Šestidenní válka (, milchemet šešet ha‑jamim, resp. třetí arabsko-izraelská válka) z 5.–10. června 1967 bylo vojenské střetnutí mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska. Jednotkami mimo to přispěl Irák, Saúdská Arábie, Súdán, Tunisko, Maroko a Alžírsko. Válka propukla 5. června úderem izraelského letectva proti leteckým základnám Egypta a skončila 10. června, kdy Izrael ukončil bojové akce. Arabská koalice v ní utrpěla zdrcující porážku – Egypt ztratil kontrolu nad Gazou a celým Sinajským poloostrovem, Jordánsko ztratilo kontrolu nad Východním Jeruzalémem a nad celým Západním břehem Jordánu a Sýrie nad Golanskými výšinami. Výsledek války ovlivnil geopolitiku regionu až dodnes.
Po četných hraničních střetech mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy, zejména Sýrií, vyzval egyptský prezident Gamál Násir v květnu 1967 k odchodu jednotek OSN ze Sinaje. Mírové jednotky zde byly umístěny od roku 1957 po britsko-francouzsko-izraelském útoku, jehož cílem bylo ovládnout Egyptem znárodněný Suezský průplav, tedy válce známé jako Suezská krize. Po odchodu mírových jednotek shromáždil Egypt, za podpory ostatních arabských zemí, při hranicích s Izraelem na 1000 tanků a téměř 100 000 vojákůPimlott, John. Middle East Conflicts: From 1945 to the Present, Orbis, 1983, , p. 53. a uzavřel Tiránskou úžinu pro všechny lodě plující pod izraelskou vlajkou, či přepravující strategický materiál.Six-Day War", Microsoft Encarta Online Encyclopedia 2007. URL accessed April 10, 2007.
Izraelská vláda se rozhodla, že vyhlásí mobilizaci, která proběhla 20. května, a že uzavření Tiránské úžiny bude považovat za válečný akt. Do služby bylo povoláno na 70 000 rezervistů. 5. června 1967 Izrael spustil preemptivní útok. Jordánsko, které s Egyptem podepsalo 30. května smlouvu o vzájemné obraně, následně zaútočilo na západní Jeruzalém a Netanju.
Cesta k válce
Izrael Obecně se soudí, že Izrael se v té době nacházel z vojensko-obranného hlediska v beznadějné situaci. Hranici se Sýrií tvořily Golanské výšiny, z jejichž vrcholů mohlo syrské dělostřelectvo bez omezení ostřelovat osady v Izraeli . Syrsko-izraelská hranice byla zároveň místem, kudy do Izraele pronikali radikální palestinští ozbrojenci z Fatahu. Nespokojenost ze syrské strany byla zejména s dobudováním izraelského zavlažovacího systému (Národní rozvaděč vody), který odváděl vodu z Galilejského jezera. Naproti tomu Sýrie zahájila pozemní práce mající za cíl odklonit horní tok řeky Jordán. Napětí dále zvyšovaly syrské útoky ze syrského území proti izraelským osadám. Další problematickou hranicí byla hranice izraelsko-jordánská. Jeruzalém, izraelské hlavní město, byl rozdělen a polovinu ovládalo právě Jordánsko. Přestože byl Jeruzalém tzv. demilitarizovanou zónou, byli zde přítomní jak izraelští, tak jordánští vojáci. Relativně nejbezpečnější hranici měl Izrael s Egyptem, neboť na egyptské straně hranice byly od roku 1956 rozmístěny pohotovostní jednotky OSN (UNEF).[Dále jen: Glosy]
Z geopolitického hlediska byla nejbližším izraelským spojencem Francie, která Izraeli poskytovala hospodářskou a vojenskou pomoc výměnou za to, že Izrael na sebe v době bojů Francie proti alžírským snahám o osamostatnění vázal velkou část arabských armád. Po opětovném nástupu de Gaulla k moci a zahájení francouzsko-arabského sbližování ale došlo k ochlazení francouzsko-izraelských vztahů.
Arabské státy Hlavní postavou arabských států sousedících s Izraelem byl egyptský prezident Násir. Ten již od Suezské krize usiloval o vytvoření jednotné protiizraelské koalice na Blízkém východě. Vztahy mezi Sýrií a Egyptem byly v první polovině 60. let 20. století rozporuplné (což vyvrcholilo v roce 1961 vystoupením Sýrie ze Sjednocené arabské republiky), neboť syrská vláda Násirovi nedůvěřovala; problémem bylo zejména založení OOP v roce 1964 v Egyptě, díky níž, dle Sýrie, Egypt ovládal Palestince a využíval je pro své cíle. Proto Sýrie začala podporovat LFOP založenou též v roce 1964. Od poloviny 60. let docházelo k dalšímu egyptsko-syrskému sbližování (obě země spojovalo i spojenectví se SSSR), které bylo 6. listopadu 1966 deklarováno uzavřením egyptsko-syrské obranné smlouvy (díky níž si Násir sliboval větší vliv na syrskou politiku).
Další z arabských států, Jordánsko, stálo v té době víceméně stranou syrsko-egyptského spojenectví. Jordánský král Husajn I. netoleroval útoky Palestinců proti Izraeli ze svého území (což se ostatním arabským zemím nelíbilo). Jordánsko navíc, na rozdíl od Sýrie a Egypta, nespolupracovalo se Sovětským svazem a jeho armáda používala západní vojenskou techniku. Kromě toho oficiální jordánská propaganda říkala, že Násir je vůdce arabského světa schovaný za jednotky UNEF. Přesto nechtělo Jordánsko, v atmosféře očekávaného útoku proti Izraeli, zůstat stranou a proto byla 30. května 1967 podepsána jordánsko-egyptská obranná smlouva. Samotný Izrael ale s účastí Jordánska v případné válce nepočítal, když izraelský premiér Levi Eškol prohlásil, že Izrael ze své iniciativy nedopustí žádné nepřátelské akce vůči Jordánsku. Kdyby však Jordánsko zahájilo válku proti Izraeli, muselo by nést všechny důsledky.
Ke koalici se 3. června přidal Irák (do Jordánska vstoupila jedna irácká brigáda a irácké letectvo se soustředilo u jordánsko-irácké hranice) a verbálně Maroko a Saúdská Arábie.Glosy
Předehra k válce náhled|vlevo|Izraelští civilisté hloubí zákopy poblíž Sde Warburg náhled|Tiranská úžina
Přestože za oficiální datum zahájení šestidenní války je považován 5. červen 1967, k prvním střetům došlo již 7. dubna, kdy Izrael odpověděl na útok palestinské bojůvky na vodní čerpací stanici a na syrskou dělostřelbu na Golanských výšinách následným leteckým úderem proti syrským cílům. Při tomto úderu došlo ke střetům izraelských a syrských letadel. Při vzájemných leteckých soubojích bylo sestřeleno šest syrských MiG-21 a izraelské stíhací letouny provedly demonstrativní přelet nad syrským hlavním městem Damaškem. Tento incident vyvolal napětí mezi Sýrií a Egyptem, neboť Sýrie obvinila Egypt z nedodržení smlouvy o vzájemné vojenské pomoci. Egypt nařčení odmítl a odvolal se na znění smlouvy, kde bylo výslovně řečeno, že smluvní země musí být cílem generálního útoku. V tomto případě ale útočníkem byla Sýrie.
Dne 8. května předala Sýrie Egyptu informace o hromadění izraelských jednotek na syrsko-izraelské hranici. Dne 13. května byla sovětskou rozvědkou Sýrii předána informace potvrzující toto hromadění, přičemž byla zároveň rezidenturou KGB předána i Egyptu. Izrael tuto informaci vzápětí popřel (dokonce pozval sovětského velvyslance Sergeje Čuvachina na prohlídku izraelského pohraničí, nabídka však byla odmítnuta). 14. května byl na egyptský popud vyslán nad syrsko-izraelskou hranici syrský průzkumný letoun. Fotografie, které pořídil, žádnou koncentraci izraelských jednotek nezaznamenaly. Následně náčelník egyptského generálního štábu generál Mohammed Fawzi osobně navštívil syrsko-izraelsko hranici a zvýšenou koncentraci izraelských jednotek také nezaznamenal, což potvrdil i americký vojenský atašé v Tel Avivu, který hranici navštívil z izraelské strany. Kolem vzniku dezinformace kolují různé dohady; někteří historici se domnívají, že ji vypustil samotný Izrael, aby eskaloval napětí, podle jiných byli autory Sověti, kteří se snažili do počínajícího konfliktu hlouběji zapojit Egypt z obav, že by pod izraelským tlakem mohlo dojít k zhroucení prosovětského baasistického režimu v Sýrii. Získáním zprávy o koncentraci izraelských jednotek (o síle 10–12 brigád) prezident Násir zdůvodňoval vyslání egyptských jednotek na Sinajský poloostrov. Při pozdějším vyšetřování bylo zjištěno, že KGB skutečně Egyptu zprávu předala, aniž o tom informovala sovětské politické vedení (což nebylo v rozporu s předpisy). Sama KGB ale zprávu (i zdroj) z Libanonu či Sýrie považovala za nedůvěryhodný (připouštěla i možnost izraelského podvrhu). Pro Násira ale získala informace na důležitosti, neboť tu samou zprávu obdrželo egyptské MZV i od sovětského velvyslance v Káhiře Dimitrije Požidajeva. A tu samou zprávu následně získal Násir i od vlastní parlamentní delegace vedené Anwarem Sadátem, která se vracela z návštěvy Severní Koreje přes Moskvu, kde ji členům delegace poskytl náměstek MZV SSSR Semjonov. 20. května byla zpráva sovětskou stranou potvrzena s tím, že je nutné ji znovu prověřit. Přestože 15. května Egypt bezpečně věděl, že zpráva o koncentrování izraelských jednotek na syrsko-izraelské hranici je chybná, 16. května obdržel od sovětských zpravodajců informaci o zvýšené koncentraci izraelských jednotek na zmíněných hranicích.
12. května citovala agentura UPI nejmenovaného izraelského představitele, který řekl, že pokud budou syrští teroristé pokračovat v nájezdech a sabotážích proti izraelskému území, Izrael podnikne omezenou vojenskou operaci vedoucí ke svržení damašského vojenského režimu. 13. a 14. května izraelští představitelé znovu varovali Sýrii, že na provokace na hranicích odpoví Izraelské obranné síly (IOS) tvrdě. Tato prohlášení jsou považována za důvod, proč se Násir 14. května rozhodl vyzvat jednotky OSN (UNEF) k částečnému stažení ze Sinaje. 16. května byl v Egyptě vyhlášen mimořádný stav a egyptským jednotkám byl vydán rozkaz k překročení Suezu a obsazení Sinaje, 17. května byla vyhlášena mobilizace v Jordánsku. Tehdejší generální tajemník OSN U Thant odpověděl, že částečné stažení není možné. Násir proto 18. května vyzval k úplnému stažení jednotek OSN ze Sinaje, aniž to předem konzultoval se SSSR. Pozice jednotek UNEF zároveň začali obsazovat příslušníci egyptské armády. Cílem obsazení Sinajského poloostrova bylo podle všeho varovat Izrael před útokem proti Sýrii, ale rychlost, s jakou jednotky OSN své pozice vyklidily, donutila Násira, který si chtěl udržet iniciativu, vyhlásit blokádu Tiranské úžiny. 20. května byla v Izraeli vyhlášena částečná mobilizace. 21. května egyptská armáda obsadila Šarm aš Šajch a den na to Egypt uzavřel Tiranskou úžinu pro izraelské lodě (a zároveň pro neizraelské dopravující do Izraele strategický materiál) a tím i vstup do Akabského zálivu. Izrael tak byl odříznut od hlavních obchodních tras. Odříznutím přístavu Ejlat byl Izrael zároveň připraven o přísun ropy. Uzavření Tiranské úžiny bylo aktem agrese z hlediska mezinárodního práva a USA v poselství zaslaném do SSSR upozornily, že Izrael má právo na vojenskou odpověď. Prohlášení o uzavření úžiny ale Egypt nedoprovodil žádným vojenským opatřením, čímž se zdůvodňuje, že Egypt tento akt neplánoval. náhled|Izraelské ženy s dětmi v protileteckém krytu (osada Kfar Majmon) Obecně se soudí, že ani v tomto okamžiku si žádná ze stran nepřála otevřenou válku. Egypt Izraeli nabídl obnovení gentlemanské dohody, podle které by izraelským lodím, které by při plavbě Tiranskou úžinou stáhly izraelskou vlajku a vyvěsily vlajku neutrálního státu, umožnil proplout, to však Izrael odmítl. Válku si nepřál ani Násir, neboť třetina jeho armády byla umístěna v Jemenu, kde podporovala republikány v občanské válce. Rovněž politické vedení Izraele v čele s L. Eškolem preferovalo zdrženlivost, na rozdíl od velení armády. Ačkoliv SSSR chtěl zatáhnout Egypt do izraelsko-syrských problémů, obával se přímé konfrontace s USA a ztráty vojenského a politického vlivu v regionu v případě, že by padly spřátelené režimy v arabských zemích, zejména v Sýrii.