií (západní Holštýnsko), z něhož byli Sasové vyhnáni. 808 – Dánský král Godofrid, spojenec Sasů, uspořádal výpravu proti Obodritům. Během výpravy bylo zničeno město Rarog. Původní spojenci Obodritů – Smolinci a Gliňané – přešli na stranu kmenového svazu Veletů, dánských sympatizantů.