Trubka (pro českou etymologii vizČeský název je deminutivum slova trouba, utvořeného ze staroněmeckého Trumba, pocházejícího z románského tromba. Italská zdrobnělina je trombetta, z toho vychází německé Trompete a české trompeta/trumpeta. Kořenem je indoevropský tvar tram.MODR, A.: Hudební nástroje. Praha : Supraphon, 1982, s. 120) je dechový žesťový nástroj, ze všech v současnosti používaných žesťových nástrojů dosahuje vůbec nejvyšších tónů (nepočítaje její menší variantu, piccolo trubku). Má široké využití prakticky ve všech hudebních žánrech – v klasické hudbě, jazzu, popu, latinskoamerické hudbě aj.
Popis nástroje Základ trubky tvoří mosazná trubice ohnutá do tvaru připomínajícího spirálu. Její první část (směrem od nátrubku) je válcového tvaru (64 cm), druhá část je kónická (67,5 cm),ULRICH, M.: Encyklopedický atlas hudby. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 51 trubice celkově neměří více než 132 cm.HOLZKNECHT, V., POŠ, V., NEDBAL, M. a kol.:Kniha o hudbě. Praha : Orbis, 1962, s. 208 Zvuk vzniká foukáním vzduchu do nátrubku přes sevřené rty, které mají podobnou funkci jako plátek u dřevěných nástrojů – rozechvívají sloupec vzduchu v nástroji, čímž vzniká zvuková vlna šířící se dále do nástroje fungujícího jako rezonátor. Tón nástroje se mění primárně změnou nátisku (změnou napětí rtů a tlaku vzduchu) – takto lze na trubku zahrát řadu alikvotních tónů (viz sekce prstoklad).
Oddělitelnou, ale nezbytnou součástí trubky je nátrubek, jehož tvar má veliký vliv na barvu tónu nástroje (stejně jako u ostatních žesťových nástrojů).
Princip a funkce ventilů 100px|vlevo|náhled|Otočný ventil 100px|vlevo|náhled|Pístový ventil vpravo|náhled|170px|Trubka s otočnými ventily Hráč může měnit výšku tónu nátiskem, což ale umožňuje hraní pouze řady alikvotních tónů. Současné trubky jsou chromatické, čili umožňují hru všech dvanácti tónů ve chromatické stupnici. To je možné díky třem různě dlouhým přípojným trubicím naletovaným uprostřed ozvučné trubice; každá přípojná trubice má svůj ventil ovládaný klapkou. Při stisku klapky se otevře přípojka, vzduch začne proudit i přes přípojnou trubici, celková délka ozvučné trubice se tím zvětší a tón nástroje se o určitý interval sníží. V současnosti se používají dva typy ventilových systémů, nástroje se kromě ventilů mírně liší i ve tvaru trubice.
Systém otočných ventilů patentoval Josef Riedl ve Vídni v roce 1832. Tento nástroj se někdy nazývá jako německá trubka, používá se především v Německu a Rakousku. Zmáčkne-li se klapka, pootočí se také otvor a zapojí tak další trubici do okruhu výdechového proudu. Německá trubka je celkově kóničtější, což má určitý vliv na barvu tónu. Tento typ trubky s oblibou obsazovali do svých symfonických děl němečtí skladatelé 19. století, pro věrné ztvárnění těchto kompozic je tedy vhodné obsadit žesťovou sekci právě těmito nástroji.
Systém pístových ventilů vznikl v roce 1814 a v roce 1839 jej v Paříži vylepšil François Périnet. Tento systém je mechanicky jednodušší než otočné ventily a je celosvětově používanější (včetně českých zemí). Nástroj je někdy označován jako jazztrubka – tento název vznikl v oblastech, kde byl běžněji používán systém otočných ventilů a posluchači se s nástrojem opatřeným svislými ventily setkali prvně až v tanečních a jazzových orchestrech. Je však třeba si uvědomit, že tento typ nástroje je starší než jazz samotný. Nástroj s pístovými ventily je zobrazen v infoboxu vpravo nahoře.
Prstoklad Hráč může měnit tón trubky nátiskem, čímž dokáže vyloudit z nástroje řadu alikvotních tónů (viz řada tónů „OPEN“ ve schématu dole, notace je in C). Trubka patří mezi tzv. poloviční nástroje – kvůli její relativně úzké menzuře na ní sice není technicky možné zahrát první harmonickou frekvenci, tzv. fundamentál (na schématu by byl fundamentál malé c), trubka ale naopak snáze dosahuje vyšších alikvotních tónů než je tomu u nástrojů se širší menzurou. Příkladem tzv. celých nástrojů, čili žesťových nástrojů s relativně širší menzurou, na které je možné zahrát i první harmonickou frekvenci, je pozoun.
Uváděný psaný tónový rozsah trubky končí na c³ (čili 8. harmonická frekvence), je však často rozšiřován zejména jazzovými hráči, kteří nátiskem dosahují až 16. harmonické frekvence.MODR, A.: Hudební nástroje. Praha : Supraphon, 1982, s. 123 620px|vlevo
Aby bylo na trubku možné zahrát nejen alikvotní tóny, ale všech dvanáct tónů chromatické stupnice, jsou na trubce přiletované klapkami ovládané přídavné trubice, které prodlouží proud vzduchu a sníží tak tón nástroje o určitý interval.
První klapka snižuje tón nástroje o velkou sekundu (2 půltóny), druhá o malou sekundu (1 půltón) a třetí o malou tercii (3 půltóny), kombinacemi těchto tří klapek lze dosáhnout všech dvanácti tónů v rozmezí oktávy. U některých typů piccolo trubek se objevuje i čtvrtá klapka, která snižuje tón o čistou kvartu (5 půltónů), což umožňuje jistější hru nižších tónů.
Schéma nahoře zobrazuje všechny dosažitelné tóny na trubku. Tóny v závorkách jsou o něco nižší než by měly být v rovnoměrně temperovaném ladění, zní falešně a hráči se jich snaží vyvarovat. Některé tóny jdou zahrát i více způsoby, například c² lze zahrát bez použití klapek (jako 4. harmonická frekvence) nebo jako 5. harmonická frekvence e² se stisknutou 2. a 3. klapkou (snížení tónu o 1 + 3 = 4 půltóny). Při současném stisku 1. a 2. klapky (2 + 1 = 3 půltóny) je intonace nástroje nepatrně vyšší, než při stisku samotné 3. klapky (3 půltóny).
Typy trubek vpravo|náhled|200px|Basová trubka vpravo|náhled|200px|Kapesní trubka Nejběžnějším typem trubky je trubka in B, časté je také ladění in C, již méně obvyklé jsou trubky in D, Es, F, G nebo A. V dřívějších dobách ještě nástroje nebyly chromatické a pro každou tóninu bylo nutné používat trubku v jiném ladění. Dnes je již možné hrát všech 12 tónů v oktávě a trumpetisté používají pro různé tóniny pouze jeden typ trubky; hráči jsou zvyklí transponovat původní part psaný pro nástroj v jiném ladění. Další důležité typy trubek jsou:
Piccolo trubka je nejmenší z rodiny trubkových nástrojů, laděná nejčastěji in B a in A, méně časté jsou piccolo trubky in G, F a C. Oproti běžné trubce je délka její trubice poloviční, důsledkem čehož zní o oktávu výše. Nátrubek je menší než u standardní trubky, i technika hry se tedy poněkud liší. U piccolo trubek je často přítomná čtvrtá klapka, která snižuje tón nástroje o čistou kvartu a umožňuje tím pohodlnější hraní spodních tónů. Kapesní trubka je malá kompaktní trubka in B s menším roztrubem a vícenásobně zahnutou trubicí, aby se zmenšil objem nástroje při současném zachování délky trubice. Její tvar není standardizovaný a kvalita tónu se může s jednotlivými výrobci značně měnit. Tyto kapesní trubky však obecně mají horší kvalitu zvuku, intonaci a menší dynamický rozsah než tradiční trubky. Basová trubka má podobný tónový rozsah i podobný nátrubek jako pozoun, používá se zejména v dechových orchestrech. Snižcová trubka vznikla v období renesance a byla prvním pokusem o plně chromatickou trubku. Hráč jednou rukou tiskne ke rtům nátrubek a druhou rukou posunuje celým nástrojem. Velkou nevýhodou je však nejistý nátisk, proto se tento typ trubek neprosadil. Barokní trubka má délku trubice asi 224 cm, jejíž válcový průměr asi 1,2 cm. Nástroj je bez jakéhokoliv zařízení, které by umožnilo hraní jiných tónů, než je přirozená alikvotní řada. Klapková trubka vznikla v 18. století, kdy se nástrojaři pokusili navrtat do žesťových nástrojů dírky jako u dřevěných nástrojů. Plech to ale nesnášel a akustická kvalita byla velmi nízká, nehledě na další potíže.HOLZKNECHT, V., POŠ, V., NEDBAL, M. a kol.:Kniha o hudbě. Praha : Orbis, 1962, s. 203 Právě pro tento typ trubky ale zkomponovali své slavné koncerty Joseph Haydn a Johann Nepomuk Hummel. Aida trubka (aidovka) byla zhotovená poprvé podle návrhů skladatele Giuseppe Verdiho, který ji nechal zkonstruovat pro Triumfální pochod ve své opeře Aida. Aidovky jsou laděné in H a in As, 127 a 152 cm dlouhéMODR, A.: Hudební nástroje. Praha : Supraphon, 1982, s. 125 a opatřené pouze jedním ventilem, který základní ladění snižuje o celý tón (dnes jsou již také osazovány třemi ventily). Mají tvar úzké trubice, která se na konci kuželovitě rozšiřuje. Notový zápis níže (notovaný in C) je slavná fanfára z opery Aida, včetně prstokladů. Řádek pod ním znázorňuje všechny možné dosažitelné tóny pro tento nástroj (též notace in C), tóny v závorkách jsou příliš odlišné od rovnoměrně temperovaného ladění a nepoužívají se. 700px
Trubka nesmí být zaměňována s kornetem, který má kóničtější a vícekrát zahnutou trubici, což mu dává o něco jemnější zvuk. Oba nástroje mají stejně dlouhou trubici (a z toho vyplývající stejný tónový rozsah), jsou shodně laděny in B, takže skladby pro trubku se dají hrát i na kornet a obráceně.
Další příbuzný nástroj – křídlovka, má ještě více kónickou trubici, což jí dává ještě bohatší zvuk. Pro lepší intonaci nižších tónů se u ní občas objevuje čtvrtá klapka.
Historie 400px|vpravo|náhled|Barokní trubka Trubka, podobně jako ostatní žesťové nástroje, má svůj původ v hraní na zvířecí rohy či duté zvířecí kosti. Primitivní trubky se objevily již ve starověku, původně měly spíše jiné funkce než čistě hudebně-estetické: povzbuzovaly odvahu útočících vojsk či doprovázely slavnostní okamžiky jako příchod panovníka. Tyto trubky se již vyráběly uměle z mědi, stříbra a též ze dřeva.MODR, A.: Hudební nástroje. Praha : Supraphon, 1982, s. 120 Příkladem starověkého předchůdce moderní trubky je římská tuba.
Ve středověku měla trubka důležitou úlohu při zahajování rytířských turnajů, oslavách vítězů apod. Od 17. století má své místo i v orchestrální hudbě, nejvýznamněji se uplatnila v dílech J. S. Bacha a G. F. Händela. Trubky měly původně rovnou trubici, která byla však kvůli své délce nepraktická; v 15. století měla trubka esovitě zahnutou trubici a od počátku 16. století má již smyčkový tvar.MODR, A.: Hudební nástroje. Praha : Supraphon, 1982, s. 121 V tomto období byly trubky nejčastěji laděny in D a zejména u vojska in Es. Hluboké trubky se nazývaly principali, vyšší clarini. Po této době slávy však nastává doba jistého úpadku, kdy trubka sloužila především k rytmickým akcentům a harmonickým výplním.
Trubky a lesní rohy dlouho mohly používat jen své alikvotní tóny, později se jejich fundamentál dal snížit nástrčkem – tj. krátkou trubicí vsunovanou obvykle mezi nátrubek a trubici (tento typ se nazývá jako tzv. invenční trubka). Tímto se však nástroj nezchromatizoval, jen mohl snížit své ladění o určitý interval. Snižcová trubka (viz sekce typy trubek) byla prvním pokusem o plně chromatickou trubku, který se ale neosvědčil. Ke konci 18. století byla trubka opatřena klapkovým zařízením (podobné jako mají dřevěné nástroje), oproti tradičním trubkám bez klapek však trpěla výrazně horší kvalitou tónu. Přesto však pro ni byla komponována význačná díla, např. Haydnův a Hummelův trubkový koncert.
Po jisté době stagnace trvající od dob baroka zažila trubka renesanci až po vynalezení ventilů na počátku 19. století, od této doby zaujímá důležité místo v každém orchestru a často se používá i jako sólový nástroj.
Využití v hudbě
Sólová trubka Sólové koncerty pro trubku byly velice oblíbené zejména v době pozdního baroka, kdy sice trubky ještě neměly ventilový systém, ale hráči se naučili používat velice vysoké alikvotní tóny. Ty jsou od sebe vzdálené půl tónu i méně, v těchto vysokých polohách se tedy trubka stává de facto chromatickou. Obliba trubky jako sólového nástroje vzrostla zejména po vynalezení ventilů na počátku 19. století. Přehled níže ukazuje nejdůležitější koncerty pro trubku.
Skladby komponované pro chromatickou trubku Malcolm Arnold: Fantazie pro trubku Alexander Arutjunjan: Koncert pro trubku a orchestr Joseph Haydn: Koncert pro trubku a orchestr Es dur (komponovaný pro klapkovou trubku) Paul Hindemith: Sonáta pro trubku a klavír