Jomkipurská válka (, milchemet Jom ha-kipurim nebo , milchemet Jom kipur), známá též jako válka ze dne smíření, říjnová válka (, ḥarb uktúbar nebo , ḥarb tišrín), v muslimském světě také ramadánová válka, byla pátá arabsko-izraelská válka. Vypukla 6. října 1973 ve 14:00, když koalice Egypta a Sýrie za podpory dalších arabských zemí zahájila o nejvýznamnějším židovském svátku Jom kipur překvapivý útok na Izraelem okupované oblasti Suezského průplavu a Golanských výšinách.
Dne 6. října 1973 překročila egyptská vojska Suezský průplav, vstoupila na Sinajský poloostrov a napadla izraelské posádky pevností Bar Levovy linie. Zároveň syrské jednotky napadly postavení izraelských jednotek na Golanských výšinách. Útok byl z důvodu fatálního selhání vlastních zpravodajských služeb pro Izrael překvapením a izraelská armáda se v prvních dnech ocitla v defenzívě a zaznamenala těžké ztráty.
Teprve po několika dnech, po dokončení mobilizace, se Izraelským obranným silám (IOS) podařilo na Golanských výšinách zastavit útok a zatlačit syrské jednotky zpět. V dalších dnech se Izraeli podařilo nejen stabilizovat frontu na Sinajském poloostrově a zastavit egyptský útok, ale i překročit Suezský průplav.
Z vojenského hlediska se jednalo o vítězství Izraele, z politického zvítězil Egypt, neboť původního cíle, vytlačit Izrael od Suezského průplavu a ze Sinajského poloostrova, se podařilo v dalších letech dosáhnout.
Válka sehrála svou roli také v ideologickém boji mezi východním a západním blokem v rámci studené války. Oficiální představitelé sovětského bloku a jimi kontrolovaná média, včetně československého Rudého práva, konflikt prezentovali důsledně jako izraelskou agresi proti Egyptu a Sýrii, přestože válka začala nevyprovokovaným útokem těchto dvou zemí proti židovskému státu. Rovněž zpravodajství o válečných akcích bylo prezentováno zcela zkreslenou formou, kdy média zveličovala závislost Izraele na americké vojenské pomoci a naopak zcela zamlčovala podporu Sovětského svazu a některých jeho satelitů, poskytnutou arabským zemím.
Před válkou Po uzavření příměří, kterým byla ukončena opotřebovací válka, došlo u obou nejvýznamnějších rivalů Izraele ke změnám na mocenských postech; v Egyptě se po Násirově smrti dostal začátkem podzimu 1970 k moci Anvar Sádát, v Sýrii krátce na to Háfiz Asad definitivně upevnil své mocenské postavení a stal se takřka neomezeným vládcem.
Egypt náhled|upright|vlevo|Egyptský prezident Anvar Sádát Sádát sice byl pro prodloužení příměří s Izraelem, ale zároveň bojoval s dalšími mocenskými skupinami v Egyptě, zejména se skupinou viceprezidenta Alího Sabrího, a proto byl nucen směrem k Izraeli a USA volit konfrontační tón, kterým se snažil upevnit svou pozici v arabském světě. Ale ani sovětsko-egyptské vztahy nebyly ideální. Moskva nepokrytě podporovala Sabrího, čímž ještě více zvýšila Sádátovu averzi vůči němu. Proto začal Sádát hledat spojení ve Spojených státech. Americká vláda ale nedokázala tuto nabídku uchopit a řadou nešťastných kroků promarnila šanci na mírové urovnání na Blízkém východě. Přestože byl Sádát jak velmocemi, tak arabským světem považován za slabého či dočasného vůdce, dokázal se v květnu 1971 víceméně ústavní cestou zbavit Sabrího skupiny a upevnit tak svou svrchovanou moc v Egyptě. Zároveň koncem téhož měsíce podepsal s A. Gromykem novou sovětsko-egyptskou mírovou smlouvu, ve které se SSSR zavázal k dodávkám moderních zbraňových systémů. Na oplátku získal egyptské základny, čímž rozšířil rozsah své vojenské přítomnosti na Blízkém východě.[Dále jen: Wanner]
Zároveň s upevňováním vztahů se Sovětským svazem vkládal Sádát určitá očekávání i do tzv. Rogersova plánu, prostřednictvím něhož se USA snažily přimět účastníky předchozích konfliktů na Blízkém východě k jednání a dosažení kompromisu, zejména co se týče Izraelem obsazených území. Záhy se ale ukázalo, že problémy Blízkého východu jsou pro obě velmoci druhořadé (ve Spojených státech se blížil volební rok 1972 a probíhala intenzivní jednání o ukončení války ve Vietnamu) či si nechtějí zkomplikovat mezinárodní vztahy (SSSR přijal tzv. politiku détente a snažil se získat půjčky od USA).[Dále jen: Dunstan] S dalšími jednáními se Rogersův plán vlivem izraelského a egyptského odmítání kompromisů a vlažného postoje amerických vrcholných představitelů dostával do stále bezvýchodnější situace, až v listopadu 1972 skončil americkou rezignací na jakékoliv další mírové iniciativy v regionu.Wanner, str. 94
Sádát si byl vědom toho, že jeho mocenské postavení je ve skutečnosti vratké, a proto se snažil je upevnit. Navenek vydával opakovaná prohlášení o mobilizacích proti izraelské okupaci, ta však přestávala být brána vážně.[Dále jen: Black a Morris] Zatímco se při opakovaných setkáních se sovětskými představiteli snažil získat větší množství zbraní, zejména nejmodernějších systémů, ve vnitřní politice upevňoval svou moc posilováním role armády. Ta prodělávala modernizaci nejen co do výzbroje, ale i po stránce výcviku vojáků a výchovy nových velitelských kádrů. Byl kladen důraz zejména na vzdělání a fyzickou připravenost. Zároveň ale stoupala sovětská vojenská přítomnost v Egyptě; SSSR se významně podílel na ochraně egyptského vzdušného prostoru a skupiny vojenských poradců v námořnictvu či protiletecké obraně byly na egyptském velení prakticky nezávislé. To ovšem vedlo k narůstání počtu konfliktů mezi Sověty a Egypťany, pramenící převážně ze sovětské arogance vůči Egypťanům.Wanner, str. 107 Ovšem nejhorší pro Egypťany bylo zjištění, že Sovětský svaz předává v rámci udržení statu quo informace o egyptské armádě USA a potažmo Izraeli. Problémy vyvrcholily 9. července 1972, kdy egyptská armáda obklíčila sovětské základny a SSSR dostal týdenní ultimátum na odsun z Egypta. Sádát se tak nejen snažil přivést sovětsko-egyptské vztahy na rovnoprávnější základ, ale i ještě více upevnit svou pozici na domácí politické scéně. Zároveň si od tohoto kroku sliboval, že USA zmírní svůj jednoznačně proizraelský postoj. To se však nestalo. Krom toho si Sádát uvědomil, že SSSR a USA jednají po zavedení politiky deténte ve shodě a Sovětský svaz nehodlá kvůli Egyptu riskovat konflikt s USA. Uvědomil, si také, že od SSSR nemůže čekat významnější podporu pro své požadavky vůči Izraeli a dospěl definitivně k názoru, že jedinou možností jak situaci řešit je ozbrojený konflikt s Izraelem.
Na mezinárodním poli bylo ale vypovězení sovětských poradců vnímáno jako prázdné gesto a nepřikládala se mu větší důležitost.Wanner, str. 110 Sádát se rozhodl pro omezenou válku, při které by, na rozdíl od Násira, neusiloval o zničení Izraele, ale o obsazení části území obsazeného Izraelem. To by podle Sádátovi představy dokázalo přimět velmoci (zejména USA) ke změně postoje k Blízkému východu. Krom toho by, byť jen částečné, vítězství vrátilo Egypťanům a potažmo i Arabům sebevědomí a pocit hrdosti po debaklu při Šestidenní válce. Převzal ideu, že není nutné (a ani možné) porazit Izrael ve válce, ale je možné porazit ho v bitvě, při které by Egypt získal a udržel část území a zároveň Izraeli způsobil citelné ztráty. Pro svůj plán omezené války nenašel v egyptském velitelském sboru jednoznačnou podporu. Řada egyptských generálů sice chtěla vítěznou válku proti Izraeli, ale věřila, že na takovou válku Egypt není připraven. Ideu omezené války podpořili jen někteří vysocí velitelé, např. gen. Šazlí. V říjnu 1972 proto provedl Sádát výměnu ve velení armády a velitelé stojící proti představě omezené války byli ze svých postů odstraněni. Na jejich místa byli dosazeni noví velitelé, kteří Sádátovu ideu podporovali a následně připravovali plány na tento typ války proti Izraeli; původní plán s krycím názvem Granit měl čtyři varianty. Nový plán na omezenou válku nesl název Šarára (Jiskra), přičemž jeho součástí byl plán na překročení Suezského kanálu (krycí název Badr (Půlměsíc)). Plány byly dokončeny na podzim 1972. Poté se mohlo přikročit k intenzivním přípravám na jejich uskutečnění.
Začátkem roku 1973 se do Egypta začali vracet sovětští poradci, ale jejich počet byl omezen (1 000 z původních 15 000) a jednalo se pouze o specialisty. S návratem sovětských specialistů začaly do Egypta znovu proudit vojenské dodávky.Wanner, str. 117 Sádát navíc zahájil intenzivní jednání se Sýrií ve snaze zajistit vytvoření arabské aliance pro případný útok proti Izraeli. Gestem vypovězení Sovětů si dokázal navíc zajistit podporu i konzervativních arabských zemí, zejména saúdskoarabského krále Fajsala. Ten zároveň tlačil na USA, aby přinutili Izrael k vydání Jeruzaléma pod muslimskou kontrolu. V opačném případě pohrozil omezením produkce ropy, na jejíchž dodávkách byly USA životně závislé. USA ale tomuto prohlášení věnovaly jen malou pozornost.
Poté, co Sádát získal saúdskoarabskou finanční pomoc, přiměl k užší spolupráci Jordánsko a uzavřel se Sýrií smlouvy o společném velení, mohl v srpnu 1973 považovat přípravy na válku proti Izraeli za ukončené.Wanner, str. 120
Izrael náhled|upright|vlevo|Izraelská premiérka Golda Meirová Ukončení opotřebovací války přijal Izrael s úlevou, neboť tento vleklý konflikt odčerpával velké lidské i materiální prostředky. Během šestidenní války byly dobyty Golanské výšiny, Sinajský poloostrov, Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy. Díky tomu mohl Izrael využívat obrany v hloubce a poprvé od svého vzniku získal hájitelné hranice.[Dále jen: Centurion vs T-55] V ekonomické oblasti znamenal pro Izrael zisk nových území především nové trhy, levnou arabskou pracovní sílu a úrodnou půdu, obsazením ropných polí na Sinaji dokázal pokrýt poloviny svých potřeb a vodami z řeky Jordán mohl napájet Galilejské jezero. Přestože vítězstvím v šestidenní válce posílil Izrael také svou prestiž, převažovala spíše negativa. Ziskem rozsáhlých území a jejich začleněním do izraelského státu získal totiž početnou komunitu arabského obyvatelstva, což se stalo stálým zdrojem konfliktů. Vítězství navíc posílilo pocit nadřazenosti nad arabskými sousedy a tento pocit pohrdání prostoupil celou izraelskou společností včetně armády a zpravodajských služeb a v následné válce se stal jedním z nejdůležitějších faktorů izraelských problémů.Black a Morris, str. 310
Jako protiváha sovětské angažovanosti v Egyptě a Sýrii se Spojené státy staly velmocenským garantem Izraele, a to zejména v oblasti vojenských dodávek. Izraelský požadavek na uznání ze strany arabských zemí od počátku ovlivňoval americké snahy o uzavření míru na Blízkém východě. Teprve v případě uznání byli izraelští představitelé v čele s Goldou Meirovou ochotni jednat o územních ústupcích. Na arabské a zejména egyptské straně byla neochota k přijetí mírových plánů umocněna nevůlí Izraele jednat o vyklizení Jeruzaléma a Golanských výšin. Rogersův plán, počítající se stažením Izraele z celého Sinajského poloostrova, byl v Tel Avivu odmítnut.