Liška obecná (Vulpes vulpes) je nejrozšířenější divoce žijící zástupce šelem. Oblast jejího přirozeného výskytu zahrnuje Eurasii, Severní Ameriku a severní Afriku. Jako extrémně nebezpečný invazní druh je vedena v Austrálii, kam byla zavlečena v 19. století, a na ostrově Vancouver.
Liška je nejrozšířenější středně velká šelma České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Je lovena pro kožešinu, případně jako sport (obzvláště ve Velké Británii a jí kulturně ovlivněných zemích), na kožešinu se i chová.
Liška je oblíbenou postavou různých bajek a bájí, kde často vystupuje v roli chytrých a lstivých vítězících nad hloupějšími siláky. Ve zvířecí symbolice evropských národů ztělesňuje lstivost a vychytralost, jedná se ale o antropomorfismus (polidšťování).
Popis vlevo|náhled|Liška na sněhu vlevo|náhled|Vulpes vulpes – Lebka Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s poměrně dlouhýma špičatýma ušima a dlouhým huňatým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška jen málo liší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg, výjimečně může přesáhnout i 12 kg. Pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi jedinci založený na základě pohlaví) je nevýrazný.
Nejobvyklejší barevná kombinace je rezavá srst na většině těla, dolní část obličeje, břicho a konec ocasu žlutobílé, nohy a uši na konci černé. Kromě této barevné kombinace se v přírodě běžně vyskytují ještě dvě další, tzv. stříbrná a černá. U domestikovaných forem se vyskytují i další zabarvení. Zejména u rezavé formy existuje široká škála odstínů barev a diferencí ve velikosti různě barevných ploch, takže lze říci, že stejně zbarvené lišky prakticky neexistují.
Trvalý chrup má 42 zubů podle vzorce 3,1,4,2/3,1,4,3. Mléčný chrup má pouze 28 zubů.
Chování Liška se dokáže pohybovat rychlostí 40 km/h, tedy asi jako pes. Svůj revír v okruhu 6–8 km si vyznačuje vizitkami, což je trus poznamenaný pachem žláz. Na některých záběrech v televizních dokumentech či na fotografiích můžete vidět lišku ve skoku. Jedná se mimo jiné o styl jejího lovu.
Liščí nory náhled|Boční (nahoře) a půdorysný (dole) řez jednoduchou liščí norou se dvěma vsuky a dvěma komůrkami. Liščí nora je v zemi vyhrabané obydlí, které primárně slouží jako úkryt a prostor pro vyvádění mláďat. Mimo období rozmnožování dává většina lišek přednost životu venku, v oblastech s hustou vegetací, přestože se občas ukryjí v noře, aby se vyhnuly špatnému počasí. Liščí nory jsou nejčastěji vyhrabávány ve svahu kopce, v soutěskách, útesech, srázech u vodních toků, příkopech, propadlinách, strouhách, skalních štěrbinách a opuštěných lidských stavbách. Přitom dbají na dobře odvodněnou půdu. Nory hloubené mezi kořeny mohou být v použitelném stavu po celá desetiletí, zatímco hloubené ve stepi slouží jen několik let. Při výskytu svrabu (prašiviny) liška noru definitivně opouští, pravděpodobně v důsledku obranného reflexu proti jeho šíření. V pouštních oblastech Evropy a Asie využívá liška též doupat vlků, dikobrazů a dalších velkých savců, stejně jako vyhloubených koloniemi pískomilů. Ve srovnání s doupaty hloubenými liškou polární, jezevcem, svištěm, liškou korsakem nejsou nory lišky obecné příliš složité. Doupě lišky obecné se skládá z jedné nebo několika vstupních chodeb (vsuků), hlavní chodby a dočasných bočních nor tvořených menší chodbou zakončenou vystlanou komůrkou. Hlavní vsuk vede směrem dolů pod úhlem 40–45° a rozšiřuje se do hlavní chodby, z níž odbočuje několik menších průchodů ústících do komůrek. Hloubka stavby kolísá mezi 0,5 až 2,5 m. Jen zřídka zasahuje ke hladině spodní vody. Hlavní průchod může dosáhnout délky až 17 m, nejčastěji je průměrná délka 5–7 m. Liška obecná čistí noru na jaře od nadbytečné půdy rychlými pohyby, nejprve předních tlapek. Takto nahrabanou zeminu pak vyhazuje zadními tlapkami na vzdálenost přes 2 metry od vsuku. Když se narodí liščata, kopaninu ušlape, čímž vytvoří prostor, kde si liščata mohou hrát a přijímat potravu. Noru někdy sdílejí se svišti nebo jezevci.Heptner, V. G; Nasimovič, A. A; Bannikov, A. G; Hoffmann, R. S: Mammals of the Soviet Union Vol.II Part 1b, CARNIVORA (Weasels; Additional Species). Smithsonian Institution Libraries and National Science Foundation, Washington D.C, 2001. Zatímco jezevci úzkostlivě nory čistí a defekují venku, liška obecná běžně nechává zbytky potravy povalovat okolo nory.
Rozmnožování náhled|Liščí mládě Hárání (kaňkování) přichází zpravidla v lednu a v únoru. V té době se o jednu lišku uchází několik samců a toto soupeření bývá doprovázeno zápasy. Vlastní páření se odbývá většinou uvnitř nory většinou v lese, málokdy na otevřené ploše nebo v polích. Liška si noru buďto vyhrabe, nebo osídlí noru po jiné zvěři. Jedna liška má několik nor: jednu hlavní, kde jsou i mláďata, ostatní jsou rezervní pro případ nebezpečí, aby měla kam mláďata přenést.
V době kaňkování se lišky ozývají protáhlým chraptivým štěkotem. Názor na dobu březosti není jednotný. Udává se, že probíhá v rozmezí 49 až 60 dnů (mírně se liší u jednotlivých poddruhů a regionálních forem). Mláďata se rodí slepá a pokrytá vlnitou šedočernou srstí. Průměrný počet je 4 na vrh, byly ale zaznamenány případy až třinácti. Mláďata poprvé otevřou oči za 2 týdny a zhruba první tři týdny jsou závislá na matčině mléce. Masitou potravu začínají přijímat, když se jim zpevní chrup a čelisti.
Zhruba po měsíci vycházejí liščata před noru a hrají si tam. K výměně chrupu dochází asi ve 4. měsíci věku. I tehdy zůstávají ještě společně s matkou a přespávají většinou v rodinné noře. Dojde-li stará liška k názoru, že nora byla odhalena (např. člověkem), přenese nebo dovede mláďata do jiné nory.
Potrava náhled|vpravo|Městská liška na „lovu králíků“ Liška je relativně nenáročný všežravec. V bývalém Sovětském svazu bylo popsáno na 300 druhů živočichů a několik desítek rostlinných druhů, kterými se živí.Heptner, V. G.; Naumov, N. P: Mammals of the Soviet Union Vol.II Part 1a, SIRENIA AND CARNIVORA (Sea cows; Wolves and Bears). Science Publishers, Inc. USA, 1998. Je schopná se v případě výpadku oblíbené kořisti rychle přeorientovat a velmi ráda dává přednost tomu, co je snadno ukořistitelné a má vysokou energetickou hodnotu (potravní oportunismus). Složení potravy je tak silně závislé na místních podmínkách. V přepočtu na myši spotřebuje 15 až 20 myší denně (tyto a další údaje podleFelix Labhardt: Der Rotfuchs. Naturgeschichte, Ökologie und Verhalten dieses erstaunlichen Jagdwildes. Paul Parey – Verlag, Hamburg 1990, aMacDonald, D: Unter Füchsen – Eine Verhaltensstudie. Knesebeck-Verlag, München 1993, ).
Rozdělení potravních zdrojů vypadá zhruba takto: Myš a jí podobní hlodavci (lumíci, hraboši, veverkovití, pískomilové): Tvoří převážně – až na lokální výjimky – jednu z nejdůležitějších kořistí. Jsou k dispozici ve dne i v noci téměř celoročně. Ptáci (převážně pěvci, hrabaví a vodní ptactvo) tvoří sekundární okruh potravy. Králík může místy tvořit hlavní kořist (zejména v oblasti dun). Obdobně, ale méně často, též zajícovití, dikobrazovití, mýval severní a vačice. Žížaly loví zvláště na vlhkých loukách. S ohledem na vysoký obsah tuku a proteinů tvoří energeticky velmi hodnotnou potravu. Kromě toho pozře i brouky, housenky a plže. Žáby, ještěrky a ryby. Zajíce, koroptve polní, kachny divoké, jehňata atd.: Liška nemá fyzickou dispozici k úspěšnému ulovení zdravých dospělých jedinců, mláďata nebo oslabené dospělé kusy však ulovit dokáže. Srnčí zvěř: Lišky mají schopnost ulovit dospělý kus, pokud je omezen v pohybu vysokým sněhem. Obvykle ale strhává pouze srnčata do 2 měsíců věku.Reidar Andersen, Patrick Duncan, John D. C. Linnell (Hrsg): The European Roe Deer: The Biology of Success. Scandinavian University Press, Oslo 1998, Průzkumy v různých zemích v různých ročních dobách doložily vliv lišky na stav srnčí zvěře: Na okrese Berner Mittelland (v kantonu Bern) bylo odhadnuto, že jedna liška od května do června uloví průměrně jedenáct srnčat.Fred Kurt: Das Reh in der Kulturlandschaft. Ökologie, Sozialverhalten, Jagd und Hege. Kosmos Verlag, Stuttgart 2002, Ve Skandinávii, kde ve druhé polovině 70. let a v 80. letech došlo v důsledku rozmachu svrabu (prašiviny) ke značnému úbytku liščí populace, stoupl počet srnčat, která vodila srna ještě na podzim, o 30 %. Stav srnčí zvěře pak stoupl o 64 %. Na norském ostrově Jøa (oblast Trøndelag) odlovily lišky téměř polovinu srnčat v prvních měsících života. Na nedaleko od Jøa ležícím ostrově Storfosna, kde se liška nevyskytuje, pošlo proti tomu jen 18 % čerstvě vržených srnčat. Na ostrově Jøa přitom padlo za oběť lišce více srnčat hledajících úkryt na loukách. Předpokládá se, že lišky dokázaly z chování srn vyčíst, kde se srnčata skrývají. Jen velmi zřídka liška ukořistí koloucha jelena lesního. Slepice, husy, kachny domácí bývají loveny hlavně v době liščat, kdy liščí rodina má zvýšenou potřebu přísunu potravy, jelikož jedna slepice vydá za asi 50 myší. Ovoce – plody jako např. třešně, švestky, mirabelky, maliny, borůvky liška ráda konzumuje, pokud nejsou příliš kyselé. V zimě s oblibou požírá šípky. Mršiny: Tak jako jiná zvířata, i lišky poznaly, že podél některých silnic nabízí přejetá zvířata dobrý zdroj potravy. Přitom se liška může stát sama obětí automobilismu. Odpad: Ve městech se lišky živí kromě výše uvedeného i kompostem, před dům nachystaným krmivem pro kočky domácí apod. Na rozdíl od koček liškám chutná i sladké. Zbytky čokoládových keksů a jiné na cukr bohaté zbytky jídla jsou velmi oblíbené.
Při dočasném přebytku zakládají zásoby. K tomu vyhrabou v měkké půdě asi 10 cm hlubokou jamku, do ní vloží potravu a opět ji zahrabou. Tyto skrýše později nachází pomocí čichu.
Lov skokem Pokud loví myším podobnou zvěř, nejprve určí místo výskytu sluchem, pak zaútočí až 5 m dlouhým skokem, v letu kormidlují oháňkou a zvysoka dopadají na kořist.MacDonald, D: Running with the Fox. Guild Publishing, London, 1987. . V zimě je schopna liška slyšet svoji kořist i pod sněhem a proskočit při jejím lovu sněhovou vrstvu silnou několik desítek centimetrů.
Doba lovu Lišky dávají přednost lovu brzy ráno před východem slunce a za soumraku. Mršiny typicky požírají jen v pozdních večerních hodinách a v noci.
Smysl lovu Ukořistěnou potravu intenzívně hájí a jsou ochotny o ni bojovat i se silnějšími predátory. Příležitostně loví i pro zábavu, tedy více, než mohou spotřebovat. Během jednoho období rozmnožování čtyři lišky zabily každá kolem 200 racků, nejčastěji v noci za větru, tedy za nepříznivých podmínek k létání. Odnášení drůbeže a pernaté zvěře z klecí může mít původ právě v lovu pro zábavu.Harris, Stephen; Yalden, Derek (2008). Mammals of the British Isles. Mammal Society; 4th Revised edition edition. . Liška obecná nemá ráda chuť krtků, ale chytá je živé a nosí mláďatům na hraní.
Nepřátelé a konkurenti
Jiné druhy lišek náhled|vlevo|Liška obecná v konfrontaci s liškou šedou (San Joaquin National Wildlife Refuge)