náhled|vpravo|Rozcestník značek v Chřibech vpravo|náhled|Označení Evropské dálkové cesty E10 v Písku.
Území Česka a Slovenska patří mezi země s nejdokonalejší a nejhustší sítí turistického značení pro pěší turistiku. První slovenská trasa byla vyznačena roku 1874 Sitnianským klubem, první české trasy byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a Klubem českých turistů roku 1889. Kromě pěších tras jsou v poslední době značeny též trasy pro cyklisty, běžkaře a jezdce na koních. Značení provádějí již od počátků bezplatně dobrovolníci vyškolení a organizovaní v klubech turistů – značkaři.
Historie značení na území Československa Rakousko-Uhersko V Rakousku a Švýcarsku (v Alpách a Durynském lese) vznikala síť cest značených pásovým značením již v 19. století; začátkem 19. století kratší trasy značené tvarovým značením a v polovině 19. století ucelená síť značená pásovým značením.
Až do konce bachovského absolutismu (1859) bylo spolčování zakázáno, legální turistické spolky začaly vznikat až poté.
Na Slovensku první cesty značily Sitnianský klub (Szitnya club, založený cca 1860 v Banské Štiavnici) a Uherský karpatský spolek (Magyarországi Kárpátegyesület – MKE, založený 1873), k němuž se Sitnianský klub roku 1882 připojil. První písemně doloženou turistickou stezku na území tehdejšího Uherska vyznačil Sitnianský klub roku 1874 v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších, a to k Počúvadelskému jezeru, na Sitno a do Sklených Teplíc. Uherský karpatský spolek a jeho početné sekce a další turistické spolky, např. Modranský turistický spolek, podporovaly rozvoj turistiky, budovaly a značkovaly turistické stezky, stavěly rozhledny, vydávaly turistické mapy a turistické průvodce. Například v okolí Modry byla v roce 1892 vyznačena cesta z Harmónie na Modranskou Babu i do dalších míst. Cesta na Devínsku Kobylu byla značena od roku 1902.
První síť turistických značených tras v českých zemích vyznačila po svém založení v roce 1884 Pohorská jednota Radhošť v Beskydech v okolí Radhoště. Cesty byly značeny tvarovými značkami.
náhled|Směrovka z nejstarší značené trasy KČT Jako první česká značená trasa s pásovým značením byla červená ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, kterou vyznačilo 11. května 1889 hned následující rok po založení Klubu českých turistů (1888) označovací družstvo pod vedením arch. Pasovského na území dnes zaplaveném štěchovickou přehradní nádrží. V tomtéž roce byla vyznačena druhá červená značka, z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn, která existuje doposud a je částí dnešní trasy trasy č. 0001, a značky z Řevnic na Babku a Skalku (dnes značené modře a zeleně) a z Holoubkova na Rač (dnes nazývaný Radeč). V prvním roce tak dosáhla síť délky 55,5 km. V roce 1912 byla dokončena první dálková trasa přes Brdy na Šumavu.
Původní pásové značky byly větší než dnes. Střední červený pruh měl šířku 10 cm a lemovaly jej bílé pruhy o šířce po 4 cm. Později začaly být některé trasy značeny i modře a v roce 1916 se začalo značit i zeleně a žlutě. Šířka barevného pruhu byla pak zmenšena na šířku bílých pruhů. Označovací družstva byla tří až šestičlenná, nepočítaje v to nájemné nosiče stravy a materiálu.
V oblasti Sudet značily cesty také četné německé vlastivědné spolky, např. Gebirgsverein, většinou tvarovým značením podle německého vzoru. V této činnosti pokračovaly za První republiky i na území nově vzniklého Československa.
V letech 1902 až 1904 se společným úsilím řady německých horských a turistických spolků v severních Čechách podařilo vytyčit hřebenovou turistickou trasu hlavně Lužickými horami, která začínala na Ještědu, dál pak pokračovala přes Hvozd, Luž, Jedlovou, Studenec a končila na Růžovském vrchu. Délka byla 60 km a vyznačena byla zvláštní značkou, čtyřzubým modrým hřebenem na bílém poli.
Československo náhled|Starší provedení značky na trase 0001 na zdi bývalého kláštera ve Svatém Janu pod Skalou Po vzniku Československa byl Uherský karpatský spolek v roce 1918 na dva roky zakázán, jeho majetek byl zabaven a bylo zakázáno používat německé a maďarské zeměpisné názvy. Slováci založili v lednu 1919 Tatranský spolok turistický, (TST), který zakládal pobočné skupiny v různých částech Slovenska. Maďarskojazyčné a německojazyčné turistické tabulky v Tatrách nahradil slovenskými.
Klub českých turistů, založený roku 1888, rozšířil svou činnost už v posledním desetiletí 19. století i na Slovensko a v krátké době se zdvojnásobil počet jeho členů z 5 tisíc na 10 tisíc. Ústřední výbor KČT s cílem sjednotit turistické organizace v republice navrhl 13. listopadu 1918 nový název Klub česko-slovenských turistů, valné shromáždění návrh přijalo 25. května 1919, avšak navržená zkratka KČST vyvolala ve vedení spory a ÚV KČT se 3. října 1919 rozhodl používat nadále zkratku KČT s čechoslovakistickým argumentem, že národnost československou dlužno považovati za jednotnou. Za pár měsíců však toto rozhodnutí přestalo platit.
Protože TST neměl dostatek pracovníků, po naléhání z ústředí KČT se roku TST bez výhrad sloučil 8. května 1920 s KČT, který se přejmenoval na Klub československých turistů (KČST), přičemž odbor KČST v Liptovském Svatém Mikuláši se souhlasem vedení KČST používal i nadále jméno a značku TST. Do své správy převzal od tatranských spolků i značení ve Vysokých Tatrách. K vybudování odborů KČST na Slovensku přispěla členská základna, organizační zkušenosti, státní dotace i ediční činnost dosavadního KČT. Vztahy odborů KČST a pražského ústředí však nebyly dobré, ústředí vyžadovalo silnou centralizaci, Slováci v něm neměli dostatečné zastoupení a ústředí často rozhodovalo bez účasti příslušných funkcionářů, což se projevovalo i na rozdělování financí. V lednu 1927 bylo na poradě moravsko-slezských a slovenských žup KČST dohodnuto, že ve Slovenské komisi KČST budou po jednom členovi zastoupené všechny slovenské župy, od roku 1934 pak byli v této komisi zastoupeni i Tatranská komise, zemský úřad, zemský výbor a zemské zastupitelstvo.
Spišští Němci si v roce 1920 vymohli schválení národnostní turistické organizace Karpatského spolku (Karpathenverein, KV) se sídlem v Kežmarku. Nový spolek převzal část funkcionářů předválečného UKS a nechal se prohlásit za jeho nástupce. Tím vznikly zdlouhavé kompetenční spory s KČST, například o vůdcovskou a záchranářskou službu v Tatrách a o vlastnictví a výstavbu turistických zařízení. KČST převzal od bývalého UKS vůdcovskou a záchranářskou službu v Tatrách.
Značení na Slovensku bylo kolem roku 1920 náhodné a nesystematické. Klub Československých turistů na přelomu let 1920 a 1921 převzal budování a značení turistických stezek v Tatrách (kromě Belianských Tater, které na základě dohody ze 17. 4. 1921 spravoval Karpathenverein), na ostatním území Slovenska a v Podkarpatské Rusi. Dosavadní nejednotné značení barevnými pásy (UKS a TST) nebo dvojpásy (UKS v okolí Sitna) nahradilo značení pásovou značkou. Postupně začala být uplatňována jednotná metodika značení, vypracovaná generálním značkařem KČST B. Leedererem, navazující na pokyny z let 1889–1891. Schvalovací řízení a turistické názvosloví včetně nápisů na orientačních tabulkách upravovalo nařízení ministerstva. Karpatský spolek v okolí Belianských kúpeľov vyvěšoval trojjazyčné dřevěné směrovky (slovensky, německy a maďarsky). Na obnově značení ve Vysokých Tatrách v roce 1921 se pod metodickým vedením KČT významně podílela armáda. V roce 1923 začaly být na Slovensku plánovány a značeny dálkové turistické trasy, například Štefánikova stezka z Radhošti do Brezové pod Bradlom a cesta Ludevíta Štúra z Trenčína přes Vršatecké Podhradie do Žiliny. Značení na hřebeni Nízkých Tater bylo v roce 1924 bylo odloženo, protože na trase nebyl dostatek útulen a přístřešků. Kolem roku 1924 se Slovenská komise KČST snažila přimět župy a odbory, aby plánovaly značkařské práce.<ref name="Guldan" />
Ačkoliv KČST zavedl v roce 1921 jednotnou pásovou značku, ještě nebyly ustálené základní barvy. Kromě červené, zelené, modré a žluté barvy se používala například černá (Hrabušice – Zajf), hnědá (Štubnianske Teplice – Žarnovická dolina), růžová (Spálená dolina – Roháčske plesá) či fialová (Glac). Směrovky se používaly dřevěné i litinové.
Pásové značení KČST v tomto období proniklo i do Sudet, kde dosud převládalo německé tvarové značení. Až do roku 1938 následoval rychlý rozvoj, propojování a metodické sjednocení sítě značených tras.
Značkaři se za první republiky hojně setkávali s ničením značek a směrovek. Generální značkař Maštalír si v roce 1935 stěžoval, že z 849 orientačních tabulek vandalové ročně zničí 259 a z 8702 km značených tras je ročně zničeno značení v délce 1950 km. Na značení přispívalo ústředí KČST, země i okresy a na Slovensku byla využívána armáda jako levná pracovní síla, část peněz pocházela i ze sbírek a přesto peníze na obnovu a údržbu značených tras a směrovek nepostačovaly.
Kromě KČST a německých turistických klubů se značením se zabývaly i různé další spolky, například turistický spolek Čeřínek v Jihlavě, ve spolupráci s KČST v Praze a v Plzni také Klub dělnických turistů, tvarové značky ve vnitrozemí zřizovala Československá obec turistická atd.Martina Šmejkalová: Vývoj značených turistických cest na podkladě starých map, bakalářská práce, Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta aplikovaných věd, Katedra matematiky, Plzeň 2007
Po rozbití Československa od roku 1939 působil KČST opět jako KČT.
Na Slovensku vznikl Klub slovenských turistů a lyžařů (KSTL), který v činnosti v mezích možností pokračoval. Generální značkař KSTL prof O. Nuska v roce 1940 navrhl odborům vypracovat si tříletý cyklus obnovy značení, aby každý rok byla obnovena třetina tras, a KSTL v tomto období též založil ústřední katastr orientačních tabulek. V říjnu 1940 bylo na Slovensku evidovaných 10 843 km značených tras, umístěno 2080 orientačních tabulek a 94 velkých orientačních tabulí. Značení se nadále věnoval též Karpathenverein se sídlem v Kežmarku, německé názvy se používaly pro některé horské chaty v Tatrách a na orientačních tabulkách v Bielovodské, Studenovodské a Velické dolině byly podle dohody s KSTL německé texty. Až do roku 1944 byly kromě obnovy značení značeny i nové trasy, za Slovenského národního povstání však v bojových oblastech nebylo možné značkovat, zanikly mnohé chaty, ubytovny a přístřešky, byly poškozené informační tabulky a v bojích padla řada funkcionářů a členů KSTL, mnohé stezky byly zaminovány.
Období druhé světové války a období let 1950–1954 však znamenalo pro systém značení krizi – nebyla prováděna obnova značení a systém byl silně narušen. Byla sice obnovena činnost spolků, ale komunisté se snažili o centralizaci veškeré moci. Spolky zpočátku úspěšně členily snahám o sjednocení tělovýchovných a sportovních organizací. K 1. srpnu 1945 Povereníctvo vnútra pověřilo KSTL likvidací majetku rozpuštěného Karpathevereinu. 15. června 1947 byl v Luhačovicích vyhlášen Klub československých turistů, zastřešující KČT a KSTL, slavnostní inaugurace nového spolku se však již neuskutečnila. Ústřední akční výbor národní fronty 27. února 1948 zrušil plánované obnovení KČST a rozhodl, že v Československu bude jednotná tělovýchovná organizace Sokol (JTO Sokol). Turistické oddíly vzniklé pod jeho hlavičkou v mezích možností pokračovaly i v péči o turistické značení. Zákon č. 187/1949 Sb., o státní péči o tělesnou výchovu a sport, zajistil této organizaci monopol na organizovanou sportovní činnost. Profesionální pracovníci však měli turistiku na okraji zájmu a dobrovolní funkcionáři ztratili o spolupráci zájem, znechuceni znárodněním své materiálně-technické základny. Po zániku KSTL přestalo být značení na Slovensku centrálně řízené a evidované a vedoucí činitelé ČOS nevěnovali značení téměř žádnou pozornost. V letech 1950–1953 byla značkařská pravidla rozvolněná, někteří značkaři pokračovali v rámci JTO Sokol ve značení podle vlastního uvážení.